Celá e-kniha Záhada na zámku Styles ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
DEVÁTÁ KAPITOLA
Doktor Bauerstein
Dosud se nenaskytla vhodná příležitost vyřídit Lawrencovi Poirotovo sdělení. Až teď, když jsem se jen tak brouzdal trávou a v uších mi přitom stále ještě zněl panovačný tón hlasu mého přítele, jsem Lawrence konečně zahlédl. Na kriketovém hřišti bezhlavě odpaloval několik starých ohraných míčů ještě letitější dřevěnou kriketovou pálkou.
Napadlo mne, že tohle je pravá chvíle k předání Poirotova sdělení. Pravda byla, že jsem stále ještě nechápal obsah sdělení, ale troufal jsem si tvrdit, že po Lawrencově odpovědi a nedlouhém obratně vedeném výslechu si jistě poznám, co má Poirot za lubem. Podle toho jsem jednal.
„Hledal jsem vás,“ poznamenal jsem ne zcela po pravdě.
„Skutečně?“
„Ano. Mám pro vás sdělení – od Poirota.“
„Opravdu?“
„Požádal mne, abych počkal, až s vámi budu o samotě,“ řekl jsem a můj hlas významně klesl, přitom jsem ho po očku sledoval. Na vytvoření správné atmosféry jsem opravdu dobrý.
„A?“
Ve snědé melancholické tváři se nepohnul ani nejmenší sval. Pochopil alespoň něco z toho, co jsem mu říkal?
„Sdělení zní takto.“ Ubral jsem ještě více na síle hlasu. ‚Najděte chybějící hrnek na kávu a nemusíte mít obavy.‘“
„Co má proboha tohle všechno znamenat?“ Lawrence na mne užasle zíral.
„Netušíte?“
„Ani v nejmenším. A vy?“
Byl jsem přinucený také zavrtět hlavou.
„Jaký chybějící hrnek na kávu?“
„Já nevím.“
„Raději by se měl obrátit na Dorcas nebo na některou jinou služebnou, když chce vědět více o hrncích na kávu. To je jejich starost, ne moje. Já o hrncích na kávu nevím nic, kromě toho, že jsme měli jedny, z nichž jsme však nikdy nepili, byly nádherné, snové! Starý Worcester. Vy ale asi nejste znalec, že ne, Hastingsi?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„O mnoho přicházíte. Takový dokonalý kus starého porcelánu – už jen ho potěžkat představuje zážitek, někdy stačí ho jenom prohlížet.“
„Chápu, ale co mám vyřídit Poirotovi?“
„Řekněte mu, že vůbec nevím, o čem hovoří. Jeho slova jsou pro mne doslova španělskou vesnicí.“
„Dobře.“
Ušel jsem jen několik kroků zpět k zámku, když na mne náhle zavolal.
„Jak zněl závěr té věty? Zopakujte mi to ještě jednou, můžete?“
„Najděte chybějící hrnek na kávu a můžete být klidný. Opravdu nevíte, co to všechno znamená?“ zeptal jsem se dychtivě.
Zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl zamyšleně. „Nevím. Já – já sám bych si přál vědět, co za tím vězí, sám bych to chtěl vědět.“
Zvuk gongu se rozezněl zámkem a my jsme se vraceli společně. Poirot, kterého předtím John požádal, aby zůstal na oběd, již seděl u stolu.
Podle nepsané dohody byla jakákoli zmínka o tragédii zapovězená. Hovořili jsme o válce a probírali další novinky. Ale poté, co byly servírovány sýry a sušenky a Dorcas opustila místnost, se Poirot náhle naklonil k paní Cavendishové.
„Promiňte, madam, nechtěl bych zrovna teď vyvolávat nepříjemné vzpomínky, ale mám takový malý nápad,“ „malé nápady“ Poirota už dávno proslavily, „a chtěl bych vám proto položit jednu nebo dvě otázky.“
„Mně? Ale samozřejmě.“
„Jste laskavá, madame. Otázka zní: dveře spojující pokoj paní Inglethorpové s pokojem mademoiselle Cynthie byly zajištěné, že?“
„Samozřejmě že byly zajištěné,“ odpověděla Mary Cavendishová, kterou otázka poněkud překvapila. „Zmínila jsem se o tom již před koronerovou porotou.“
„Říkáte, že byly zajištěné?“
„Ano.“ Vypadala zmatená.
„Znamená to,“ vysvětloval Poirot, „že jste si zcela jistá, že byly zajištěné, nikoli pouze zamčené?“
„Ach, nyní už chápu, kam míříte. Tak na to nemohu odpovědět s jistotou. Když jsem řekla, že byly zajištěné, mínila jsem tím, že byly pevně zavřené a já jsem je nemohla otevřít, ale jsem přesvědčená, že všechny dveře byly nalezené ve stavu, kdy byly zajištěné zevnitř.“
„Přesto, podle vás, dveře mohly být zrovna tak jen zamčené?“
„Ach ano.“
„Vy sama, madame, když jste tedy vstoupila do pokoje paní Inglethorpové, jste si nepovšimla, zdali byly či nebyly dveře zajištěné?“
„Já – já jsem přesvědčená, že byly zajištěné.“
„Ale na vlastní oči jste to neviděla?“
„Ne. …
