Záhada na zámku Styles (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DRUHÁ KAPITOLA
Šestnáctého a sedmnáctého července

Do Stylesu jsem přijel pátého července. Nyní přejdu k událostem z šestnáctého a sedmnáctého onoho měsíce. Pro přehlednost zrekapituluji čtenářům události těchto dní přesně tak, jak jen to bude možné. Později byly během soudního procesu probírány za dlouhých a únavných křížových výslechů.

Několik dnů po odjezdu Evelyn Howardové jsem od ní obdržel dopis, v němž mi psala, že pracuje jako zdravotní sestra ve velké nemocnici v Middlinghamu, průmyslovém městě vzdáleném nějakých patnáct mil, a naléhavě mne žádala, abych jí dal vědět, kdyby paní Inglethorpová projevila ochotu k usmíření.

Jediné, co tehdy rušilo poklid mých dní, bylo pozoruhodné a pro mne nevysvětlitelné chování paní Cavendishové, jež se tak často objevovala ve společnosti doktora Bauersteina. Co na tom muži viděla, tomu jsem stále nemohl přijít na kloub, ale nepřestávala ho zvát na návštěvy a často s ním potom vycházela na dlouhé výpravy. Přiznávám, že jsem byl zcela neschopný rozpoznat, v čem tkvěla jeho přitažlivost.

Šestnáctý červenec připadl na pondělí. Byl to den plný zmatků. Předtím se však konal v sobotu proslulý dobročinný bazar a předpokládalo se, že se protáhne až do pozdní noci estrádním programem, v jehož průběhu mělo dojít k několika charitativním vystoupením, paní Inglethorpová zamýšlela recitovat Válečnou poemu. Už od rána jsme byli všichni velmi zaměstnaní zařizováním a výzdobou sálu ve vesnici, kde se měla celá akce konat. Obědvali jsme později a odpoledne jsme odpočívali na zahradě. Všiml jsem si, že John se choval poněkud neobvykle. Zdál se velmi rozrušený a netrpělivý.

Po čaji si šla paní Inglethorpová lehnout, aby si odpočinula před svým večerním vystoupením, a já jsem vyzval Mary Cavendishovou k tenisovému zápasu.

Okolo tři čtvrti na sedm na nás paní Inglethorpová zavolala, abychom si pospíšili, jelikož večeře byla podávána ten den dříve. Měli jsme co dělat, abychom se neopozdili; a jídlo ještě stálo na stole, když před vchod předjel automobil.

Estráda měla velký ohlas a za recitaci sklidila paní Inglethorpová ohromný aplaus. Na jevišti se odehrálo i několik hereckých scének, v nichž účinkovala Cynthia. Ta se s námi pak už nevrátila, několik jejích přátel, s nimiž vystupovala na jevišti, ji pozvalo na večírek.

Následující ráno paní Inglethorpová posnídala v posteli, přece jen se cítila poněkud unavená; ale v půl jedné se objevila čilá a přinutila Lawrence a mne, abychom ji doprovodili na jeden slavnostní oběd.

„Takové půvabné pozvání od paní Rollestonové. Sestry lady Tadminsterové, však ji znáte. Rollestonovi přišli s Vilémem Dobyvatelem – je to jedna z nejstarších rodin v zemi.“

Mary se omluvila s tím, že má domluvenou schůzku s doktorem Bauersteinem.

Oběd se odehrál v příjemné atmosféře, a když jsme odjížděli, Lawrence navrhl, že bychom se mohli vrátit do zámku cestou přes Tadminster, což bylo sotva míli stranou od naší trasy, a tam bychom mohli navštívit Cynthii v lékárně, v níž pracuje. Paní Inglethorpová připustila, že to je výborný nápad, ale protože musí napsat ještě několik dopisů, vysadí nás tam samotné, a my se pak vrátíme s Cynthií bryčkou.

Až do chvíle, než se objevila Cynthia – vypadala tak úžasně a sladce ve svém dlouhém bílém overalu – a nezaručila se za nás, jsme marnili čas s podezřívavým nemocničním vrátným. Odvedla nás nahoru do své svatyně a představila jednomu svému kolegovi, hrůzu nahánějícímu individuu, kterého Cynthia se zlomyslným úšklebkem představila jako „Zobana“.

„Tolik lahví!“ vykřikl jsem, když jsem přehlédl malou místnost. „Opravdu jste si jistá, co v každé z nich je?“

„Proboha, řekněte něco originálnějšího,“ zasténala Cynthia. „Každý, kdo sem přijde, papouškuje to samé. Skutečně přemýšlíme o tom, že udělíme cenu prvnímu, kdo vejde a nevyhrkne: Tolik lahví! A jsem si jistá, že další věta, kterou hodláte pronést, bude: Kolik lidí jste otrávili?“

S úsměvem jsem doznal, že se cítím provinile.

„Kdyby jen lidé věděli, jak fatálně jednoduché je někoho omylem otrávit, nežertovali by o tom. Pojďme, dáme si šálek čaje. V této skříni máme všechny druhy. Opravdu, Lawrenci – tohle je travičská skříň. Ale ne, je to jen obyčejná velká skříň – tak je to správně.“

U čaje jsme se vesele bavili a později jsme pomohli Cynthii umýt hrnky. Právě jsme uklízeli poslední čajovou lžičku, když se ozvalo zaklepání na dveře. Cynthiin a „Zobanův“ obličej se rázem proměnily, strnuly v přísném chladném výrazu.

„Vstupte,“ řekla Cynthia ostrým profesionálním tónem.

Objevila se mladá a poněkud vystrašená ošetřovatelka s láhví, kterou podala „Zobanovi“, ten s ní ale zamával směrem k Cynthii s poněkud záhadně znějící poznámkou:

„Já tady dnes opravdu nejsem.“

Cynthia vzala láhev a vážně ji zkoumala pohledem.

„Měla být odeslána už ráno.“

„Sestra se velmi omlouvá. Zapomněla.“

„Sestra by si občas měla přečíst směrnice.“

Z téměř nepostřehnutelného výrazu v očích ošetřovatelky jsem usoudil, že toto sdělení obávané „Sestře“ zřejmě jen těžko zopakuje.

„Nebude to dříve než zítra,“ skončila Cynthia.

„Nemyslíte, že by bylo možné, aby to bylo hotové už dnes večer?“

„Dobrá,“ řekla Cynthia laskavě, „jsme sice velmi vytíženi, ale jestli vybude chvilka, bude to připravené.“

Útlá dívka odešla a Cynthia pohotově sňala z police sklenici s víkem, naplnila láhev a položila ji na stůl vedle dveří.

Zasmál jsem se.

„Přísnost musí být?“

„Přesně tak. Pojďme na náš malý balkon. Z něj uvidíte celou nemocnici.“ Následoval jsem Cynthii a jejího přítele a oni mi ukazovali různá oddělení. Lawrence zůstal za námi, ale to už ho Cynthia s odvrácenou hlavou přes rameno popoháněla, aby se k nám připojil. Pak se podívala na hodinky.

„Nemáme už více práce, Zobane?“

„Ne.“

„Dobře. V tom případě můžeme zamknout a jít.“

Náhle jsem viděl Lawrence ve zcela jiném světle než odpoledne. Ve srovnání s Johnem nebylo vůbec jednoduché se v něm vyznat. Lišil se od něho téměř ve všem, byl nezvykle zdrženlivý a rezervovaný.

Přesto z něj vyzařoval určitý šarm a já jsem z toho usuzoval, že kdyby ho člověk skutečně dobře poznal, jistě by k němu získal hlubokou náklonnost. Líbilo se mi, že jeho chování k Cynthii bylo poněkud zdrženlivé, také ona působila v jeho společnosti poněkud ostýchavým dojmem. Ale to odpoledne oba jen zářili a tlachali spolu skoro jako malé děti.

Když jsme projížděli vesnicí, vzpomněl jsem si, že jsem si chtěl koupit nějaké známky, a tak jsme zastavili u poštovního úřadu.

Po nákupu jsem vycházel ze dveří a téměř jsem vrazil do drobného muže, jenž právě vstupoval. Odstoupil jsem a omlouval se, když mě ten člověk náhle a s hlasitým výkřikem sevřel v náručí a vřele políbil.

Mon ami, Hastings!“ zvolal. „Je to vskutku mon ami Hastings!“

„Poirote!“ vykřikl jsem.

Obrátil jsem se k bryčce.

„Tohle je velmi milé setkání, slečno Cynthio. Můj starý přítel, monsieur Poirot, kterého jsem neviděl mnoho let.“

„Ach, ale my známe monsieura Poirota,“ řekla Cynthia zvesela. „Já jsem ovšem netušila, že je váš přítel.“

„Ano, vskutku,“ řekl Poirot vážně. „Také znám mademoiselle Cynthii. Víte, jsem zde díky dobročinným aktivitám dobré paní Inglethorpové.“ Když jsem na něho tázavě pohlédl, pokračoval: „Ano, můj příteli, byla tak laskavá, že do své přízně zahrnula i sedm mých krajanů, kteří byli nuceni, žel bohu, uprchnout ze své rodné země. My, Belgičané, na ni budeme vždy vzpomínat s vděčností.“

Poirot byl výjimečně vyhlížející malý muž. Měřil stěží sto šedesát centimetrů, ale pohyboval se s velkou důstojností. Tvar jeho hlavy opisoval přesně tvar vejce a vždy ji měl nakloněnou trochu na stranu. Jeho knír byl. velmi navoskovaný, vojenského zástřihu. Upravenost jeho šatu byla téměř neuvěřitelná; věřím tomu, že smítko prachu by mu způsobilo více bolesti než zranění střelou. Přesto tento bizarní malý muž hejskovského vzezření, kterého jsem ke své lítosti nyní viděl znatelně ochablého, patřil svého času k nejoslavovanějším příslušníkům belgické policie. Jeho detektivní nadání bylo mimořádné a dosáhl velkolepých triumfů, když přišel na kloub některým z největších záhad těch dní.

Upozornil mne na malý dům, který obýval se svými belgickými přáteli, a já jsem mu slíbil, že ho velmi brzy navštívím. Pak pozdvihl svůj klobouk směrem k Cynthii s rozmáchlým gestem na pozdrav a my jsme odjeli.

„Drahý malý muž,“ řekla Cynthia, „vůbec jsem netušila, že se znáte.“

„Aniž si to uvědomujete, hostíte opravdu proslulou osobnost,“ odvětil jsem.

A po zbytek cesty domů jsem jim vyprávělo nejrůznějších pozoruhodných výkonech a úspěších Hercula Poirota.

Vrátili jsme se ve velmi veselé náladě. Jakmile jsme vstoupili do haly, paní Inglethorpová vyšla ze svého budoáru. Vyhlížela ruměná a rozmrzelá.

„Ach, to jste vy,“ řekla.

„Děje se něco, teto Emily?“ zeptala se Cynthia.

„Samozřejmě že ne,“ řekla paní Inglethorpová ostře.

„Co by se mělo dít?“ Pak si všimla Dorcas, komorné, která kráčela do jídelny, a zavolala na ni, aby jí přinesla několik poštovních známek do jejího budoáru.

„Jistě, madam.“ Stará služka zaváhala, pak nesměle dodala: „Nemyslíte, madam, že by bylo lepší, kdybyste byla v posteli? Vypadáte velmi unavená.“

„Možná máte pravdu, Dorcas – ano – ne – ne teď. Musím ještě před uzavřením pošty napsat několik dopisů. Zapálila jste oheň v mém pokoji, jak jsem vás žádala?“

„Ano, madam.“

„Pak tedy půjdu rovnou po večeři do postele.“

Vracela se do svého budoáru a Cynthia za ní upřeně hleděla.

„Propána! To jsem zvědavá, co se děje,“ řekla k Lawrencovi.

Nezdálo se však, že by ji slyšel, beze slova se totiž otočil a vyšel z domu.

Navrhl jsem Cynthii zahrát si krátce před večeří tenis a ona souhlasila, běžel jsem tedy nahoru pro svoji tenisovou raketu.

Paní Cavendishová scházela ze schodů. Možná to byl pouze můj dojem, ale také ona působila zvláštně a rozrušeně.

„Jak se vám líbila procházka s doktorem Bauersteinem?“ zeptal jsem se a pokoušel se přitom působit tím nejlhostejnějším dojmem.

„Nikam jsem nešla,“ odvětila stroze. „Kde je paní Inglethorpová?“

„V budoáru.“

Její ruka pevně uchopila zábradlí schodiště, zdálo se, že je rozrušená z nějakého dřívějšího setkání, a vzápětí kolem mne sešla po schodech rychle dolů, přes halu do budoáru, a zavřela za sebou dveře.

Když jsem o několik minut později pospíchal k tenisovému kurtu, nemohl jsem minout otevřená okna budoáru a neslyšet kratičký útržek vzrušeného rozhovoru.

Mary Cavendishová říkala hlasem, z něhož bylo cítit, jak se zoufale snaží o sebekontrolu:

„Takže vy mně to neukážete?“

Načež paní Inglethorpová odpověděla:

„Moje drahá Mary, to ale nemá s tou záležitostí vůbec nic společného.“

„Pak mi to ukažte.“

„Říkám vám, to není tak, jak si představujete. S vámi i to nemá nic společného, ani v nejmenším.“

Načež Mary Cavendishová vyhrkla se stupňující se hořkostí: „Samozřejmě, možná bych se tak dozvěděla, že ho kryjete.“

Cynthia na mne už čekala a dychtivě mne vítala: „To vám povídám! Byla to ta nejstrašnější hádka! Mám to všechno od Dorcas.“

„Jaká hádka?“

„Mezi tetou Emily a jím. Já jen pevně věřím, že konečně přišla na to, jaký opravdu je!“

„Dorcas u toho přímo byla?“

„Samozřejmě že ne. Ale byla v té chvíli poblíž dveří. Prý to byla skutečná rvačka. Opravdu bych ráda věděla, co se tam ve skutečnosti přihodilo.“

Myslel jsem na snědou tvář paní Raikesové a na varování Evelyn Howardové, ale moudře jsem usoudil, že bude lepší držet se vpovzdáli, Cynthia zatím probírala kdejakou jen trochu schůdnou hypotézu a rozjařeně opakovala, že teď už ho teta Emily konečně pošle pryč a již nikdy se o něm nezmíní.

Zatoužil jsem po setkání s Johnem, ale nikde jsem ho neviděl. Bylo zřejmé, že se to odpoledne přihodilo něco velmi vážného. Pokoušel jsem se zapomenout na těch několik slov, která jsem náhodou vyslechl; ale nedařilo se mi to ani při sebevětším úsilí. Co tak rozrušilo Mary Cavendishovou?

Když jsem sešel dolů na večeři, pan Inglethorp se nacházel v přijímacím salonu. Tvářil se netečně jako vždy a podivné vzezření toho muže mne silně zasáhlo nanovo.

Nakonec přišla dolů i paní Inglethorpová. Vypadala stále znepokojená a během jídla panovalo hluboké mlčení. Také Inglethorp byl neobvykle tichý. Jak se ale již stalo pravidlem, zahrnoval svoji ženu všemožnými drobnými pozornostmi, upravoval jí pod zády polštář, hrál prostě svůj part oddaného manžela. Ihned po večeři se paní Inglethorpová odebrala zpět do svého budoáru.

„Mary, pošlete mi nahoru kávu,“ zvolala. „Mám jen pět minut, než zavře pošta.“

Cynthia a já jsme přešli k otevřenému oknu salonu a posadili se k němu. Mary Cavendishová nám přinesla kávu. Zdála se rozrušená.

„Tak, vy mladí, mám rozsvítit, nebo máte raději šero?“ zeptala se. „Cynthio, zanesla byste paní Inglethorpové její kávu? Naliji ji.“

„Neobtěžujte se, Mary,“ řekl Inglethorp. „Zanesu ji Emily sám.“

Nalil ji a potom opatrně přešel místnost.

Lawrence ho následoval a paní Cavendishová si přisedla k nám.

Všichni tři jsme nějakou chvíli seděli potichu. Byla nádherná noc, horká a nehybná. Paní Cavendishová se jemně ovívala palmovým listem.

„Je příliš horko,“ vydechla potichu. „Přijde bouře.“

Ach, proč jen krásné chvíle nikdy nevydrží dlouho! Můj ráj bezcitně pošlapal důvěrně známý a srdečně nemilovaný hlas v hale.

„Doktor Bauerstein!“ vykřikla Cynthia. „Jaký podařený čas na návštěvu.“

Letmo jsem pohlédl se žárlivostí na Mary Cavendishovou, ale zdála se naprosto klidná, křehká bledost jejích tváří se nezměnila.

Vzápětí Alfréd Inglethorp uvedl doktora do salonu, ten však s provinilým úsměvem protestoval, že není dobře ustrojený. Popravdě řečeno zahrál divadelní výstup plný omluv, byl obalený blátem od hlavy až k patě.

„Copak jste vyváděl, doktore?“ zvolala paní Cavendishová.

„Musím se omluvit,“ trval na svém doktor. „Skutečně jsem ani v nejmenším nezamýšlel vejít, ale když na tom pan Inglethorp trval.“

„Dobře, Bauersteine, zdá se ale, že se vám něco přihodilo,“ řekl John, který právě vešel dovnitř z haly. „Nabídněte si kávu a řekněte, co se přihodilo.“

„Děkuji, hned.“ Usmál se a s poněkud truchlivým výrazem popisoval, jak na velmi nepřístupném místě objevil vzácný druh kapradiny, a když se k němu pokoušel dostat, ztratil rovnováhu a ostudně sklouzl do nedalekého rybníka.

„Slunce mne sice brzy osušilo,“ dodal, „ale obávám se, že můj vzhled není právě důstojný.“

V té chvíli paní Inglethorpová zavolala na Cynthii a dívka za ní rychle vyběhla ven z haly.

„Jen mi přines moji kabelku, drahá, mohu tě požádat? Půjdu si již lehnout.“

Dveře do haly byly široké. Zvedl jsem se ze svého místa ve stejném okamžiku jako Cynthia, John byl blízko mne. Byli jsme tedy tři svědkové, kteří mohli později odpřisáhnout, že paní Inglethorpová nesla svoji kávu sama, a nedotčenou. Večer jsem měl dokonale zkažený přítomností doktora Bauersteina. Zdálo se mi, že ten muž nikdy neodejde. Nakonec však přece jen vstal a já jsem si zhluboka, ulehčeně vydechl.

„Zajdu s vámi dolů do vesnice,“ řekl pan Inglethorp.

„Musím navštívit správce našeho majetku.“ Otočil se k Johnovi. „Nemusíte na mne čekat. Vezmu si klíč od domu.“

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023