Celá e-kniha Záhada na zámku Styles ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
JEDENÁCTÁ KAPITOLA
Případ pro prokurátora
Projednávání obvinění Johna Cavendishe z vraždy jeho nevlastní matky bylo zahájeno o dva měsíce později. O týdnech, které do jeho zahájení uplynuly, řeknu málo, ale můj obdiv a sympatie patřily bezvýhradně Mary Cavendishové. Stála pevně za svým manželem, pohrdala i sebemenšími náznaky jeho viny a bojovala za něho ze všech sil.
Vyjádřil jsem Poirotovi svůj obdiv k ní a ten jen zamyšleně přikývl. „Ano, beze sporu patří k ženám, které se umějí postavit nepřízni osudu. V takové chvíli ukazují, co je v nich nejlepší. Zapomněla na svoji hrdost a žárlivost –“
„Žárlivost?“ otázal jsem se.
„Jistě. Copak jste si nevšiml, jak se chovala nezvykle žárlivě? Tedy abych to dopověděl, v této chvíli zapomněla na svoji hrdost a žárlivost. Nepřipouští si nic špatného o svém manželovi a strašlivé hrozbě, která se nad ním vznáší.“
Hovořil velmi procítěně a já jsem ho zamyšleně pozoroval, dobře jsem si totiž pamatoval odpoledne, kdy rozvažoval, zda promluví či nikoli. Při jeho jemnocitu jsem byl nakonec rád, že rozhodnutí bylo tehdy sňato z jeho beder.
„Ještě teď,“ řekl jsem, „nemohu uvěřit. Do poslední chvíle jsem myslel, že vraždil Lawrence!“
Poirot se zazubil.
„Já vím, že jste si to myslel.“
„Ale John! Můj starý přítel John!“
„Každý vrah je pravděpodobně něčí starý přítel,“ pronesl Poirot filozoficky. „Nemůžete směšovat sentiment s rozumem.“
„Jednu poznámku si ale neodpustím, mohl jste mi něco naznačit.“
„Možná mohl, mon ami, ale neudělal jsem to právě proto, že byl váš starý přítel.“
Cítil jsem se poněkud nesvůj, když jsem si vzpomněl, jak rychle jsem Johnovi prozradil, co jsem si myslel, že smýšlí Poirot o Bauersteinovi. Mimochodem, ten už byl mezitím zproštěný obvinění, které proti němu bylo vzneseno. Nicméně i když byl natolik chytrý, že s obviněním ze špionáže neuspěli, přesto mu pěkně přistřihli křídla.
Zeptal jsem se Poirota, zdali si myslí, že by John mohl být odsouzen. K mému velkému překvapení odvětil, že nikoli, naopak, že bude s největší pravděpodobností viny zproštěn.
„Ale Poirote –“ protestoval jsem.
„Ach, můj příteli, neřekl jsem vám vše, neřekl jsem vám, že postrádám důkazy. Jedna věc je vědět, že je někdo vinen, ale druhá pak vinu mu prokázat. A v tomto případě je strašně málo důkazů. Na tom to vázne. Já, Hercule Poirot, znám pravdu, ale stále postrádám poslední článek celého řetězu. A pokud chybějící článek nenajdu –“ Pokýval vážně hlavou.
„Kdy vás poprvé napadlo podezírat Johna Cavendishe?“ zeptal jsem se po chvilce.
„Copak vy jste ho nikdy nepodezíral?“
„Ne, opravdu.“
„Ani poté, když jste zaslechl úryvek z rozhovoru mezi paní Cavendishovou a její tchyní, ani poté, když se chovala tak neochotně při soudním vyšetřování příčiny smrti?“
„Ne.“
„Vy jste si nedal dvě a dvě dohromady, vás nenapadlo, že jestliže to nebyl Alfréd Inglethorp, kdo se pohádal s manželkou – a vy si určitě pamatujete, že to důrazně odmítal v průběhu soudního vyšetřování – tak že to musel být buď Lawrence, anebo John? A teď přemýšlejte dál, kdyby to byl Lawrence, chování Mary Cavendishové by se těžko vysvětlovalo. Ale jestliže to byl John, všechno je nad slunce jasnější.“
„Takže,“ najednou mi svitlo a já jsem vykřikl, „to odpoledne se přel John s matkou?“
„Přesně tak.“
„A vy jste to po celou dobu věděl?“
„Samozřejmě že ano. Chování paní Cavendishové bylo možné vysvětlit pouze tímto způsobem.“
„A přesto tvrdíte, že může být propuštěný?“
Poirot pokrčil rameny.
„Samozřejmě. Při úvodním projednávání nám bude představena verze žaloby, ale jeho advokáti mu se vší pravděpodobností poradí, aby si dal se svojí obhajobou načas. Ta zazní až při soudním projednávání. A – ach, mimochodem, chtěl bych vás o něco požádat, příteli. Nesmím v případu figurovat.“
„Cože?“
„Jistě. Oficiálně s ním nemám nic společného. Dokud nenaleznu poslední článek řetězu, přeji si zůstat za scénou. Paní Cavendishová si musí myslet, že pracuji pro jejího muže, ne proti němu.“
„To ale asi není nejlepší přístup,“ prot…
