Smrt lorda Edgwarea (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4. kapitola
Rozhovor

Když jsme s Poirotem dorazili k sídlu lorda Edgwarea v Regent Gate, měl jsem velice příjemnou náladu plnou očekávání. Ačkoli jsem nebyl tak jako Poirot ,oddán` psychologii, stačilo těch pár slov, která o svém manželovi řekla lady Edgwareová, k povzbuzení mé zvědavosti. Moc mne zajímalo, jaký bude můj vlastní dojem.

Jeho dům byl impozantní - dobře stavěný, pěkný a trochu ponurý. Nebyly na něm žádné truhlíky na květiny ani jiné podobné frivolnosti.

Dveře se před námi okamžitě otevřely a neotevřel je žádný bělovlasý bezvěký komorník, jakého byste v domě s takovým zevnějškem mohli očekávat. Naopak, otevřel je nejpohlednější mladý muž, s jakým jsem se kdy setkal. Vysoký, krásný, docela dobře by mohl sloužit nějakému sochaři jako model pro sochu Apollóna nebo Herma. Navzdory jeho krásnému vzhledu se mi na něm nelíbila podivná zženštilost, která se ozývala v jeho měkkém hlase. Také mi tak trochu někoho připomínal. Někoho, s kým jsem se velice nedávno setkal, ale za nic na světě jsem si nemohl vybavit koho.

Zeptali jsme se ho na lorda Edgwarea.

„Tudy prosím, pánové.“

Vedl nás vstupní halou podél schodiště, ke dveřím, které se nacházely v její zadní části.

Když je otevřel, ohlásil nás tím měkkým hlasem, jemuž jsem instinktivně nedůvěřoval.

Místnost, do níž jsme byli uvedeni, byla čímsi na způsob knihovny. Stěny byly obloženy knihami, nábytek byl tmavý a ponurý, ale přitom pěkný, křesla byla strohá a nepříliš pohodlná.

Lord Edgware, jenž povstal, aby nás pozdravil, byl vysoký muž okolo padesátky. Měl tmavé, šedinami prokvétající vlasy, úzkou tvář a ironická ústa. Vypadal zahořkle a ve špatné náladě. Jeho oči měly zvláštně rezervovaný výraz. Měl jsem pocit, že je v nich něco zřetelně divného.

Jeho chování bylo strohé a formální.

„Pan Hercule Poirot? Kapitán Hastings? Prosím, posaďte se.“

Učinili jsme tak. Místnost působila mrazivým dojmem. Jediným oknem přicházelo jenom málo světla a šero ještě znásobovalo studenou atmosféru.

Lord Edgware vzal do ruky dopis, na němž jsem rozeznal rukopis svého přítele.

„Samozřejmě, že vaše jméno znám, pane Poirote. Kdo by je neznal?“ Poirot se po tomto komplimentu lehce uklonil. „Ale obávám se, že ne zcela rozumím vaší úloze v této záležitosti. Píšete zde, že se mnou chcete hovořit jménem“ - odmlčel se - „mé manželky.“

Zdálo se mi, že poslední dvě slova vyslovil nějak divně, jako by ho to stálo určité přemáhání dostat je ze sebe.

„Ano, je to tak,“ řekl můj přítel.

„Měl jsem za to, že jste vyšetřovatel - zločinů, pane Poirote?“

„Problémů, lorde Edgware. Zajisté existují takové problémy, které jsou spjaté se zločiny. Ale jsou i jiné.“

„Jistěže. A o jaký problém by mělo jít zde?“

Ironie v jeho hlase byla od této chvíle hmatatelná. Poirot si toho však vůbec nevšímal.

„Mám tu čest s vámi hovořit jménem lady Edgwareové,“ řekl. „Lady Edgwareová, jak jistě víte, touží po tom dát se s vámi rozvést.“

„Toho jsem si docela dobře vědom,“ řekl chladně lord Edgware.

„Navrhla mi, abych s vámi tuto otázku prohovořil.“

„Tady není o čem hovořit.“

„Znamená to, že odmítáte?“

„Odmítám? Zajisté nikoliv.“

Ať už Poirot očekával cokoli, určitě neočekával toto. Jenom v několika málo případech se mi poštěstilo vidět svého přítele totálně na lopatkách. Toto byl jeden z nich. Jeho výraz byl směšný. Poklesla mu brada, ústa se otevřela, ruce svěsil podél těla a jeho obočí se vysoko nadzdvihlo. Vypadal jako postavička z kreslené grotesky.

„Comment?“ vykřikl. „Jak to? Vy neodmítáte?“

„Jsem v rozpacích, pane Poirote, neboť nerozumím vašemu úžasu.“

„Ecoutez, vy jste ochoten se dát se svou ženou rozvést?“

„Zajisté jsem ochoten. Ona to ví velice dobře. Napsal jsem jí to zcela jasně.“

„Vy jste jí to napsal?“

„Ano. Před šesti měsíci.“

„Ale já tomu nerozumím. Já tomu vůbec nerozumím.“

Lord Edgware nic neříkal.

„Rozuměl jsem tomu tak, že vy jste zásadně proti myšlence rozvodu.“

„Nechápu, co mají nebo nemají moje zásady společného s vámi, pane Poirote. Je pravda, že jsem se se svou první ženou nerozvedl. Moje svědomí mi to nedovolovalo. Abych řekl pravdu, můj druhý sňatek byl omyl. Když mi moje manželka navrhla rozvod, rozhodně jsem odmítl. Před šesti měsíci mi napsala a znovu mne přesvědčovala. Měl jsem dojem, že se chce znovu vdát - za nějakého herce nebo za někoho takového. Moje názory mezitím doznaly změny. Napsal jsem jí o tom do Hollywoodu. Nedovedu si představit, proč vás za mnou poslala. Pravděpodobně kvůli penězům.“

Když říkal poslední slova, jeho rty se znovu ironicky stáhly.

„Nanejvýš podivné,“ mumlal Poirot. „Nanejvýš podivné. Je zde něco, čemu ani v nejmenším nerozumím.“

„Co se peněz týče,“ pokračoval lord Edgware, „moje manželka mne opustila ze své vlastní vůle. Jestliže si chce vzít jiného muže, může to klidně udělat, nebudu jí v tom bránit, ale není zde žádný důvod, proč by ode mne měla dostat jediné penny. A také ani jediné nedostane.“

„Tady vůbec nešlo o finanční urovnání.“

Lord Edgware nadzdvihl obočí.

„To si tedy Jane musí brát bohatého muže,“ zamumlal cynicky.

„Je tu něco, čemu vůbec nerozumím,“ řekl Poirot. Jeho tvář vyjadřovala naprostý zmatek a byla pokryta vráskami svědčícími o usilovném přemýšlení. „Z toho, co lady Edgwareová říkala, jsem nabyl dojmu, že se na vás opakovaně obrátila prostřednictvím svých právníků?“

„Obrátila,“ odvětil lord Edgware suše. „Prostřednictvím právníků anglických i amerických, vynikajících i těch ze samého dna. Nakonec mi, jak už jsem se zmínil, napsala osobně.“

„Předtím jste vždy odmítl?“

„Přesně tak.“

„Ale když jste dostal její osobní dopis, rozhodl jste se jinak. Proč jste změnil názor, lorde Edgware?“

„Nebylo to na základě ničeho, co se vyskytovalo v tom dopise,“ řekl ostře. „Prostě se změnily některé moje názory, to je vše.“

„Ta změna byla dost náhlá.“

Lord Edgware neodpověděl.

„Jaké zvláštní okolnosti vás přiměly změnit názor, lorde Edgware?“

„To je opravdu jen a jen moje soukromá věc pane Poirote. Řekněme, že jsem si postupně uvědomoval výhody rozloučení tohoto svazku, který jsem ostatně považoval za ponižující. Můj druhý sňatek byl omyl.“

„Vaše manželka říká přesně totéž,“ řekl měkce Poirot.

„Opravdu?“

Na vteřinku se v jeho očích objevil podivný záblesk, ale hned zase zmizel.

Povstal, čímž ukončil náš rozhovor, a když jsme se loučili, bylo jeho chování méně neústupné.

„Musíte mi prominout, že jsem tak náhle změnil termín naší schůzky. Musím však zítra odjet do Paříže.“

„Zajisté, zajisté.“

„Je to vlastně kvůli obchodu s uměleckými předměty. Musím si pohlídat jednu sošku - je to taková fantastická věc - taková hrůzná. Ale já mám hrůzu rád. Vždycky jsem měl. Můj vkus je prapodivný.“

A znovu ten zvláštní úsměv. Zadíval jsem se na police s knihami. Byly tam Casanovovy paměti, jeden svazek markýze de Sade a jiné o středověkém mučení.

Vzpomněl jsem si, jak se Jane Wilkinsonová otřásla, když mluvila o svém muži. To nehrála. To bylo velice skutečné. Říkal jsem si, co za člověka George Alfred St Vincent, čtvrtý baron Edgware, vlastně doopravdy je.

Velice přívětivě nám dal sbohem a zazvonil. Vyšli jsme ze dveří. Řecký bůh v roli komorníka nás očekával v hale. Když jsem za sebou zavíral dveře do knihovny, podíval jsem se tam. Málem jsem vykřikl - jak se ta vlídná tvář změnila! Rty měl stažené a zuby hrozivě vyceněné, oči byly plné zuřivosti a téměř šílené nenávisti.

Už jsem se ani trošku nedivil, že obě dvě ženy lorda Edgwarea opustily. Před čím jsem se musel sklonit, byla jeho železná sebekontrola. Jak dokázal projít tím rozhovorem s tak mrazivým sebeovládáním a s takovou slušností!

Právě, když jsme došli k hlavnímu vchodu, otevřely se dveře na pravé straně. Stála v nich dívka, která se trošku zarazila, když nás spatřila.

Byla vysoká, štíhlá, s tmavými vlasy a téměř bílou tváří. Její oči, tmavé a vyděšené, se chvíli dívaly do mých. Potom se jako stín stáhla zpět do pokoje, ze kterého přišla, a zavřela za sebou dveře. O chvilku později jsme byli na ulici. Poirot zastavil taxi. Nasedli jsme a Poirot udal řidiči adresu hotelu Savoy.

„Tedy Hastingsi,“ řekl se zamrkáním, „tento rozhovor vůbec neprobíhal podle mých původních představ.“

„To vskutku neprobíhal. Je to neobyčejný muž, tenhle lord Edgware.“

Pověděl jsem Poirotovi o tom, jak jsem se podíval zpátky, když jsem zavíral dveře pracovny, a co jsem viděl. Pomalu a zamyšleně přikyvoval.

„Řekl bych, že se pohybuje na samém rozhraní mezi zdravým rozumem a šílenstvím, Hastingsi. Dovedu si představit, že pěstuje mnoho zvláštních neřestí, a že se pod jeho chladným výrazem skrývá hluboce zakořeněný sklon ke krutosti.“

„Není divu, že ho obě ženy opustily.“

„Máte pravdu.“

„Poirote, všiml jste si té dívky, když jsme odcházeli? Měla tmavé vlasy a bílou tvář.“

„Ano, všiml jsem si jí, mon ami. Mladá dáma, která byla vyděšená a nešťastná.“

Jeho hlas byl ponurý.

„Kdo myslíte, že to byl?“

„Asi jeho dcera. Jednu má.“

„Vypadala vyděšeně,“ řekl jsem pomalu. „Musí to být pro ni velice skličující místo.“

„Ano, vskutku. Tak, a jsme tady, mon ami. Nyní vzhůru, seznámit lady Edgwareovou s dobrými zprávami.“

Jane byla doma. Recepční nás telefonicky ohlásil a pak nám řekl, že můžeme jít nahoru. Poslíček nás doprovodil k jejím dveřím.

Otevřela nám upravená žena ve středních letech, s krásně učesanými šedými vlasy a se skřipcem. Z ložnice na ni zavolala Jane svým charakteristickým hlasem.

„To je pan Poirot, Ellis? Řekněte mu, ať se posadí. Jen na sebe hodím nějaký hadr a hned jsem tam.“

Její představa hadru bylo pavučinkové negližé, které daleko víc ukazovalo, než skrývalo. Vešla a dychtivě se zeptala:

„V pořádku?“

Poirot vstal a sklonil se k její ruce.

„Tím slovem jste situaci přesně vystihla, Madame, je to v pořádku.“

„Proč, jak to myslíte?“

„Lord Edgware je naprosto ochoten se s vámi dát rozvést.“

„Co?!?“

Buďto bylo ohromení v její tváři opravdové, nebo byla skutečně dokonalá herečka.

„Pane Poirote! Vy jste to dokázal! Napoprvé! Jen tak! Vy jste doopravdy génius. Pro boha živého, jakým způsobem jste toho dosáhl?“

„Madame, nemohu přijmout vaše poklony, neboť jsem si je ničím nezasloužil. Před šesti měsíci vám váš manžel poslal dopis, ve kterém se vzdal svých původních stanovisek.“

„Co to říkáte? On že mi napsal? Kam?“

„Rozuměl jsem tomu tak, že do Hollywoodu.“

„Takový dopis jsem nikdy nedostala. Asi se musel někde ztratit. Když si pomyslím, jak moc jsem se za celé ty měsíce napřemýšlela, kolik různých řešení jsem naplánovala, jak jsem se užírala a nakonec málem zbláznila!“

„Zdálo se nám, že se lord Edgware domnívá, že si chcete vzít nějakého herce.“

„Přirozeně. To jsem mu totiž také řekla.“ Dětsky radostně se na nás usmála. Náhle zpozorněla. „Snad jste mu, pane Poirote, neprozradil nic o vévodovi?“

„Ne, ne, ujišťuji vás. Umím být diskrétní. To bych nikdy neudělal.“

„Víte, on má velice divnou povahu. Kdyby věděl, že si chci vzít Mertona, měl by asi dojem, že se snažím jít za lepším, a přirozeně by se mi to pokusil překazit. Ale filmový herec, to je něco jiného. Ačkoliv i tak mne to překvapuje. Ano, překvapuje. Vy nejste překvapená, Ellis?“

Všiml jsem si, že služebná mezitím přecházela sem a tam, poklízejíc různé svršky, které se válely na opěradlech křesel. Měl jsem za to, že vyslechla celou konverzaci. Nyní bylo jasné, že jí Jane absolutně důvěřuje.

„Ano, paní. Máte pravdu. Jeho lordstvo se muselo velice změnit od té doby, kdy jsme ho naposledy viděly,“ řekla služebná pochybovačně.

„To tedy ano.“

„Zřejmě nerozumíte jeho chování. Připadá vám naprosto nepochopitelné.“

„Přesně tak. Ale, na druhou stranu, tím si už nemusíme lámat hlavu. Proč by mělo záležet na tom, z jakého důvodu změnil svůj názor? Hlavní věc je, že ho změnil, ne?“

„Vás to možná nezajímá, ale mne ano, Madame.“

Jane si ho vůbec nevšímala.

„To nejdůležitější je, že jsem konečně volná.“

„Ještě ne, Madame.“

Netrpělivě se na něj podívala.

„Tak tedy v nejbližší době budu. To je totéž.“

Poirot vypadal, jako kdyby si myslel, že to tak docela totéž není.

„Vévoda je teď v Paříži,“ řekla Jane. „Musím mu hned poslat telegram. Panečku, jeho matka bude ale zuřit!“

Poirot vstal.

„Jsem rád, Madame, že vám vše vychází, jak jste si přála.“

„Na shledanou, pane Poirote. A hrozně moc vám děkuji.

„Vůbec není zač.“

„Ale i tak, přinesl jste mi dobré zprávy, pane Poirote, a já jsem vám opravdu hluboce vděčná.“

„Tak a je to,“ řekl mi Poirot, když jsme opustili její apartmá. „Myslí jen na jednu věc - na sebe. Nic jí nepřipadá divné, není zvědavá, proč ten dopis nikdy nedostala. Jistě jste si všiml, Hastingsi, že ačkoli je neočekávaně obratná v obchodních záležitostech, nemá naprosto žádný přirozený intelekt. Jo, jo, náš dobrý Bůh nám prostě nemůže dát úplně všechno.“

„S výjimkou Hercula Poirota,“ řekl jsem suše.

„Vy se mi posmíváte, příteli,“ řekl klidně. „Pojďte, mon ami, nechte mne a pojďte se chvíli procházet po nábřeží. Rád bych si v klidu a metodicky uspořádal myšlenky.“

Zachovával jsem naprosté ticho, dokud se jeho orákulum neodhodlalo znovu promluvit.

„Ten dopis,“ pokračoval, když jsme kráčeli podél řeky, „mne vzrušuje. Jsou čtyři různá řešení tohoto problému, příteli.“

„Čtyři?“

„Ano. Za prvé, ztratil se na poště. To se přece občas stává, jak víte. Ale ne moc často. Nikoliv, ne moc často. Kdyby na něm byla nesprávná adresa, byl by býval vrácen lordu Edgwareovi už dávno. Jsem nakloněn toto řešení vyloučit, i když samozřejmě může být správné.

Řešení druhé: naše překrásná lady nám lže, když říká, že žádný dopis nedostala. Ta okouzlující mladá dáma je schopná vymyslet si jakoukoli lež, která se jí zdá výhodná, a navíc ji vysloví s tou nejroztomilejší dětskou upřímností. Ale nevidím žádnou výhodu, Hastingsi, kterou by tím mohla získat. Kdyby věděla, že se s ní ochotně rozvede, proč by mne posílala, abych ho přesvědčoval? To mi nedává smysl.

Řešení třetí: lže lord Edgware. A jestliže tu někdo lže, je pravděpodobnější, že lže on než jeho manželka. Ale nevidím důvod k takové lži. Proč by si vymýšlel fiktivní dopis poslaný před šesti měsíci? Proč se mnou jednoduše nesouhlasil? Ne, jsem si téměř jist, že ten dopis opravdu poslal. Ačkoli netuším, jaký byl motiv tak náhlé změny jeho stanoviska.

Konečně přicházíme k řešení čtvrtému: někdo ten dopis vzal. A tím se, Hastingsi, dostáváme na volné pole pro velice zajímavé spekulace, protože ten dopis mohl zmizet na dvou koncích - v Americe a v Anglii.

Ať už ho vzal kdokoli, byl to někdo, kdo si nepřál, aby se jejich manželství oficiálně rozpadlo. Hastingsi, dal bych za to, nevím co, kdybych věděl, co je za tím vším. Něco tam je. Přísahám - něco za tím je.“

Odmlčel se a pomalu dodal:

„Něco, co se mi zatím podařilo jen letmo zahlédnout.“

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023