Celá e-kniha Smrt lorda Edgwarea ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
25. kapitola
Oběd
Nazítří jsme šli na oběd k Widburnovým do Claridge. Ani Poirotovi, ani mně se tam původně nijak moc nechtělo. Po pravdě řečeno, dostali jsme celkem šest pozvání. Paní Widburnová byla velice vytrvalá žena a měla ráda osobnosti. Neodrazena odmítáním nám nakonec navrhla dvě další data, takže kapitulace byla nevyhnutelná. Za těchto okolností bylo jasné, že čím dříve tam půjdeme a odbudeme si to, tím lépe.
Od té doby, co přišly zprávy z Paříže, byl Poirot nemluvný a na všechny mé otázky o případu odpovídal stále stejně:
„Je tu něco, čemu nerozumím.“
A párkrát si pro sebe mumlal:
„Skřipec. Skřipec v Paříži. Skřipec v kabelce Carlotty Adamsové.“
Nakonec jsem šel k Widburnovým skoro rád, protože návštěva pro Poirota znamenala vyrušení z temných myšlenek.
Byl tam také mladý herec Donald Ross, a když jsme vešli, přišel k nám a vesele mne zdravil. Ve společnosti bylo víc mužů než žen, a tak se Donald ocitl u stolu na místě vedle mne.
Téměř přímo naproti nám posadila hostitelka Jane Wilkinsonovou. Mezi nimi pak seděl mladý vévoda z Mertonu. Zdálo se mi, ačkoliv to zajisté mohly být jen moje představy. že vypadá poněkud neklidně. Společnost, v níž se nacházel, mu nebyla příliš po chuti. Byl to upjatě konzervativní a jaksi zpátečnický mladík - budil dojem, jakoby nějakým politováníhodným omylem vystoupil odněkud ze středověku. Jeho milostné pobláznění do krajně moderní Jane Wilkinsonové bylo jedním z anachronických vtípků, jimiž nás Příroda s takovou radostí zahrnuje.
Když jsem viděl její krásu a vnímal šarm jejího neobyčejného, zastřeného hlasu, který i nejotřelejším banalitám propůjčoval kouzlo, těžko jsem se mohl divit, že kapituloval. Ale i fantastická nádhera a svůdný hlas mohou člověku zevšednět! Napadlo mne, že do jeho oblouzněné mysli už možná začíná pronikat nenápadný paprsek zdravého rozumu. Tento pocit ve mně vyvolala jeho reakce na jednu její bezmyšlenkovitou poznámku.
Někdo - už nevím, kdo to byl - mluvil o starověkém Řecku a v hovoru padla slova „Paridův soud a jablko sváru.“ V tu chvíli se ozval Janein nadšený hlas:
„Tuhle odrůdu neznám,“ řekla hlasitě. „Já dávám přednost zlatým renetám. Onehdy jsem měla v Paříži taková skvělá...“
Jak se to občas stává, její slova padla do náhodné přestávky v konverzaci. Byla to poněkud trapná chvilka. Napravo od sebe jsem slyšel, jak Donald Ross prudce nabral dech. Paní Widburnová začala poněkud násilně hovořit o ruské opeře. Každý rychle pronesl nějakou poznámku ke svému sousedovi. Jane se přitom klidně rozhlížela zleva doprava kolem stolu a naprosto si nebyla vědoma toho, že řekla něco nepatřičného.
A právě v tu chvíli jsem si všiml vévody. Jeho rty byly pevně semknuty, lehce zčervenal a zdálo se mi, jako kdyby se od Jane maličko odtáhl. Musel si uvědomovat, že člověka jeho postavení může manželství s takovouhle ženou často přivádět do podobně rozpačitých situací.
Moje sousedka po levé ruce byla baculatá dáma, která se věnovala pořádání dětských dýchánků. Abych zamluvil trapné faux pas, pronesl jsem k ní první poznámku, která mne napadla. Pokud se pamatuji, zeptal jsem se: „Nevíte, kdo je ta výstředně vyhlížející žena oblečená v červeném na druhém konci stolu?“ Byla to samozřejmě její sestra. Když jsem ze sebe vysoukal omluvu, otočil jsem se a začal si povídat s Rossem, který mi však odpovídal jednoslabičně.
A teprve pak, když jsem byl na obou stranách odražen, jsem si všiml Bryana Martina. Musel přijít později, protože předtím jsem ho nikde nezahlédl.
Seděl o trochu dál na mé straně stolu, nakláněl se k jedné hezké světlovlasé ženě a při hovoru nápadně gestikuloval. Už to bylo déle, co jsem ho naposledy viděl zblízka, a ihned jsem si všiml, jak moc se za tu dobu zlepšil jeho vzhled. Strhané rysy v obličeji už téměř vymizely a vypadal mladší a v mnohem lepší kondici. Smál se, laškoval se svou sousedkou a zdálo se, že má skvělou náladu.
Neměl jsem příležitost ho déle sledovat, neboť mi moje baculatá sousedka prominula a laskavě mi dovolila, abych …
