Kapitola 11
V soudní síni, zaplněné do posledního místa, vládla atmosféra napjatého očekávání. Po Madison City se šeptalo, že Selby uvízl v pasti, kterou mu nastrojil vynalézavý obhájce ve věcech trestních, jehož jméno bylo v metropoli příslovečně známé.
Selby seděl u jednoho stolku pro zástupce procesních stran. Pár kroků za ním, hned u zábradlí, které odděluje publikum od prostoru, vyhrazeného pro zástupce stran, seděl bez hnutí šerif Brandon. A. B. Carr, na něhož se upínaly všechny pohledy a jehož zřejmě těšila pozornost, kterou budil, se usadil u druhého stolku a po boku měl Petera Ribbera, culícího se v samolibém uspokojení. Za zády právníků se nabitým sálem nesl šepot.
Soudce Faraday, smírčí soudce, který měl vést předběžné líčení, vstoupil do soudní síně, zjevně okouzlen pocitem vlastní důležitosti, a usedl za soudcovský stůl. Šepot, přidušené chichotání a šum v soudní síni vystřídalo napjaté ticho, plné očekávání.
Soudce Faraday řekl: „Na tuto dobu byl včerejší dohodou stanoven předběžný výslech v trestní věci stát Kalifornie versus Peter Ribber.“
Selby pokývl a řekl: „Obžaloba je připravena.“
Carr udělal svou dlouhou pravicí gesto, do něhož zahrnul obžalovaného i soudní dvůr. „Připraven za obhajobu, Vaše Ctihodnosti,“ řekl, a z pouhého sdělení se mu podařilo udělat drama.
Selby se ujal své povinnosti s pocitem pěstního zápasníka, který si jde doprostřed ringu pro jistou porážku. Odedávna platí, že žalující okresní prokurátor, nacházející se v jeho situaci, má prokázat, že byl spáchán zločin, předložit dostatek důkazů, aby byl oprávněný důvod k domněnce, že obžalovaný je vinen, a s tím se spokojit. Jít dál by znamenalo ukázat karty obhajobě. A právní zástupce obžalovaného by měl možnost podrobit křížovému výslechu jeho svědky dvakrát, jednou při předběžném řízení a pak znovu při procesu.
Tento postup byl dán zvykem, právě tak jako podobná řada působivých precedentů určila postup zástupce obhajoby. Taktikou obhajoby je roztrhat svědka obžaloby na kusy, přimět okresního prokurátora, aby předložil důkazy, které se vší určitostí spojují obžalovaného se zločinem, dát obžalobě na srozuměnou, že jeho mandant se posadí na lavici obžalovaných ve svém vlastním zájmu, a konečně snažit se vyprovokovat okresního prokurátora, aby předložil všechny důkazy, které má. Pak se v poslední minutě advokát obžalovaného usměje a řekne: „Vaše Ctihodnosti, obžalovaný nemá žádný důkazní materiál, který by nyní předložil.“
A toto vše bylo skutečně součástí právnické šachové partie, kterou hráli a v níž všechna pravidla, všechny výhody byly na straně oné magnetické osobnosti se smyslem pro dramatičnost, „starého A. B. C“.
„Mým prvním svědkem je,“ oznámil Selby, „paní Rita Artrimová.“
Přistoupila blíže, protože věděla, že není zbytí. Zvedla ruku a byla vzata do přísahy; a jak ji odříkávala, z očí jí sršelo nepřátelství k okresnímu prokurátorovi. To je ten člověk, který se jí snaží přišít vraždu. Teď by se mohla kdykoli octnout v situaci obžalovaného, být vystavena veřejnému posměchu a opovržení a hledět na to, jak její starý otec a matka sedí stoicky v první řadě, tváře mají jakoby vytesané z kamene, bez výrazu, lhostejné a jejich duše jsou sevřené a srdce zlomená…
„Posaďte se do svědeckého křesla,“ poučil ji soudce Faraday.
Selby jí ihned rázně začal klást věcné otázky. „Jste Rita Artrimová, vdova po Jamesi C. Artrimovi?“
„Ano.“
„Kde bydlíte?“
„V čísle 2332 na Hlavní třídě na Orange Grove Heights.“
„Kdo byl sedmého tohoto měsíce s vámi v tomto domě?“
„Můj tchán Frank W. Artrim a jeho ošetřovatelka, slečna Ellen Saxova.“
„Upamatujte se na situaci časně ráno sedmého tohoto měsíce,“ řekl Selby. „Povšimla jste si něčeho neobvyklého?“
„Povšimla.“
„Co to bylo?“
„Slyšela jsem tajemné zvuky,“ řekla.
„Můžete říci, co to bylo za zvuky?“
„Nijak zvlášt. Probudily mě.“
„Můžete ty zvuky všeobecně popsat?“
„Byl to rachotivý zvuk, jako kdyby někdo vlekl něco těžkého na nějakém válečku.“
„Co jste viděla?“
„Vstala jsem a šla jsem…
