/XXX/
Nechal jsem je samotné a vyšel ven do haly. Malý Ronny si hověl na Willieho kolenou, zmožený únavou.
„To kotě namoutě už patří na kutě,“ řekl Willie. „A na mě nedočkavě čeká v San Francisku novopečená manželka.“
„Měj ještě pár minut strpení, prosím tě. Kde je slečna Stormová?“
„Tady, i se synem,“ a ukázal palcem na zavřené dveře malé místnůstky pod schody. „Je to mezek, proto sedím radši tady.“
„Co provedl?“
„Chtěl přeprat Harolda jednou rukou. Jenže Harold hrával fotbal za Devětačtyřicátníky.“
„Kde je teď Harold?“
„Hlídá dům zvenčí, kdyby se tam ještě někdo ukázal.“ Zatvářil se přísně a jemně rýpl chlapce do žeber. „Tím si nelam hlavu, ospalče.“
Zaklepal jsem na dveře malé místnůstky. Ellen mě pozvala dál.
Seděla na otáčecí židli. Její syn se usadil na zemi vedle sejfu, jako by to byla kamna, která nevydávají žár. V obličeji byl tak bledý a zubožený, že jeho zrzavé vlasy a vousy se zdály nalepené. Nervózně škubal ústy, jako kdyby něco kousal nebo byl pokousán.
„To je pan Archer,“ řekla Ellen.
Abych mu dal najevo, že k němu nechovám nepřátelství, zeptal jsem se ho, co dělá ruka. Plivl přede mnou na podlahu.
„Má ji zlomenou,“ řekla Ellen. „Na klinice v Haight-Ashbury mu ji ošetřili. Zítra tam má přijít znovu na –“
Hoch přerušil její větu vzteklým mávnutím zdravou rukou. „Nemluv s ním. Kvůli němu to tak dopadlo s Ariadnou.“
„Jistě, kvůli mně. Já vám taky přivodil tu zlomeninu, když jsem praštil hlavou do pažby vašeho revolveru.“
„Měl jsem vás rovnou zastřelit.“
Tvrdohlavý mezek, řekl o něm Willie. Nedovedl jsem však posoudit, kolik té sveřeposti má v povaze a kolik je třeba přičíst na vrub duševním a fyzickým útrapám.
„Dostal se do maléru, jak patrně víte,“ řekl jsem Ellen.
„Musíte ho zatknout?“
„To už není má záležitost. Rovněž ne rozhodnutí, co se s ním má stát. Nejsem jeho otec.“
„Ale pracujete pro něj,“ řekl Jerry. „Jestli si myslíte, že mě odvlečete zpátky do Slobville –“
Obrátil jsem se k němu: „Slobville se bez vás obejde. A jestli si vy myslíte, že už na vás všechno obyvatelstvo čeká nedočkavě na břehu, tak vám to myslí špatně.“
Zmlkl, ale mně nebylo zcela volně z toho, že jsem ho tak umlčel, a navíc ne docela čestným způsobem. Vzpomněl jsem si na Rogera Armisteada, jak upřeně hleděl na moře z plata přístaviště.
„Nechce se vrátit k otci,“ řekla Elllen. „Ráda bych věděla, jestli může zůstat u mě, alespoň pro nejbližší dobu. Mohu mu dát, co potřebuje.“
„Myslíte, že s ním vyjdete?“
„Mohu mu poskytnout útočiště, to přinejmenším. Nalezli ho u mě i jiní lidé, když byli v nesnázích.“ Její otevřená tvář měla ochotný, nikoliv však dychtivý výraz.
„Nevím, jak by se na to díval zákon.“
„Myslíte, že by mohl mít nějaké potíže s policií?“
„To záleží na tom, jestli už má zápis v trestním rejstříku.“
Oba jsme pohlédli na Jerryho. Seděl bez hnutí, kromě křečovitých škubů ústy, jako náhle zestárlý člověk v rohu místnůstky.
„Byl jste někdy zatčen?“
„Ne. A už se nemohu dočkat.“
„Nežertujte. Jestli se úřady rozhodnou to brát vážně, mohou být velmi nepříjemné. Odvezení jachty mohou kvalifikovat jako krádež, odvedení chlapce jako únos dítěte nebo navádění dětí ke zločinnosti.“
Jerry na mne zaraženě pohlédl. „Co si myslíte, že jsem s ním dělal? Chtěl jsem mu zachránit život.“
„A málem jste ho o něj připravil.“
Jerry přitáhl nohy k tělu a neohrabaně se na ně postavil, s bolestnou grimasou. „Takhle se mnou nemluvte! Já vím, že jsem rozbil jachtu. Ale neukradl jsem ji. Pan Armistead mi ji svěřil. Můžete se ho zeptat.“
„Radši si s ním promluvte sám. Ale ne dnes.“ A jeho matce jsem řekl: „Proč ho neuložíte do postele?“
Neodporoval. Odešla s ním z místnosti s paží ovinutou kolem jeho ramen. Její výraz prozrazoval, že je srozuměna se synem, jaký je – snad že žila příliš dlouho bez vnějších vzruchů.
Bylo mi jasné, že to není řešení. Ellen už přesmíru přivykla samotě a on byl už trochu starý na to, aby potřeboval matku. Bude se muset sám vypořádat se svými zmatky, jako to musela udělat ona. Avšak n…
