/IV/
Jean vešla za mnou do místnosti. „Aspoň že nespal s ní.“
„A kde spal váš manžel?“
„V pracovně.“
Zavedla mě do malého pokojíku v přízemí. Bylo tam několik poliček s knihami, zavřený psací stůl se stahovací roletou, rozesílaný gauč a šedá kovová registratura, která stála v hlavách postele jako náhrobní kámen. Zeptal jsem se:
„Stanley obvykle spává zde?“
„Vaše otázky jsou někdy hodně osobní.“
„Na to si zvyknete. Takže obvykle spává zde, je to tak?“ Zrudla. „Pracoval v noci s registraturou. Nechtěl mě rušit.“ Zkusil jsem vytáhnout vrchní zásuvku. Byla zamčená.
„Jaké zde přechovává listiny?“
„Otcovy,“ odpověděla.
„Otcovy listiny?“
„Stanley si dělá kartotéku o svém otci – uschovává všechno, co se mu podaří o něm vypátrat. Není toho mnoho. I všechny ty falešné stopy od stovek lidí, s kterými mluvil nebo si dopisoval, když se snažil vypátrat, kde se jeho otec zdržuje. V posledních letech tomu věnoval většinu svého času.“ A dodala s křivým úsměškem: „Aspoň jsem věděla, jak tráví noci.“
„Jaký člověk byl jeho otec?“
„Abych řekla pravdu, nevím. Je to podivné při vší té spoustě informací –“ poklepala dlaní na kovovou stěnu registratury. „Stanley o něm de facto skoro nemluví. Někdy o něm celý čas nepronese ani slovo. A jeho matka tím méně. Vím, že byl kapitánem pěšího pluku někde v Pacifiku. Stanley má jeho fotku v uniformě. Byl to hezký muž s příjemným úsměvem.“ Rozhlédl jsem se po stěnách pobitých překližkou. Byly holé kromě obchodního kalendáře, který oznamoval, že je ještě červen.
„Kde má Stanley ten otcův obrázek?“
„V plexiskle, aby se neodřel.“
„Jak by se mohl odřít?“
„Když ho ukazuje lidem. Má ještě další otcovy fotografie, jak hraje tenis, jede na poníku při pólu a na jedné fotografii drží kormidlo jachty.“
„Podle všeho měl hromadu peněz?“
„To ano. Alespoň paní Broadhurstová peníze má.“
„A její manžel se všeho vzdal, i jí, kvůli jiné ženě?“
„To mi bylo řečeno.“
„Kdo byla ta žena?“
„Nemám potuchy. Stanley a jeho matka o ní nemluví. Vím jenom, že pan Broadhurst s ní utekl do San Franciska. Vloni v červnu jsme se Stanleym strávili ve Frisku dva týdny. Stanley běhal po městě se svými obrázky. Než mu vypršela dovolená, propátral valnou část městského centra. Měla jsem co dělat, aby se s námi vrátil domů. Chtěl nechat zaměstnání a pátrat ve čtvrti kolem Zálivu,“
„A kdyby se stalo, že by otce našel, co potom?“
„Já nevím. A myslím, že to neví ani on sám.“
„Říkala jste, že mu bylo asi jedenáct nebo dvanáct, když zmizel jeho otec. Před kolika to bylo lety?“
„Stanleymu je sedmadvacet. Před patnácti.“
„Je tak situován, aby mohl žít bez práce?“
„Kdepak, to rozhodně ne. Jsme zadluženi až po uši, dlužíme jeho mamince i jiným lidem. Poslední dobou je tak nezodpovědný. Ale víc dělat nemohu než dbát, aby zůstal v místě.“ Odmlčela se a hleděla po holých stěnách místnosti, na kalendář, který nikdo neotočil po řadu měsíců.
Řekl jsem: „Máte klíč od registratury?“
„Nemám. Máme jenom jeden a ten nosí u sebe Stanley. Psací stůl má také zavřený. Nemá rád, když čtu jeho korespondenci.“
„Myslíte, že si s tou dívkou korespondovali?“
„Co já vím. Dostává dopisy ze všech stran. Neotvírám mu je.“
„Víte, jak se to děvče jmenuje?“
„Řekla, že se jmenuje Sue. Řekla to Ronnymu.“
„Rád bych se podíval na papíry k té mercedesce. Jak je to s klíčem od garáže?“
„Ten mám. Je v kuchyni.“
Šel jsem s ní do kuchyně. Otevřela skříňku a sundala z hřebíku klíč. Odemkl jsem garáž. Klíč od auta trčel v zapalování.
Průkaz k vozu nebyl k nalezení, ale vzadu v přihrádce jsem našel pomačkanou potvrzenku o zaplacení pojistky znějící na jméno pán a paní Roger Armisteadových, 10 Crescent Drive, Santa Teresa. Opsal jsem si jméno i adresu do černého notesu a vylezl jsem z vozu.
„Našel jste něco?“ zeptala se Jean.
Ukázal jsem jí rozevřený zápisník. „Znáte nějakého Rogera Armisteada?“
„Bohužel ne. Ale Creseent Drive leží v dobré čtvrti.“
„A ta mercedeska je drahý vůz. Stanleyho spolužačka je zřejmě zazobaná. Anebo ten auťák ukradla.“
Je…
