/XXVIII/
Willie nastoupil s Ronnym do stejšnu. Ačkoliv jsem jen nerad pouštěl chlapce z očí, chtěl jsem mít příležitost promluvit si se Zuzanou, dřív než spatří své rodiče.
Seděla netečně, zatímco jsem vycouvával s vozem. Dopravní policista, který ji předtím pronásledoval, zastavil severní jízdní proud. Bylo vidět, že si oddychl, když nás spatřil.
Zeptala se trochu poplašeně: „Kam mě to vezete?“
„K Ellen Stormové. Tam jste přece měla namířeno, či ne?“
„Ano, měla. Maminka s otcem tam jsou taky, že?“
„Přišli chvilku před vámi.“
„Neříkejte jim, že jsem se chtěla vrhnout z mostu,“ požádala mě šeptem.
„To nemůžete utajit. Nic z toho, co jste dělala.“ Odmlčel jsem se, abych jí poskytl čas to pochopit. „Pořád ještě mi není jasné, před čím jste vlastně utíkala.“
„Zastavili mě na kraji mostu. Nechtěli mě pustit dál. Křičeli na mě a pořád se mě na něco ptali. Nevyptávejte se mě na nic,“ dodala rozčileně. „Já vám přece nemusím odpovídat.“
„To je pravda, nemusíte. Jenže když mi nepovíte vy, co se stalo, kdo mi to poví?“
„O čem teď mluvíte? O tom, co se stalo na mostě?“
„O tom, co se stalo včera v horách, když jste tam přijela se Stanleym Broadhurstem a Ronnym. Proč jste tam jela?“
„Pan Broadhurst mě o to požádal. Sweetner mu o mně řekl – řekl mu, co jsem mu pověděla, když jsem se pomátla.“
„Co to bylo?“
„Nechci o tom mluvit. Nechci na to ani myslet. Nemůžete mě přinutit.“
V jejím hlase zazněl tón prudkého zoufalství a já jsem zvolnil jízdu a pozoroval jsem ji koutkem oka. „No dobrá. Proč jste šla v pátek k Broadhurstovům? Poslal vás k nim Albert Sweetner?“
„Neposlal. Jerryho to napadlo. Říkal, že bych měla zajít za panem Broadhurstem a promluvit si s ním. A já šla. A potom v sobotu ráno jsme odjeli nahoru do hor.“
„Z jakého důvodu?“
„Chtěli jsme vidět, jestli je tam něco zakopáno v zemi.“
„Něco?“
„Malý červený vůz. Jeli jsme tam v malém červeném voze.“ Její hlas změnil výšku i barvu. Zněl, jako by se její duch vzdálil z jejího těla či se posunul do jiných sfér reality. Zeptal jsem se:
„Kdo my?“
„Maminka a já. Ale já nechci mluvit o ničem, co se tenkrát stalo. Je to už hrozně dávno, ještě než jsem se pomátla.“
„Mluvíme přece o včerejším ránu,“ namítl jsem. „Stanley Broadhurst se pokoušel vykopat nějaké auto?“
„Ano – malé sportovní červené auto. Ale nedostal se dost hluboko.“
„Co se stalo?“
„Nevím přesně. Ronnymu se chtělo na záchod. Pan Broadhurst mi dal klíče a já s ním odešla do jejich chaty. Pak jsem slyšela pana Broadhursta křičet. Myslela jsem, že mě volá, a vyšla jsem před chatu. Pan Broadhurst ležel na zemi. Nad ním stál nějaký muž – s černým plnovousem a černými vlasy na ramena. Udeřil pana Broadhursta krumpáčem, až se mu řinula po zádech krev. To byla rudá skvrna a pak vzplanul pod stromy oheň a to byla zase červená skvrna. Ten muž odtáhl pana Broadhursta do jámy a naházel na něj hlínu.“
„A co jste udělala vy, Zuzano?“
„Vrátila jsem se do chaty, popadla Ronnyho a utíkali jsme pryč. Odplížili jsme se po stezce dolů do kaňonu. Ten člověk nás neviděl.“
„Jak vypadal? Byl mladý nebo starý?“
„To vám nemohu říct, stál moc daleko. A měl velké černé brýle s tlustými obroučkami, takže jsem neviděla jeho obličej. Ale spíš byl mladý, když měl tolik vlasů.“
„Nemohl to být Albert Sweetner?“
„Nemohl. Ten nemá dlouhé vlasy.“
„Třeba to byla paruka.“
Chvilku o tom uvažovala. „Ale stejně si myslím, že to nebyl Sweetner. Jenže já o něm nechci mluvit. Vyhrožoval mi, že mě zabije, jestli o něm řeknu slovo.“
„Kdy vám vyhrožoval?“
„Už jsem vám přece řekla, že o něm nechci mluvit. Tak mě nenuťte.“
Reflektory protijedoucího auta vrhly světlo do její tváře. Odvrátila ji, jako by v ní chtěly pátrat po jejím tajemství.
Blížili jsme se k Přístavní ulici. Sjel jsem z jízdní dráhy a zůstal stát pod stromy. Dívka se schoulila u opačných dveří auta.
„Nepřibližujte se ke mně,“ vypravila ze sebe mezi záchvaty křečovitého třesu. „Nesmíte mi ublížit!“
„Proč mě z něčeho takového podezříváte, Zuzano?“
„Jste jako ten S…
