Temný cypriš (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 13

 

Poirot zaklepal na dveře domku sestry Hopkinsové. Otevřela mu s plnými ústy.

„Tedy, pane Poirote, co tu teď pohledáváte?“ řekla ostře.

„Smím dál?“

Poněkud zdráhavě sestra Hopkinsová ustoupila a pustila Poirota přes svůj práh. Nabídla se pohostit svou návštěvu čajem a o chvíli později už Poirot shlížel s jistým zděšením k šálku nápoje černého jako inkoust.

„Zrovna jsem ho udělala — dobrý a silný!“ řekla sestra Hopkinsová.

Poirot obezřetně čaj zamíchal, statečně pozřel doušek a začal:

„Napadá vás, proč jsem za vámi přišel?“

„To tedy rozhodně ne, to mi musíte prozradit. Nejsem odborníkem na čtení myšlenek.“

„Přišel jsem vás požádat o pravdu.“

Sestra Hopkinsová se rozhořčeně postavila.

„A to má jako znamenat co, to bych teda ráda věděla? Já jsem byla vždycky pravdomluvná žena. Nikdy jsem před nikým nic neskrývala. O té tubě s morfiem jsem u soudního vyšetřování vypovídala, i když by spousta jiných na mém místě seděla a ani o tom nepípla. A přitom jsem moc dobře věděla, že mi budou určitě vytýkat moji neopatrnost, jak jsem svůj kufřík nechala jen tak povalovat; a koneckonců — taková věc se může přihodit každému! Vinili mě z toho a v mé profesi mi to rozhodně na dobrém jménu nepřidá, na to vemte jed. To mi ale bylo jedno! Věděla jsem o něčem, co má souvislost s tím případem, tak jsem s tím vyrukovala. A budu vám vděčná, pane Poirote, když si ty svoje nechutné narážky necháte pro sebe! Není nic ohledně smrti Mary Gerrardové, o čem bych otevřeně a čestně nemluvila, a jestli vy si myslíte něco jiného, budu vám velice zavázána, když mi tady přednesete, čemu přesně nevěříte! Nic jsem nezatajila — vůbec nic! A jsem připravena stanout před soudem a všechno odpřísáhnout.“

Poirot se nepokoušel ji přerušit. Velice dobře věděl, jak jednat s rozhněvanými ženami. Nechal sestru Hopkinsovou, aby vybuchla vzteky a zase se uklidnila. Pak teprve promluvil — klidně a laskavě.

„Já jsem ale netvrdil, že jste zamlčela něco, co souvisí s tím zločinem.“

„Tak co jste tedy chtěl naznačit, to mi povězte?“

„Požádal jsem vás, abyste mi řekla pravdu — ne o smrti, ale o životě Mary Gerrardové.“

„Ach!“ Sestra Hopkinsová byla na okamžik znatelně vyvedena z míry. „Tak o to vám jde?“ řekla. „To ale nemá nic společného s tou vraždou.“

„Netvrdím, že má. Mluvil jsem o tom, že zatajujete něco, co se týká Mary.“

„A proč bych neměla — když to s tím zločinem nemá co do činění?“

Poirot pokrčil rameny.

„A proč byste měla?“

Sestra Hopkinsová byla brunátná v obličeji.

„Z obyčejné slušnosti! Všichni už jsou teď mrtví — všichni, kterých se to týká. A nikomu jinému do toho nic není!“

„Pokud by to byla jen domněnka, pak snad máte pravdu. Jestli však něco skutečně víte, je to něco jiného.“

„Nevím přesně, co máte na mysli…,“ řekla sestra Hopkinsová nejistě.

„Já vám napovím,“ nabídl se Poirot. „Dostalo se mi několika náznaků od sestry O’Brienové a měl jsem dlouhý rozhovor s paní Slatteryovou, která si velice dobře pamatuje na události, jež se odehrály před více než dvaceti lety. Povím vám, co přesně jsem se dozvěděl. Tedy — je tomu už více než dvacet let, co dva lidé prožívali milostný poměr. Jedním z nich byla paní Welmanová, jež už byla několik let vdovou. Byla ženou schopnou hluboké a vášnivé lásky. Druhým z páru byl sir Lewis Rycroft, kterého potkalo veliké neštěstí — jeho manželka byla beznadějně duševně chorá. V tehdejší době nedávaly zákony žádnou naději na vysvobození rozvodem a lady Rycroftová, jejíž fyzické zdraví bylo v perfektním stavu, mohla žít třeba do devadesáti. Lidé, podle mého názoru, tušili, že mezi těmi dvěma existuje určitý vztah, oni ho však oba drželi ve vší tajnosti a snažili se udržovat dekorum. Pak sir Rycroft padl ve válce.“

„A?“ řekla sestra Hopkinsová. „Domnívám se,“ pokračoval Poirot, „že se po jeho smrti narodilo dítě a že tímto dítětem byla Mary Gerrardová.“

„Zdá se, že o tom všechno víte!“ prohodila sestra Hopkinsová.

„To, co jsem uvedl, je pouze moje domněnka,“ namítl Poirot. „Je ale možné, že vy vlastníte nějaký nevyvratitelný důkaz, který by ji potvrdil.“

Sestra Hopkinsová chvíli mlčky seděla, kabonila se, pak náhle vstala, přešla pokoj a otevřela zásuvku, ze které vytáhla nějakou obálku. Podala ji Poirotovi.

„Povím vám, jak se to dostalo do mých rukou. To si buďte jistý, že jsem měla podezření. Jednak to, jak se na to děvče paní Welmanová dívala, a pak to všechno završily povídačky, co jsem zaslechla. A když byl starý Gerrard nemocný, prozradil mi, že Mary není jeho dcera.

No a potom, když Mary umřela, jsem douklízela v domku a v jednom šuplíku jsem mezi staříkovými věcmi narazila na tenhle dopis. Vidíte, co je na něm napsáno.“

Poirot si přečetl zašlý, perem psaný nápis na obálce:

 

Tento dopis nechť je po mé smrti zaslán Mary.

 

„To ale nebylo napsáno v poslední době?“ řekl Poirot.

„To nepsal Gerrard,“ vysvětlovala sestra Hopkinsová. „Je to od Maryiny matky, umřela před čtrnácti lety. Psala to tomu děvčeti, ale starouš to založil mezi své věci a k ní se to tak nikdy nedostalo — a já jsem jedině ráda, že to tak dopadlo! Aspoň mohla mít až do konce vztyčenou hlavu a nemusela se za nic stydět.“

Odmlčela se.

„Tedy,“ pokračovala pak, „ten dopis byl zalepený, ale přiznávám, že když jsem ho našla, otevřela jsem ho a přečetla. Asi jsem neměla. Jenomže Mary už byla mrtvá a já jsem víceméně tušila, co bude uvnitř, a měla jsem pocit, že nikomu jinému do toho nic není. Na druhou stranu jsem ho nechtěla zničit, protože jsem tak nějak cítila, že by to nebylo správné. Ale radši si ten dopis přečtěte sám.“

Poirot vytáhl list papíru zaplněný drobným neohrabaným rukopisem.

 

To, co teď píšu, je čistá pravda pro případ, že jí bude někdy zapotřebí. Sloužila jsem u paní Welmanové na Hunterbury a ona ke mně byla velice laskavá. Když jsem se dostala do problémů, stála při mně, a když to všechno skončilo, vzala mě k sobě zpátky do služby; to děťátko ale zemřelo. Má paní a sir Lewis Rycroft v sobě našli zalíbení, ale nemohli se vzít, protože on už ženatý byl — jeho manželka byla v blázinci, ubohá žena. Byl to milý pán a byl paní Welmanové oddán. Zabili ho ve válce a brzy nato mi paní řekla, že čeká dítě. Pak odjela do Skotska a vzala mě s sebou. Tam přišlo dítě na svět — v Ardlochrie. Bob Gerrard, který nade mnou zlomil hůl a nechtěl se ke mně znát, když jsem měla ty potíže, mi zase začal psát. Ujednání znělo, že se vezmeme, budeme bydlet v domku pro správce a on měl to dítě považovat za mé. Když tam budeme žit, bude vypadat přirozeně, když se paní Welmanová bude o děvče zajímat a postará se jí o vzdělání a o místo na tomto světě. Myslela, že bude lepší, když se Mary nikdy nedozví pravdu. Paní Welmanová nám oběma poskytla slušnou částku peněz; já bych jí ale pomohla i bez toho. S Bobem jsem byla docela spokojená, ale Mary mu nikdy nepřirostla k srdci. Celou dobu jsem držela jazyk za zuby a nikomu nic neřekla, ale považuju za správné, abych všechno sepsala černé na bílém pro případ, že umřu.

 

Eliza Gerrardová (rozená Eliza Rileyová)

 

Hercule Poirot se zhluboka nadechl a uložil dopis zpět.

„Co s tím hodláte dělat?“ zeptala se znepokojeně sestra Hopkinsová. „Vždyť už jsou všichni mrtví! Vytahovat to všechno přece k ničemu není. Každý v okolí si paní Welmanové považoval; nikdy proti ní nic neměli. Celá tahle dávná aféra — to by bylo kruté. A to samé s Mary. Bylo to milé děvče. Proč by měl někdo vědět, že byla nemanželské dítě? Nechte mrtvé odpočívat v jejich hrobech v klidu a míru, to vám povídám.“

„Člověk ale musí brát v úvahu i ty živé,“ oponoval Poirot.

„S tou vraždou to ale přece nemá nic společného,“ namítala sestra Hopkinsová.

„Může to s ní souviset velice významně,“ opáčil Hercule Poirot velmi vážně.

Opustil domek sestry Hopkinsové, která se za ním dívala s ústy dokořán.

Ušel kus cesty, když těsně za sebou zaslechl nerozhodné kroky. Zastavil se a otočil.

Byl to Horlick, onen mladý zahradník z Hunterbury. Byl celý rozpačitý a v rukou žmoulal svoji čepici.

„Promiňte, pane. Mohl bych s vámi na chvíli mluvit?“ zeptal se poněkud zajíkavě. „Jistě. Oč jde?“

Horlick žmoulal čepici ještě urputněji. Vypadal jako hromádka neštěstí.

„Jde o to auto,“ řekl s odvráceným zrakem.

„O to auto, co tehdy ráno stálo u zadní brány?“

„Ano, pane. Doktor Lord dneska tvrdil, že to auto nebylo jeho — ale bylo, pane.“

„To víte určitě?“

„Ano, pane. Kvůli číslu. Bylo to MSS 2022. Proto jsem si ho všimnul — MSS 2022. Víte, ve vesnici ho všichni známe a říkáme mu Miss Tů—Tů*. Vím to naprosto určitě, pane.“

Poirot se lehce ušklíbl.

„Doktor Lord ale tvrdí, že to dopoledne trávil ve Withenbury.“

„Ano, pane, slyšel jsem ho,“ řekl Horlick sklíčeně. „Jenže to bylo jeho auto… Na to bych klidně přísahal..“

„Děkuji, Horlicku, přesně to možná budete muset udělat…,“ pronesl laskavě Poirot.

 

* V angličtině 2 = two [čti tú], pozn. překl.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024