V
„Je to přece jedno, nebo ne?“ zeptala se Elinor.
Pronesla to téměř omluvně.
Pan Seddon už byl pryč.
Roddyho obličej sebou nervózně škubal.
„Patří ti to, samozřejmě,“ řekl. „Právem ti to náleží. Proboha Elinor, doufám, že sis nevzala do hlavy, že ti to nepřeju. Já o ty zatracené peníze nestojím!“
„Vždyť jsme se, Roddy, tenkrát v Londýně dohodli, že nezáleží na tom, kdo ty peníze dostane, když — když se chceme vzít…?“ Elinořin hlas se nepatrně chvěl.
Neodpověděl.
„Nebo si na to snad nepamatuješ, Roddy?“ byla neoblomná.
„Ale pamatuju.“
Díval se do země. Jeho obličej byl bledý a chmurný, na napjatých jemných rtech se zračila bolest.
„Nezáleží na tom,“ řekla Elinor s hlavou náhle udatně vztyčenou, „pokud se chceme vzít… Ale chceme vlastně, Roddy?“
„Chceme co?“ zeptal se Roddy.
„Chceme se vzít?“
„Myslel jsem, že jsme se tak dohodli.“
Jeho hlas zněl lhostejně, s jemným náznakem hořkosti.
„Ovšem jestli máš teď, Elinor, jiné plány…,“ pokračoval.
„No tak, Roddy, copak nemůžeš být upřímný!“ vykřikla Elinor.
Roddy sebou škubl.
„Nevím, co se to se mnou děje…,“ svěřil se pak tichým, zmateným hlasem.
„Já ano,“ řekla tlumeně Elinor.
„Asi ano,“ přitakal rychle. „Zřejmě se mi nelíbí, že bych měl žít z peněz své ženy…“
„To není ono…,“ namítala s bledou tváří Elinor.
„Je v tom něco jiného…“ Zarazila se a pak řekla: „Mary — nemám pravdu?“
„Asi máš,“ zamumlal Roddy nešťastně. „Jak jsi na to přišla?“
„Nebylo to těžké…,“ odpověděla Elinor s ústy zakřivenými do poťouchlého úsměvu. „Pokaždé, když ses na ni podíval — každý by to z tvé tváře vyčetl…“
Jeho vyrovnanost byla náhle tatam.
„Ach Elinor, já nevím, co se to děje! Já z toho snad zešílím! Stalo se to, když jsem ji tenkrát — jak jsme sem přijeli — spatřil v tom lesíku… stačil pohled na její tvář — a všechno — všechno bylo najednou vzhůru nohama. Tomu nemůžeš rozumět…“
„Ale můžu. Pokračuj,“ naléhala Elinor.
Roddy působil bezradně.
„Nechtěl jsem se do ní zamilovat… Byl jsem s tebou docela šťastný. Elinor, já jsem ale mizera, že tu s tebou takhle mluvím —“
„Nesmysl,“ nesouhlasila Elinor. „Pokračuj. Povídej…“
Mluvil přerušovaně.
„Jsi tak báječná… Je to ohromná úleva, když ti to můžu vyprávět. Mám tě hrozně rád, Elinor. Musíš mi to věřit. Tamto je něco jako poblouznění! Všechno to obrací naruby — moje představy o životě, moje prožitky — a — všechno to správné a uspořádané a rozumné…“
„Láska — není moc rozumná…,“ pronesla Elinor něžně.
„Není…,“ souhlasil smutně Roddy.
„Řekl jsi jí něco?“ zeptala se Elinor trochu třesoucím hlasem.
„Dnes ráno,“ odpověděl. „Já blázen — ztratil jsem hlavu —“
„Ano?“ povzbudila ho Elinor.
„Samozřejmě mě okamžitě umlčela,“ přiznal se Roddy. „Šokovalo ji to. Kvůli tetě Lauře — a kvůli tobě —“
, Elinor stáhla ze svého prstu diamantový prsten.
„Roddy, měl by sis ho radši vzít zpátky.“
Vzal si ho a řekl, aniž by se na ni podíval:
„Nedokážeš si představit, Elinor, jak odporně si připadám.“
„Myslíš, že se za tebe provdá?“ zeptala se již klidným hlasem.
Zavrtěl hlavou.
„Nemám tušení. Když, tak to bude ještě dlouho trvat. Řekl bych, že teď ke mně ještě moc necítí, ale časem by mohla…“
„Nejspíš máš pravdu,“ řekla Elinor. „Musíš jí dát čas. Nějakou dobu se jí neukazuj a pak — začni nanovo.“
„Elinor, zlatíčko! Jsi ten nejlepší přítel, jakého člověk může mít.“ Najednou ji popadl za ruku a políbil ji. „Víš, Elinor, já tě opravdu miluju — stejně jako dřív! Občas mám dojem, že Mary je jenom sen. Že se z něj jednou probudím a ona tu nebude…“
„Kdyby tu Mary nebyla…,“ řekla Elinor.
„Někdy si přeju, aby nebyla…,“ pronesl Roddy s náhlým procítěním. „Ty a já, Elinor, patříme k sobě. Viď, že mám pravdu?“
Zvolna sklonila hlavu.
„Jistě — patříme k sobě,“ řekla.
Kdyby tu Mary nebyla…, proběhlo jí hlavou.
