Temný cypriš (Agatha Christie)

II

Paní Welmanová mluvila ke své neteři.

„Jsem moc ráda, Elinor, že ty a Roddy —“

Elinor se na ni usmála.

„Myslela jsem si, že budete mít radost, teto Lauro.“

Po chvíli váhání se starší z obou žen zeptala:

„Elinor, máš ho ráda, viď?“

Elinořino jemné obočí se povytáhlo.

„Samozřejmě.“

„Musíš mi to prominout, drahá,“ omlouvala se rychle Laura Welmanová. „Víš, jsi dost rezervovaná. Člověk těžko pozná, co si myslíš nebo co cítíš. Když jste byli oba ještě mnohem mladší, zdálo se mi, že jsi možná začala mít Roddyho ráda — až příliš…“

Elinor znovu pozvedla obočí.

„Příliš?“

Stará paní přikývla.

„Ano. Není rozumné mít ráda příliš. Mladým dívkám se to často stává… Byla jsem tenkrát ráda, že jsi odjela do Německa. Když ses pak ale vrátila, připadalo mi, že je ti najednou lhostejný, a to mi bylo taky líto! Já jsem otravná stará ženská, které se člověk nezavděčí! Přesto mi vždycky přišlo, že máš asi trochu prudkou povahu — takový ten temperament, co máme v naší rodině. Není zrovna snadné s takovou náturou žít… Ale jak říkám, když ses vrátila domů a nejevila o Roddyho zájem, mrzelo mě to, protože jsem stále doufala, že to vy dva dáte dohromady. Teď to tak je, takže je všechno v naprostém pořádku! A ty ho máš opravdu ráda?“

„Mám Roddyho dostatečně ráda, ale ne příliš moc,“ odpověděla Elinor vážně.

Paní Welmanová spokojeně přikývla.

„V tom případě si myslím, že budete šťastni. Roddy potřebuje lásku, ale nestojí o silné emoce. Vyplašil by se, kdybys k němu byla majetnická.“

„Vidím, že Roddyho moc dobře znáte,“ řekla Elinor procítěně.

„Jestli tě má Roddy aspoň o trošku víc rád než ty jeho, je to jen dobře,“ dodala paní Welmanová.

„Poradna tety Agathy,“ spustila Elinor ironicky. „ ‚Nechte svého milého na pochybách. Ať si vámi není příliš jistý!‘“

„Nejsi nešťastná, dítě?“ zeptala se rázně Laura Welmanová. „Děje se něco?“

„Ale ne, nic.“

„Asi si myslíš, že jsem — ubohá? Má milá, jsi ještě mladá a citlivá. Život je bohužel dost ubohý…“

„Ano, myslím, že je,“ souhlasila poněkud trpce Elinor.

„Dítě moje — ty jsi opravdu nešťastná. Oč jde?“ zeptala se Laura Welmanová.

„O nic — vůbec o nic.“ Vstala a šla k oknu. Napůl se otočila.

„Teto Lauro, řekněte mi, ale po pravdě — myslíte si, že láska vždycky přináší štěstí?“

Tvář paní Welmanové se zachmuřila.

„Tak jak ty to myslíš — ne, asi ne… Někoho vášnivě milovat, to s sebou zpravidla nese víc trápení než radosti; stejně by si ale měl každý tuhle zkušenost prožít. Ten, kdo nikdy nemiloval, jako by nikdy doopravdy nežil…“

„Ano, vy mi rozumíte,“ přikývla dívka. „Sama jste poznala, jaké to je —“

Náhle se otočila se zvědavým výrazem v očích.

„Teto Lauro —“

Otevřely se dveře a do pokoje vstoupila rusovlasá sestra O’Brienová.

„Paní Welmanová, přišel se na vás podívat pan doktor,“ oznámila vesele.