Kapitola 11
Elinor Carlislová…
Poirot si ji zkoumavě prohlížel přes šířku stolu, který je od sebe odděloval.
Byli spolu o samotě. Přes prosklenou stěnu na ně dohlížel dozorce.
Poirot si povšiml jemné inteligentní tváře s bílým hranatým čelem a vybraně tvarovaného nosu a uší. Pěkné rysy; hrdé, citlivé stvoření, projevující dobré vychování, sebeovládání a — ještě něco — schopnost oddat se vášni.
„Jsem Hercule Poirot,“ představil se. „Poslal mě za vámi doktor Peter Lord. Má dojem, že vám mohu pomoci.“
„Peter Lord…,“ řekla Elinor Carlislová. Její hlas zněl nostalgicky. Na okamžik se trochu tesklivě usmála. Pokračovala však formálně: „To od něj bylo hezké, ale já si opravdu nemyslím, že byste pro mě mohl něco udělat.“
„Odpovíte na mé otázky?“ zeptal se Hercule Poirot.
Povzdychla si.
„Věřte mi — skutečně by bylo lepší, kdybyste žádné nepokládal. Jsem v dobrých rukou. Pan Seddon je velice laskavý. Sehnal mi vyhlášeného obhájce.“
„Není tak vyhlášený jako já!“ oponoval Poirot.
„Má skvělou pověst,“ prohodila Elinor Carlislová lehce otráveně.
„To ano, jako obhájce zločinců. Já mám však skvělou pověst — pro dokazování neviny.“
Konečně pozvedla oči — oči plné sytě modré barvy — Hleděly přímo do Poirotových.
„Vy věříte, že jsem nevinná?“ zeptala se.
„A jste?“ oplatil Hercule Poirot otázku.
Elinor se usmála. Byl to trochu ironický úsměv.
„Takhle mají vypadat vaše otázky? Je přece velice snadné odpovědět ‚Ano‘ viďte?“
„Musíte být velice unavená,“ řekl nečekaně.
Její oči se nepatrně rozšířily.
„No, to jsem,“ odvětila. „Víc než cokoli jiného. Jak jste to poznal?“
„Tak…,“ prohodil Hercule Poirot.
„Už aby to skončilo,“ řekla Elinor.
Na chvíli na ni Poirot mlčky hleděl a pak řekl:
„Setkal jsem se s vaším — bratrancem, jestli ho tak pro jednoduchost mohu nazývat — s panem Roderickem Welmanem.“
Po bledé hrdé tváři se pomalu začal rozlévat ruměnec. Bylo zřejmé, že se mu dostalo odpovědi na otázku, kterou ani nemusel pokládat.
Její hlas byl jemně rozechvělý.
„Tak vy jste se viděl s Roddym?“
„Dělá pro vás vše, co je v jeho silách,“ řekl Poirot.
„Já vím.“
Znělo to jasně a měkce.
„Je chudý nebo bohatý?“ zeptal se Poirot.
„Roddy? Nemá moc svých vlastních peněz.“
„A není rozhazovačný?“
„Oba jsme si vždycky mysleli, že na tom nezáleží,“ odpověděla téměř nepřítomně. „Věděli jsme, že jednoho dne…“
Zarazila se.
„Počítali jste s dědictvím?“ doplnil ji pohotově Poirot. „To je pochopitelné.
Možná jste se doslechla o výsledku pitvy těla vaší tety,“ pokračoval. „Zemřela na otravu morfiem.“
„Já jsem ji nezabila,“ prohlásila Elinor Carlislová odměřeně.
„Pomohla jste jí tedy, aby se zabila sama?“
„Jestli jsem jí pomohla —? Aha, chápu. Ne, nepomohla.“
„Bylo vám známo, že vaše teta nesepsala závěť?“
„Ne, to jsem vůbec netušila.“
Její hlas zněl nyní mdle a monotónně. Odpovídala mechanicky a bez zájmu.
„A co vy? Vy jste poslední vůli sepsala?“ zajímal se Poirot.
„Ano.“
„Učinila jste tak v den, kdy o tom s vámi hovořil doktor Lord?“
„Ano.“
Znovu ten náhlý ruměnec.
„Jak jste naložila se svým bohatstvím, slečno Carlislová?“ zeptal se Poirot.
„Všechno jsem odkázala Roddymu — Rodericku Welmanovi,“ odpověděla mu klidně.
„On o tom ví?“ pokračoval v dotazech Poirot.
„Určitě ne,“ odvětila rychle.
„Vy jste se s ním o tom nebavila?“
„Samozřejmě, že ne. Byl by z toho strašně rozpačitý a ani trochu by se mu nelíbilo, co dělám.“
„Kdo jiný zná obsah vaší závěti?“
„Jenom pan Seddon — a předpokládám, že i jeho úředníci.“
„Pan Seddon pro vás tu poslední vůli sestavil?“
„Ano. Napsala jsem mu ještě ten večer — tedy ten samý večer, co jsem se o tom bavila s doktorem Lordem.“
„Ten dopis jste poslala sama?“
„Ne. Odnesli ho ze schránky spolu s ostatními dopisy.“
„Takže vy jste ten dopis napsala, dala do obálky, zalepila, přidala známku a vhodila do schránky — comme ça? Ani na chvíli jste nepřemítala? Nepročetla ho znovu?“
Elinor na něj zírala.
„Přečetla jsem si ho po sobě — to ano. Šla jsem hledat nějaké známky a když jsem se vrátila, prostě jsem si ten dopis znovu přečetla, abych se ujistila, ze jsem se vyjádřila srozumitelně a jasně.“
„Byl v té místnosti někdo s vámi?“
„Jen Roddy.“
„Věděl, co právě děláte?“
„Už jsem vám řekla, že ne.“
„Mohl si ten dopis někdo přečíst v době, kdy jste byla mimo pokoj?“
„To nevím… Myslíte někdo ze služebnictva? Předpokládám, že mohl, jestli tam náhodou přišel zrovna, když jsem v pokoji nebyla.“
„A než tam přišel pan Roderick Welman?“
„Ano.“
„I on si ho mohl přečíst?“ zeptal se Poirot.
Elinor nasadila jasný a opovržlivý tón.
„Ujišťuji vás, pane Poirote, že můj ‚bratranec‘, jak ho nazýváte, nemá ve zvyku číst cizí dopisy.“
„Jistě,“ řekl Poirot. „To je obecně vžitá představa. Byla byste však překvapena, kolik lidí dělá věci, které se ‚nesluší‘.“
Elinor pokrčila rameny.
„Bylo to tentýž den, kdy vás poprvé napadla myšlenka na zabití Mary Gerrardové?“ prohodil Poirot bezděčně.
Potřetí se po obličeji Elinor Carlislové rozlila barva. Tentokrát to byl vysloveně planoucí příliv.
„To vám prozradil Peter Lord?“
„Bylo to tedy tak, že?“ řekl Poirot tiše. „Když jste nahlédla do okna a viděla, jak sepisuje svoji poslední vůli. Tehdy vás napadlo, nemýlím-li se, jak by to bylo povedené — a jak by to přišlo vhod — kdyby Mary Gerrardová náhodou zemřela…“
„Poznal to,“ vzpomínala Elinor tichým a zalykavým hlasem. „Podíval se na mě a věděl to…“
„Doktor Lord toho ví hodně…,“ přitakal Poirot. „Není to žádný hlupák, ten mladík s pihatým obličejem a zrzavou kšticí…“
„Je tedy pravda,“ zeptala se Elinor stále tichým hlasem, „že vás za mnou poslal — abyste mi pomohl?“
„Je to pravda, mademoiselle.“ Vzdechla.
„Já tomu nerozumím. Ne, já tomu prostě nerozumím.“
„Poslouchejte, slečno Carlislová. Je nezbytně nutné, abyste mi pověděla, co přesně se odehrálo toho dne, kdy Mary Gerrardová zemřela: kam jste šla, co jste dělala; více než to, chci dokonce slyšet, na co jste myslela.“
Zůstala na něj zírat. Pak se jí na rty vloudil podivný úsměv.
„Vy musíte být neuvěřitelně naivní člověk. Copak si neuvědomujete, jak je pro mě snadné vám lhát?“
„Na tom nezáleží,“ odvětil Hercule Poirot vyrovnaně.
To ji zarazilo.
„Nezáleží?“
„Ne. Pokud jde o lži, mademoiselle, ty dokáží tomu, kdo poslouchá, říci stejně tolik jako pravda. Někdy dokonce i více. Začněme tedy. Potkala jste hospodyni, spolehlivou paní Bishopovou. Chtěla jít s vámi a pomoci vám. Vy jste jí to nedovolila. Proč?“
„Chtěla jsem být o samotě.“
„Proč?“
„Proč? Proč? Protože jsem chtěla — přemýšlet.“
„Ano, chtěla jste se zahloubat do představ. A co jste dělala potom?“
Elinor vzdorovitě vztyčila bradu.
„Koupila jsem pár pomazánek na sendviče.“
„Dvě skleničky?“
„Dvě.“
„A vydala jste se na Hunterbury. Co jste dělala tam?“
„Šla jsem nahoru do pokoje své tety a začala se probírat jejími věcmi.“
„Co jste našla?“
„Našla?“ Zamračila se. „Oblečení — staré dopisy — fotky — šperky.“
„Žádná tajemství?“ vyzvídal Poirot.
„Tajemství? Nerozumím vám.“:
„Pokračujme tedy. Co bylo dál?“
„Sešla jsem dolů do kuchyňky a namazala sendviče…,“ vyprávěla Elinor.
„A přemýšlela — o čem?“ zeptal se tiše Poirot.
V jejích modrých očích se rázem zablesklo.
„Myslela jsem na svoji jmenovkyni — Eleanor Aquitánskou…“
„Naprosto chápu,“ řekl Poirot.
„Vážně?“
„Ale ano. Znám ten příběh. Dala Rosamundě na vybranou — buď dýku, nebo šálek s jedem, není to tak? Rosamunda si zvolila jed…“
Elinor mlčela. Byla bledá.
„Tentokrát tu však,“ dodal Poirot, „zřejmě nebyla možnost volby… Pokračujte, mademoiselle, co bylo pak?“
„Nandala jsem hotové sendviče na talíř a šla k domku správce. Byla tam Mary se sestrou Hopkinsovou. Řekla jsem jim, že mám nahoře v domě připraveno pár sendvičů.“
Poirot ji sledoval a jemně pronesl:
„Ano, a všechny pohromadě jste se vydaly k domu, je to tak?“
„Ano. Tam — jsme v ranním salonku ty sendviče snědly.“
„Jistě, jistě — stále jako ve snu…,“ řekl Poirot stejným jemným hlasem. „A pak…“
„Pak?“ Upřeně se na něj podívala. „Nechala jsem ji tam — postávala u okna. Odešla jsem do kuchyňky. Bylo to — jak říkáte, stále jako ve snu… Sestra tam umývala nádobí… Podala jsem jí skleničku od pomazánky.“
„Ano — ano. A co se stalo potom? Na co jste myslela pak?“
Elinor se zasnila.
„Sestra měla na zápěstí škrábnutí. Zmínila jsem se o tom a ona mi řekla, že je to od trnu z té popínavé růže, co roste u domku. Růže u domku… Jednou jsme se s Roddym pohádali — už je to dávno — kvůli Válce růží. Já byla Lancester a on zase York. Jemu se líbily bílé růže. Já tvrdila, že nejsou opravdové — vždyť dokonce ani nevoní! Já jsem měla ráda rudé růže, velké a tmavé a sametové, vonící létem… Hádali jsme se naprosto nemožně. Chápete, všechno se mi to vybavovalo — tam v té kuchyňce — a něco — něco se ve mně zlomilo — ta prudká nenávist, která se mi usadila v srdci, se ztratila — když jsem zavzpomínala, jak jsme spolu byli jako děti. Ta nenávist vůči Mary byla pryč. Už jsem si nepřála, aby zemřela…“
Odmlčela se.
„Jenže později, když jsme se vrátili do ranního salonku, umírala…“
Zarazila se. Poirot na ni upřeně a soustředěně hleděl. Začervenala se.
„Zeptáte se mě — znovu — jestli jsem zabila Mary Gerrardovou?“
Poirot vstal.
„Nebudu se vás ptát — na nic,“ odpověděl rozhodně. „Jsou věci, které nechci vědět…“
