Temný cypriš (Agatha Christie)

Celá e-kniha Temný cypriš ke stažení v ePUB, PDF a MOBI

Kapitola 4

I

Nebyla to obyčejná služebná, kdo následujícího rána Elinor probudil. Byla to samotná paní Bishopová, šustíc svými staromódními černými šaty, a bezostyšně plakala.

„Ach, slečno Elinor, ona zemřela…“

„Cože?“

Elinor se na posteli posadila. „Vaše drahá teta. Paní Welmanová. Má drahá paní. Vydechla naposledy ve spánku.“

„Teta Laura? Mrtvá?“

Elinor na ni zírala. Zdálo se, že to nedokáže pochopit.

Paní Bishopová teď plakala zcela bez zábran.

„Když na to pomyslím,“ zavzlykala. „Po všech těch letech! Osmnáct let jsem tu strávila. I když mi to tak vůbec nepřipadá…“

Elinor vypadala otupěle.

„Tak teta Laura zemřela ve spánku — docela klidně… To pro ni bylo požehnání!“

Paní Bishopová plakala.

„Tak náhle. Doktor říkal, že zase dnes ráno zajde a všechno se zdálo být jako obvykle.“

„Nebylo to až tak náhle,“ namítala poněkud ostře Elinor. „Vždyť už byla nějakou dobu nemocná. Jsem jen ráda, že už nebude muset dál trpět.“

Paní Bishopová zalykavě souhlasila, že to je opravdu může utěšit, a dodala:

„Kdo to řekne panu Roderickovi?“

„Já,“ odpověděla Elinor.

Přehodila přes sebe župan, došla k jeho dveřím a zaklepala. Jako odpověď se ozval jeho hlas: „Vstupte.“

Vstoupila.

„Roddy, teta Laura je mrtvá. Zemřela ve spánku.“

Roddy, sedící na posteli, se zhluboka nadechl.

„Ubohá teta Laura! Ale řeknu ti — díkybohu. Nevydržel bych se na ni dívat, jak tam jen tak skomírá v tom stavu, ve kterém byla včera.“

„Netušila jsem,“ prohodila Elinor bezděčně, „že ses na ni šel podívat.“

Téměř zahanbeně přikývl.

„Víš, Elinor, cítil jsem se jako ten největší zbabělec, když jsem se tomu nedokázal postavit čelem! Zašel jsem za ní včera večer. Sestra — ta tlustá — vyšla z pokoje a šla asi pro něco dolů, myslím, že nesla ohřívací láhev, a já jsem tam vklouznul. Samozřejmě nevěděla, že tam jsem. Jenom jsem tam chvíli postál a díval se na ni. Pak jsem uslyšel paní Otylku, jak zase dupe po schodech, a vytratil se. Bylo to ale — dost hrozné!“

„Ano, to bylo,“ přikývla Elinor.

„Muselo se jí to všechno šíleně příčit — každičká minuta, kterou musela projít.“

„Já vím.“

„Je skvělé, jak máme na všechno stejné názory,“ řekl Roddy.

„Ano, je to skvělé,“ souhlasila tichým hlasem Elinor.

„Oba v této chvíli cítíme to samé — naprostou vděčnost za to, že už to má za sebou.“