Smrt pornohvězdy (Jeffery Deaver)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

17

 

„Tak dobře, popovídám si s vámi. Ale nesmíte nikde uvést moje jméno.“

Byl večer, seděli na palubě Runina hausbótu a popíjeli Michelob Light. Podsaditý mladík pokračoval: „Víte, mámě jsem namluvil, že jsem se zranil při havárce. Kdyby se dozvěděla…“

Warren Hathaway byl svědek, jehož jméno objevila v notýsku Sama Healyho. Byl u toho, když v kině Sametová Venuše explodovala první bomba. Rune mu zatelefonovala a zeptala se, jestli by s ním nemohla udělat rozhovor.

„Jsem asi jediný na světě, kdo se hnedka při první návštěvě pornokina nachomýtne k výbuchu…“

Zachytil její pobavený pohled.

„No dobře, nebyl jsem tam úplně poprvé. Ale chodím tam výjimečně.“

Hathaway byl asi metr sedmdesát vysoký, mohutný třicátník. Krk měl obvázaný a ruku na pásce. Kromě toho mluvil hodně nahlas, stejně jako Rune po výbuchu v Lame Duck, takže usoudila, že se mu po explozi v Sametové Venuši dočasně zhoršil sluch.

„Jak jste mě našla?“

„Pamatujete se na toho policistu, co vás vyslýchal? Na detektiva Healyho? Dozvěděla jsem se vaše jméno od něj.“

Kameru už měla přichystanou. Hathaway po ní nervózně pokukoval.

„Rozmažete mi nějak obličej, viďte? Aby mě nikdo nepoznal.“

„Jistě. Nemějte strach.“ Zapnula nahrávání. „Prostě mi řekněte, na co si vzpomínáte.“

„No tak dobře, dělal jsem audit pro jedno nakladatelství na Sedmačtyřicáté. Jsem účetní a finanční poradce. Měl jsem pár hodin volno, a tak jsem si zašel do bistra na Osmé avenue, které jsem ráno zahlédl cestou. Měli tam bezvadné ovocné saláty - vypadaly čerstvě a šťavnatě, spousta melounu - no, a jak jsem tam seděl, uviděl jsem hned naproti to kino. A řekl jsem si: Proč by ne?“ Upil piva. „Tak jsem tam zašel.“

„Jaký byl váš první dojem?“

„Že je to špinavá díra. Smrdělo to tam močí a desinfekcí. A ochomýtaly se tam podezřelé existence. Byli to… no, většinou to byli černoši a civěli na mě…, já nevím, jako na zákusek k svačině. Honem jsem se spěchal posadit. V celém sále bylo všehovšudy deset lidí a někteří spali jako dřevo. Sednul jsem si. Ten film byl úděsný. Vlastně to ani nebyl film, ale prachobyčejná videokazeta. Zrnilo to tak, že nebylo skoro nic vidět. Vydržel jsem tam jenom chvilku, pak jsem se rozhodl, že to vzdám. Zvednul jsem se. Najednou obrovský záblesk a příšerná rána a pak už si vzpomínám jenom na to, že ležím v nemocnici a nic neslyším.“

„Jak dlouhou dobu jste v tom kině strávil?“

„Celkem? Asi půl hodiny.“

„Prohlédl jste si ostatní diváky?“

„Jasně. Koukal jsem se kolem sebe. To víte, měl jsem trochu strach, aby po mně někdo nevyjel. Byla tam divná sebranka. Dělníci z doků. A taky transvestiti. Prostituti.“ Odvrátil se od kamery i od Rune.

Rune soucitně přikývla a blesklo jí hlavou, že Warren Hathaway možná ví o transvestitech a prostitutech víc, než je mu milé přiznat.

„Nezahlédl jste někoho v červené větrovce?“

Hathaway se na chvilku zamyslel. „Jo, byl tam jeden chlap v červené bundě. Na hlavě měl klobouk.“

„S širokou krempou?“

„Jo, takový legrační. Pohyboval se tak nějak zpomaleně. Měl jsem dojem, že už není nejmladší.“

Že by stařík? podivila se Rune v duchu. Zeptala se: „Odešel z toho kina ještě před vámi?“

„Myslím, že jo. Ale ruku do ohně bych za to nedal.“

„Máte ponětí, kolik mu mohlo být?“

„Omlouvám se, ale to si netroufám odhadnout.“

„Dovedl byste ho popsat?“

Hathaway zavrtěl hlavou. „Ne bohužel, tak důkladně jsem si ho neprohlížel. Co jste vlastně zač, reportérka?“

„Točím film o té ženě, co přišla o život při druhém výbuchu. O Shelly Lowe.“

Po řece projížděl motorový člun a oba se po něm ohlédli.

Hathaway se zeptal: „Ale tu to přece nezabilo v kině, ne?“

„Ne. Stalo se to ve studiu, které natáčí pornofilmy.“

„To je hrůza, co všechno se lidi neštítí provést, aby na sebe upozornili, nezdá se vám? Lidský život pro ně má menší cenu než politika nebo veřejné prohlášení…“ Ztišil hlas do klidnějšího tónu a pousmál se. „Moc si to připouštím. Máma mi pořád říká, že beru život moc vážně. Prý bych se měl víc odvázat. Umíte si představit, že vás vlastní máma nabádá k něčemu takovému?“

„To teda ne.“

Podíval se na kameru. „Takže vy chcete točit filmy?“ Zaujatě přivřel oči. „Nevíte náhodou, jaká je v tomhle oboru průměrná návratnost vložených prostředků?“

„Cože?“

„Za jak dlouho se člověku vrátí, co do toho vložil.“

Účetní si zřejmě v používání odborné terminologie nijak nezadají s policajty.

„Já se zabývám tvůrčí stránkou,“ prohlásila Rune. „Finanční záležitosti přenechávám jiným.“

„Kde hledáte pro takovéhle filmy odbytiště?“

Pověděla mu o soukromých stanicích, kanálech zaměřených na nezávislou kulturu, o veřejnoprávní televizi a novém, ale rychle se rozvíjejícím trhu, který představují kabelové televize.

„Filmy jako ten váš asi nevyžadují velké investice,“ zamyslel se Hathaway. „Výdaje se dají snadno uhlídat. Nepřímé náklady taky budou hodně nízké. Vezměte si třeba hmotný investiční majetek. Ve vašem případě v podstatě neexistuje. Většinu vybavení si můžete pronajmout a amortizace je zanedbatelná, s nějakou se musí počítat snad jen u dražších přístrojů… Když si budete počínat chytře, můžete mít solidní hospodářský výsledek.“ Zadíval se na večerní nebe a ve hvězdách nepochybně viděl obrovskou účetní rozvahu. „Jestli ten film uspěje, můžete počítat s docela slušným čistým ziskem.“

Dopili pivo a Rune vstala, aby přinesla další. Vypnula kameru.

Hathaway prohodil: „Moc jsem vám nepomohl, co?“

Postarší muž v červené větrovce…

„Ale pomohl, a hodně,“ ujistila ho Rune.

Když se vrátila s pivem, cítila na sobě jeho oči. Jakožto svobodné ženě z New Yorku jí bylo jasné, že se schyluje k Otázce s velkým O.

Nevěděla přesně, jak ji Hathaway zaobalí, ale vsadila by tisíc dolarů, že jí Otázku s velkým O položí.

Lokl si piva a zeptal se: „Poslyšte…, nechtěla byste si zajít na pizzu nebo tak něco?“

Takže verze „pizza“. Nic nového pod sluncem.

„Jsem dneska děsně zmožená…“

Což byla jedna z klasických Odpovědí. Rune honem dodala: „Nekecám, fakt padám únavou. Co někdy jindy?“

Líbilo se jí, jak se ostýchavě usmál. „Chápu. Vy…, ehm, s někým chodíte?“

Rune se na chvilku zamyslela a pak odpověděla: „To bych sama ráda věděla.“

Vstal a potřásl jí rukou jako pravý džentlmen, kterého z něj matka pravděpodobně vychovávala. „Zkusím se podívat na kalkulace k dokumentárním filmům,“ slíbil. Nad něčím se zamyslel a pak se uculil. „I kdyby to byl propadák, přinejmenším si to budete moct odepsat z daní.“

 

„Bohužel vám asi moc nepomůžu,“ omlouvala se příštího rána Nicole D’Orleans.

„Člověk v červené bundě, snad větrovce,“ zkoušela to Rune. „Taky nosí klobouk, takový kovbojský. Nevzpomínáte, že by se někdo takový potloukal kolem? Může to být úplně kdokoli. Třeba nějaký Shellyin fanoušek. Třeba ho znala.“

Nicole zavrtěla hlavou.

„Zaútočil na mě hned potom, co za mnou Shelly poprvé přišla. Taky jsem ho zahlédla před Lame Duck těsně potom, co Shelly zabili. A mluvila jsem se svědkem toho prvního výbuchu. Má dojem, že viděl někoho takového vycházet z kina, než to explodovalo. Nevím, jestli je mladý, nebo starý. Nenapadá vás někdo?“

„Je mi lí to, ale…“

Rozdrnčel se zvonek a Nicole šla otevřít.

Vrátila se s Tommym Savomem, Shellyiným bývalým milencem.

První, čeho si na něm Rune všimla, byl opasek se sponou ve tvaru Státu Texas.

Připomnělo jí to Sama Healyho.

Ještě jí nezavolal.

Teď na něj nemysli, poručila si.

Tommy si sponu bezmyšlenkovitě leštil palcem. Kovový jazýček procházel přímo skrz Dallas.

„Dobrý den,“ usmál se a přimhouřil oči, čímž jí naznačoval: Promiňte, ale zapomněl jsem, jak se jmenujete.

Podala mu ruku, a když jí potřásal, připomněla mu: „Rune.“

„No jasně. Jak vám to jde s tím filmem?“

„Pomalu, ale jistě.“ Obrátil se k Nicole: „Dneska ti to fakt sluší.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

Někdo je tu přebytečný, pomyslela si Rune a zvedla se.

„Už musím jít. Abych nepřišla pozdě do práce.“

„Ne, počkejte, Rune, nikam nechoďte,“ zarazil ji Tommy. „Jsem tu jen na otočku. Přišel jsem se Nicole na něco zeptat. Ale možná vás to bude zajímat taky. Nechtěly byste práci?“

„Radši si nebudu uvazovat na krk nic dalšího. Už takhle toho mám plné kecky,“ odmítla Rune.

„O co se jedná?“ sondovala Nicole.

„Točím video o tom, jak připravovat vegetariánská jídla. Sháním šéfkuchaře.“

Rune zavrtěla hlavou. „Pokud to nejsou polotovary ve varných sáčcích, tak jste na špatné adrese.“

„Když já nevím,“ váhala Nicole. „Musela bych něco říkat?“

„Na kameru ne. Jenom bys míchala různé přísady. Česnek a avokádo a růžičkovou kapustu a burskou pomazánku… Teda ne všecko dohromady, to dá rozum. Jsou to skvělý recepty. Dej si říct. Zvládneš to levou zadní. Je to pro jeden z těch naučně-reklamních pořadů, co je točím.“

„Vážně bych se nemusela učit nazpaměť žádný proslovy?“ ujišťovala se Nicole.

Tommy zavrtěl hlavou. „Ne. Komentář se namlouvá až dodatečně. Prostě připravíš to jídlo a teprve pak nahrajeme hlasovou stopu. Když se ti něco nepovede, budeš to moct opakovat, kolikrát budeš chtít.“

Nicole se podívala na Rune. „Vy o to fakt nemáte zájem?“

„Klidně bych vás mohl vzít obě,“ nabídl Tommy. „Momentálně mám práce až nad hlavu.“

Nicole se zeptala: „A dostala bych za to zaplaceno?“

„No jasně. Nejde o žádnou přátelskou službu. Klient platí stovku na hodinu. Mělo by to trvat maximálně tři hodinky včetně přípravy a případných opakovaných záběrů.“

„A co moje nehty?“ Ukázala mu skoro tři centimetry dlouhé drápy nalakované lesklým umbrovým lakem.

„Ale no tak,“ pokáral ji s úsměvem. „Hledáš výmluvy.“

„Vezměte to, Nicole,“ přidala se Rune.

Rty namalované blýskavou rtěnkou se roztáhly v úsměvu. „První film, kde budu hrát oblečená… Máma do mě už celý roky hučí, ať si to vyzkouším.“ Natáhla ruku s těmi vražednými nehty k Tommymu. „Beru,“ prohlásila a potřásli si rukama, jako by právě uzavřeli milionový kontrakt.

„Co třeba zítra večer?“ navrhl. „A pozítří?“

„Tak jo. Hlavně aby to bylo až večer. Přes den natáčím. Kde máš studio?“

„Nepronajímám si studio. Točím v reálu. Můžeme to sfouknout třeba rovnou tady. Máš parádní kuchyň.“ Podíval se na Rune. „A co vy? Vážně se nenecháte přemluvit?“

„Až někdy jindy.“

„Co se dá dělat… Tak zatím ahoj,“ rozloučil se s Nicole a dal jí pusu na tvář. Zamával Rune a odešel.

Rune poznamenala: „Je milej. Není zadanej. Umí vařit. To je kombinace k nezaplacení.“

Ale Nicole nepřítomně civěla do zdi.

„Co je?“ zeptala se Rune.

„Nic.“

„No tak.“

Nicole zaváhala. Pak řekla: „Ta práce. Co mi Tommy nabídl.“

„Co je s ní?“

„Doufám, že to vyjde. Že nic nezvorám.“

„Zvládnete to, uvidíte.“

„Dala bych nevímco za to, kdybych mohla seknout s tím, co dělám.“

„Myslela jsem, že se vám ta práce líbí,“ podivila se Rune.

Nicole došla k pohovce a posadila se. „Dívala jste se včera na zprávy? V televizi? Byly tam ženský, co protestujou proti pornokinům, demonstrovaly před nima. Říkaly hnusný věci. A na jedný markýze bylo moje jméno. Nemluvily přímo o mně, ale moje jméno tam celou dobu bylo vidět. Jedna z nich povídala, že porno má za následek znásilňování ženskejch a obtěžování dětí. A druhá si hned přisadila, že prej zbrzdilo ženský hnutí nejmíň o dvacet let. Bla, bla, bla… Cítila jsem se hrozně provinile.“

Zničehonic se rozplakala.

Rune na vteřinku, dvě zaváhala. Pak nenápadně vklouzla rukou do kabely a stiskla tlačítko videokamery. Objektiv mířil přímo na Nicole.

Nicole se zadívala do prázdna. „Nechci dělat nic špatnýho,“ řekla sklíčeně. „Nechci ubližovat lidem. Jenže ty lidi se na mě šli kouknout a v tom kině je to zabilo. A nějakýho chlapa třeba můj film nažhaví, aby sbalil prostitutku, a od tý chytne AIDS. To je strašný.“

Podívala se na Rune. Po tvářích se jí řinuly slzy. „Ty filmy jsou to jediný, co umím. V milování jsem fakt třída. Ale jinak neumím vůbec nic. Zkoušela jsem všechno možný… Nic mi nešlo. Je to hroznej pocit, nenávidět to jediný, v čem jste dobrá.“

Rune povzbudivě stiskla Nicole paži, ale dávala si přitom úzkostlivý pozor, aby rukou nezakryla hledáček slabě vrnící videokamery.

 

Kino na Sedmačtyřicáté, mezi Broadwayí a Osmou avenue, vlastnil dvaapadesátiletý indický imigrant z Bombaje, který se do téhle země přistěhoval před dvanácti lety.

S ženou a dětmi tvrdě dřel v malých obchůdcích, které si postupně pořídil - nejprve novinový stánek, po něm stánek s rychlým občerstvením, potom krámek s obuví v Queensu. Jenže pak špatně investoval do brooklynského obchodu s elektronikou a přišel o většinu rodinných úspor. Před rokem dostal od kamaráda tip, že je na prodej kino.

Po počátečním oťukávání, následném úmorném handrkování s majitelem a poté, co zaplatil astronomické částky právníkovi a účetnímu, koupil kino na leasing a získal budovu i s veškerým inventářem, včetně čehosi, co právník označoval jako „zavedené jméno podniku“ - ne že by Ind chápal, co se tím míní.

Každopádně se stal vlastníkem Růžové kočičky, kina s osmi sty sedadly u Times Square. Ačkoli původně se v kině používaly klasické promítačky na pětatřicetimilimetrový film, v současnosti se všechny filmy pouštěly z videa, takže obraz byl věčně neostrý a herce a herečky obestírala rozplizlá duhová aureola.

Drobný Ind experimentoval s cenami a přišel na to, že během dne si může účtovat maximálně 2 dolary 99 centů, kdežto po desáté večer může jít s cenou až na 4 dolary 99 centů. Kino, které mělo otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, totiž v noci zároveň sloužilo jako příležitostný hotel těm, kdo neměli kde jinde spát. Majitel zjistil, že jsou klidně ochotni vypláznout o dva dolary víc, jen aby je do snů ukolébávala Sexy koťátka a Láska na první nakousnutí.

Nevedl žádné lístky. Návštěvníci zaplatili, odmítli vracený cent a protáhli se turniketem. Pak prošli do sálu kolem automatu na limonády, který nefungoval už od roku 1978.

Přes varovné nápisy o ilegalitě a hrozbě AIDS docházelo v kině k sexuálním hrátkám, ale odehrávaly se diskrétně a prostituti i prostitutky - většinou černošky a Hispánky, které si za své vlažné služby účtovaly dvacet dolarů -, si obvykle odváděli zákazníky nahoru na balkon, kam policisté z mravnostního jakživo nepáchli.

Navzdory neutěšenému prostředí kino vydělávalo. Největší náklad představovalo placení nájemného. Majitel se střídal v pokladně se svou ženou (a občas s někym ze široké palety zámořských příbuzných), čímž držel při zemi mzdové náklady. A díky videu ani nepotřeboval kvalifikovaného promítače.

Také se vyhnul tomu, co pro kina představovalo hlavní finanční břemeno.

Podle zákona o ochraně autorskych práv měl za každé promítání platit licenční poplatek - ano, vztahovalo se to i na porno.

To ovšem nedělal. Koupil si v krámku s pornofilmy na Osmé avenue tři kazety po 14 dolarech 95 centech, týden je promítal a pak je odnesl zpátky. Majitel obchodu, shodou okolností přistěhovalec z Pákistánu, mu za každou vrátil pět dolarů a pak je znovu prodal za plnou cenu.

To by se pochopitelně dalo klasifikovat jako porušení federálních zákonů, občanských i trestních, ale ani FBI, ani producenti filmů neměli chuť pronásledovat takové malé ryby.

Když majitel meditoval nad tím, jaké filmy ve svém kině promítá, nebyl na sebe zrovna pyšný, ale na druhou stranu se nijak zvlášť nestyděl. Jeho rodná země byla koneckonců kolébkou Kámasútry.

A ani jemu osobně nebyl sex cizí; pocházel z dvanácti dětí a se svou ženou jich zplodil sedm. Ne, největší starost mu dělaly nízké zisky. Byl by mnohem šťastnější, kdyby návratnost investic stoupla aspoň o pět, šest procent.

Dneska jako obvykle seděl v pokladně, pokuřoval a přemýšlel o jehněčí kuřme, kterou mu žena připravuje k večeři v jejich bytě v Queensu.

Z kinosálu k němu doléhaly vzteklé nadávky. Ze zákazníků šel občas strach. Spousta jich kouřila crack a hodně se jich už podívalo na dno své třetí čtvrté lahve. Byli to hromotluci, kteří by byli schopni člověku bez přemýšlení zlomit vaz. Už několikrát přivolal policii, ale policisté mu dali jasně najevo: Pokud se někdo nevytasí s nožem nebo pistolí, neotravujte nás.

Jelikož se zdálo, že hádka nepolevuje, hmátl pod pult a vytáhl třiceticentimetrovou trubku naplněnou broky, na obou koncích utěsněnou. Podomácku vyrobený kyj. Vešel do sálu.

Blondýnka na plátně právě vykládala cosi o tom, že jeden způsob milování ještě nikdy nevyzkoušela a jestli by ji do něj herec, prosím pěkně, nezasvětil. Zdálo se, že ten proti tomu nic nemá, ale jeho odpovědi nebylo rozumět, protože ji přehlušil křik v první řadě.

„Do hajzlu, co si jako myslíš? Je to moje, ty sráči.“

„Vyliž si prdel. Já si to tu nechal.“

„Hovno, vole! To povídej svý prababičce. Dyť vod toho sedíš vob tři nebo dokonce čtyry sedadla. Já to viděl první.“

Majitel je napomenul: „Buďte zticha. Co se to tu děje? Jestli si nesednete, zavolám na policii.“

Oba byli černoši. Jeden byl zjevně bezdomovec, visely na něm potrhané hadry samá špína. Druhý měl na sobě hnědý stejnokroj poslíčka. Držel krabici zabalenou v papíru, velkou asi jako krabice od bot. Shlíželi na Inda - oba nad ním čněli jako věž -, jako by byl soudce, který má rozhodnout jejich spor.

Bezdomovec prohlásil: „Šlohnul mi balík. Nechal jsem si ho tady, když jsem se šel vychcat a…“

„Di do prdele, vole. Hovno že ho tu nechal. Přišel sem ňákej chlap, viděl jsem ho, asi deset minut čuměl na film a pak se zase vodporoučel. Když vodešel, tak to tu leželo. Já si toho všimnul první. Nechal to tady a teď je to moje. Podle zákona.“

Bezdomovec po krabici od bot skočil, ale poslíček natáhl dlouhé paže a ucukl z dosahu. „Vystřel vodsaď.“

Majitel se mezi ně vložil: „Říkáte, že to tu někdo zapomněl? Určitě se sem vrátí. Dejte mi to. Kdo to byl?“

„Jak to mám do prdele vědět?“ vyjel poslíček. „Ňákej bílej chlap. Patří mi to podle práva. Našel jsem to, tak si to můžu nechat.“

Majitel po krabici sáhl. „Ne, ne. Dejte mi ji.“

Bezdomovec dál mlel svou: „Povídám, že jsem si to tady nechal. Dejte…“

V téhle pozici tam stáli, všechny tři páry rukou se sápaly po krabici a divoce gestikulovaly, když čtrnáct uncí plastické trhaviny C3 uvnitř krabice explodovalo. Detonace měla intenzitu skoro tři tisíce mil za hodinu a všechny tři muže v tu ránu roztrhala na kousky vážící sotva pár kilo. Promítací plátno vzalo zasvé, z prvních čtyř řad sedadel zbyly jen třísky a země se rozechvěla tak silně, že otřesy bylo cítit v okruhu jedné míle.

Do dunění exploze se mísil svistot úlomků dřeva a kovu, rozlétajících se vzduchem rychlostí vystřelených kulek.

A pak se skoro stejně nenadále rozhostilo ticho a zavládla tma prosycená čpavým dýmem.

V kině nepřežila jediná žárovka. Ale pod stropem se pohupovalo maličké zelené světylko. Byla to kontrolka videopřehrávače, veliké černé bedny, která se bimbala na silném kabelu v místech, kde se ještě před pár okamžiky nacházela promítací kabina. Kontrolka zamrkala a zhasla a vzápětí se rozsvítilo další světylko, které signalizovalo, že film Chycena zezadu právě skončil a teď běží Roztleskávačky ze střední školy.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024