5. KAPITOLA
New York umí být za letních večerů příjemný, a to byl jeden z nich – teplý, ale ne horký a vlhký. Zaplatil jsem taxikáři, když přibrzdil u obrubníku na adrese Padesáté první ulice východně od Lexingtonu, vystoupil a rozhlédl se. V jasném slunečním světle by byla stará šedivá cihlová budova pravděpodobně opotřebovaná, plná trhlin, ale teď za soumraku nevypadala tak špatně. Vstupuje do vestibulu pozorně jsem si přečetl vizitky se jmény na panelu na stěně. Jedna z nich téměř nahoře říkala DEVLINOVÁ-BERKOVÁ. Zmáčkl jsem knoflík, a když se ozvalo jemné kliknutí, dveře se otevřely, já vstoupil dovnitř, rozhlédl se, abych našel výtah, ale žádný neviděl, a začal stoupat do schodů. Ještě tři schody k otevřeným dveřím, v nichž stála Della Devlinová.
Řekl jsem jí nazdar, přátelsky, ale ne příliš srdečně. Přikývla, už ne tak přátelsky, přitiskla se ke stěně, aby mě nechala projít, zavřela dveře a připojila se ke mně, aby mě převedla pod obloukem do obývacího pokoje. Rozhlížel jsem se zvědavě kolem. Židle a gauč byly v letním horku atraktivní a chladné. Byly tady poličky s knihami. Okna vedla na ulici a za obloukem byly troje dveře, dvoje z nich otevřené a jedny ne zcela zavřené.
Posadila se a vyzvala mne, abych to udělal také. „Nedovedu si představit,“ řekla hlasitěji, než se zdálo být nutné, přes hluk na ulici z otevřených oken, „co se mne chcete zeptat. Je to tak tajemné.“
Seděl jsem a pozoroval ji. Jen jedna lampa v rohu byla rozsvícená, a v tlumeném světle nevypadala tak špatně. S menšíma ušima by mohla být dobrou kočkou, pokud na ni nesvítilo světlo.
„To není tajemství,“ protestoval jsem. „Jak jsem řekl do telefonu, je to soukromé a důvěrné, to je vše. Pan Wolfe cítí, že by bylo nevhodné znovu vás požádat, abyste přišla do jeho kanceláře, tak poslal mě. Slečna Berková není doma, že?“
„Ano, odešla s přítelem na představení. Panáci a panenky.“
„Dobře. To je dobrý kus. Náš rozhovor je opravdu důvěrný, slečno Devlinová. Takže jsme sami?“
„Ovšemže ano. Co se teda děje?“
Tři věci mi vadily. Za prvé, měl jsem podezření a správnost mých podezření je v průměru vysoká. Za druhé, mluvila příliš hlasitě. Za třetí, to, že mi řekla, kde je Carol Berková, a dokonce jméno představení, bylo nanejvýš podezřelé.
„Důvod, proč je to tak důvěrné,“ řekl jsem, „je jednoduše v tom, že byste se měla rozhodnout sama, co chcete dělat. Pochybuji o tom. Brzy zjistíme, že nedaleko jsou lidé, kteří vám budou chtít s vaším rozhodnutím pomoci. Říkáte, že jsme sami, ale nepřekvapilo by mě, kdyby –“
Vyskočil jsem, rychle přešel ke dveřím, které nebyly zcela zavřené a které jsem považoval za nejpravděpodobnější, a prudce je rozrazil. Della Devlinová za mnou vydala slabý, měkký výkřik. Přede mnou, otočená zády k záchodovým poličkám plným kartónů a desinfekčních potřeb, stála Carol Berková. Jeden pohled a spokojil jsem se alespoň s jednou věcí – viděl jsem výraz jejích očí, když se stalo něco, co ji opravdu vyvedlo z míry.
Udělal jsem pár kroků zpět. Della Devlinová se ocitla u mého lokte a drmolila. Tvrdě jsem jí stiskl paži, tak, aby to trochu bolelo, a oslovil Carol Berkovou, která vyšla ze záchodu: „Bože můj, vypadám snad jako velký trouba? Možná, že váš letmý pohled není tak pronikavý, jak si myslíte –“
Della na mě štěkla: „Vy – vypadněte! Vypadněte!“
Carol ji zarazila: „Nech ho, ať zůstane, Dello.“ Byla klidná a dávala najevo opovržení. „On je jenom mizernej malej poskok, kterej se pokouší pro svýho šéfa někoho chytit. Vrátím se za hodinu nebo tak nějak.“
Vyrazila. Protestující Della ji chytila za paži, ale ona ji vytrhla, uvolnila se a jedněmi otevřenými dveřmi odešla. Ze sousedního pokoje se ozývaly zvuky, potom se znovu objevila s něčím na hlavě a sakem a kabelkou a přešla k předsíni. Hlavní dveře se otevřely a zase zavřely. Přešel jsem k oknu, vystrčil hlavu ven a během minuty ji uviděl, jak vychází na chodník a odbočuje na západ.
Vrátil jsem se ke své židli a posadil se. Otevřené dveře záchodu byly nehezké, proto jsem vstal a…
