Prcek a opice
1. KAPITOLA
Dělal jsem dvě věci najednou. Ručně jsem vytahoval podpažní pouzdro a marleyku .32 ze zásuvky svého stolu a ústně jsem Neru Wolfovi dával lekci z ekonomiky.
„Nejvíce, kolik z něho můžete vyždímat,“ konstatoval jsem, „je pět set doláčů. Z toho srážka sto, čili dvacet procent na režijní náklady a další stovka na nezbytné výdaje, takže zbývá tři sta. Osmdesát pět procent na daň z příjmu a zbývá nám čtyřicet pět čistejch doláčů na oblečení a zničenej mozek a moje rozbitý nohy, nemluvě o riziku. To by nekoupil –“
„Riziko, jaké?“ Zabručel jen ze zdvořilosti, aby ukázal, že poslouchá, co říkám, i když ve skutečnosti neposlouchal. Seděl nabubřele za svým stolem a mračil se, ne na mě, ale na křížovku v londýnských Times.
„Komplikace,“ řekl jsem temně. „Slyšel jste ho, jak nám to vysvětloval. Zahrávat si se zbraní je hloupost.“ Zkroutil jsem se, abych si připnul řemínek pouzdra. Vykonáno, sundal jsem z věšáku kabát. „Jelikož jste na seznamu v červené knize detektivů a jelikož jsem nestanovil honorář tak, jak to ve skutečnosti je, jako váš asistent s licencí jsem celou svou bytostí tady, abych na přání dělal lidem detektiva. Ale tenhle chlápek chce pátrat na vlastní pěst a využít při tom naši střelnou zbraň jako rekvizitu.“ Cítil jsem, že se musím podívat, jestli mám kravatu rovně. Ale nepřešel jsem k velkému zrcadlu na protější stěně kanceláře, abych se podíval, protože kdykoliv jsem to udělal ve Wolfově přítomnosti, zasupěl: „To je dobrý,“ a já prohlásil: „Možná pro vás.“
„Pche,“ zamumlal Wolfe. „To je opravdu duchaplný konverzační proces. Nemůžete to prostě strávit, protože nemáte rád Okouzlujícího Dana. Kdyby to byla Pleistocénní Polly, byl byste nadšenej.“
„Blbost. Prohlížím si komiksy jen příležitostně, abych nezakrněl v kultuře. Nikomu to neublíží, ani vám ne.“
Přešel jsem do předsíně pro věci, vyšel ven, sešel ze schodiště a namířil si to k Desáté avenue pro taxi. Studený čerstvý vzduch vanoucí od Hudsonu se opřel o má záda a já se nadechl jeho svěžesti a zakroužil pažemi, abych rozproudil krev.
Měl pravdu. Neměl jsem rád Okouzlujícího Dana, hrdinu seriálu z komiksu, který byl zveřejňován ve dvou stech novinách – nebo to byly dva miliony? – po celé zemi. Taky mě nezajímal jeho tvůrce, Harry Koven, který zatelefonoval do kanceláře v sobotu večer před čtyřiceti hodinami. Stále se kousal do horního rtu svými křivými žlutými zuby a mně se zdálo, že si ve skutečnosti kouše spodní ret místo horního, protože za ním nebylo vidět zuby. A navíc mě nezajímalo jeho povolání, jak ho pořád předhazoval. Nejen že jsem začínal být nafoukaný na proslulost Nera Wolfa – tenhle chlápek, který ztratil zbraň, si mohl stejně tak koupit dobře pracujícího detektiva jako složit kauci za bohatou vévodkyni obviněnou z vraždy – ale naštval mě i způsob, jakým si to tenhle Harry Koven naplánoval, a to tak, že on sám bude pátrat, takže jediný rozdíl mezi mnou a poslíčkem byl v tom, že já jsem jezdil taxíkem místo metrem.
Nicméně Wolfe tuhle práci vzal a já na to doplatil. Vytáhl jsem z kapsy list papíru, který jsem vytrhl z bloku po rozhovoru s Harrym Kovenem, a pohlédl na něj.
~
Marcelle Kovenová, manželka
Adrian Getz, přítel nebo spolumajitel, možná obojí
Patricia Lowellová, agentka, zabývající se reklamou
Pete Jordan, umělec, kreslí Okouzlujícího Dana
Byram Hildebrand, umělec, také kreslí O.D.
~
Jeden z těchto pěti podle Harryho Kovena ukradl jeho pistoli, marleyku .32 a on chtěl vědět, kdo to byl. Tak to řekl, to bylo všechno, ale kdyby byl chybějící předmět elektrický holicí strojek nebo pár manžetových knoflíčků, na beton by to nevyvolalo takové okousávání rtů, ať už horního či spodního, nemluvě o dalších známkách nervozity. Ne jednou, ale dvakrát prohlásil, že nemá žádný důvod podezřívat nikoho z těch pěti, že by chtěli střílet. Podruhé to prohlásil tak horlivě, že Wolfe zachrochtal a já zvedl obočí.
Protože marleyka .32 je beze sporu snem všech sběratelů, nebylo větších pochybností o tom, že jeden…
