Celá e-kniha Tři vraždy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
3. KAPITOLA
Když jsem se vynořil na Lexington Avenue, honilo se mi hlavou několik věcí. V této chvíli nejdůležitější byla tato: jestli se Cramerovo podezření natolik prohloubilo, že za mnou poslal svého muže, a jestli budu viděn, jak jdu z podniku přímo domů, mohlo by vyvolat příliš mnoho zvědavosti například to, proč jsem utratil šest doláčů za oholení v tuto hodinu denní. Takže místo toho, abych si vzal taxi, které se mohlo přes město taky loudat, jsem šel pěšky, a když jsem vstoupil k Altmanům, vyšel jsem od nich nouzovým východem, abych se ujistil, že mě nikdo nesledoval. Po celý zbytek cesty domů jsem měl potom lehkou hlavu.
Jednou ze základních otázek bylo, jestli Carl a Tina budou ještě tam, kde jsem je nechal, v předním pokoji. Proto jsem se přes schody přenesl sedmi rychlými skoky. Odpovědí na otázku bylo – ne. Přední pokoj byl prázdný.
Vykročil jsem po chodbě ke kanceláři, ale zastavil jsem se, protože jsem uslyšel Wolfův hlas. Přicházel otevřenými dveřmi do jídelny, přes chodbu, a říkal: „Ne, pane Vardasi, nemohu souhlasit s tím, že vylézt na horu je pouze manifestace náboženského přesvědčení člověka. Myslím si naopak, že je to hysterický záchvat jeho infantilní samolibosti. Jedním ze základních zlozvyků osla je hýkat hlasitěji než jiní osli, a člověk není…“
Přešel jsem chodbu a práh jídelny. Wolfe seděl na konci svého stolu a Fritz, stojící u jeho lokte, právě sundával víko z naleštěného tácu. Po jeho levici seděla Tina, Carl po jeho pravici, tedy na místě, kde sedávám, pokud nemáme hosty. Wolfe mne uviděl, ale než se mi začal věnovat, dokončil svůj proslov o slézání hory.
„Právě včas, Archie. Máte rád telecí na hříbkách.“
Když tak mluvíme o infantilnosti. Jeho nechtěné přání sedět u oběda s hladovými lidmi ve svém domě bylo už stejně nemístné, ale proč nenabídl tác taky jim? Příčina byla jasná – byl na mě naštvaný, a já jim při pohledu na ně dal přezdívku cizinci.
Přikročil jsem ke konci stolu a řekl: „Vím, že dostanete záchvat, jestli se jen pokusím mluvit během vašeho pojídání o byznysu, ale osmnáct tisíc poldů by dalo svůj měsíční plat za to, aby si to mohlo vyřídit s Carlem a Tinou, vašimi hosty.“
„Stačí.“ Wolfe servíroval telecí a oblohu. „Proč?“
„Už jste s nimi mluvil?“
„Ne. Pozval jsem je jen na oběd.“
„Tak nejezte, dokud vám nepodám hlášení. V holičství jsem narazil na Cramera a Stebbinse.“
„K čertu.“ Servírující lžíce se zastavila v polovině cesty k talíři.
„Jo. Je to docela zajímavé. Ale nejdřív oběd, samozřejmě. Potom se do toho pustíme. Chcete trochu telecího?“
Tento oběd byl jedním z Wolfových nejlepších vystoupení. To jsem připustil. Nevěděl tu příšernou věc o Carlovi a Tině, vyjma toho, že jsou v rejži, věděl také, že Cramer a Stebbins mají co do činění s kriminálními přestupky, a kromě toho byl silně zaujat proti vrahům vtipkujícím u stolu. Při nějaké zvláštní příležitosti s námi jednou před několika lety obědvala ženská, perspektivní klientka, pečenou husu. Zjistilo se ale, že otrávila svého manžela, a pečená husa vypadla nejméně na rok z našeho jídelníčku, i když ji měl Wolfe moc rád. Jeho jedinou nadějí teď bylo vědomí, že já se bojím, že si ho znepřátelím, a dokonce vlastním přičiněním. Posadil jsem se proto na opačný konec stolu a sklonil se k telecímu na hříbkách s přílohou dýňových kostiček, aniž bych mrkl okem. Ve svém nitru musel být velmi napjatý, ale po celou dobu oběda až do jeho konce, včetně závěrečné kávy, zůstal příjemným hostitelem, aniž by dal najevo, že spěchá. Potom však napětí vyvřelo na povrch. Jeho návrat do kanceláře po obědě, byl obvykle ležérní a líný, ale tentokrát šel svižně, následován hosty a mnou. Přepochodoval místnost ke své židli za stolem, uložil svou tloušťku a vyštěkl na mne: „Do čeho jste nás to dostal tentokrát?“
Přenášel jsem zrovna křesla tak, aby byla Vardasova rodina tváří k němu, ale zastavil jsem se a podíval se na něho.
„Nás?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ano.“
„Dobrá,“ řekl jsem zdvořile, „jestli to berete takhle… Nepozval jsem je…
