3. KAPITOLA
Pohlédl jsem na Kovena. Zbraň jsem držel v levé ruce a pravou ruku jsem sevřel v pěst. Kdybych ho tu první vteřinu praštil, což jsem málem udělal, protože jsem se rozzuřil, mohl bych si zlomit články prstů.
„Co se děje?“ zeptal se.
Moje oči ho upřeně sledovaly, téměř propichovaly. Pět úderů pulsu jsem je na něm nechal. To není možné, uvažoval jsem, že by toho byl schopen. Nikdo nemohl být.
Couvl jsem o krok: „Našli jsme vaši zbraň.“
Vyjekl na mě: „Cože?“
Zlomil jsem revolver, abych se podíval, jestli je zásobník prázdný, a podržel ji tak: „Podívejte se.“
Uchopil ji. „Vypadá stejně – ne, to není.“
„Samozřejmě, že není. Moje byla čistá a naleštěná. Je to vaše?“
„Já nevím. Vypadá tak. Ale jak, proboha –“
Natáhl jsem ruku a odebral mu ji: „Jak asi?“ Byl jsem proklatě naštvanej, skoro vzteklej. „Někdo vlastnoručně vytáhl moji pistoli a vrátil tam vaši. Mohl byste to být vy. Že?“
„Ne. Já?“ Najednou se rozhořčil. „Jak jsem to mohl být, kruci, já, když jsem nevěděl, kde je ta moje?“
„Vy jste řekl, že nevíte. Měl jsem vás pěkně skřípnout. Celý den mě tady držet a teď tohle! Jestli jste někdy mluvil přímo k věci, teď máte příležitost. Dotkl jste se mé zbraně?“
„Ne. Ale vy jste –“
„Víte, kdo jiný se jí mohl dotknout?“
„Ne. Ale vy jste –“
„Držte hubu!“ Obešel jsem stůl k telefonu, zvedl ho a vytočil číslo. V tu dobu bude Wolfe nahoře na své dopolední prohlídce orchidejových pokojů, kde směl být rušen jen v nejnaléhavějších případech, ale tohle byl přece jeden z nich. Když Fritz zvedl sluchátko, požádal jsem ho, aby přepnul telefonní klapku, a měl jsem vmžiku na drátě Wolfa.
„Ano, Archie?“ Přirozeně byl podrážděný.
„Omlouvám se, že vás ruším, ale jsem u Kovena. Vložil jsem do jeho stolu svou zbraň a všichni jsme byli připraveni na jeho nápad, ale až do této chvíle všechno odkládal. Posiluje se cigaretama a alkoholem. Potloukal jsem se po domě. Právě jsme vstoupili do jeho pokoje, kde je taky ten jeho stůl, a já otevřel šuplík, abych se podíval dovnitř. Někdo vyměnil mou zbraň za jeho – jeho, kterou někdo ukradl, chápete? Je tam, kde měla být, ale moje zmizela.“
„Neměl jste ji tam nechávat.“
„Oukej, můžete mít pravdu, a vy ji jistě máte, ale já teď potřebuji instrukce. Tři možnosti: můžu zavolat policajty, nebo můžu celou tu bandu přivést k vám, nemyslete si, že bych to neudělal, protože se cítím příšerně, nebo se s tím vypořádám sám. Tak co, kterou?“
„Vyřešte to bez policie. To by se jim moc líbilo. A proč je brát sem? Zbraň je tam, ne tady.“
„Takže to necháváte na mně. Mám se do toho pustit?“
„Samozřejmě – s patřičnou diskrétností. Je to lumpárna.“ Zachechtal se. „Chtěl bych vidět váš obličej. Zkuste se na večeři dostat domů.“ Zavěsil.
„Proboha, jen nevolejte policajty!“ protestoval Koven.
„Nemám to v úmyslu,“ řekl jsem s úšklebkem. Spustil jsem jeho revolver do svého pouzdra v podpaží. „Ne, pokud si budu vědět rady. Částečně to záleží i na vás. Zůstaňte teď tady. Půjdu dolů a přivedu je sem. Vaše žena spí v ložnici. Jestli zjistím, když se vrátím, že jste odešel a začal se s ní bavit, buď vás odprásknu vaší vlastní zbraní, nebo zatelefonuji na policii, nevím, co si vyberu, pravděpodobně obojí. Zůstaňte na místě.“
„Toto je můj dům, Goodwine, a –“
„Do háje s tím, nikdy jste neviděl zuřivého maniaka? Vždyť se na jednoho díváte!“ Píchl jsem se ukazováčkem do hrudi. „Já. Když jsem tak naštvanej, jako teďka, nejbezpečnější pro vás by bylo zavolat policii. Chci svůj revolver.“
Když jsem docházel ke dveřím, sahal po své láhvi. Potom jsem sešel do přízemí a uklidnil se natolik, že jsem s nimi mohl mluvit otevřeně a beze spěchu. Řekl jsem jim, že Koven na ně čeká nahoře a svolává je na konferenci. Pat Lowellovou jsem našel stále u jejího stolu v předním pokoji a Hildebranda a Jordana stále u svých kreslících stolů v pracovně. Dokonce jsem patřičně odpověděl, když se Pat Lowellová zeptala, koho jsem si vybral pro flirtování. Když Hildebrand a Jordan opustili své stoly a vypnuli rádia, podíval jsem se …
