Celá e-kniha Smrt lorda Edgwarea ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
4. kapitola
Rozhovor
Když jsme s Poirotem dorazili k sídlu lorda Edgwarea v Regent Gate, měl jsem velice příjemnou náladu plnou očekávání. Ačkoli jsem nebyl tak jako Poirot ,oddán` psychologii, stačilo těch pár slov, která o svém manželovi řekla lady Edgwareová, k povzbuzení mé zvědavosti. Moc mne zajímalo, jaký bude můj vlastní dojem.
Jeho dům byl impozantní - dobře stavěný, pěkný a trochu ponurý. Nebyly na něm žádné truhlíky na květiny ani jiné podobné frivolnosti.
Dveře se před námi okamžitě otevřely a neotevřel je žádný bělovlasý bezvěký komorník, jakého byste v domě s takovým zevnějškem mohli očekávat. Naopak, otevřel je nejpohlednější mladý muž, s jakým jsem se kdy setkal. Vysoký, krásný, docela dobře by mohl sloužit nějakému sochaři jako model pro sochu Apollóna nebo Herma. Navzdory jeho krásnému vzhledu se mi na něm nelíbila podivná zženštilost, která se ozývala v jeho měkkém hlase. Také mi tak trochu někoho připomínal. Někoho, s kým jsem se velice nedávno setkal, ale za nic na světě jsem si nemohl vybavit koho.
Zeptali jsme se ho na lorda Edgwarea.
„Tudy prosím, pánové.“
Vedl nás vstupní halou podél schodiště, ke dveřím, které se nacházely v její zadní části.
Když je otevřel, ohlásil nás tím měkkým hlasem, jemuž jsem instinktivně nedůvěřoval.
Místnost, do níž jsme byli uvedeni, byla čímsi na způsob knihovny. Stěny byly obloženy knihami, nábytek byl tmavý a ponurý, ale přitom pěkný, křesla byla strohá a nepříliš pohodlná.
Lord Edgware, jenž povstal, aby nás pozdravil, byl vysoký muž okolo padesátky. Měl tmavé, šedinami prokvétající vlasy, úzkou tvář a ironická ústa. Vypadal zahořkle a ve špatné náladě. Jeho oči měly zvláštně rezervovaný výraz. Měl jsem pocit, že je v nich něco zřetelně divného.
Jeho chování bylo strohé a formální.
„Pan Hercule Poirot? Kapitán Hastings? Prosím, posaďte se.“
Učinili jsme tak. Místnost působila mrazivým dojmem. Jediným oknem přicházelo jenom málo světla a šero ještě znásobovalo studenou atmosféru.
Lord Edgware vzal do ruky dopis, na němž jsem rozeznal rukopis svého přítele.
„Samozřejmě, že vaše jméno znám, pane Poirote. Kdo by je neznal?“ Poirot se po tomto komplimentu lehce uklonil. „Ale obávám se, že ne zcela rozumím vaší úloze v této záležitosti. Píšete zde, že se mnou chcete hovořit jménem“ - odmlčel se - „mé manželky.“
Zdálo se mi, že poslední dvě slova vyslovil nějak divně, jako by ho to stálo určité přemáhání dostat je ze sebe.
„Ano, je to tak,“ řekl můj přítel.
„Měl jsem za to, že jste vyšetřovatel - zločinů, pane Poirote?“
„Problémů, lorde Edgware. Zajisté existují takové problémy, které jsou spjaté se zločiny. Ale jsou i jiné.“
„Jistěže. A o jaký problém by mělo jít zde?“
Ironie v jeho hlase byla od této chvíle hmatatelná. Poirot si toho však vůbec nevšímal.
„Mám tu čest s vámi hovořit jménem lady Edgwareové,“ řekl. „Lady Edgwareová, jak jistě víte, touží po tom dát se s vámi rozvést.“
„Toho jsem si docela dobře vědom,“ řekl chladně lord Edgware.
„Navrhla mi, abych s vámi tuto otázku prohovořil.“
„Tady není o čem hovořit.“
„Znamená to, že odmítáte?“
„Odmítám? Zajisté nikoliv.“
Ať už Poirot očekával cokoli, určitě neočekával toto. Jenom v několika málo případech se mi poštěstilo vidět svého přítele totálně na lopatkách. Toto byl jeden z nich. Jeho výraz byl směšný. Poklesla mu brada, ústa se otevřela, ruce svěsil podél těla a jeho obočí se vysoko nadzdvihlo. Vypadal jako postavička z kreslené grotesky.
„Comment?“ vykřikl. „Jak to? Vy neodmítáte?“
„Jsem v rozpacích, pane Poirote, neboť nerozumím vašemu úžasu.“
„Ecoutez, vy jste ochoten se dát se svou ženou rozvést?“
„Zajisté jsem ochoten. Ona to ví velice dobře. Napsal jsem jí to zcela jasně.“
„Vy jste jí to napsal?“
„Ano. Před šesti měsíci.“
„Ale já tomu nerozumím. Já tomu vůbec nerozumím.“
Lord Edgware nic neříkal.
„Rozuměl jsem tomu tak, že vy jste zásadně proti myšlence rozvodu.“
„Nechápu, co mají nebo nemají moje zásady společného s vámi, pane Poirote. Je pravda, že jsem se se svo…
