Kapitola 2
Případy automobilových nehod jsou v dnešní době tak časté, že se jim málokdy věnuje zvláštní pozornost v novinách.
John Doe zahyne na křižovatce. Nikomu to nestojí za to, aby o tom napsal článek. Joe se ve tři ráno vrací domů, „nezvládne řízení“ a omotá vůz kolem telegrafního sloupu. Joe zahyne a třiadvacetiletá spolujezdkyně Jane Jaksejmenuje, bydlištěm 7918 ulice Taata, je vážně zraněna.
Dodávka na dálnici přejede čáru, vjede do protisměru a čelně narazí do protijedoucího vozidla. Dva lidé jsou mrtví, všechny děti, které to viděly, vyděšené. A nějaký pisálek spojí všechny nehody dohromady, dá jim jeden titulek a všechno odbude čtyřmi nebo pěti krátkými odstavci.
Nehoda, o kterou jsem se zajímal, byla schovaná v pět dní starých novinách. Jistá paní Harvey W. Chesterová přecházela po přechodu pro chodce. Srazilo ji auto a ujelo.
Policie zjistila, že se jí odtrhl kousek látky ze šatů. Policisté se domnívali, že identifikace vozů a dopadení řidiče je jenom otázkou času. Existovala totiž ještě jedna stopa, o které se policie nezmínila.
Paní Harvey W. Chesterové bylo osmačtyřicet a bydlela na Doorman Avenue číslo 2367-A. Její zranění bylo označeno jako „vážné“.
V dalším odstavci se psalo o nějaké čelní kolizi. Byl tam popis honičky kradeného auta, během níž vůz místy dosahoval rychlostí sto mil v hodině.
Když se ho policii konečně podařilo zastavit, řidič klidně vystoupil a s úsměvem prohlásil, že je mladistvý a tudíž nemá trestní zodpovědnost.
Nehody končící rozmlácenými auty, drobnými zraněními a podobně jsou novinářsky natolik nezajímavé, že se o nich vůbec nepíše.
Jsou prostě běžnou součástí života ve velkoměstě.
U stánku jsem zakoupil hromádku časopisů, dal si je pod paži, skočil jsem do služebního auta a rozjel se na Doorman Avenue.
Zaparkoval jsem dva bloky od domu paní Chesterové. Zazvonil jsem postupně u trojích dveří a všem ženám, které mi otevřely, jsem nabídl předplatné časopisů.
Ve všech případech se mi dostalo poněkud chladného přijetí.
Po tomto krátkém průzkumu jsem zamířil k číslu 2367.
Byla to nevzhledná stará zástavba. Dům vepředu, číslo 2367, byla stará rozlehlá neobydlená barabizna. Vedl od ní dozadu do dvora betonový chodník. Číslo 2367 A byl přízemní domeček jako pro panenky.
Vystoupil jsem po dvou schůdcích na miniaturní verandičku a zazvonil.
Zevnitř se ozval ženský hlas: „Kdo je to?“
„Něco tady pro vás mám.“
„Pojďte dál,“ vybídl mě hlas unaveně. „Musíte si otevřít sám.“
Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.
Na invalidním vozíku seděla štíhlá žena s vysedlými lícními kostmi a unavenýma očima. Pravý kotník a pravou paži měla zafačované. Od pasu dolů byla zabalená do deky. Měla zakrytou jenom levou nohu, pravá jí čouhala ven.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ji. „Vypadáte jako po nehodě.“
„Srazilo mě auto a potom ujelo.“
„To je mi líto,“ řekl jsem jí a začal rozkládat časopisy. „Co chcete, mladíku? Když jsem vás pozvala dál, myslela jsem si, že jste někdo jiný.“
„Kdo?“
„Prostě někdo jiný.“
„Prodávám časopisy. Předplatné na časopisy.“
„Nemám zájem.“
„Ale měla byste ho mít. Neurazte se, prosím, ale viditelně nemáte co dělat. Jste tady upoutaná v křesle…“
„Mám rádio.“
„Není to strašná nuda, poslouchat pořád dokola moderátory a jejich hloupé žvanění a stejné reklamy?“
„Asi ano.“
„Kdybyste si předplatila některý z těchto časopisů, měla byste o zábavu postaráno.“
„Co nabízíte?“
Podal jsem jí těch šest časopisů, které jsem předtím koupil.
„Tady se dočtete spoustu zajímavých věcí. Jsou to vzdělávací časopisy. Jsou tam články o domácnosti, o dění na celém světě, o politické situaci. Jsou plné nepostradatelných informací pro lidi, kteří si chtějí udržovat kontakt se světem.“
„Řekněte mi o nich víc.“
Podala mi jeden: „Co obsahuje tento časopis?“
„To je časopis pro ženy. Jsou v něm rady pro domácnost, recepty na nízkokalorická jídla s vysokým obsahem proteinů. Dočtete se, jak si zařídit dům, jak je důležitý výhled z okna…“
„Fajn,“ přerušila mě. „To …
