Celá e-kniha Odvážnému štěstí přeje ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 7
Na denverském letišti jsem si vyhlédl telefonní budku, která byla stranou od ostatních, a zavolal jsem do bytu Phyllis Eldonové. K mému překvapení skutečně zvedla sluchátko.
„Tady je Donald Lam.“
„Ano, pane Lame?“ Měla vřelý a přátelský hlas.
„Mám malér.“
„Každý má čas od času nějaký malér.“
„Mám malér kvůli vám a vašemu otci.“
„Skutečně?“
„Jsem teď v Denveru. Chtěl jsem se sejít s vaším otcem. Nemůžu ho nikde najít. Musím s ním mluvit. Nevíte, kde bych ho našel?“
„Ne. Co se děje?“
„Nechci to rozebírat po telefonu. Došlo k jistému úniku informací a jisté osoby se snaží vypátrat zdroj určité platby. Nemohla byste se se mnou sejít dnes večer na letišti? Měli bychom si promluvit. Váš otec ke mně byl víc než neupřímný. Pokud to mám za vás schytat, rád bych, abyste mi vyložili karty na stůl.“
„Kterým letadlem přiletíte?“ Řekl jsem jí číslo letu a čas příletu.
„Nemůžu mluvit za svého otce, ale jedno vám řeknu. Nejsem nevděčná. Když za mě někdo nastaví krk, nezapomínám na to a dokážu to ocenit. Budu tam.“
„To jste mě potěšila. Hned se cítím líp.“
„Můžete mi říct, kdo dělá potíže?“
„Obávám se, že se jedná o uniformovanou sílu.“
„Nerozumím. Uniformovaná síla? Ach, ano! Už chápu! Dobře, Donalde. Budu vás čekat na letišti. Zatím sbohem.“
Měla vřelý, přátelský a svůdný hlas.
Všelijak jsem zabíjel čas, dokud neohlásili můj let. Potom jsem se pohodlně rozvalil v měkkém sedadle a relaxoval.
Bylo zřejmé, že mě Clayton Dawson tahal za nos. Ale jeho dcera, která měla být rozmarná, umíněná, nezávislá, drzá, nevděčná, nevychovaná a snad i nemorální, se ke mně chovala jako dobrá přítelkyně.
Tak to na světě chodí, říkal jsem si. Letuška mi přinesla whisku a za deset minut jsem už neměl na světě žádné starosti. Byl jsem si jist, že všechno dobře dopadne.
Do Los Angeles jsme přiletěli načas. Podařilo se mi být mezi prvními vystupujícími pasažéry. Cestoval jsem nalehko, jenom s kufříkem.
Phyllis stála u brány. Radostně a nenucené na mě zamávala.
Už jsem se chystal na ni taky zamávat, když jsem zahlédl vzadu v davu lidí tvář seržanta Sellerse. Byl v civilu a snažil se vypadat co nejméně nápadně.
Pohlédl jsem na Phyllis s kamennou tváří a doufal, že jí to dojde.
Paže jí klesla a v očích měla zmatek. S pohledem upřeným před sebe jsem se rázně vydal k východu.
Phyllis se ke mně rozběhla.
Neznatelně jsem zavrtěl hlavou. Nepochopila to.
„Donalde!“ Chytila mě za paži. „Donalde, to jsem přece já!“
Nezbývalo mil, než se otočit.
Nebylo možné předstírat, že se jedná o nějaký omyl. Zavolala na mě jménem. Viditelně jsem se snažil se jí vyhnout, a to mi ještě přitížilo. Sellers měl volnou cestu.
Vrhl se na nás jako jestřáb na dvě koroptvičky.
„Nazdar, Prcku! Kdopak je tvoje přítelkyně?“
Phyllis se na něj otočila. „Hleď si svýho, rambo. Máme schůzku.“
Sellers vytáhl z kapsy koženou placku, rozevřel ji a blýskl hvězdou.
„To si teda pište, že máme schůzku! Ale asi bude probíhat jinak, než jste si s Donaldem představovali.“
„Proboha, Sellersi! Snad mi nechcete zasahovat i do milostného života.“
Hodil jsem kufřík na zem, rozevřel paže a ještě stihl rychle na Phyllis mrknout.
Vrhla se mi do náruče. „Miláčku!“ zvolala a nastavila mi rty. Dlouze jsme se políbili. Ať o ní její otec říkal nebo si myslel cokoli, to děvče mělo techniku, která byla prostě nadpozemská.
Sellers nás mlčky pozoroval.
„Promluvíme si zítra, Franku. Dnes mám velmi, velmi naspěch,“ obrátil jsem se k němu.
Sellers převaloval v ústech nezapálený doutník.
Vzadu se od davu čekajících lidí oddělil jakýsi vysoký, distingovaný muž a rychle odcházel.
„Hej, vy!“ zvolal Sellers.
Muž kráčel dál.
„Vy v tom šedým obleku! Vraťte se!“
Muž se zarazil a překvapeně se ohlédl.
„Pojďte sem.“
Ten člověk se rozzlobeně vrátil. „Co mi tady nařizujete?“
Sellers mu zamával před očima průkazem. „Nejsem včerejší,“ ušklíbl se.
„Je mi úplně jedno, jestli jste včerejší nebo zítřejší. O co vám jde? Co to na mě zkoušíte?“
„Mám pocit, že se mě tady někdo snaží vyšplo…
