Celá e-kniha Odvážnému štěstí přeje ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 15
Když jsem se přesvědčil, že nás nikdo nesledoval, vynesl jsem Elsii zavazadla z auta do motelu.
Rozhlížela se po místnosti.
„Kde jsou ty spojovací dveře, Donalde?“
Ukázal jsem jí je.
„Vedou do tvého pokoje?“
Přikývl jsem, otevřel je a prošli jsme jimi.
Měla cosi na jazyku, ale začervenala se a neřekla nic.
„Poslouchej, Elsie. Bude to trochu náročné. Chci, abys v tom měla jasno. Vidíš ty dveře na toaletu?“
Přikývla.
„Nahoře je kovová konstrukce. To je ventilace. Záchod nemá okno. Je to dost velká místnost.“ Tázavě na mě pohlédla.
Pokračoval jsem: „V hotelu ve městě mám ještě jeden pokoj. Myslím si, že až se tam vrátím, pověsí se na mě detektiv a bude mě sledovat. Pojedu odtamtud rovnou sem do motelu a budu předstírat, že jsem naivní a nic netuším.“
„Myslíš, že tě budou opravdu sledovat?“
„Jsem si tím téměř jist.“
„Ale Donalde, jestli se tady skrýváš, proč sem někoho rovnou zavedeš?“
„Protože sem někoho potřebuji dovést.“
„Tomu nerozumím.“
„Vrátím se sem. Dokud nepřijedu, necháme spojovací dveře otevřené.“ Sklopila oči.
„Až někdo zaklepe na mé dveře,“ řekl jsem jí, „popadni zápisník, co nejrychleji utíkej na toaletu a zavři za sebou spojovací dveře i dveře od toalety. Všechno je tam slyšet. Zapiš toho co nejvíc těsnopisem, ale taky sem dáme magnetofon. Mikrofon bude přímo pod tou kovovou mříží. Všechno, o čem se bude v tomto pokoji mluvit, nahrajeme.
Samozřejmě musíš být úplně zticha. Kdyby někdo pojal podezření, že tady jsi, mohlo by to být velice, velice nebezpečné.“
„Donalde,“ hlesla, „já to všechno zvládnu. Ale tobě hrozí nebezpečí!“
„Myslím si, že všechno bude v pořádku. Troufáš si na to?“
„Jistě. Udělala bych pro tebe cokoliv. Cokoliv, Donalde.“
„Hodná holka,“ pochválil jsem ji. „Už je čas. Všechno nachystej. Nastav magnetofon. Však víš jak. A přivaž mikrofon k té mříži. Než přijdu, ať je to všechno hotové. Vrátím se za půl hodiny. Odjedu teď do hotelu, pak vyjdu ven, nasednu znovu do auta, objedu blok a potom už budu svištět rovnou sem.“
„Jsi přesvědčený, že tě budou sledovat?“
„Jsem o tom přesvědčený.“
„Za jak dlouho po tvém příjezdu se ozve to klepání na dveře?“
„Tak za minutu nebo dvě.“
„Fajn. Raději se přesunu na záchod už za dvacet minut.“
„Bezva, děvče.“ Uznale jsem ji poplácal po zádech. „Tak já jedu.“
Přijel jsem vypůjčeným autem na hotelové parkoviště, vyzvedl si klíč, šel nahoru do pokoje a minutu dvě tam okouněl. Potom jsem se vrátil, jednou nebo dvakrát se ohlédl, nasedl do vozu, objel blok a vyrazil k motelu.
Otevřel jsem dveře a vešel do svého pokoje.
Spojovací dveře byly zavřené. Nahlédl jsem na toaletu.
Elsie měla na jedné židli připravený magnetofon, na druhé seděla. Na klíně měla otevřený zápisník a několik tužek.
„Hodná holka,“ řekl jsem jí.
Poslala mi vzduchem polibek.
Někdo zaklepal na dveře.
Rychle jsem zavřel dveře od toalety, šel ke dveřím, otevřel je a strnul úžasem. Žena, která tam stála, nebyla ta, kterou jsem čekal.
„Nazdar, Donalde,“ řekla.
„Panebože, co vy tady děláte?“
Paní Chesterová řekla: „Pořád jsem musela myslet na ty peníze, víte. Prostě mi to nedá. Už nejsem žádná mladice a moje triky už jsou taky okoukaný.“
Řekl jsem: „Měla jste přece…“
„Ano, já vím,“ přerušila mě s úsměvem, „měla jsem letět do Mexico City. Tam mě měli naložit do auta a převézt někam do pustiny, kde by mě nikdo nenašel. To se nedělá, snažit se lidi podfouknout, že ne, Donalde?“
„Nevím.“
„Nikdy jsem to nedělala ráda,“ přiznala., Ale někdy to člověk prostě udělat musí. Nakonec, pud sebezáchovy je prvním zákonem přírody, víte.“
Tiše a nenápadně vklouzla dovnitř. Nezbývalo mi, než zavřít dveře.
„Hledají vás jako šílení,“ upozornil jsem ji. „Seržant Sellers nasadil do pátrací akce třicet detektivů. Jestli tady zůstanete, najdou vás, než řeknete švec.“
Usmála se. „To by se vám nelíbilo, že ne, Donalde?“
Pečlivě jsem svoji odpověď zvažoval. „Mně to může být jedno, ale jistým lidem by se to rozhodně nezamlouvalo. Vy byste z toho asi taky nebyla nadšená, prot…
