Celá e-kniha Rozcestí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
19
Byla už tma, když Paulina návštěva opouštěla dům, ale ve světle, které vycházelo z oken, Bret viděl, že s ní Paula není. Žena středního věku nasedla do svého kupé a odjela sama. Bret měl nutkání ji sledovat, i kdyby jen proto, aby zjistil, jestli by ji měl znát, ale rozhodl se, že to neudělá. Nebyl důvod předpokládat, že ta žena má s případem nebo s ním něco společného, a sledoval přece Paulu. Měl tušení, že dříve nebo později k ní Harry Milne přijde nebo ona pojede k němu.
Když kolem nich se škytavým zvukem projíždělo kupé, taxíkář se probudil. Natáhl se a promnul si oči. „Jé, to už je tma. Budeme tu celou noc?“
„Možná. Nevím.“
„V osum jedu pryč, kamaráde. Už je půl osmý.“
„Chci, abyste tu zůstal, jestli můžete. Tady je deset dolarů.“
„Dobrá, myslim, že by to šlo. Ale musím zavolat dispečerovi.“
„Teď ne. Počkejte.“
O minutu později, jako by se vyplnilo jeho tušení, vycouvala Paula z garáže a zastavila se před přední verandou. Vystoupila z vozu a běžela zpátky do domu.
„Jeďte támhle na roh,“ řekl řidiči. „Chci, abyste jel za tímhle autem, ale nevím, kam zahne.“
„Dobrá.“
Taxík nastartoval a pomalu projel kolem domu. Než se dostali na roh, Paula odbočila směrem k nim. Bret si sundal bílou čepici a skrčil se na sedadle. Roadster, s Paulou za volantem, kolem nich projel zvyšující se rychlostí a na rohu zabočil do centra Hollywoodu.
„Je to tohle auto. Neztraťte ji.“
„Budu dělat, co umím,“ zakřičel řidič přes rameno. „Tahle kraksna neni vůbec rychlá.“
Držel se v dohledu roadsteru. Ten na moment zmizel v dopravní zácpě u Hollywood a Vine, ale pak Bret zahlédl jeho kapotu a na bulváru ho znovu dohonili. Asi po míli zastavil u chodníku a Paula vystoupila. Přijeli včas, aby ji viděli, jak vchází do dvoupatrové štukové budovy s červeným neónovým nápisem: „Motel Mexikana.“
„Zaparkujte kousek před ní,“ řekl Bret, když vystupoval z auta. „Jestli vyjde dřív než já, sledujte, jakým směrem pojede.“
„Dobrá,“ řekl řidič otráveně.
Paula se vyhnula dveřím do motelu a vyšla po schodech v levé části budovy. Jakmile mu zmizela z dohledu, šel Bret za ní. Když měl hlavu na úrovni nejvyššího schodu, uviděl ji, jak klepe na dveře uprostřed dlouhého ochozu. Dveře se otevřely a na moment jasně uviděl její profil v paprsku žlutého světla. Vešla a dveře se zavřely.
Co nejtišeji prošel kolem řady zavřených dveří, k těm, které se před chvílí otevřely a zavřely. Na ochoz dopadalo dost světla, takže si mohl přečíst kovové číslo na dveřích „106“. Vedle dveří bylo úzké okno, ale roleta byla těsně stažená. Proti světlu se neobjevil ani lidský stín, i když slyšel šum hlasů. Stál vedle okna a napínal uši. Uslyšel rozčilený mužský hlas a mírnější ženský. Klekl si a položil ucho na okno. Ten ženský hlas byl určitě Paulin, ale tím mužským hlasem si nebyl jistý.
Ženský hlas se náhle zvýšil a uslyšel několik slov, která ho ujistila.
„Budeš o tom mlčet nebo tě zabiju…“ Muž se vesele zasmál jako hyena.
Bret si stoupl a v kapse ucítil zbraň. Pak za ním někdo měkce promluvil.
„Nechte toho, kamaráde. Nechceme tu mít žádný potíže.“
Bret se otočil na malého, zavalitého muže v košili s krátkým rukávem, který za ním stál s rukama v kapsách. „Kdo jste?“
„Vedu to tady, to je všechno. Na co si to k čertu hrajete?“
„Buďte zticha,“ zašeptal napjatě Bret. Nehledě na nebezpečí situace nemohl snést pomyšlení, že by ho tam Paula našla. Vyšel směrem k muži v krátkých rukávech, který s ním šel ke schodům.
„Viděl jsem vás, jak ji sledujete nahoru. Vaše žena?“
„Do toho vám nic není.“
„Ale je, trochu mi do toho je. Chtěl jste udělat nějakej bugr, co? To tady nestrpím.“
Zastavili se na začátku schodiště. Obličej toho malého muže v záři neonu červeně svítil. Byl to vrásčitý a povadlý obličej s hustým černým obočím, z pod kterého vykukovaly přimhouřené černé oči. Měl masitý nos, silné rty, které intenzívně špulil kolem vyhaslého doutníku. Celkově působil dojmem ošklivosti a určité prohnané upřímnosti.
„Nemůžu tady stát,“ řekl Bret. „Každou chvíli může vy…
