21
Bret zaklepal na dveře číslo 106. Po chvíli Miles zavolal: „Kdo je to?“ Bret zaklepal znovu. „Kdo je tam?“
Zavrzaly pružiny u postele a z pokoje se ozvaly tiché kroky. Roleta na okně vedle dveří se trochu pohnula. Bret se přitiskl ke dveřím. Odtud okno neviděl, ale zahlédl paprsek světla, který dopadl na ochoz, když se roleta nadzvedla. Po chvíli světlo zmizelo.
Kroky se přiblížily ke dveřím. Spíš než kroky to byl tlumený zvuk nohou oblečených do ponožek. Miles měkce promluvil přes dveře: „Je tam někdo?“ Slabé zahvízdání nosu dodalo jeho otázce nádech znepokojení.
Bret zůstal na svém místě a neřekl nic. Dveře mezi nimi byly tak slabé, že se mu zdálo, že slyší dech druhého muže. Bret cítil, jak se Milesova ruka velice jemně dotkla dveří a opřela se o ně. Nepatrně zaskřípala zástrčka. Klika, na které Bret držel lehce ruku, se otočila proti jeho dlani. Byl to záludný pohyb, jako když se pod polštářem mihne had. Bret odtáhl ruku a ustoupil kousek ode dveří.
Centimetr po centimetru se otevíraly. Skulinou vykouklo jedno oko. Bret strčil ramenem do dveří.
„Vy?“ ozval se Miles a tlačil na dveře.
Bret se zády opíral o futro a rukama tlačil dveře dovnitř. Miles náhle ustoupil a Bret ztratil rovnováhu a po hlavě vletěl do pokoje. Když zvedl oči, Miles stál nad ním a mezi palcem a ukazovákem pravé ruky svíral několikacentimetrovou čepel nože.
Svítící čepel nože rozjasnila pokoj: podlaha bez koberce, prošlapaná až na holé dřevo neustálým chozením mezi koupelnou a postelí, otlučená kovová postel s otřepaným bavlněným povlečením zmuchlaným uprostřed propadlé matrace, jediná lampa na nočním stolku s ožehlým, nakřivo připevněným hnědým papírovým stínítkem.
Do takového pokoje nikdo nepřicházel bydlet. Člověk sem přišel na noc, když nic lepšího nesehnal, aby unikl před manželstvím, konvencemi nebo policií, nebo aby čekal. Pár bot na podlaze a sako přehozené přes židli byly jedinými známkami toho, že tu někdo pobývá. Miles sem přišel, aby tu čekal, a nůž dokazoval, na co on a tenhle pokoj čekali.
Bret si dal ruku do kapsy a nahmatal pistoli. „Zahoď to!“ řekl.
„Ty žádnou zbraň nemáš.“ Milesův tón byl napůl tázavý.
S ukazováčkem klidně položeným na spoušti vytáhl Bret ruku z kapsy a odpověděl na otázku. Milesovy oči se stočily na silnější zbraň.
„Tak vona na mě ušila boudu!“ řekl Miles. „Ta hnusná mazaná děvka!“ Tvář se mu zkrabatila. V jeho výrazu se podivně spojovala senilita a dětinskost. „Jasně, jasně. Mluvím o tý ženský, co ji miluješ.“
Tělo měl nahrbené a strnulé, ale nůž, vedle pistole teď bezmocný, mu volně visel v ruce.
„Zahoď ten nůž a zavři dveře.“
Miles se podíval na nůž, jako kdyby na něj zapomněl. Zmáčkl pružinu, nůž zavřel a mrštil jím na postel. Šel ke dveřím, Bretovi se vyhnul velkým obloukem. Bret se mezitím otočil a Miles vzal levou rukou za kliku. Na chvíli zcela znehybněl.
„Nedělej to,“ varoval ho Bret. „Zavři dveře a pojď sem.“
Miles se otočil od zavřených dveří. Strach ho úplně změnil. Obličej měl bledý, jako by se z něj vytratila všechna krev. Jindy pečlivě učesané blonďaté vlasy měl teď zplihlé a ztmavlé a padaly mu v pramenech přes spánky. Jeho ústa jako by ztratila tvar a tápavě hledala tvar nový. Bret si předtím nevšiml, jak má široké a tmavé nosní dírky. Taková maličkost dokázala pokazit jeho pěkný chlapecký vzhled a i jeho vyděšené tváři dodávala protřelosti. Taková maličkost je velmi důležitá, když se člověk rozhoduje někoho zabít.
„Co chceš?“ řekl Miles. Hlas měl nejistý a vysoký.
„Pojď sem.“
Miles se k němu pomalu blížil, jako kdyby ho zbraň namířená proti němu přitahovala silou. Oči se mu rozšířily, nespouštěl je z hlavně pistole. Po obličeji mu začal stékat pot. Na přednici košile a pod pažemi se mu objevily tmavé mapy potu. Celé jeho tělo prožívalo strach ze smrti. „Ne,“ zašeptal. „Proboha!“
„Jak dlouho jsi znal mou ženu?“
„Já?“ zakoktal. „Tvou ženu jsem neznal. Proč si myslíš, že jsem ji znal?“
„Odpověz rychle.“
„Byli jsme kamarádi, to je všechno. Jenom kamarádi. Byla to ro…
