6
Probudil se jako obvykle. V ústech cítil příchuť snu a na rtech mu viselo jméno. Když otevřel oči, sen zmizel rychle, ale pamatoval si na spoustu barů v jakési ponuré pasáži, kde voněla whisky. V jedné hazardní hře vyhrál baculatou panenku s jasnýma modrýma očima. Nestál o ni, ale vyhrál ji a byl teď za ni zodpovědný. Policajt podobný Matthewu Arnoldovi pronesl osudná slova: „Buďte manžely, dokud vás smrt nerozdělí.“ Tvář Matthewa Arnolda uvadala, až se z ní stala lebka, a panenka tancovala na jeho hrobě.
„Lorraine,“ zašeptaly jeho suché rty. Oženil se s dívkou, která se jmenuje Lorraine. Ale ještě včera mu Paula říkala, že žádnou ženu nemá.
Oblékl si koupací plášť a pantofle a běžel halou dolů do Wrightova pokoje. Na jeho zaklepání se neozvala žádná odpověď. Vzal za kliku a zjistil, že je zamčeno. Zaklepal znovu.
Od služebního stolu přišel pomocný zdravotník. „Náčelník tu není, pane Taylore. Potřebujete něco?“
„Kde je?“
„Včera večer letěl do Los Angeles. Službu má poručík Weising.“
Weising by nestačil. Byl moc mladý a Bret s ním nedokázal uvolněně mluvit. „Chci mluvit s náčelníkem Wrightem.“
„Řekl, že se vrátí dneska ráno. Může to počkat?“
„Myslím, že budu muset počkat.“
Ale jeho myšlenky nepočkaly. Po snídani, kterou nebyl schopen sníst, se vrátil do pokoje a pokračoval v rekonstrukci minulosti. Sen o té panence a jméno, které se mu uchovalo v paměti, ho naplnily silnou nedočkavostí. Byl to záchytný bod, který potřeboval, pomocná nit v sanfranciském labyrintu.
Tato nit ho zavedla do pokoje, na který si teď velmi jasně vzpomínal: každý detail oprýskaných zdí, roztržená roleta, zamlžené zrcadlo nejistě visící nad prádelníkem. Našel tenhle pokoj v jednom levném hotelu, když odešel od Pauly, a v polospánku tam strávil mizernou noc. Ráno se mu na pár hodin podařilo usnout, ale to bylo všechno. Před polednem šel ven a koupil si láhev whisky. V pokoji si z ní dal pár loků, ale alkohol ho skličoval a přepadla ho osamělost. Potřeboval společnost, jakoukoli společnost. Schoval láhev na nejvyšší polici ve skříni a šel ven hledat nějaký bar.
Byl v baru, kde číšníci se zakroucenými kníry servírovali v půllitrech zpěněné pivo. V dalším baru visela na zdech a stropu zrcadla, která odrážela slabě blikavé světlo a čekající tváře žen. V jiném podniku byly zdi pomalovány nahými růžovými ženami s bradavkami velkými a červenými jako třešně. Vždy opatrně obhlédl situaci a odešel jinam. V Chinatownu našel hospodu, kde mu servírka v kimonu přinesla smažené garnáty. Udělalo se mu tam špatně. Nikdy předtím nepil, jakmile začínal být otupělý a začínalo mu být špatně, ale tentokrát pil i pak. Prošel dlouhou řadou barů, které byly jeden jako druhý, v jednom rohu byla hrací skříň, v druhém hrací automat. V každém z nich v přítmí obsluhoval dvojice a osamělé muže a ženy hrbící se na barových stoličkách znuděný barman v bílém saku. V jednom z nich, za clonou hudby vycházející z hrací skříně, začala jeho noční můra Lorraine.
Scéna, kterou si pamatoval, mu připadala jako sen. V dlouhé místnosti bylo několik lidí, ale nikdo z nich nic neříkal. Jeho hlas musel trochu zápasit s řevem hrací skříně. Slova mu vycházela z hrdla, aniž by hýbal rty. Jeho nohy a chodidla, jeho ruka, kterou platil za drinky a kterou zvedl sklenici ke rtům, mu připadaly cizí a vzdálené jako ostrovy v Pacifiku. Ale cítil se bezstarostný, silný a kurážný.
Samozřejmě, že to sen nebyl. Lorraine byla skutečná dívka, seděla ve skutečném baru a pila pravou whisky. Zdálo se, že na dívku jejího věku má pozoruhodný výkon. Kdyby barman tušil, kolik jí je, tak by jí pravděpodobně vůbec nenalil. V Kalifornii byli na mladistvé přísní a ona na dvacet jedna nevypadala. Její tvář působí neobyčejně nevinně, pomyslel si, neobyčejně mile. Její bledé, široké čelo protkané jemnými modrými žilkami připomínalo mramor a bylo orámované černými vlasy. Dlouhé obočí, které neměla vytrhané jako Paula, dodávalo modrým očím čistý a utkvělý pohled. Přesto v té tváři nebylo nic hrubého. Krátký…
