17
V drugstóru na rohu byl telefon, hned vedle pultu s léky na předpisy. Bret nenašel bar Cockalorum v seznamu, ale na informacích mu to číslo dali.
Telefon zvedl sám Garth: „Ano?“
„Tady Bret Taylor. Chci, abyste hned přijel do města.“
„Kvůli čemu?“ Vysoký hlas byl podezíravý a rozmrzelý.
„Chci, abyste se podíval na jednoho člověka.“
„Nemám čas, pane Taylore. Mám na práci jiný věci než honit po celým okrese –“
„Copak nechcete chytit toho muže, co vás zbil?“
„Jasně, že chci, ale nechci se dostat do maléru. Nemůžu si to dovolit.“
„Nemůžete si dovolit, abych řek vaše jméno policii.“
„To byste přece neudělal, pane Taylore. Spolupracoval jsem s váma, pomohl jsem vám, jak jsem nejvíc moh.“
„Můžete sem přijet a pomoct mi ještě trochu.“ Popsal mu, kde obchod leží. „Budu tu na vás čekat, ale nebudu čekat věčně.“
„To se mi nelíbí.“
„Nemusí se vám to líbit. Budu čekat.“ Zavěsil.
V přední části obchodu byl pult s jídlem a to mu připomnělo, že má hlad. Svezl se na prázdnou stoličku a objednal si chlebíček a sklenici mléka. Pak si koupil noviny a vrátil se na své místo, aby si je přečetl. Malá černá písmena tvořila slova a slova byla seřazena do vět, ale věty mu nedávaly žádný význam.
V prvním okamžiku nepochyboval o tom, že Milne je mužem, kterého hledal. Pak trochu vychladl a uvědomil si, že okolnosti, které poukazují na Milnea, odkrývají podivné vedlejší souvislosti. Ať bylo jeho podezření mylné, nebo správné, měl by zřejmě zavolat policii a ohlásit fakta, na která přišel. Ale ten nápad zamítl. Policisté by to jenom dál zkomplikovali a on jim nevěřil, protože pro Lorraine nehnuli ani prstem. On sám také ne, ale byl rozhodnutý, že tentokrát svůj dluh vůči ní splatí. Věřil jen sobě a nikomu jinému. Věřil, že ho nic nezastaví a dovede tu věc až do konce.
Cítil napětí jako běžec, který čeká na výstřel z pistole. Neustále se obracel ke dveřím, ale když se Garth objevil, nepoznal ho okamžitě. Tento skrček se převlékl do našedlého dvouřadého obleku s černou košilí a žlutou kravatou. Stál ve dveřích jako komická parodie na nádheru módních žurnálů a malýma těkavýma očima se rozhlížel sem a tam. Nakonec spatřil Breta. Bret odložil noviny, které nečetl, a šel mu naproti.
„Víte, že se řítíme do maléru?“ řekl Garth, když vycházeli ven. „Ten chlápek je zabiják, to si pamatujte, jestli máte toho pravýho, o čemž pochybuju.“
„Nechte si to, dokud ho neuvidíte.“
„Kde je?“
„Ve svým bytě, půl bloku odtud.“
„Vy čekáte, že na něj rovnou pudu? Co když mě pozná?“
„Nic se vám nestane.“
„Možná. S tímhle chlapem nic nenechám náhodě.“ Garth si významně poklepal po kapse u saka.
„To nebude třeba. Uděláme to takhle.“ Po cestě do bytu mu vysvětloval plán. Chtěl, aby si Garth prohlédl Milnea, aniž by si ho Milne všiml. Bret zaklepe na Milneovy dveře, zatímco Garth bude čekat vzadu na chodbě. Až Milne dveře otevře, Bret ho zdrží, dokud Garth neprojde kolem dveří dolů do vestibulu.
„Jo, ale když mě pozná? Moh by na mě skočit.“
„Budu ho držet.“
„Jestli je to ten chlap, nebude to tak jednoduchý.“
„Zadržím ho. Pojďte, tady to je.“
„Nelíbí se mi to.“
Ale šel za Bretem do vestibulu a nahoru po schodech pokrytých kobercem. Chodby byly prázdné, matně osvětlené okny na vzdálených koncích. Všechny dveře byly zavřené. Za jedněmi z nich hrála deska Pastorální symfonie. Její milé lidové veselí se ztraceně ozývalo budovou, zoufale se odráželo o dveře a přepážky a utichalo v prázdných chodbách.
„Jděte dozadu až úplně na konec, a až zaklepu, vyjděte. Ať nás neslyší, že jdeme spolu.“
Vyděšený Garth odkráčel. Jeho dojemně elegantní silueta se rýsovala proti světlu z okna na konci chodby.
Bret šel za Garthem do poloviny chodby a zaklepal na dveře. Koutkem okna viděl Gartha, jak se k němu blíží a zároveň zaslechl lehké kroky uvnitř bytu. Hrdlo měl stažené. Zástrčka se pohnula a Milne otevřel dveře.
„To jste zase vy?“
„Promiňte, že vás otravuju. Máte moji čepici a kravatu.“
„Aha.“ Zadíval se Bretovi do obličeje. „Ještě něco nebo je to všechno?“
…
