22
Když Paula došla domů, byl dům zamčený a tmavý, ale nebála se tam vejít sama. Jakmile vyhrála svůj vnitřní boj a rozhodla se, byla vůči strachu imunní. Přesto tu byly maličkosti, které ji stále trápily. Styděla se, že odešla z domu, aniž by paní Robertsové řekla, že se nevrátí na večeři. Vlastně měla dokonce i hlad. Rozsvítila světla v přední chodbě a prošla do kuchyně. Paní Robertsová jí tučnými černými písmeny napsala vzkaz a nechala ho na židli uprostřed kuchyně:
ŠKODA, ŽE JSTE NESTIHLA VEČEŘI. PEČENĚ JE V LEDNIČCE ZABALENÁ V ALOBALU. S. ROBERTSOVÁ.
Našla pečeni a udělala si chlebíček. Už nebyla nervózní. Docela se už ovládala: byla trochu chladná a netečná, ale to se dalo čekat. Zvolila si doživotní staropanenství a to nebyla žádná legrace. Takový život byl zoufalý, byl bez chuti jako chléb bez másla. Přesto ji jistým způsobem uspokojovalo, že se zakousla do takového kusu zoufalství.
Mohla vědět od začátku, že to nebude žádná legrace. V La Jolle nebyl veselý, pravděpodobně nebyl veselý nikdy. Jeho první polibek byl divoký a křečovitý, vůbec ne radostný. I lásku chápal s těžkopádnou osudovostí, jako kdyby přemýšlel o všem, co dělá, a mínil to navždy. Bylo těžké věřit, že takový muž by mohl mít tak rozháranou duši, že si stále hojí ránu, kterou dostal jako dítě. Ještě těžší bylo uvěřit, že pouhá slova, pravdivá slova, by ho mohla vyléčit a ránu zacelit.
Podívej se, Westová, řekla si, když zarmouceně žvýkala svůj chlebíček. Rozhodla ses, že to vydržíš do konce, tak to vydržíš až do konce. Žádné odůvodňování, prosím. Žádné přemýšlení. Na to nejsi dost chytrá, holka. A zároveň nesmíš dovolit, aby tě řídily city. Dovedly tě až tam, kde jsi dneska. Dělej jenom, co řekl doktor.
Zhasla světlo v kuchyni a šla do obývacího pokoje v přední části domu. Tam se usadila, aby počkala na Breta. Neměla žádný důvod být si jistá, že přijde, ale měla takový pocit. Musí mu dát dost času a on pak přijde. Zatímco se ručička na hodinkách plazila k půl jedenácté a pak k jedenácté, trpělivě čekala.
Čekání bylo kromě jiného jednou z věcí, které nemohla vystát. A v poslední době ho zažila tolik. Když Bretova loď odplula ze San Diega, měsíce na něho čekala. Další měsíce beznadějného čekání následovaly, když se oženil s Lorraine. Nejhorší měsíce ze všeho, vznášející se mezi smrtelnou hrůzou a bezmeznou nadějí prožila, když byl v nemocnici v San Diegu. Pořád čekala, přestože všechno, več doufala, se zhroutilo. Teď se jí myšlenky pohupovaly jen v malém oblouku mezi nadějí, že brzy přijde, a přáním, aby dlouho nechodil. Tohle poslední čekání bylo dokonce méně bolestivé, než by se nadála.
Pustila si i gramofon, ale hudba ji rozrušovala a to nechtěla. Vypnula ji a poslouchala ticho v domě: zvonící hluchotu, zvuk času pomalu kráčejícího tichem. Člověk mohl slyšet jeho postupující kroky mezi vlastními údery srdce, v jejichž rytmu se ozývalo zoufalství.
Na zoufalství byla jedna zvláštní věc: člověka nerozplakalo. Člověk plakal na jeho samém začátku, kdy mu doopravdy nevěřil. Možná plakal i potom, když měl pocit, že začíná znovu žít a zjistil, že nemůže. Ve chvílích největšího zoufalství však nemohl plakat, i když by rád. A to bylo dobré, protože od pláče natékají oči.
Ručičky jejích hodinek se plazily k půl dvanácté a ona naslouchala tichu. Zhasla lampu vedle křesla a pozorovala tmu. Tma a ticho jí docela vyhovovaly, každý den jí pomáhaly zapomenout. Člověk nemůže celé roky pracovat, milovat a trpět, aniž by pak měl pocit zklamání, když to v poslední minutě všechno skončí, aniž by si přál vlastní smrt. Ve vědomí, že čas vše vyléčí, nacházela jen slabou útěchu.
Když uslyšela, jak do ulice zajíždí auto, věděla, že je to Bret. Byla by si tím stejně jistá, i kdyby to Bret nebyl. Běžela k předním dveřím a prudce je otevřela. Když rozsvítila světlo na verandě, srdce jí poskočilo. U chodníku stálo policejní auto. Bret z něho vystoupil pomalu a strnule, jako kdyby mu za pár hodin tělo zestárlo o celé roky.
„Jste už v pořádku, poručíku?“ z…
