3.
Ke snídani jsem si v hotelové restauraci dal hemeneks. Seděl jsem pak asi čtvrt hodiny, upíjel čaj a snažil se strávit spálenou šunku a připečená vajíčka, nasáklá olejem. Jestliže je v Jestřábí nouze o práci – na jedno volné místo připadá sedmdesát nezaměstnaných – pak by snad nebyl problém sehnat člověka, který dokáže usmažit vejce tak, aby nepřipomínala vysušenou oplatku.
Ne že by mi na tom záleželo. Žaludek mám naštěstí v pořádku, žlučník taky. Jen jsem tak přemýšlel, abych zabil čas.
Přeletěl jsem očima první stránky deníků. Nic zajímavého. Politika, skandály, zločiny. Jestli má být výsledkem informační exploze deprese, která se normálního člověka zmocní při poslechu ranních zpráv hned po probuzení a která se umocní, jakmile nahlédne do denního tisku a podívá se na internet, pak by snad bylo lepší, kdybychom žili v nevědomosti jako naši předkové. Jobovky, pokud sami nebyli jejich nechtěnými účastníky, se dozvídali s takovým zpožděním, že když k nim nějaká zvěst o hrůzách ve vzdálenějších částech světa dorazila, byla už dávno neaktuální. Duševní choroby, stresy, deprese a neurózy bývaly vzácností. Dnes by dvě třetiny lidí potřebovali pomoc psychiatra a půlce z nás by delší pobyt v léčebně byl jen ku prospěchu.
Inu ano, řekl jsem polohlasně a vstal. Prostřednictvím mobilu mě právě dohnala zpráva, že mám nový mail. Tak jsem se vyšplhal dvě patra nahoru, protože výtah nejel. Je poněkud postarší a má dvířka, která se musejí zavřít, jinak se nehne. Někdo nechal ve třetím patře dvířka otevřená.
Inu ano.
Zapnul jsem notebook a připojil se na internet. Zpráva byla, jak jinak, z Agentury a reagovala na ten anonym o Starém a jeho milence, který prý jeho manželka dostala. Milenka se jmenuje Petra Černá, je jí pětadvacet let, pochází z Plzně, od patnácti let se živila jako barmanka, pak barová tanečnice. Nějakým způsobem v osmnácti přišla ke smlouvě s anglickou agenturou a tancovala v londýnských klubech. Podobným způsobem se později uchytila v modelingu. Je považována za třetiřadou modelku, životní úroveň si proto zvyšuje prostřednictvím zazobaných přátel. Teď má dva – kromě Starého i Němce Kurta Schneidera. Je vysoce postaveným manažerem nadnárodní společnosti. Je to ta firma, která konkuruje Starému. Petra Černá dvakrát v Británii čelila podezření z nelegální prostituce; pokaždé z toho vybruslila. Ovšem nikdo nepochybuje, že je to lepší kurva.
Pan Starý má smůlu na manželku a milenky s temnou minulostí. Za svoje peníze by si snad mohl vybrat lepší, méně ohmatané zboží.
Zavolal jsem Staré.
„Můžete mluvit, jste tam sama?“ zeptal jsem se.
„Jistě. Co se děje.“
„Chci se s vámi setkat, něco vám ukázat a na něco se zeptat.“
„Odpoledne…,“ začala.
„Ne,“ skočil jsem jí do řeči. „Teď. Hned. Odpoledne nebudu mít čas.“
„Je to tak důležité?“
„Týká se to onoho anonymu, který jste mi včera dala.“
„Aha. Takže jsem měla pravdu, že jo?“ řekla vítězně. „To jsem ráda, že…“
Nabral jsem dech do plic a hlasitě ho vypustil. „Zdržujete, paní doktorko. Za jak dlouho a kde se sejdeme?“
„Když pojedete výpadovkou na Karlovy Vary, je asi deset kilometrů za Jestřábím benzínka s malým motorestem. Můžu tam být za…“
„Za půl hodiny,“ řekl jsem. „Kvůli mně se nijak složitě líčit nemusíte.“
Nepochybně něco uraženě pořvávala; pokud ano, tak do hluchého telefonu.
Jel jsem přes náměstíčko, kde měl Karab kancelář, ale byl tam klid, když nepočítám houmlesáky, kteří se o něčem vzrušeně dohadovali. Možná zjistili, že za rohem je popelnice plná zachovalých oděvů, které by se daly střelit v sekáči, a teď si už napřed dělí kořist.
Karab tedy zatím nedoznal úhony. I když není vyloučené, že mu živlové dali nakládačku někde jinde.
Doktorka Stará přijela jen s desetiminutovým zpožděním. Na ženskou docela slušný výkon. Poněkud přeháněla, když osvěžovnu u pumpy nazvala motorestem. Byl to spíš bufet, kde kromě studených nápojů podávali kávu, čaj, obložené chlebíčky a horké párky. Dal jsem si mattonku. Byl jsem opravdu v chudém kraji, protože místo oblig…
