9.
„Chtěl bych mluvit s Oláhovou, Margit Oláhovou, Ferkovou přítelkyní.“ Bihár byl doma na telefonu.
„Proč?“ podivil se.
„Protože je možné, že s ní budou chtít v nejbližší době hovořit jiní, a já bych je rád předešel. Předtím bych ale potřeboval ještě jednou prohodit pár slov s tebou.“
„Myslel jsem, že jsme si všechno…,“ zaváhal Bihár.
„Situace ve válce se mění každým okamžikem. Změny právě nastávají a bylo by dobře, kdybys o nich věděl,“ řekl jsem.
„Nevím, nevím, jestli by bylo rozumné chodit za mnou.“
„Kde jinde by se Oláhová byla ochotná se mnou sejít?“ zeptal jsem se.
„Nikde,“ přiznal. „A bez Ferka s tebou asi sotva bude chtít hovořit.“
Povzdechl jsem si.
Ferko byl už ze hry venku, jenže to jsem v téhle chvíli ještě nemohl prozradit. Beztak jsem se divil, že se o jeho smrti už neví.
„Vysvětli jí, že… ne, blbost. Nejdřív musím mluvit s tebou. Ty se postarej, aby pak byla po ruce. Aby ji například nenapadlo zajet si někam na vejlet. Nebo nevyrazila na štrych.“
Mlčel, pak řekl, abych na něj počkal u hotelu. Přijede pro mne. Má šedivého favorita.
Čekal jsem necelou čtvrthodinu, než u mne zastavil favorit s Bihárem za volantem.
„Vezmu tě k sobě. Nemusíš mít strach, když budu s tebou, nikdo se tě ani nedotkne.“
„Chceš říct, že situace je až tak výbušná?“
„Mezi našimi lidmi jsou stejný idioti jako ti dva, co mě chtěli zmlátit jen proto, že jsem Rom,“ řekl. „Bílý rasismus vyvolává xenofobii na druhý straně.“
„Jestli máš potřebu kázat, tak jsi ve špatným kostele,“ řekl jsem. „Já mám tyhle věci ujasněný. Kromě toho mám dojem, že lidé na obou stranách teď právě naslouchají jiným hlasům. Aby popřáli sluchu tobě, musíš jim nabídnout něco jiného než konvenční pravdy.“
Zamračil se, ale neodpověděl. Zahnuli jsme do ulice, ve které jsem předtím nebyl, a zastavili před otlučeným, posprejovaným třípatrovým činžákem. Domovní dveře neměly kliku ani zámek, na chodníku se válela převrácená popelnice, kolem ní poházené páchnoucí odpadky, další ležely na chodbě.
„Takhle žijeme,“ řekl Bihár.
Zastavil jsem se. „Poslyš, kamaráde, abychom si něco objasnili. Kdo vám ten barák počmáral? Kdo urval kliku a vylomil zámek? Kdo vám dělá bordel na chodbě? Skini? Nebo inženýr Karab?“
Zaťal zuby.
„Bydlím v prvním patře,“ řekl.
Dveře měly dva bezpečnostní zámky a ocelovou závoru uvnitř. Nekomentoval jsem to, protože tahle opatření mám také. A to žiju ve čtvrti, která se tváří jako noblesní a bezpečná pražská lokalita.
Zavedl mě do obýváku: sedací souprava, velký koberec, televize s domácím kinem. Jako všude jinde. Jako v běžné středostavovské domácnosti. Viděl jsem horší, nepořádnější kvartýry. A nežili v nich Rómové.
„Manželka je u sousedky. A děti někde u kamarádů,“ řekl. „Kafe ti nenabídnu, já si neumím uvařit ani čaj. Ale panáčka ti nalejt můžu.“ Z příborníku vytáhl láhev s nějakým čistým destilátem. „Nemusíš mít strach. Je to meruňkovice, jakou jsi ještě nepil.“
Pil jsem už lepší, ale pochválil jsem mu ji. Chvilku jsem vychutnával horko a vůni meruněk, které mi stoupaly ze žaludku až k hrdlu, pak jsem si odkašlal. „Ferko je po smrti,“ řekl jsem tiše.
„Čo hovoříš?“ vyjekl Bihár.
„Jak ti říkám. Dneska po poledni ho sejmuli. Policajti o tom buď ještě nevědí, nebo to tutlají. Celé to je nainscenované jako pomsta za vraždu paní Šedivé a její dcerky. Před Lakatošem je nastříkaný nápis Smrt cikánům. Obávám se, že až to pronikne na veřejnost, může se stát ledacos.“ Ukázal jsem mu obrázky v mobilu.
Bihár složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Málokdy vidím brečet dospělého chlapa a poněkud mě to vyvedlo z míry. Chápu, že Rómové jsou emotivnější, daleko méně než třeba já dokážou ovládat své city a nálady, nestydí se dávat je najevo na veřejnosti, ale přece jen… Odkašlal jsem si.
Bihár zvedl hlavu, po tváři mu tekly slzy, „Bol to mój synovec,“ zavzlykal. „Bol to taký dobrý chalan…“ Přešel do rodné slovenštiny. „Ja viem, niekedy robil somároviny, ale naozaj to bol dobrý chalan. Bože mój, čo jeho mama…“
„On nemá otce?“ zeptal jsem s…
