19.
Nestříleli po nás. Jednak jsem stoupal co nejstrměji a nejrychleji a měl jsem vypnuté reflektory, takže jsme ve tmě tvořili těžko zasažitelný cíl, jednak určitě měli příkaz neohrozit rukojmí, tedy Květu a mne.
Hlavně nepochybovali, že Krejčího stejně dostanou: jak jsem se mu snažil vysvětlit, vrtulník je na rozdíl od auta tak hlučný, že ho nelze přeslechnout a přehlédnout, zvlášť když na něj pořádám lov.
A to Krejčí nevěděl, že můj mobil je stále zapnutý, sledovaný a vede jeho pronásledovatele jako po niti.
Ve dvou stech metrech, asi kilometr od Jestřábí, které pro mne tvořilo orientační bod, jsem se zastavil.
„Kam teď?“ zeptal jsem se Krejčího přes interkom v přilbách.
„Na jihozápad.“ Udal mi souřadnice.
„Jseš blázen. V tyhle tmě nic nenajdu. Budeme rádi, když přistaneme někde u silnice a nezabijeme se.“
„Neměj strach. Čekají na nás. Všechno je ošetřený. Se vším se počítá a všechno běží podle plánu,“ zasmál se tím svým odporným studeným smíchem. Vzpomněl jsem si na naši debatu s Květou: ne, tohle nebyl obyčejný vrah. Měl jsem pravdu, je to zabiják, který v krvi nachází potěšení. Ale je i vrah, protože zabíjí účelově. Každého, kdo mu překáží.
„Musel jsi Starého zastřelit?“ zeptal jsem se. Letěl jsem pomalu a v duchu přemýšlel, jestli je pro nás lepší, aby na nás čekali jen Krejčího kumpáni, anebo zásahová jednotka. Ať jsem to probíral jak probíral, pokaždé to vycházelo palcem dolů.
„Musel. Přestal být užitečný. A byl by nebezpečný. Stačilo by, aby pět minut po našem odletu vydal příkazy a změnil přístupová hesla ke kontům a všechno zablokoval a…“ Krejčí zvedl ruku a potřásl zaťatou pěstí, aby předvedl, jak by všechna jeho námaha byla marná.
„Musel jsi včera večer zabít i ty dva chlapíky z Ireniny ochranky?“
„Tam se mi to pomotalo. Kdyby ses tam neobjevil ty, tak jsme toho idiota vlákali do chalupy, odstřelili ho a dali mu do ruky tu bouchačku, kterou jsme ty dva sejmuli.“
„Jaký by to mělo smysl?“ podivil jsem se. Krejčí mi přikázal, abych se teď orientoval podle silnice pod námi a letěl nad ní. Včas mi řekne, kdy a kterým směrem mám odbočit.
„Byl to perfektní plán,“ pronesl Krejčí pyšně. „Tobě se Irena svěřila, že se skrývá před manželem, který ji chce zabít. Ukázalo by se, že ji opravdu zabít chtěl, že zjistil, kde se skrývá… no a on odstřelil ty dva její bodyguardy, ale než stačil zabít i ji, vlítli jsme tam my a odpráskli ho. Jenže…,“ povzdechl si.
„Mohli jste zabít i mne.“
„To nešlo. Tebe Irena potřebovala jako svědka toho, že se tam skrývala, že ji manžel ohrožoval na životě. Kromě toho jsi nezapadal do plánu. Jakmile jsme viděli, že jsi se objevil na scéně, museli jsme fingovat únos, rozumíš? Ti dva už byli po smrti a… koneckonců, zamotali jsme vám všem hlavu.“
„Kdo vám prozradil, že s Květou pojedeme dnes po obědě podívat se na chalupu?“ zeptal jsem se, jako bych to nevěděl.
„Ty,“ zasmál se Krejčí. „Měli jste oba v pokoji štěnice.“
„Já vím,“ řekl jsem.
„Cože? Co víš?“
„Že tam byly odposlechy. Myslíš, že jsem takový pitomeček?“ zasmál jsem se pro změnu já. „Hrál jsem si s tebou jak kočka s myší.“
„Pořád jsem Ireně říkal, že jsi nebezpečný. Desetkrát jsem tě mohl oddělat i s tou tvojí kurvičkou,“ řekl Krejčí trpce.
„Kdo je u tebe kurvička?“ ozvala se Květa.
„Mlč!“ řekl jsem.
„Jen ať si povídá, co chce,“ řekl Krejčí lhostejně.
„Proč jsi nás neoddělal?“
„Irena nechtěla. Ne že by se do tebe zabouchla,“ řekl pohrdavě, „prostě pořád myslela, že tě potřebuje. Že se budeš hodit. Měla ještě nějaký plán a ten mi nechtěla prozradit.“
„Budiž,“ řekl jsem. Jestli se mnou má Irena Stará nějaký plán, mohl bych dnešní noc přežít. „Proč jsi ale tak odporně zmasakroval paní Šedivou a její dceru?“
„Já? Tak bacha!“ pohrozil mi škorpionem. „To já na svědomí nemám. Michal byl můj nejlepší kámoš. To byla práce tý svině Lakatoše. Taky dostal, co mu patřilo.“
„Proč je zabíjel?“
„Prosím tě, copak takovej vymaštěnej primitiv potřebuje nějakej důvod?“
„Potřebuje,“ řekl jsem. „Lakatoš sice byl primitiv, ale…
