12.
„Tedy, já nejsem nijak mravopočestná a vyváděla jsem už ledacos, ale ženský, který to dělaj za peníze a ještě se při tom nechají fotit…“ Sluková potřásla hlavou. „Ženská je to ovšem pěkná. Aspoň tenkrát byla. Kdyby si rovnou narazila prachatého mužského…“
„Pěkná je i dnes. Přinejmenším na první pohled. V plavkách, natož jak ji pánbůh stvořil, jsem ji samozřejmě neviděl. Prachatého mužského si nakonec narazila. A ty fotky byly nepochybně dělaný skrytou kamerou. V některých bordelech je to zvykem. Majitel má provizi od prostitutek za výkon a k tomu honorář za pornáče, které prodá. Ty děvenky o tom samozřejmě nevědí – kromě těch, které se tím rovnou živí. Pornofilmy a fotografie obíhají v jiných teritoriích, na druhém konci světa, takže nehrozí nebezpečí, že by se to dívenky dozvěděly a chtěly podíl na zisku. Jen díky tomu to na Starou zatím neprasklo. Kdyby byla pitomá a nechala se takhle fotit oficiálně, už dávno by toho byly plný noviny.“
„Nemusíš mě poučovat,“ prohodila Květa otráveně. Seděli jsme v hotelové restauraci, sice chtěla jít na večeři k Mušketě, ale vysvětlil jsem jí, že by mohlo být nebezpečné i pro ni, potulovat se za tmy po městě.
„Vrazi nemají rádi svědky. Jedna mrtvola navíc pro ně už nehraje roli.“
„Jak to, že tě v tom případě nechali u Bihára naživu? A jeho vlastně taky?“
„Šli zabít Oláhovou, ne mě.“
„Vrazi nemají rádi svědky…,“ opakovala po mně.
„Já nebyl svědek, protože bych je nedokázal identifikovat. Byli zamaskovaní. Bihár přežil náhodou. Neměli dost času zjišťovat, jestli je taky mrtvý nebo ne. Kromě toho stejně jako já nevěděl to, co věděla Oláhová, takže z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. A pokud jde o mne…“
Zamyslel jsem se. V restauraci přibylo hostů, měli jsme sice stůl sami pro sebe, ale hned vedle seděla společnost, tak jsme mluvili potichu. Fotografie si Sluková prohlédla už předtím v pokoji.
„Pokud jde o mne, myslím, že v téhle hře mám svoji roli a zatím je zapotřebí, abych byl naživu. Tak dlouho, jak mě budou potřebovat. Potom…,“ luskl jsem prsty. „Potom bude můj kurz na přežití velice nízký. Na tvém místě bych se moc rozmýšlel, jestli na mne vsadit.“
„A co ty? Ty bys na sebe nevsadil?“
Zasmál jsem se a mávl na vrchního, že budu platit.
„Já mám rád riskantní sázky. Jedině na nich se dá zbohatnout. Já bych na sebe vsadil všechno, co mám.“ Podal jsem číšníkovi peníze a naznačil, že mi nemusí vracet zpátky.
„Všechno?“ zeptala se Květa, když jsme vstali.
„Všechno. Protože v případě, že bych prohrál, nebudu už peníze potřebovat.“
Mlčeli jsme až k výtahu, tentokrát byl v provozu, a když jsme ve svém patře vystoupili, Květa řekla, že by si dala nějaký drink.
„Můžeme se vrátit a objednat si něco dole v hale.“ Všiml jsem si, že stolek se dvěma křesílky naproti recepci byl volný.
„Tam ne. Personál je moc zvědavý. Někdy dávám přednost soukromí.“
„Mám jenom whisky,“ řekl jsem a snažil se nemyslet na to, k čemu bude potřebovat soukromí. „Je tam ještě půl láhve.“
„Radši bych víno,“ řekla před dveřmi svého pokoje.
„Nemohu sloužit. Jedině že bych skočil na náměstí k Číňanům, zavírají až v deset.“
„Neskákej. V tomhle městě je nebezpečné potulovat se venku za tmy. Já jsem zásobená.“ Otevřela a naznačila mi, že mám jít napřed.
Víno bylo červené, žádná bůhvíjaká značka, ale pít se dalo; doufal jsem, že po něm ráno nebudu přiotrávený s žaludkem na vodě a hlavou jako střep.
Květa se posadila na postel, nohy zkřížené jako Turek, vedle si položila popelník. Zamračil jsem se: jsem nekuřák, a i když nepatřím k těm militantním, cigaretový dým mi v malém, uzavřeném prostoru nedělá dobře.
„Myslel jsem, že nekouříš,“ řekl jsem a z hlasu mi zazněl nesouhlas.
„Jestli ti to vadí, tak vypadni,“ vyjela. „Tohle je můj pokoj!“ Najednou se pousmála a mrkla na mne. „Neboj, já si dám tak jednu dvě cigarety za večer. Kouřím málo, vlastně jenom když je příležitost a když si dám něco k pití. Můžeš otevřít okno, kdyby ti to vadilo příliš.“
Vstal jsem a otevřel okno. Otevřel bych ho stejně – …
