23
Po čtyřech hodinách nepřetržité jízdy přes poušť jsem se znovu ocitl v technické dílně firmy Biggar & Biggar. Vytáhl jsem z kapsy paměťovou kartu a předal ji Andremu. Ten ji zvedl do vzduchu, prohlédl si ji a pohlédl na mě, jako bych mu právě předal použitou žvýkačku.
„Kde je kryt?“
„Kryt? Myslíte hodiny? Ty jsou pořád na stěně.“
Zatím jsem nepřišel na způsob, jak mu oznámit, že hodiny jsou rozbité a kamera s největší pravděpodobností taky.
„Ne, myslím plastový kryt té karty. Když jste tuhle kartu vytahoval, strčil jste do hodin náhradní kartu, kterou jsem vám dal, je to tak?“
Přikývl jsem.“
„Je.“
„Takže jste měl vložit tuhle kartu do krytu té náhradní. Tohle je citlivé zařízení. Nosit ho v kapse spolu s drobnými a nejrůznějším svinstvem není zrovna správný způsob, jak…“
„Andre,“ přerušil ho Burnett Biggar, „prostě se podívej, jestli funguje. Je to moje chyba, že jsem nedal Harrymu školení o správné péči a údržbě. Zapomněl jsem, že je to takový technický ignorant.“
Andre zavrtěl hlavou a přešel k pracovnímu stolu s jakousi počítačovou sestavou. Pohlédl jsem na Burnetta a děkovně na něj kývl za záchranu. Mrkl na mě a šli jsme za Andrem.
Ten pomocí pneumatické pistole jako vystřižené ze zubařské ordinace sfoukl z nebohé paměťové karty prach a smítka a zasunul ji do boxu připojenému k počítači. Zadal několik příkazů a za chvíli se již na monitoru objevily záběry z pokoje Lawtona Crosse.
„Nezapomeňte,“ upozornil Andre, „že jsme použili senzor pohybu, takže snímky budou trochu trhané. Jestli chcete mít pojem o čase, sledujte ty hodiny v rohu.“
Prvním záběrem na monitoru byl můj vlastní obličej. Zíral jsem přímo do kamery a upravoval na hodinách čas. Poté jsem odstoupil a odhalil Lawtona Crosse na vozíku za mnou.
„Ále ne,“ řekl Burnett, když viděl, v jakém stavu a situaci je jeho kolega. „Nevím, jestli se na to chci dívat.“
„Bude hůř,“ poznamenal jsem v narážce na všechno, co nás na záznamu ještě bezpochyby čeká.
Z reproduktorů počítače zaskřehotal Crossův hlas.
„Harry?“
„Co je?“ slyšel jsem se ptát.
„Přinesls mi něco?“
„Trochu.“
Na obrazovce jsem otevřel box s nářadím a vytáhl láhev.
„Můžete to posunout dopředu?“ zeptal jsem se v reálu.
Andre přikývl a klikl počítačovou myší na tlačítko FAST-FOR-WARD vykreslené na obrazovce. Monitor zčernal na znamení, že kamera nějakou dobu nezaregistrovala v pokoji žádný pohyb. Obraz se vrátil ve chvíli, kdy do místnosti vstupovala Danny Crossová. Andre vrátil záznam na normální rychlost. Pohlédl jsem na čas a zjistil, že Danny přišla pouhých pár minut po mém odchodu. Stála s rukama zkříženýma na prsou před invalidním manželem, jako by to bylo neposlušné dítě. Začala něco říkat, jenže kvůli zvuku z televize byla její slova špatně slyšet.
„Tohle je amatéřina,“ utrousil Andre. „Proč jste ty hodiny věšel vedle televize?“
Měl pravdu. Tohle mě nenapadlo. Mikrofon kamery zachytával zvuky z televize hlasitěji než zvuky z místnosti.
„Andre,“ utišil Burnett synovo remcání. „Radši to zkus trochu vyčistit.“
Andre se znovu chopil myši a chvíli si hrál se zvukem. Vrátil obraz zpátky a přehrál ho znovu. Zvuk z televize zněl stále rušivě, ale konverzace v pokoji teď byla alespoň slyšet.
Danny Crossová hovořila ostrým tónem.
„Nechci, aby sem chodil,“ řekla. „Nedělá ti to dobře.“
„Ale dělá. Je fajn. Záleží mu na mně.“
„Zneužívá tě. Lije do tebe chlast, aby z tebe vyždímal informace.“
„A co je na tom špatného? Já myslím, že je to dobrý obchod.“
„Jo, až do rána, kdy tě začne sužovat bolest.“
„Danny, jestli sem někdy přijde někdo z mých přátel, pustíš ho dál.“
„Cos mu navykládal tentokrát? Že tě týrám hlady? Že tě v noci opouštím? Kterou lež sis vybral teď?“
„Už se mi nechce mluvit.“
„Fajn. Tak nemluv.“
„Chci snít.“
„Jen si posluž. Aspoň někdo z nás dvou ještě snít dokáže.“
Otočila se a odešla z místnosti, takže v záběru zůstalo jen Lawtonovo nehybné tělo. Zakrátko se jeho oči zavřely.
„Je tam šedesátivteřinová prodleva,“ vysvětlil Andre. „Když pohyb skončí, kamera…
