36
Časopis vyšel před sedmi měsíci. Článek o Linusu Simonsonovi a jeho společnících nepředstavoval hlavní materiál, ale na obálce ho poutal titulek s názvem: „Večerní podnikatelé Hollywoodu“. Text byl napsán u příležitosti blížícího se otevření šestého luxusního nočního podniku této čtveřice majitelů. Simonson byl v článku označen za krále nočních ptáků, za člověka, který celé impérium vybudoval z jediného zaplivaného baru zakoupeného za peníze z odškodného od bývalého zaměstnavatele. Tento první klub stál v zapadlé uličce u Hollywood Boulevard a Cahuenga Pass. Simonson ho renovoval, ztlumil osvětlení na polovinu a zaměstnal barmanky, jichž si hosté cenili spíše za vzhled a tetování než za míchání nápojů a psaní účtenek. Začal hrát hlasitou hudbu, vybíral dvacet dolarů za vstup a nepouštěl dovnitř nikoho, kdo měl na sobě kravatu nebo bílou košili. Klub neměl na zdi žádné jméno a nebyl uveden v telefonním seznamu. Jediným důkazem o existenci podniku tak byla modrá šipka ze zářivého neonu nad vstupními dveřmi. Zanedlouho však již nebylo zapotřebí ani jí a Simonson ji odstranil, neboť od dveří se do uličky neustále táhla fronta hostů.
V článku se konstatovalo, že Linus – v celém textu byl označován pouze křestním jménem – se poté dal dohromady se třemi kamarády z dob střední školy v Beverly Hills a společně začali otevírat nové kluby průměrnou rychlostí jeden za šest měsíců. Přitom podnikatelé v podstatě opakovali metodu, která u prvního klubu tak dobře zabrala: koupili zchátralý objekt, renovovali ho a znovu otevřeli, vypustili do éteru informaci a čekali, až se zpráva o novém baru rozkřikne mezi hollywoodskou smetánkou. Na rozdíl od prvního bezejmenného baru již další kluby svým stylem a názvem sledovaly nějaké literární či hudební téma.
Druhý bar, který skupina koupila, uzavřela a poté znovu otevřela, nesl název Nat’s Day of the Locusts podle Nathanaela Westa a jeho klasického hollywoodského románu Den kobylek. Nebyl to však jejich nápad. Bar byl několik desítek let znám pod obyčejným názvem Nat’s a většina stálých zákazníků se zřejmě domnívala, že je pojmenován podle Nata Kinga Colea. Buď jak buď, název byl každopádně šik a skupina si ho ponechala.
V baru Nat’s však také postřelili Dorseyho s Crossem. Článek obsahoval zmínku, že vražda policisty snížila prodejní cenu objektu. V podstatě to byla skvělá koupě. Jakmile však byl bar znovu otevřen – beze změny jména – a návštěvníci se o tom doslechli, historie místa pouze zvýšila jeho mystičnost. Byl to další bezprostřední a obrovský úspěch středoškolské party kamarádů, kteří svou vzkvétající společnost nazvali Four Kings Incorporated.
Dlouhou dobu jsem nevěřil na náhody. Dnes vím, že jsem se pletl. Jenže jsou náhody a náhody. Když mě doma navštívila Kiz Riderová a vybalila na mě vysoký říz, zrovna když o něm Art Pepper hrál – to byla náhoda. Ale když jsem teď seděl v mercedesu a pročítal článek, odmítal jsem připustit, že Linus Simonson čirou náhodou koupil bar, v němž byli postřeleni dva detektivové vyšetřující loupež dvou milionů dolarů, které on sám odpočítával a připravoval k převozu. Ani na chvíli jsem neuvěřil, že šlo o pouhou náhodu. Podle mě to byla ryzí arogance.
Vedle bezejmenného baru a baru Nat’s otevřela čtveřice postupně podniky s názvy Kings‘ Crossing, Chet’s a Cozy’s Last Stand – posledně jmenovaný byl podle článku pojmenován podle přítele, který zmizel. Podnik, jehož brzké otevření zavdalo příčinu k napsání článku, měl nést název Doghouse Reillýs podle přídomku, který používal soukromý detektiv Philip Marlowe v jednom románu Raymonda Chandlera.
Článek se nevrtal příliš hluboko ve finančních poměrech čtyřčlenné firmy. Více ho zajímalo pozlátko než podhoubí tohoto údajně úspěšného příběhu. Jako axiom zde byl přijímán fakt, že činnost prvních klubů podporovala expanzi skupiny v následujícím cyklu. Že zisky z prvního baru financovaly druhý a tak dále.
Přesto nebyl výsledný obrázek veskrze pozitivní. Autor článku zakončil svůj text náznakem, že „čtyři …
