(7)
De Ruse přimhouřil oči a sledoval, jak krupiérovi kloužou prsty zpátky přes stůl a pokládají se na jeho hranu. Byly to kulaťoučké, buclaté, na konci se zužující obratné prsty. De Ruse zdvihl hlavu a prohlížel si krupiérovu tvář. Byl to holohlavý muž neurčitého věku s klidnýma modrýma očima. Neměl na hlavě vůbec žádné vlasy, ani jediný vlásek.
De Ruse shlédl dolů ke krupiérovým rukám. Pravá ruka se nepatrně stočila přes hranu stolu. Knoflíky na rukávě krupiérova hnědého sametového saka zůstaly na hraně stolu. De Rusovi se v koutcích úst objevil jen lehký strnulý úsměv.
Jeho tři modré žetony ležely na červené. Při této hře se kulička zastavila na černé dvojce. Krupiér vyplatil dva ze čtyř spoluhráčů. De Ruse přisunul na červený kosočtverec pět dalších žetonů. Pak otočil hlavu doleva a uviděl, jak rozložitý mladý blonďák klade tři červené žetony na nulu.
De Ruse si olízl rty a obrátil hlavu ještě víc za sebe, aby viděl na Francine Leyovou, sedící na pohovce s hlavou opřenou o stěnu poměrně malého salónku. „Myslím, že už to mám, zlato,“ řekl jí. „Myslím, že už to mám.“
Francine Leyová mrkla a odklonila hlavu od zdi. Sáhla po sklenici stojící před ní na kulatém stolku. Usrkla, pohlédla na podlahu, neodpověděla.
De Ruse se zase podíval na blonďáka. Tři ostatní spoluhráči už vsadili. Krupiér se tvářil netrpělivě, ale současně ostražitě. De Ruse se zeptal blonďáka: „Jak to, že vždycky sázíte na nulu, když sázím na červenou, a na dvojitou nulu, když sázím na černou?“
Mladý blonďák se usmál, pokrčil rameny a mlčel. De Ruse položil ruku na sukno a velmi zdvořile řekl: „Zeptal jsem se vás na něco, pane.“
„Třeba proto, že se mi chce,“ zabručel mladý blonďák. „Rád beru lidi na hůl.“
„Co se děje – kde to vázne?“ rozčilil se jeden z hráčů.
„Prosím, pánové, sázejte,“ řekl krupiér.
De Ruse na něho pohlédl a řekl: „Roztočte to.“
Krupiér roztočil levou rukou a stejnou rukou hodil kuličku do protisměru. Pravá ruka mu spočívala na hraně stolu. Kulička se zastavila na černé osmadvacítce, vedle nuly. Blonďák se zasmál. „O chlup,“ řekl. „O chlup.“
De Ruse si spočítal žetony a pečlivě je navršil do sloupku. „Prohrál jsem už šest papírů,“ řekl. „Je to trochu tvrdé, ale asi za tím něco vězí. Komu patří tahle špeluňka?“
Krupiér se mírně pousmál a pohlédl De Rusovi přímo do očí. Klidně se otázal: „Řekl jste špeluňka?“
De Ruse přikývl. S odpovědí se neobtěžoval.
„Připadalo mi, že říkáte špeluňka,“ mínil krupiér, posunul nohu kupředu a přenesl na ni váhu.
Tři ze spoluhráčů rychle sebrali své žetony a odešli k malému barovému pultu na konci místnosti. Objednali si něco k pití a zády se opřeli o zeď vedle pultu, pozorujíce přitom De Rusa a krupiéra. Blonďák zůstal sedět a sarkasticky se usmál na De Rusa. „Ale, ale,“ povídal. „Takové manýry!“
Francine Leyová dopila a zase si opřela hlavu o zeď. Sklopila oči a zpod dlouhých brv kradmo hleděla na De Rusa.
Za krátkou chvíli se otevřely táflované dveře a do místnosti vešel pořízek s černým knírkem a velmi hustým černým obočím. Krupiér uhnul očima k němu, pak k De Rusovi, a pohledem ho ocejchoval. „Jo, připadalo mi, že říkáte špeluňka,“ opakoval bezvýrazně.
Pořízek se přišoural k De Rusovu lokti a vlastním loktem do něj šťouchl. „Vypadněte,“ řekl netečně.
Blonďák se zazubil a zastrčil ruce do kapes tmavošedého obleku. Pořízek se na něj nepodíval. De Ruse mrkl přes sukno na krupiéra a řekl: „Vezmu si zpátky svých šest papírů, a tím to skončí.“
„Vypadněte,“ opakoval pořízek mrzutě a vrazil De Rusovi loket do boku. Holohlavý krupiér se zdvořile usmál.
„Helejte, kamaráde,“ řekl pořízek De Rusovi, „přece mi nebudete dělat potíže, co říkáte?“
De Ruse na něho pohlédl s výsměšným údivem. „Podívejme, vyhazovák,“ prohodil tiše. „Postarej se o něho, Nicky.“
Blonďák vytáhl pravou ruku z kapsy a švihl jí. V jasné záři lampy se černě blýskl obušek. S tupým úderem dopadl na pořízkovo temeno. Pořízek se rozpřáhl po De Rusovi, ten rychle před ním couvl a z podpaždí vytáhl pistoli. Pořízek se zach…
