(8)
Šli přes balkón, z něhož bylo vidět dolů na jídelní sál a taneční parket. Zdola se k nim od svíjející se a škubající se kapely linuly hektické tóny hot jazzu. Melodii provázel pach jídla, cigaret a potu. Balkón byl vysoko a seshora vypadalo všechno miniaturně, jako scéna snímaná kamerou na vysokém jeřábu.
Holohlavý krupiér otevřel v rohu balkónu dveře a bez ohlédnutí jimi prošel. Za ním vešel blonďák, jehož De Ruse nazýval Nicky. Pak De Ruse a Francine Leyová.
Octli se v malé předsíni s lampou z matového skla u stropu. Dveře na konci vypadaly, jako by byly z nalakovaného kovu. Krupiér přiložil buclatý prst k tlačítku vedle dveří a několikrát za sebou je stiskl. Ozval se bzučivý tón elektrického otevírače. Krupiér strčil do dveří a otevřel je.
Uvnitř byla přívětivá místnost, napůl knihovna, napůl kancelář. Byl v ní krb s mřížkou a kolmo k němu, proti dveřím, stála zelená kožená pohovka. Muž sedící na pohovce odložil noviny, vzhlédl a rázem zesinal. Byl to malý muž s kompaktní kulatou hlavou a kulatým snědým obličejem. Měl malé neživé oči, černé jako uhel.
Uprostřed místnosti byl dlouhý, nízký psací stůl a vedle něho stál značně vysoký muž s koktajlovým šejkrem v rukou. Pomalu otočil hlavu, přes rameno pohlédl na čtyři příchozí a nepřestal přitom dál mírně potřásat nádobou. Měl vychrtlý obličej s vpadlýma očima, ochablou našedlou pleť a krátce přistřižené nazrzlé vlasy bez lesku a bez pěšinky. Přes levou tvář se mu táhl klikatý šrám podobný německé menzuře.
Dlouhán odložil šejkr, otočil se a tázavě pohlédl na krupiéra. Muž na pohovce se nepohnul. Svou nehybností připomínal schoulenou šelmu, chystající se ke skoku.
Krupiér řekl: „Zřejmě nás ti dva přepadli. Sám jsem se tomu nemohl ubránit. Velký George slízl obuškem jednu do hlavy.“
Blonďák se pobaveně usmál a vytáhl z kapsy pětačtyřicítku. Hlaveň obrátil k podlaze. „Zřejmě jsme je přepadli,“ utrousil. „To mě teda podržte!“
De Ruse zavřel těžké dveře. Francine Leyová couvla stranou, ke stěně za krbem. De Ruse na ni nepohlédl. Pohlédl na ni muž na pohovce.
De Ruse řekl klidně: „Ten čahoun je Zapparty. Ten prcek je Mops Parisi.“
Blonďák ustoupil stranou a krupiér zůstal uprostřed pokoje sám. Pětačtyřicítka mířila na muže na pohovce.
„Ano, jsem Zapparty,“ řekl dlouhán. Chvilku si zvědavě měřil De Rusa.
Pak se k němu obrátil zády, zdvihl šejkr, vytáhl z něho zátku a naplnil mělkou sklenici. Vyprázdnil ji, jemným batistovým kapesníkem si otřel ústa a neobyčejně pečlivě si zastrčil kapesník zpátky do kapsičky saka tak, aby čouhaly tři růžky.
De Rusovi se v koutcích úst objevil jeho lehký strnulý úsměv. Ukazováčkem se dotkl konce levého obočí. Pravou ruku držel v kapse saka. „Nicky a já jsme zorganizovali takový malý výstup,“ řekl. „To proto, aby se mládenci tam vevnitř měli chvíli o čem bavit, kdyby se tadyhle naše povídání mělo odbýt trochu hlučněji.“
„To zní zajímavě,“ mínil Zapparty. „O čem si chcete se mnou povídat?“
„O tom plynovém auťáku, kterým vyvážíte lidi na procházku,“ řekl De Ruse.
Muž na pohovce sebou prudce trhl a ruka mu odlétla od nohy, jako by ji něco žahlo. Blonďák řekl: „Ne… nebo vlastně ano, když vám to bude milejší, pane Parisi. To je věc vkusu.“
Parisi opět znehybněl. Ruka mu klesla zpátky na krátké tlusté stehno. Zapparty trochu vyvalil zapadlé oči. „Plynový auťák?“ zeptal se s mírným údivem.
De Ruse popošel doprostřed pokoje ke krupiérovi. Zhoupl se na patách, šedé oči se mu ospale leskly, ale obličej měl napjatý a unavený, vůbec už ne mladý. Řekl: „Třeba vám to jenom chtěl někdo hodit na krk, ale neřekl bych. Mluvím o tom modrém lincolnu, poznávací značka 5A6, s nádržkou nevadského plynu vpředu vedle řidiče. Víte, Zapparty, s tou látkou, kterou v našem státě používají proti vrahům.“
Zapparty polkl a velký ohryzek mu poskočil sem tam. Našpulil rty, pak je přitiskl zpět k zubům a zase je našpulil. Muž na pohovce se hlasitě rozesmál, jako by ho něco pobavilo.
Hlas, který nepatřil nikomu v místnosti, prudce vyštěkl: „Pusť tu bouchač…
