LEWIS DŘEPĚL VEDLE FORDU, kterým sem přijeli z Milwaukee, a cucal si krvavé klouby prstů. Odřel si je o plechový ráfek, když se pokoušel sundat prostřelenou pneumatiku. Zadíval se na ránu a znechuceně si odplivl.
No nazdar, pomyslel si Hart. Otisky prstů a teď navíc i DNA.
A to jsem si toho pitomce sám vybral, aby mě dnes večer doprovodil.
„Viděl jsi ji?“ zeptal se hubený dlouhán skloněný nad odšroubovaným kolem.
Hart se vracel z obchůzky kolem domu a jeho kroky šustily na suchém listí. Když se co nejtišeji plížil podél okraje lesa a hledal Michelle, dělalo se mu nevolno z pocitu, že na něj někdo míří. Možná utekla. Ale možná ne.
„Všude kolem je dost bláta. Našel jsem pár otisků, pravděpodobně jejích. Mířily k silnici,“ ukázal k hustému lesu a příkrému svahu za domem. „Nejspíš se tam někde schovává. Slyšel jsi něco?“
„Vůbec nic. Ale nemám z toho dobrej pocit. Furt se vohlížím přes rameno. Ale něco ti povím, člověče. Ta čubka je vyřízená. Až se vrátíme, najdu si ji. Je mi šumafuk, co je zač nebo kde bydlí. Prostě ji sejmu. Vobula se do nepravýho a to jí neprojde, děvce.“
Jsem to já, koho postřelila, připomněl mu Hart v duchu a znovu se zahleděl k lesu. „Málem jsme spadli do průšvihu.“
„Nekecej, fakt?“ vyštěkl Lewis sarkasticky.
„Zkontroloval jsem jeho mobil. Zapnul jsem ho a podíval se, kam volal.“
„Jakej mobil?“
„Toho chlapa.“ Hart ukázal hlavou k domu. „Vzpomínáš? Mobil, který jsi mu sebral.“
Lewis najednou vypadal jako spráskaný pes. Však máš taky proč, pomyslel si Hart, a nahlas řekl: „Vyťukal devět jedna jedna a dovolal se.“
„Spojení nemohlo trvat dýl než vteřinu dvě.“
„Ve skutečnosti tři. A stačilo to.“
„Kurva.“ Lewis vstal a protáhl se.
„Myslím, že to bude v pořádku. Zavolal jsem na to číslo a vydával jsem se za toho chlápka. Tvrdil jsem, že jsem omylem zmáčkl nouzové tlačítko. Šerif sem poslal hlídkový vůz, aby prověřil, co se stalo. Řekl mi, že ho odvolá.“
„To by vod něj bylo hezký. Myslíš, že ti uvěřil?“
„Domnívám se, že jo.“
„Jenom se domníváš?“
Už ti zase narostl hřebínek, co? ušklíbl se Hart sám pro sebe. Ignoroval otázku a máchl rukou k fordu. „Dokážeš to opravit?“
„Ne,“ zněla odpověď. Jako by se nechumelilo.
Hart se pozorně zahleděl na čahouna, na jeho rozšklebený obličej a arogantní postoj. Když přijal nabízenou práci, rozhlížel se po pomocníkovi. Obrátil se na pár svých kontaktů v Milwaukee a získal Lewisovo jméno. Setkali se. Mladší muž mu připadal v pořádku, a když si prověřil jeho rejstřík, nenarazil na nic, co by vyvolalo poplach. Drobné krádeže, překupnictví drog, párkrát podmínka výměnou za svědectví a přiznání viny. Kostnatý chlapík s velkou náušnicí a červenomodře ozdobeným krkem mu připadal jako vhodný společník pro rutinní úkol, jakým se tato záležitost jevila. Jenže teď se situace zatraceně zamotala. On sám je zraněný, zůstali bez auta a v blízkém lese se skrývá ozbrojený nepřítel. Teď je životně důležité znát zvyky, náturu a schopností Comptona Lewise.
Hodnocení nevypadalo zrovna povzbudivě.
Hart musel hrát velmi opatrně. Rozhodl se napravit některé škody a zcela neutrálním tónem poznamenal: „Sundal sis rukavice.“
„Klouzal mi klíč a nemohl jsem povolit matice. Zatracenej detroitskej křáp!“
„Možná bys to měl utřít,“ ukázal na ráfek a montážní páku. Lewis se zasmál, jako kdyby mu Hart právě s údivem řekl, že tráva je zelená.
Tak takhle to tedy bude. Vskutku zajímavý večer…
„Něco ti povím, kamaráde,“ utrousil Lewis. „Prostřelenou gumu žádná zasraná lata nespraví. Kór když kulka prošla bokem.“
Hart spatřil tubu s kaučukovým lepidlem. Ležela o kus dál v trávě, kam ji Lewis ve vzteku odhodil. Další předmět, na kterém nechal otisky prstů. Ach jo.
Zamrkal, aby dostal z očí slzy bolesti. V profesi, kde se běžně používají střelné zbraně, působil Hart čtrnáct let, ale teprve dnes schytal kulku. Ostatně sám také málokdy mačkal spoušť, pouze tehdy, když si ho někdo najal, aby to udělal.
„Co ty vostatní domy dál na ulici?“ ozval se Lewis. „Mohli bysme se tam podívat. Třeba t…
