„KOLIK ČASU JSME tím podle tebe získali?“ zeptal se Lewis. Měl na mysli telefonický rozhovor s Grahamem Boydem, manželem té policistky.
„Těžko říct.“
Řadu kilometrů se prodírali hustým lesem na sever a občas korigovali směr podle satelitní navigace i podle papírové mapy. „Tak proto jsi ten její mobil zapnul, jo?“
„Správně.“ Ovšem hned po ukončení spojení vyňal z přístroje baterii, aby policii znemožnil jeho lokalizaci. „Čekal jsem, že jí bude volat, a snažil jsem se hovor co nejvíc oddálit. Teď jsme ho uklidnili. Půjde si lehnout a nebude si dělat starosti tak do tří, do čtyř ráno, kdy se vzbudí v prázdné posteli. Tou dobou už budou obě mrtvé a zahrabané.“
„Uvěřil ti?“
„Určitě.“
Šli dál a Hart přemýšlel o manželovi, o muži, který si vzal ženu jako Brynn… Jaký asi je? Hluboký hlas, inteligentní, zdvořilý. Rozhodně nebyl opilý. Uvažoval, jestli jeho slova neobsahovala nějaký náznak, který by mu pomohl snáze dostihnout a zlikvidovat jeho manželku.
Neobsahovala.
Přesto si ten rozhovor v mysli stále znovu přehrával. Fascinoval ho.
Jmenují se každý jinak. Harta nepřekvapilo, že si Brynn podržela rodné příjmení.
Graham… Muž, který s ní spí, který s ní sdílí život. Neobvyklé jméno. Odkud pochází? Je spíš konzervativní, nebo liberální? Věřící? Čím si vydělává na živobytí? Harta zaujala úleva, která zněla v jeho hlase. Něco mu na ní připadalo divné. Nevěděl, co si o tom má myslet. Ano, úleva… Ale i jiný cit.
Litoval, že si ji na příjezdové cestě k Feldmanovu domu nemohl lépe prohlédnout. Docela hezká, pokud si vzpomínal. Světle hnědé vlasy stažené dozadu. Slušná, vypracovaná postava. Dbá na sebe. Představil si její oči. Hluboké vrásky na čele, které jí naskočily, když ho spatřila, jak se vynořil za keřem.
Hart zabil šest lidí. Tři se na něj v okamžiku smrti dívali. Pohled jejich očí pro něj nic neznamenal. Bylo mu jedno, jestli se odvrátí nebo ne. On se na ně samozřejmě také díval. Jediná oběť, která nekřičela, nebrečela nebo nežadonila o život, byla jediná žena, kterou zabil, drogová dealerka.
Hele, musíš to udělat?
Neodpověděl jí.
Hele, co kdybysme se my dva nějak domluvili?
Ukradla svým šéfům nějaké peníze. A možná taky neukradla. Nechala si část zásilky narkotik pro sebe. A možná taky nenechala. Hart se dohodl s mužem, jenž si přál její smrt. A tak ji profesionálně zabil a hleděl jí při tom do tváře, aby se ujistil, že se nechystá uskočit nebo vytasit skrytou zbraň.
I Brynn mu hleděla do tváře, když mačkala spoušť.
Profesionálka.
„Harte?“
Lewisův hlas ho vytrhl ze zamyšlení. Ztuhl a rozhlédl se. „Co je?“
„Ty jseš z Milwaukee. Já taky. Jak je možný, že jsme doteďka nespolupracovali?“
„To nevím.“
„Děláš hodně ve městě?“
„Moc ne. Je to tak bezpečnější.“
„Kde bydlíš?“
„Jižně od města.“
„Směrem na Kenoshu?“
„Tak daleko ne.“
„V tý části se hodně staví.“
Lewis se náhle zarazil. „Čum na to. Jakási tabule nebo co. Značka.“
„Kde?“
„Nevidíš? Tamhle vpravo.“
Opatrně se přiblížili. Hart jen nerad zapudil myšlenky na Brynn a zastavil se před tabulí.
V létě roku 1673 přešli Louis Joliet, sedmadvacetiletý filozof, a bratr Jacques Marquette, pětatřicetiletý jezuitský kněz, cestou k řece Mississippi přes území státu Wisconsin. Ačkoliv stezka, na níž stojíte, nese jeho jméno, Joliet po této 458 mil dlouhé trase neprošel. Spolu s Marquettem cestovali hlavně po vodě. Jolietovu stezku vybudovali o několik let později lovci kožešin a lidé jako vy, milovníci divoké přírody.
Podíval se na displej mobilního telefonu s navigací a nahlédl do mapy.
„Kam ty ženský asi vodbočily?“
„Určitě doprava. O pár kilometrů dál je stanice strážců parku.“
Lewis se rozhlédl oběma směry po stezce, po které v této roční době prakticky nikdo nechodil, a tak byla docela zarostlá. Skláněly se přes ni větve a ze země pokryté vrstvou listí rašily nepoddajné výhonky.
„Co se ti nezdá?“
„Když se ptáš, tak todle není žádná stezka. Akorát míň lesa.“
Hart se tomu usmál. Což Lewise rovněž přimělo k úsměvu.
* * *
