Kapitola čtvrtá
CALLE MONDELLO ČÍSLO 39
Když Don kvapně rázoval po nábřeží k Ponte della Paglia, koutkem oka zaznamenal, jak se chlapík v bílé hučce odlepil od balustrády, o niž se až dosud opíral, a vykročil za ním.
Don se neohlédl ani nedal jakkoli najevo, že si uvědomuje, že je sledován. Vydržel tak, až dorazil k přístavišti gondol.
Na úzkém molu, kde kotvily gondoly, klábosila plná očekávání, že si je někdo najme, skupinka gondoliérů.
Giuseppe viděl, jak k němu Don míří, a z hloučku mužů se odlepil.
“Potřebujete mne, signore?” zeptal se. “Poplujeme někam?”
“Ne v gondole,” pravil Don, “pojď se mnou.”
Odvedl Giuseppeho na náměstíčko hned za přístavištěm, kde byla malá kavárnička. Oba muži vešli a usadili se u stolku na druhém konci místnosti, odkud Don viděl na dveře.
Objednal dvakrát cappuccini, nabídl Giuseppemu cigaretu, a když viděl, jak se Giuseppe zvědavostí jen třese, uchechtl se.
Giuseppe byl slavný gondoliér. Poslední tři roky vyhrál v každoroční regatě závody gondol, porazil všechny zúčastněné a moc rád se vytahoval tím, jak má silné svaly a je výborným kormidelníkem. Byl vysoký, opálený, měl neobyčejnou sílu, pevně řezaný obličej a hustý černý knír, takže v černé haleně a černých kalhotách vypadal opravdu působivě. Don ho měl na výplatní listině a kamarádi mu do krve záviděli, že má stálý příjem, aniž by se předřel.
“Víš, kde je Calle Mondello?” otázal se Don.
Giuseppe se zatvářil překvapeně. Přikývl.
“Jasně, signore. Je to blízko Campo di San Polo, na druhé straně Canalu u mostu Rialto.”
“Tam se právě vydáme, ale ještě než vyrazíme, musíme se zbavit jednoho chlápka.”
Giuseppe vytřeštil oči.
“Myslíte, že ho musíme odkrouhnout, signore?” zeptal se poplašeně.
“Ne, nezabijeme ho, ty janku,” řekl stručně Don. Giuseppe byl možná nejrychlejší gondoliér v Benátkách, ale když pánbůh rozdával rozum, dvakrát si pro něj nebyl. “Jenom ho trochu klepneme do hlavy. Od večera už mne sleduje a je na čase zatrhnout mu tipec.”
Giuseppe pohledem prozkoumal modřinu na Donově bradě.
“Signor už se někde popral?” zajímal se. Pokud Giuseppe zrovna nepoháněl bidlem gondolu, nejoblíbenější zábavou pro něj byly rvačky a prohánění děvčat.
“Toho si nevšímej,” řekl Don. Opatrně si ohmatal bradu. “Sleduj pozorně, co ti vykládám.”
“Jasně, signore,” ušklíbl se Giuseppe. “Kde toho chlápka máme?”
“Nejspíš na mě venku čeká. Je vysoký a hubený, má na sobě bílý oblek a bílý klobouk. A teď poslouchej, co uděláme. Ty počkáš tady. Já se vydám směrem k Santa Maria dei Miracoli. Počkáš minutu a vyrazíš za mnou. Měl bys vidět, jak mne ten chlápek stínuje. Nemůžeš ho minout. Až se dostaneme někam do závětří, písknu. A oba po něm skočíme - ale pozor, je nebezpečný.”
“Pff!” odfrkl si Giuseppe posměšně. “Ze mě jde taky strach. Jen mi toho chlápka ukažte, signore, a já už se o něj postarám. Podám si ho a prásk! A leží.”
“Dávej pozor, abys jednu nechytil první,” varoval Don.
“Postarám se o něj, signore, s potěšením. Jde snad o nějakou srdeční záležitost? Ten chlápek je brácha signoriny nebo snad otecko?”
“Nic takového,” odsekl Don. Dopil kávu a vstal. “Dávej bacha, a dokud nehvízdnu, nic nepodnikej.”
“Ano, signore,” odpověděl trochu pokořeně Giuseppe.
Don zaplatil za obě kávy a vyšel z kavárničky.
Po chlapíkovi s bílým kloboukem nebylo nikde ani památky, ale Don si byl jistý, že někde, schovaný ve stínu, pěkně číhá. Vykročil po šeré uličce a natahoval uši, jestli za sebou neuslyší kroky. Když ušel necelých padesát metrů, měl pocit, že lehké kročeje za ním opravdu znějí.
Neohlížel se a šel dál, křižoval jednu uličku za druhou.
V této noční době byla zejména tato čtvrť naprosto opuštěná, a když se Don dostal do uličky, která byla tak úzká, že kdyby rozpažil, dosáhl by na obě strany, hlasitě zapískal a prudce provedl čelem vzad.
Chlapík v bílé hučce, který zmizel z dohledu, slyšel, jak se Don vrací, a sám se také na podpatku otočil a spěšně se dal na ústup.
Giuseppe byl těsně za ním, v černé haleně a kalhotách ho schovan…
