Kapitola pátá
HLAS Z PAŘÍŽE
Druhý den bylo už jedenáct, když Don spláchl nejdůležitější korespondenci a skončil s telefonáty lidí, kteří se doslechli, že je v Benátkách, a omluvil se na pozvání, která nemohl přijmout.
Posledního volajícího už měl chuť zostra odbýt, a když zavěsil, nařídil Cherrymu, aby mu už žádné hovory nepřepojoval.
“Tentokrát nemám na žádné společenské sedánky čas,” připomněl. “Jestli bude ještě někdo otravovat, řekněte jim, že mám osypky.”
Cherry na něho zděšeně pohlédl.
“Prosím, pane?”
“Mám důležitou práci,” pokračoval trpělivě Don. “Chvíli si moc z kopýtka vyhazovat nebudu.”
“Mám vám rozumět tak, pane,” napřímil se Cherry do celé majestátní výšky, “že se při této návštěvě zříkáte zábav?”
Don moc dobře věděl, jak se Cherry jen třese, kdy začne organizovat večírky a hodokvasy, a když uhýbal Cherryho vyčítavému pohledu, cítil se trochu provinile.
“Přesně tak,” prohlásil a smetl kupu vyřízených dopisů do koše. “Musím najít člověka, který se ztratil. Je to otázka života a smrti, Cherry. Je mi líto, ale nic menšího ve hře není.”
“Rozumím, pane,” pravil Cherry upjatě. “Určitě to nějak souvisí s návštěvou oné mladé dámy, co vás přišla těsně před odletem v Londýně navštívit.”
“Hned napoprvé přímý zásah,” potvrdil Don. “Já teď musím odejít. A vy si odpočiňte, Cherry. Užívejte si dovolenou.
Zajděte si prohlédnout nějaké památky nebo se projeďte po laguně. Pusťte starosti z hlavy a užijte si.”
Vytratil se z pracovny dřív, než Cherry stačil nabrat dech, a sotva vyklouzl z palazza, rázoval po nábřeží rovnou ke kotvišti gondol.
Doufal, že Giuseppe pro něj bude mít nějaké novinky, ale po Giuseppem nikde ani stopy. Gondoliér, který se povaloval na sluníčku, Donovi sdělil, že ho od rána ještě neviděl.
Je moc brzy, myslel si Don, když přecházel na kraj mola, aby se pokochal rozlehlou plochou modré vody a rozhodl se, co dál.
“Pan Micklem, jestli se nemýlím?” ozval se za ním dívčí hlas.
Když se otočil, zjistil, že se dívá přímo do jiskřivých černých očí Marii Natzkové.
Ve světle modrých šatech a širokém klobouku vypadala naprosto úchvatně.
“Ano, zdravím vás,” smekl. “Moc rád vás zase vidím.”
“Co vaše modřina?”
“Už nebolí, díky. Bradu mám sice trochu ztuhlou, ale mluvit můžu.”
Hlavou mu táhlo, že má před sebou nejpůvabnější ženu, jakou kdy potkal, a když ji hltal pohledem, problém pohřešovaného Tregartha mu zapadl až do nejzazšího kouta mysli.
“Měli jsme o vás strach,” pravila Maria. “Říkala jsem Carlovi, že jsme vás domů měli doprovodit.”
Don se zasmál.
“O mne se nemusíte bát. Při drsném zacházení jen kvetu. A co sem dnes dopoledne přivádí vás?”
“Měla jsem v plánu podívat se na sochu Colleoniho. Víte, kde je?”
“Nejlépe se k ní dostanete gondolou. Stojí vedle chrámu svatého Jana a Pavla a ten taky stojí za prohlídku. Kostel je něco jako dóžecí panteon.”
Když viděl, jak jí zvědavě planou oči, a poněkud omámen okouzlujícím úsměvem se rozjel dřív, než stačil přibrzdit:
“Možná tak podle vás nevypadám, ale jsem vynikající průvodce. Chcete, abych šel s vámi a trochu vás zasvětil do historie, nebo se vydáte raději sama?”
“Budu drzá a přiznám, že jsem v takovou nabídku doufala,” připustila a zasmála se. “Když jsem si posledně vyjela sama, ten rošťák gondoliér se mne držel až k hotelu a pořád dotíral, že jsem mu zaplatila málo.”
“Oblíbená hra. Musíte vědět, jak na ně. Pojďte se mnou. Ukážu vám, jak se to dělá.”
Vykročila s Donem ke kotvišti. Nesla se lehce a plavně jako manekýna a Don si všiml, jak se za nimi skupina mladých amerických turistů otáčí.
Jeden z gondoliérů vystoupil a uklonil se.
“K Campo dei Santi Giovanni e Paolo,” řekl mu Don, když pomáhal Marie nastoupit.
Posadil se vedle ní a dlouhé nohy si pohodlně natáhl. V koutku mysli si uvědomoval, že by se takhle chovat neměl.
Měl by se pokoušet najít Tregartha, avšak pokušení strávit čas v její kouzelné společnosti bylo příliš lákavé. Snažil se uklidnit svědomí vnitřním přesvědčováním, že dokud mu Giuseppe nepřinese nějakou zpr…
