Kapitola šestá
PROTIÚDER
Don pěkně dlouho seděl, díval se do zdi a v hlavě mu vířil kolotoč. Málokdy se rozčilil, avšak v danou chvíli div nevybuchl. Málem ze sebe udělal úplného kreténa a tato představa ho děsně ponižovala.
Kdyby byl chlapík na druhém konci linky o vlásek svou roli nepřehnal, Don už by byl na cestě do Paříže. Když teď věděl, že to byla jen past, bylo mu jasné, že kdokoli, kdo stojí za Tregarthovým zmizením, se jenom třese, aby Don z Benátek vypadl.
Ještě víc ho však popuzovalo, že ho napálila Maria Natzková. Skočil jsi jí na špek, říkal si, když bušil pěstí do psacího stolu. Spískala všechno s bratrem, a tys ji měl podezřívat od chvíle, kdy prohlásila, že zná Tregartha. Dobrá, pracovala v rukavičkách, ale ty sis měl dát pozor. Takhle dopadají lidé, kteří se dají omráčit párem zářivých očí.
Naštěstí jsi jí nic neprozradil, uklidňoval se. Připustil jsi jenom, že jsi Tregarthův starý kamarád.
Vzápětí vstoupil Cherry.
“Oběd je připravený, pane,” oznámil chladně.
Don vešel do jídelny a posadil se ke stolu. Rychle do sebe naházel první, co mu přišlo pod ruku, a Cherryho doslova vyvedl z míry tím, jak většinu chodů odmítl. Při jídle mu hlavou vířily myšlenky, a když skončil, měl hotový i plán.
“Běžte se taky naobědvat,” poručil Cherrymu, když odstrčil židli a vstal. “Hned potom za mnou přijďte. Musím si s vámi o něčem promluvit.”
Cherry povytáhl obočí. Pokud si pan Micklem myslí, že ho přemluví, aby se smířil s tím, že se v palazzu tentokrát obejdou bez jakýchkoliv večírků, hluboce se mýlí, říkal si v duchu.
“Jistě, pane,” řekl upjatě.
“A pospěšte si - dávám vám nejvíc deset minut. Věc hoří,” prohlásil Don a vrátil se do pracovny.
Zvedl telefon a zavolal do hotelu Gritti.
“Mohl bych mluvit se signorinou Natzkovou?” požádal, když se mu ozval recepční. “U telefonu Don Micklem.”
“Račte moment posečkat, signore.”
Po kratičké pauze se na druhém konci linky ozval Mariin hlas. “Zdravím, Done. Odpusťte, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. Byla jsem v restauraci.”
“Doufám, že jsem vás nezvedl rovnou od stolu,” spustil Don, “ale potřeboval jsem s vámi mluvit. Když jsem se vrátil domů, zavolal jsem do hotelu Chatham a mluvil jsem s Tregarthem. Rozhovor mne velice rozrušil. Tregarth žádal, abych se za ním okamžitě vydal.”
“Je nemocný?” zeptala se vyděšeně, a kdyby si Don nebyl jistý, že je spřáhnutá s těmi, kteří ho chtějí vyštípat z Benátek, byl by ustrašenému tónu v jejím hlase dokonale uvěřil.
“Nevím, jak mu je. Nic moc jsem z něj nevytáhl, ale vypadá to, jako by mu přestával sloužit rozum. Rozhodně je na pokraji nervového zhroucení. Pláče, je hysterický a očividně si vůbec neuvědomuje, co se s ním děje.”
“To je strašné!” vyhrkla Maria. “Copak se o něj nikdo nestará?”
“Zdá se, že je jako kůl v plotě. Prosil mne, abych se za ním vydal, a já se také chystám. Najmu si na Lidu letecké taxi.
Za pět hodin jsem v Paříži. Říkal jsem si, jestli byste nechtěla letět se mnou. Když je tak hysterický, teplá ženská laskavost by mu určitě prospěla.”
Rozhostila se krátká pauza a Don se nesmiřitelně, nelítostně usmál. Jakoupak výmluvu si najde teď? říkal si. Kdyby si nebyl naprosto jistý, že odmítne vyrazit s ním, nikdy by ji nepožádal.
“Obávám se, že dnes opravdu nemohu odjet,” vysoukala ze sebe nakonec. “A myslím, že ani zítra to nezvládnu. Víte, Carl pořádá velice důležitý obchodní večírek a mně nezbývá, než mu dělat hostitelku.”
“Jasně, napadlo mě, že asi budete zaneprázdněná, ale měl jsem pocit, že kdybyste se mohla utrhnout, docela ráda byste ho uviděla. Promluvím si s ním, a pokud na tom bude tak zle, jak se mi jeví, dopravím ho domů. V Benátkách se objevím zase koncem týdne.”
“Myslím, že je od vás velice chvályhodné zničit si takhle dovolenou,” podotkla. “Škoda jen, že já vám nemohu pomoct. Okamžitě všechno řeknu Carlovi. Kdyby měl pocit, že může odjet dřív, mohli bychom se v Paříži setkat? Byl byste rád, kdybychom vám pomohli?”
“Pokud nemůžete jet okamžitě, pochybuju, že by to bylo co platné…
