Kapitola čtrnáctá
ŠACH MAT
S ozbrojeným policistou, který seděl vedle řidiče, a v doprovodu dvou policistů na motorkách odvážel Dona a Harryho jeden z konzulárních automobilů plnou rychlostí na curyšské letiště.
Konzul Edward Jepson jednal neprodleně. Střelba ze samopalu, která se odehrála před konzulátem, ho velice rozezlila a vlastní napadení pomohlo Donovi objasnit případ mnohem lépe než jakékoli opatrné vysvětlení, kterým by se snažil situaci vyložit.
Stručně vysvětlil, že se pokouší splnit poslání životně důležité pro britskou vládu a že je nezbytné bezpečně a bez průtahů doručit baliček ve voskovaném plátně do Londýna.
Jepson souhlasil, že balíček odešle diplomatickou poštou. Souhlasil rovněž, že baliček předá osobně a nesvěří úkol nikomu ze svých tajemníků.
Don mu vysvětlil, že s největší pravděpodobností může na letišti dojít ještě k jednomu napadení, a Jepson okamžitě povolal jak vozidlo, tak doprovod.
“Myslím, že takhle to zvládneme,” usoudil Don, když před sebou uviděl v dáli světla letiště. “Teď už musíme jenom doufat, že nám na letadlo nehodí Natzka bombu.”
“Nemalujte čerta na zeď, šéfe,” uklidňoval ho Harry. “Zrovna mi táhlo hlavou, jaká paráda bude ocitnout se opět doma.”
“Já si neoddychnu, dokud se té knížky nezbavím,” opáčil Don. “A jsme tady. Všechno je zařízeno. Jepson volal na letiště a zajistil letenky. Zbývá jenom dostat se na palubu.”
“A počkat, až vyletíme do povětří,” dodal Harry poťouchle.
Sotva auto zastavilo před letištní halou, člen hlídky vystoupil z vozu.
“Počkejte moment, pane. Zjistím, kde váš letoun stojí.”
Další členové hlídky sestoupili z motocyklů a stáli teď u dveří na obou stranách vozu.
“Člověk si připadá hezky důležitě, co?” šeptl Harry. “Stejně se víc těším, až se o sebe budu starat sám.”
“Nikdo vám bránit nebude. Teď mějte ale oči na stopkách.”
Chvíli čekali, ale pak se policista z haly vynořil.
“Tady máte letenky, pane,” podával Donovi dva složené lístky. “Máte ještě deset minut. Letadlo odlétá z páté dráhy.
Odvezeme vás až tam. Mám rozkazy prohledat letadlo, ale to nepotrvá dlouho.”
“Dejte si záležet,” poznamenal Harry. “Tolik zase nespěcháme.”
Policista znovu nasedl a svižně ujížděli po štěrkové dráze osvícené ostrými obloukovými lampami až k odbavovacímu stanovišti, kde čekalo pět dalších cestujících. Vůz objel chatku a zastavil u zadních dveří.
“Pokud zůstanete v úkrytu, pane, zavolám vás, až budeme hotovi,” prohlásil policista, když vystupoval. “Bude to za chvíli.”
Don s Harrym také vystoupili z vozu, přešli betonovou cestičku a policista jim otevřel dveře. Vstoupili do malé čekárny a policista za nimi zavřel.
“Jako bychom byli králové, viďte?” prohodil Harry, přepochodoval k lenošce a s úlevou se do ní zavrtal. “Měli jsme se na některého vašeho konzula obrátit už dřív, šéfe.”
Don přešel k oknu a díval se do noční tmy.
“Raději se držte kousek od okna,” varoval ho Harry, avšak když se zničehonic otevřely protější dveře, doslova ztuhl.
S pětačtyřicítkou v ruce stál v mezidveří Carl Natzka. “To mě podržte! Odkud vy jste spadl?”
“Jakmile se některý z vás pohne, střílím!” štěkl Natzka.
Don se otočil jak na obrtlíku a srdce se mu zastavilo.
Natzka postoupil dál a za ním vešla do čekárny Maria.
“Setkáváme se tedy znovu, Done,” zašvitořila. “Nádhera!”
Měla na sobě tříčtvrteční norkové paleto, žlutou hedvábnou blůzu a černou sukni. Přešla blíž, sedla si na lenošku a usmála se na Dona.
“Zdravím vás,” pravil Don a snažil se potlačit všechny pocity. V kůži vázaná knížka ho v kapse doslova pálila. “Přišli jste trochu pozdě. Venku stoji stráž a na další dva stačí zavolat.”
“Ten strážný venku je náš člověk,” řekl Natzka. “Dejte mi tu knížku a můžete si klidně nastoupit. Když odmítnete, zabiju vás!”
“Nedělejte si iluze, že se vám odtud podaří vyváznout,” varoval ho Don. “Nesnažte se mi nakukat, že máte na výplatní listině celé letiště.”
Natzkovi zajiskřily oči.
“Alespoň stihnu knížku zničit. O nic jiného mi nejde. Okamžitě mi ji dejte!”
“Prosím,…
