2
Bosch to z města vzal po Wilshirské, zatočil na Třetí ulici a projel pozůstatky MacArthurova parku. Když odbočil na Západní, objevil se před ním po levé straně shluk policejních vozů, detektivních aut a pitevních dodávek. Nad severní vyhlídkou se v dálce vznášel nápis HOLLYWOOD, celý rozmazaný za smogovou clonou.
Z Binga zůstaly tři začouzené stěny s hromadou ohořelých trosek uprostřed. Střecha byla pryč, ale policisté přes hřeben zadní zdi přehodili modrou silonovou plachtu, kterou natáhli až k řetězu ohraničujícímu pozemek zepředu. Bosch věděl, že neměla za cíl poskytovat vyšetřovatelům při práci stín. Když se předklonil a vyhlédl předním oknem z auta, viděl, jak nahoře jako supi krouží helikoptéry plné novinářů.
Zastavil u obrubníku. Pár dělníků z technických služeb tu postávalo kolem pikapu s nářadím. V obličejích byli pobledlí a usilovně potahovali z cigaret. Na zemi za autem se povalovaly sbíječky. Chlapi čekali a doufali, že se už od nich nebude nic chtít.
Z druhé strany náklaďáku stál u koronérské sanitky Pounds. Vypadal, že se musí ze všech sil ovládat, protože obličej měl stejně zelený jako dělníci. Byl sice velitelem hollywoodských detektivů včetně vyšetřovatelů vražd, ale sám se na žádném jejich případu nikdy nepodílel. Patřil k početné třídě policejních byrokratů, kteří se nahoru vyšplhali přes výsledky testů a podlézáním na správných místech, aniž si museli vysloužit ostruhy v akci. Bosch cítil zadostiučinění jako vždycky, když chlápci Poundsova druhu dostávali dávku toho, co bylo pro opravdové poldy každodenním chlebem.
Než vystoupil z caprice, mrkl na hodinky. Do začátku úvodních proslovů zbývala celá hodina.
„Harry,“ zavolal na něj Pounds, „jsem rád, žes to stihl.“
„Je mi potěšením mrknout se vám na další tělo, nadporučíku.“
Bosch si sundal sako a hodil ho do auta na sedadlo. Otevřel kufr a vytáhl volnou modrou kombinézu, kterou si přetáhl přes šaty. Bude mu v ní horko, ale nechtěl se k soudu vracet špinavý a zaprášený.
„Dobrý nápad,“ poznamenal Pounds, „že jsem si ji taky nepřivez!“
Bosch věděl, že tenhle ouřada žádnou nemá, protože na místě činu se objevoval jedině tehdy, když měl naději dostat se do záběru televizních kamer a trochu se předvést. Zajímala ho výhradně televize, tisk ne. Pro reportéra z novin bylo třeba vypotit aspoň dvě souvislé věty za sebou, které se druhý den dostaly na papír, kde už navždy zůstaly a mohly člověka strašit celý život. Rozhovory pro tisk nepatřily na oddělení ke schváleným metodám práce. Slova vyřčená v televizi byla pomíjivější, čili bezpečnější.
Bosch zamířil k modré plachtě. Pod ní našel obvyklou sestavu vyšetřovatelů postávajících u hromádky betonové drti podél jámy, která teď zela v základové desce pod někdejší budovou. Harry se ohlédl po nízko prolétající televizní helikoptéře. Moc použitelných záběrů přes plachtu asi nezískají, ale nejspíš už jsou na cestě pozemní štáby.
Uvnitř byly rozvaliny plné sutě – ohořelých stropních trámů, rozbitého betonu a spousty dalšího smetí. Pounds Harryho dohnal a oba se tím vším spolu opatrně propracovávali k hloučku pod plachtou.
„Srovnají to buldozerem a udělají tady parkoviště,“ promluvil Pounds. „To je to jediný, co tyhle bouře městu daly – kolem tisícovky nových parkovacích míst. Na jih od centra není s odstavením auta nejmenší problém. Zato kolu nebo benzín tady nekoupíš. Vypálili úplně všecko. Projížděl jsi někdy Jižní Stranou ještě před Vánocemi? V každém bloku tady prodávali stromky, na celém tomhle prostranství. Fakt nechápu, proč si ti lidi spálili celou svoji čtvrť.“
Bosch věděl, že jedním z důvodů, proč to „ti lidi“ udělali, bylo nepochopení všelijakých Poundsů a že jednoho dne to budou muset zopakovat. Bral to jako životní cyklus. Zhruba každých pětadvacet let město spálilo svou duši ohněm neblahé reality, ale pak se vydalo dál, v poklusu a bez ohlížení nazpátek. Jako bleskový úder a úprk.
Pounds uklouzl po čemsi hladkém a skončil na zemi v podporu ležmo. Rychle vyskočil a očividně se cítil trapně…
