9
Po všem, co se během úterý odehrálo v Boschův prospěch, nastal hned druhý den zrána prudký obrat. Katastrofa číslo jedna se odehrála v soudcově zasedačce, kam si Keyes svolal klienty a jejich právní zástupce na základě půlhodinového osobního studia vzkazu od domnělého Panenkáře. Rozhodl se k tomu po Belkově hodinovém protestování proti úmyslu zahrnout jej mezi podklady pro soudní líčení.
„Pročetl jsem si vzkaz a zvážil jsem argumenty,“ oznámil soudce. „Nedovedu si představit, jak bychom tento dopis, vzkaz, básničku, jakkoli to nazveme, mohli před porotou tajit, protože natolik zapadá do věci slečny Chandlerové, že prostě je podstatná. Nechci posuzovat, jestli je ten papír pravý, nebo ho psal nějaký blázen. To ať si rozváží porota, pokud toho bude schopna. Ale fakt, že vyšetřování teprve probíhá, není důvodem, abychom jej nepřipustili. Žádosti o zahrnutí mezi důkazy vyhovuji. Slečno Chandlerová, můžete vzkaz ve vhodném okamžiku uvést, ale za předpokladu, že pro něj vybudujete vhodný základ – to říkám bez vedlejších významů. Pane Belku, vaše procesní námitka bude zaprotokolována.“
„Vaše Ctihodnosti?“ pokusil se o protest.
„Ne, už se o to přeme dost dlouho. Teď už se konečně zase věnujme soudu.“
„Vaše Ctihodnosti! Nevíme přece, kdo to napsal. Jak můžete připustit důkaz, u něhož nemáme ani ponětí, odkud se vzal a kdo ho poslal?“
„Chápu, že jste mým rozhodnutím zklamán, proto vám toleruji tento projev neúcty k rozhodnutí soudu do té míry, že se neobrátí proti vám. Nicméně, pane Belku, řekl jsem konec sporů a opakuji ještě jednou a naposledy: To, že tento vzkaz vedl přímo k odhalení těla, které nese všechny znaky Panenkářových obětí, je samo o sobě určitou validací autentičnosti. Neberte to jako schválnost nebo špatný vtip, pane Belku. Něco na něm prostě je a porota se o tom dozví. Tak, půjdeme, rozejděte se, prosím.“
Další debakl přišel, sotva začal soud. Belk, který se zřejmě stále ještě nevzpamatoval z ranní porážky, vtančil Chandlerové do obratně nastražené pasti. Jejím prvním středečním svědkem byl jistý Wieczorek, který dosvědčil, že znal Normana Churche docela dobře, a byl si jistý, že nemohl spáchat těch jedenáct vražd, které jsou mu přičítány. Wieczorek tvrdil, že s Churchem dvanáct let pracovali v konstrukční laboratoři. Byl to padesátník s vlasy sestřiženými tak nakrátko, že mu jimi prosvítala růžová kůže.
„Jak si můžete být tak naprosto jistý tím, že vrahem nebyl Norman?“ zeptala se Chandlerová.
„Tak předně vím jistě, že jednu z těch holek nezabil, tu jedenáctou, protože celou tu dobu, co ji… No, to je fuk, celou tu dobu byl prostě se mnou. Potom ho policajti odbouchli a přišili mu jedenáct vražd. No a já si myslím, že když vím, že nezabil tuhle jednu, tak nejspíš lžou i o těch ostatních. Celé to je fraška, aby zakamuflovali vraždu…“
„Děkuji, pane Wieczorku,“ zarazila ho Chandlerová.
„Jenom říkám, co si myslím.“
Belk přesto vstal a cestou do ohrádky téměř plačtivě vznesl námitku, že celá ta odpověď byla ryzí spekulace. Soudce mu dal zapravdu, ale sdělení už vykonalo své. Belk se vrátil na své místo a zalistoval v tlustém přepisu svědkovy výpovědi, učiněné před několika měsíci.
Zástupkyně mu položila pár dalších otázek o tom, kde byl s Churchem ten večer, kdy došlo k jedenácté vraždě, a svědek vylíčil, že u něj doma pořádali ještě se sedmi dalšími kolegy pánskou jízdu. Jeden spolupracovník z laboratoře se loučil se svobodou.
„Jak dlouho se Norman Church zdržel u vás v bytě?“
„Zůstal celou dobu, řek bych tak od devíti. Končili jsme někdy po druhé ráno. Podle policie ta holka, jedenáctá oběť, šla v jednu do nějakého hotelu a někdo ji zabil. Norman byl v jednu ráno se mnou.“
„Nemohl se na hodinku vytratit, aniž si toho někdo všiml?“
„V žádném případě. Když trávíte čas s osmi dalšími v jedné místnosti, tak si všimnete, jestli někdo na půl hodiny záhadně zmizne.“
Chandlerová mu poděkovala a posadila se. Belk se nahnul k Boschovi a zašeptal mu do ucha: „To by mě zajímalo, čeho chce s tímhle novým tro…
