16
Když Bosch cestou ke stanovišti svědků procházel kolem stolů obou stran a míjel místa porotců, panovalo v soudní síni mrtvolné ticho. Složil přísahu a uvedl své plné jméno, které musel zapiso–vatelce vyhláskovat.
„H–I–E–R–O–N–Y–M–U–S B–O–S–C–H.“
Poté dal soudce slovo Belkovi.
„Detektive Boschi, povězte nám něco o sobě, o své profesní kariéře.“
„Dělám téměř dvacet let policistu. V současnosti mám přidělení u stolu vražd v Hollywoodské divizi. Předtím…“
„Proč se tomu říká stůl?“
Proboha, pomyslel si Bosch.
„Protože to tak vlastně vypadá. Naše skupina sedí u šesti stolů sražených dohromady, na každé straně tři detektivové. Tak se tomu říká odjakživa.“
„Dobře, pokračujte.“
„Před tímto přidělením jsem osm let sloužil ve zvláštní jednotce vražd na Oddělení vyšetřování loupeží a vražd. Předtím jsem byl detektiv stolu vražd v Severním Hollywoodu a stolů loupeží a vloupání ve Van Nuys. Asi pět let jsem byl v motorizované hlídce, převážně na stanicích Hollywood a Wilshire.“
Belk ho pomalu provázel profesionálním životopisem až ke speciální jednotce na případu Panenkář. Výslech se táhl a byl nudný dokonce i pro Bosche, a to šlo o jeho vlastní život. Když odpovídal, očima každou chvíli zajel k porotcům, z nichž mu očividně věnovali pozornost jenom někteří. Byl nervózní a potily se mu ruce. Před soudem svědčil už nejméně stokrát, ale ještě nikdy takto, ve vlastní obraně. Zalévalo ho horko, i když v síni panoval poměrně chlad.
„Kde fyzicky sídlila speciální jednotka?“
„Měli jsme k dispozici skladiště ve druhém poschodí na hollywoodské stanici. Skladoval se tam důkazní a spisový materiál, ten jsme ale provizorně přestěhovali do pronajatého přívěsu, abychom si mohli zařídit kancelář. A druhou jsme měli v Parkerově středisku. Noční směna, na které jsem byl já, obvykle pracovala v Hollywoodu.“
„Abyste byli blíže ke zdroji, je to tak?“
„Tak jsme uvažovali, ano. Většina obětí byla z hollywoodských ulic a mnohé se později našly také v této oblasti.“
„Chtěli jste tedy být schopni rychle reagovat na tipy a stopy, přičemž být uprostřed dění vám k tomu pomáhalo, je to tak?“
„Ano.“
„Když jste tu noc dostal ono oznámení od ženy, která se jmenovala Dixie McQueenová, jak k tomu došlo?“
„Zavolala na devět set jedenáct, a když si služba uvědomila, o čem je řeč, spojila ji na speciální jednotku do Hollywoodu.“
„Kdo vzal ten hovor?“
„Já.“
„Jakto? Vy jste dosvědčil, že jste na té noční směně byl jako velící důstojník. To jste tam neměli službu u telefonu?“
„Ano, na to jsme lidi měli, ale tento telefonát přišel pozdě v noci. Všichni už byli pryč. Zůstal jsem tam jedině já, protože jsem dopisoval chronologický záznam vyšetřování, který jsme museli odevzdávat vždycky na konci týdne. Byl jsem tam sám, a tak jsem vzal i telefon.“
„Proč jste si nezavolal posily, než jste odjel za tou ženou?“
„Po telefonu jsem se od ní nedozvěděl dost informací, aby mě to přesvědčilo, že nejde o planý poplach. Takových telefonátů jsme dostávali denně desítky a žádný z nich nebyl o ničem. Musím přiznat, že jsem za ní jel splnit povinnost, aniž jsem si od toho něco sliboval.“
„Ale když jste od toho nic nečekal, proč jste tam vůbec jel? Proč jste jenom nezapsal její telefonické sdělení?“
„Hlavním důvodem bylo, že neznala adresu, kde s tím mužem byla, ale byla schopná mi to ukázat, pokud bych s ní zajel na Hyperion Street. Také se mi zdálo, že mluví tak nějak opravdově.
Víte, jako by ji něco vážně vylekalo. Chystal jsem se už jet domů, a tak jsem si řekl, že se na to cestou podívám.“
„Povězte nám, co nastalo, když jste přijeli do Hyperion Street.“
„Když jsme dorazili, v bytě nad garáží se svítilo, takže tam ještě byl. Slečna McQueenová mi přitom pověděla o kosmetice, kterou našla ve skříňce pod umývadlem.“
„Co to pro vás znamenalo?“
„Hodně. Okamžitě mě to zaujalo, protože fakt, že vrah sbíral makeup svých obětí, jsme do médií nepustili. Proslechlo se, že jim líčil tváře, ale ne, že si nechával líčidla. Takže když mi řekla, že tam viděla sbírku m…
