4
Krátce před čtvrtou zastavil Bosch na zadním parkovišti hollywoodské stanice na Wikox Street. Belk svou úvodní řečí vyplnil z vyhrazené hodiny pouhých deset minut a soudce Keyes předčasně ukončil stání s odůvodněním, že svědecké výpovědi chce nechat na další den, aby si porota nesměšovala důkazní svědectví s proslovy právníků. Harry neměl z Belkovy promluvy k porotcům dobrý pocit, ale advokát ho nepřestával ujišťovat, že není důvod k obavám.
Bosch vešel dovnitř zadním vchodem kolem záchytky a prošel chodbou do kanceláře detektivů. Ve čtyři tam obvykle už bývá pusto a i dnes tam zastihl jen Jerryho Edgara, jak sedí u psacího stroje a datluje jednapadesátku – chronologický záznam vyšetřovatele. V okamžiku, kdy vstoupil, odtrhl někdejší parťák oči od papíru a zahlédl příchozího.
„Jaká, Harry?“
„Jo, v pohodě.“
„Skončili jste nějak brzo, ne? Nic mi neříkej, je to jasný – přímý rozsudek. Soudce s Chandlerkou vyběhl.“
„Kéž by!“
„Jo, jo, kéž by.“
„Co zatím máš?“
Edgar přiznal, že nic, ani totožnost. Bosch si sedl za svůj stůl a povolil kravatu. V Poundsově skleněné kukani se nesvítilo, takže si mohl bezpečně zakouřit. Myšlenky se mu zatoulaly k přelíčení a Drahomíře. Po větší část řeči se jí dařilo poutat pozornost porotců. De facto nazvala Bosche vrahem a pomáhala si přitom emocionálním obviňováním toho nejhrubšího zrna. Belkova odpověď připomínala vybroušenou disertační práci na téma zákonnost a policejní právo při použití zbraně v ohrožení. I kdyby žádné nebezpečí nehrozilo a pod polštářem nebyla zbraň, Church podle něj svým počínáním vytvořil dojem nebezpečí, což Bosche opravňovalo k zásahu, který provedl.
V závěru čelil Nietzschemu citátem z Válečného umění od Sun Cua. Po vyražení dveří se Bosch ocitl na „území smrti“, kde buďto musel bojovat, nebo podlehnout, střílet, nebo být zastřelen. Dodatečné zpochybňování jeho činů je nespravedlivé.
Když teď Bosch seděl proti Edgarovi, přiznal si, že to nezabralo. Belk nudil, zatímco Chandlerová dokázala zaujmout a působila přesvědčivě. Měla před nimi náskok. Edgar mezitím domluvil a Harry nezaregistroval nic z toho, co řekl. „Co otisky?“ zeptal se.
„Posloucháš mě, Harry? Zrovna jsem ti řek, že asi před hodinou jsme dodělali tu silikonovou sádru. Donovan sejmul otisky z ruky a říkal, že vyšly dobře, že se do té gumy parádně zkopírovaly. Večer je porovná se záznamy z vnitra a ráno bychom snad mohli mít nějaké přibližné shody. Analýza mu zabere zbytek dopoledne. No, aspoň že to nenechají smrdět ve frontě, protože Pounds dal případu prioritu.“
„Fajn, uvidíme, co z toho vzejde. Myslím, že celej tenhle tejden se tady ukážu vždycky jenom na chvilku.“
„Jo, nedělej si s tím starosti, dám ti vědět, až něco budem mít. Hlavně klid. Hele, odbouch jsi toho pravýho? Nepochybuješ o tom občas?“
„Až do dneška ne.“
„Tak si nedělej hlavu. V síle je pravda. I kdyby Drahomíra vykouřila soudci a porotcům, nic se tím nezmění.“
„V pravdě je síla.“
„Co?“
„Ale nic.“
Bosch se zamyslel nad tím, co Edgar právě o žalobkyni řekl. Je zajímavé, jak často policisté zlehčují hrozby, jež pocházejí od žen, převáděním z profesionální roviny na sex. Dokázal si představit, že nejeden polda by byl schopen – stejně jako právě teď Edgar – připisovat právniččin úspěch sexualitě, jen aby nemusel uznat, že ta ženská svou práci dělá opravdu dobře – narozdíl od městem zaměstnávaného tlusťocha, který má bránit jeho.
Bosch vstal a přistoupil ke spisové kartotéce. Odemkl si jednu zásuvku a sáhl úplně dozadu pro dva modré šanony, kterým se říkalo knihy vražd. Každý z nich byl deset centimetrů tlustý a těžký. Jeden měl na hřbetu nápis Biografie a druhý zkratku PP –případ Panenkář.
„Kdo je předvolaný na zítra?“ zeptal se Edgar přes celou místnost.
„Neznám pořadí a soudce ho z ní nedostane. Ale obeslala mě a Lloyda s Irvingem. Na seznamu má ještě Amada, koordinátora ze soudního lékařství, a dokonce i Bremmera. Přijít mají všichni najednou a teprve potom jim sdělí, koho vyslechne hned a koho až druhý den.“
„Tim…
