Kapitola 7
Letadlo se hřmotně hnalo houstnoucím soumrakem k jihovýchodu a vypadalo tajemně odříznuté od země dole. Sylvie posbírala zbytky improvizované večeře, zmačkala papírové talířky a navoskované šálky do jedné kompaktní hromádky a naházela všechny odpadky do lepenkové krabice. Z obavy, že nepřítomnost jak šerifa, tak okresního prokurátora by mohla vyvolat kritiku ze strany Blesku, se šerif Brandon rozhodl na poslední chvíli, že raději nepojede. Selby a Sylvie byli v oddělení pro cestující sami.
„Mohli bychom si zakouřit se zhasnutými světly, Dougu,“ navrhla.
Přikývl. Našla vypínač a letadlo se s cvaknutím ponořilo do přítmí snášející se noci. Neprůsvitná zástěna v pilotní kabině, rozdělující trup letadla na dvě oddělení, jim bránila ve výhledu na osvětlené přístroje. Sirka vzplála a jejich obličeje zaplavila červená záře. Pak se oheň přemístil do dvou žhnoucích uhlíků na konci jejich cigaret, Selby sirku mávnutím uhasil a odhodil do popelníku.
Dole pod nimi se táhla poušť – ne plochá a holá pustina v obvyklém pojetí, ale poušť plná strmých kopců a věkovitých proudů lávy, poušť, kde vysoké kaktusy vzpínaly paže k nebi, jako by se snažily dosáhnout na rychle letící letadlo. V dálce na západě ozařoval odlesk posledních paprsků horizont a halil do červánků ostře se rýsující siluety kalifornských hor.
„Inez Stapletonová se prý vrátila do města,“ podotkla Sylvie.
„Ano.“
„Je z ní advokátka. Věděl jsi to, Dougu?“
„Ano.“
„Řekla ti to?“
„Mhm.“
„Bezmála před dvěma lety oznámila, že bude studovat práva,“ pokračovala Sylvie. „Inu, musí být hezké, když má člověk dost peněz na to, aby mohl uskutečnit své chvilkové rozmary.“
„Mně se zdá, že je to nanejvýš chvályhodný způsob, jak naložit s penězi – získat vzdělání, rozvíjet svůj charakter a být co nejvíce platný společnosti,“ namítl Selby pomalu.
Sylviin hlas zazněl trpce: „Nemyslete si, že ji k tomu přiměly nějaké vznešené ideály, pane okresní prokurátore. Dospěla k názoru, že jste si jí jako bezstarostné bohaté kámošky málo vážil. Takže se rozhodla, že svou situaci radikálně změní. Kdykoliv se nějaká pohledná mladá žena pustí zarputile do sebevylepšování, můžeš na to vsadit krk, že za tím vězí mužský.“
Selby se nervózně zasmál. „Ty mi lichotíš. Inez a já jsme staří známí. Je to rozumné děvče. Uvědomila si, že žije bez cíle a nikam nesměřuje.“
„Staří známí, jo tak!“ zvolala Sylvie. „Nedovol jí, aby tě na tohle nachytala, Dougu – ach Dougu, nic mi do toho není, jenže jsem na tebe tak pyšná a vím, že toho můžeš tolik dokázat – a to všechno by se rozplynulo v dým, kdyby ses oženil s bohatou dědičkou a stal se z tebe usazený ctihodný páprda, který se nafukuje jako velký žabák v malé louží.“
Selby ji popleskal po ruce. „O to se neboj,“ chlácholil ji. „Do manželského svazku vstoupit nehodlám – rozhodně ne jako okresní prokurátor. Když se mužský ožení, bere na sebe velkou odpovědnost, a měl by žít domáckým životem. Funkce okresního prokurátora si žádá někoho, kdo své práci může věnovat dvacet čtyři hodin denně.“
Následovala dlouhá odmlka. Selbyho ruka se bezděky sunula po opěradle polstrovaného sedadla. Jeho silné, štíhlé prsty sevřely rozechvělé teplo její poddajné ručky.
„Chceš říct, že kdyby ses oženil, vzdáš se úřadu?“ zeptala se po chvíli.
„Ano, když to chceš formulovat takhle.“
„Nevzdávej se ho, Dougu. Nedělej to, dokud – dokud nesplníš úkol tak, jak by měl být splněn.“
„Jaký úkol především?“ zeptal se.
„Přinutit okres, aby si tě vážil, dostat do politiky ty, kteří jsou nejlepší, dokázat, že zákony se dají prosazovat beze strachu a nestranně. Ach Dougu, neumím to říct tak, jak bych chtěla. Tahle práce se na tobě podepisuje…“
„Máš na mysli, že se stávám až příliš vážným?“ otázal se. „Řekl bych, že už jsem to někde slyšel.“
„Ne, to ne, Dougu. Je to něco dobrého, něco nádherného. Jde o duševní zralost – a ještě něco víc. Stává se z tebe… Dougu, asi začínám být sentimentální nebo co, ale vzpomínám si, že když ses o tuhle funkci ucházel, kdekdo si přisazoval, ž…
