Celá e-kniha Okresní prokurátor jde k soudu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 16
Carmen Ayersová bydlela v činžovním domě, který se honosil zdobným vchodem se štukovou omítkou a krásnou mříži. Jakmile se však prošlo do vstupní haly, architektonická úroveň poklesla na úroveň jednotvárných chodeb, malého rozhrkaného výtahu a nápadného pachu, jaký se obvykle drží ve špatně větraných prostorách, kam se nedostane sluneční svit.
Selby, zvyklý žít ve venkovském prosluněném prostředí, kde je čerstvý vzduch a sluneční světlo stejně tak součásti života jako dýchání samo, se nad výrazně zatuchlým pachem chodby zamračil.
Carmen Ayersová bydlela ve třetím patře. Sylvie došla jako první ke dveřím bytu a jemně zaklepala. Téměř vzápětí jim otevřela dívka, jejíž štíhlé, avšak pěkně tvarované končetiny a postava vzbuzovaly zdání, že je tak trochu nadprůměrně vysoká, ačkoliv když si Sylvie stoupla vedle ní, byly obě dívky stejně vysoké; Selbymu dosahovaly sotva k ramenům. „Já jsem Sylvie Martinova, slečno Ayersová. Můžeme jít dál?“ Dívka přikývla, tiše ustoupila k jedné straně a přidržela dveře. Vypadala dokonale vyrovnaně. Byla světlovlasá a měla jemně tvarované rysy, klidné modré oči, za nimiž jako by se skrýval úsměv, a pěkně tvarovaná ústa s hodně plnými rty. Hlas měla pěkně modulovaný a rovnoměrně rozložená slova vyslovovala pomalu, téměř s protahovanou výslovností. „Dobrý večer, slečno Martinova, pojďte dál,“ řekla. „Prosím, posaďte se.“
Když se všichni usadili, Carmen vrhla na Sylvii krátký pohled. Doug Selby jí nebyl představen a mladá žena na to ani nečekala. Selby usoudil, že byla vychována ve stylu žij a nechej žít. Kdyby si Sylvie přála svého společníka představit, bylo by to v pořádku. Když to neudělala, Carmen jí nehodlala dát jediným slůvkem nebo gestem najevo, že na něco zapomněla.
Sylvie vypadala trochu rozpačitě. „Budu nehorázně drzá“ omlouvala se.
„Ano?“ otázala se slečna Ayersová klidným hlasem.
„Pokud vím, pracovala jste pro makléřskou firmu Miltem & Miltem, je to tak?“ Carmen váhala a pak krátce přisvědčila. „Ano, pracovala.“
„Odešla jste z toho zaměstnání asi před měsícem?“
„Zdá se, že jste se o mé záležitosti hodně zajímala,“ podotkla Carmen a jemný důraz na přivlastňovacím zájmeně vyzněl jako výčitka.
„V době, kdy jste tam byla, jste znala Allisona Browna,“ pokračovala spěšně Sylvie. „Myslím, že jste se s ním vídala v kanceláři… a také mimo, je to tak?“
Carmen se na Sylvii upřeně zadívala, pak zvedla vyřezávanou dřevěnou krabici na cigarety a nabídla nejdřív jí a potom Selbymu. Jednu si vzala sama. Přidržel sirku. „Tři jednou sirkou?“ otázal se.
„Jistě,“ řekla Carmen Ayersová. „Mně to nevadí. Na pověry nemám čas.“
Selby si zapálil. Světlovlasá mladá žena, která vypadala tak nenuceně, vyfoukla obláček kouře a zvedla prst s nehtíkem nalakovaným v odstínu korálové červeni, aby si ze spodního rtu sebrala smítko tabáku.
„Myslím,“ řekla Sylvii, „že jste toho vyšťourala hodně o mých soukromých záležitostech, slečno Martinová. Ovšem pokud jste pro to měla dobrý důvod…“ Odmlčela se a maličko, téměř neznatelně pokrčila rameny.
Sylvie pohlédla na Selbyho, nabrala zhluboka dech a poposedla si k okraji židle. „Podívejte, slečno Ayersová, budu k vám upřímná,“ řekla. „Tohle je Douglas Selby, okresní prokurátor madisonského okresu. Já tam pracuji u jedněch novin.“
V očích Carmen Ayersové to na okamžik zajiskřilo, ale pak se její obličej proměnil v bezvýraznou masku. Dokázala při řeči dokonale ovládat hlas a nedala najevo ani trochu překvapení, když se zeptala: „Nuže?“
„Nevím, zda jste se dočetla v novinách o tom, že jistý John Burke byl nalezen mrtev – zavražděný.“
„Myslím, že ne.“
„Máme důvod domnívat se,“ řekla Sylvie, „že osoba, kterou jsme znali jako Johna Burkeho, a osoba, kterou jste vy znala jako Allisona Browna, byl jeden a týž člověk.“
„Zavražděný, říkala jste?“
Sylvie přikývla.
„A vy jste od novin?“
„Ano.“
Carmen Ayersová pohlédla na Selbyho. „Je tohle oficiální návštěva?“ zeptala se.
„Přišel jsem za vámi proto, abych získal informace, o nichž si myslím, že nám …
