II
Mary Doveová pomalu kráčela po schodišti do přízemí. Na okamžik se zastavila na odpočívadle u okna vedoucího do zahrady, z něhož včera viděla přijíždět inspektora Neela. Když teď vyhlédla do snášejícího se soumraku, všimla si, že za tisovým plotem právě zmizel nějaký muž. Napadlo ji, že by to mohl být ztracený syn – Lancelot Fortescue. Vystoupil možná, z auta u brány a šel se nejdřív projít po zahradě, povzpomínat si na staré časy, než se sejde s rodinou, která ho možná neuvítá moc přátelsky. Mary Doveová cítila k Lancemu značnou sympatii. Pokračovala v cestě po schodišti a na rtech jí pohrával lehký úsměv. V hale potkala Gladys, která sebou nervózně trhla, když ji spatřila.
„To byl telefon, co jsem teď slyšela?“ zeptala se Mary. „Kdo volal?“
„To někdo vytočil špatné číslo. Mysleli, že jsme prádelna.“ Gladys popadala dech a měla hrozně naspěch. „A předtím volal pan Dubois. Chtěl mluvit s paní.“
„Ach tak.“
Mary šla dál přes halu. Otočila jen hlavu a řekla: „Myslím, že už je čas na čaj, ne? Už jste ho přinesla?“
Gladys řekla: „Je teprve půl páté – ne, slečno?“
„Za pět minut tři čtvrtě na pět. Přineste čaj hned, ano?“
Mary Doveová šla do knihovny, kde seděla Adéla Fortescueová, zírala do plamenů v krbu a nervózními prsty si pohrávala s krajkovým kapesníčkem. Adéla pohněvaně řekla:
„Tak co je s tím čajem?“
Mary Doveová odpověděla: „Hned tu bude.“
Z krbu vypadlo poleno a Mary Doveová poklekla u krbové mřížky, kleštěmi je postrčila zpátky. Pak ještě přiložila další kus dřeva a také trochu uhlí.
Gladys šla zatím do kuchyně, kde paní Crumpová zvedla červenou a nahněvanou tvář od kuchyňského stolu, u něhož třela ve velké míse nějakou paštiku.
„Zvonek u knihovny řinčí v jednom kuse. Musíš jim tam ten čaj odnést, děvenko.“
„Ale to víte, to víte, paní Crumpová.“
„Dnes večer starému zazpívám,“ bručela paní Crumpová. „Vynadám mu jaksepatří.“
Gladys šla do přípravny vedle kuchyně. Neměla nachystané žádné chlebíčky. A neměla nejmenší chuť nějaké chystat. Budou toho mít k jídlu dost i bez nich. Dva koláče, čajové pečivo, vdolečky s medem. Čerstvé máslo ze statku, koupené na černém trhu. Spousta jídla – proč by se ještě obtěžovala krájením rajčat nebo se patlala se sardelovou pastou? Hlavou se jí honily jiné věci. Paní Crumpová je pěkně navztekaná – to kvůli tomu, že Crump odpoledne někam odešel. Měl ale přece dnes volno, ne? Dobře udělal, pomyslela si Gladys. Paní Crumpová zavolala z kuchyně: „Voda v čajníku se vám vaří. Půjdete už proboha udělat ten čaj?“
„Už jdu.“
Bez dlouhého odměřování hodila do velké stříbrné konvice lžičku čaje, odnesla ji do kuchyně a přelila čaj vařící vodou. Postavila šálky a čajník na velký stříbrný podnos a všechno to odnesla přes halu do knihovny a položila na stolek vedle pohovky. Rychle se vrátila pro další podnos s jídlem. Donesla jej až do haly, když náhlé zachrčení vysokých stojacích hodin, nasazujících k odbíjení, ji přimělo, že se málem rozběhla.
V knihovně právě říkala Adéla Fortescueová nevrle Mary Doveové:
„Kde proboha dnes odpoledne všichni jsou?“
„Já vážně nevím, paní Fortescueová. Slečna Fortescueová přišla domů před chvílí. A paní Jennifer píše myslím dopisy u sebe v pokoji.“
Adéla řekla rozmrzele: „Píše dopisy, píše dopisy. Ta ženská věčně píše dopisy. Je stejná jako všichni lidé z jejích kruhů. Smrt a neštěstí jí působí pravou rozkoš. Tomu říkám hyenismus. Absolutní hyenismus.“
Mary taktně zašeptala: „Jdu jí říct, že čaj je na stole.“ Když byla už ve dveřích, ustoupila stranou a pustila dovnitř Elaine Fortescueovou, která právě přicházela.
Elaine řekla: „Je tam zima,“ sedla si ke krbu a zimomřivě si zamnula ruce nad plamenem.
Mary se v hale na okamžik zastavila. Na jedné truhle ležel velký podnos s koláči. Poněvadž se v hale už stmívalo, rozsvítila Mary světlo. Když to udělala, zazdálo se jí, že slyší Jennifer Fortescueovou, kráčející nahoře po schodišti. Do haly však nikdo nepřišel, a tak Mary vyšla do poschodí a vydala se chodbou.
Percival Fortescue a jeho žena…
