1
Neměnný rituál.
Rituál říjnového slunce, které nahlédne zamřížovanými okny a usadí se jako jantarová kaluž na podrápané prkenné podlaze. Se sluneční kaluží se slévají stíny – stíny vysokých mužů bez sak, jen v košilích; je už říjen, ale ve služebně je horko a babí léto odumírá pozvolna.
Zazvoní telefon.
Za okny hlučí velkoměsto. Sborový křik dětí vypuštěných ze školy, pouliční prodavač za svým vozíkem – „Párky v rohlíku, oranžáda“ – zvučný rachot autobusů a aut, úsečný klapot dámských podpatků, duté rachtání odřených kolečkových bruslí na křídou počmáraných chodnících. Občas město naráz ztichne, je téměř slyšet tlukot srdce. Ale to ticho je jen součástí městského hluku, toho neměnného rituálu. Někdy v něm projde pod okny služebny milenecký pár a jeho šepot stoupá vzhůru a zaniká. Policista vzhlédne od psacího stroje. Město za okny si žije po svém.
U chladicí nádržky s vodou stojí detektiv. V ruce drží papírový kelímek, čeká, až se naplní, a pak zakloní hlavu a pije. V pouzdru připnutém k levé straně opasku spočívá policejní šestiranná osmatřicítka Speciál. Z opačného konce místnosti se ozývá váhavým a přerývaným klapotem psací stroj, ale zprávy je potřeba naťukat, dokonce v trojím vyhotovení, policisti nemají osobní sekretářky.
Zvoní další telefon.
„Sedmaosmdesátá, Carella.“
V té místnosti neexistuje čas. Jedna událost stíhá druhou, překrývají se a společně vytvářejí klasický rituál policejní práce. Jeho tvář se den ze dne mění jen nepatrně. Je tu rutina kancelářská a rutina vyšetřovací, jen výjimečně se objeví případ, který klasický rituál poruší. Práce policistů připomíná býčí zápasy. Vždycky je tu aréna, vždycky je tu býk a vždycky jsou tu matadoři a pikadoři a obligátní hudba arény; trumpeta, která zahajuje Pannou Marií z Macareny, a po celou dobu zápasu rituální hudba uvádějící jednotlivá stadia soupeření, které je vším, jen ne soupeřením. Býk obvykle zemře.
Někdy, jestliže je to výjimečně udatný býk, ho nechají žít. Nejde o poctivé zápolení, protože výsledek je jistý už před začátkem toho fingovaného boje. Býk zemře. Při tom obětním obřadu dochází ovšem i k překvapením – býk napíchne matadora na rohy nebo přeskočí ohradu arény, ale daný řád se v podstatě nemění, je to odvěký rituál krve.
Práce policie je stejná.
Ta místnost se řídí neměnnými rituály. Muži, kteří tu vykonávají svou práci, nepatří do určitého času, jsou věční. Všichni vězí až po krk v odvěkém rituálu krve.
* * *
„Sedmaosmdesátá pátrací skupina, detektiv Kling.“
Bert Kling, její nejmladší člen, svíral sluchátko mezi ramenem a uchem, nahýbal se nad psacím strojem a snažil se vymazat chybu.
Napsal špatně slovo „vazebn“.
„Kdo?“ řekl do telefonu. „To se ví, Dave, hoď ji sem.“ Čekal, než Dave Murchison, který obsluhoval dole v ohlašovně telefonní centrálu, přepojí hovor.
U chladicí nádržky naplnil Meyer další kelímek vodou a řekl: „Jemu pořád volají nějaký holky. Když v našem městě děvčata nemají co dělat, zavolají detektiva Klinga a zeptají se, jak se dneska vede zločinu.“ Potřásl hlavou.
Kling ho umlčel nataženou dlaní. „Haló, zlatíčko,“ řekl do telefonu.
„Jo, tak to je ona,“ usoudil Meyer znalecky.
Steve Carella, který právě u vlastního stolu vyřídil telefonát, zavěsil a zeptal se: „Kdo že je to?“
„Kdo bys myslel? Kim Nováková, kdo jinej. Volá každej den. Chce vědět, jestli má koupit akcie Columbia Pictures.“
„Přestali byste laskavě kecat, pánové?“ řekl Kling. A do telefonu: „Jako obvykle. Zase ty naši šašci.“
Na druhém konci linky řekla Claire Townsendová: „Okřikni je, ať nekibicujou. Řekni jim, že se máme rádi.“
„To už vědí,“ řekl Kling. „Poslyš, jsme domluvený na večer?“
„Jsme, ale já se trochu opozdím.“
„Proč?“
„Musím se po škole někde zastavit.“
„Kvůli čemu?“
„Vyzvednout si nějaký skripta. A nemusíš mě hned podezírat.“
„Co kdybys už přestala s tím učením?“ zeptal se Kling. „Co kdyby sis mě vzala?“
„Kdy?“
„Zejtra.“
„Zejtra nemůžu. Zejtra mám moc práce. A mimoto svět potřebuje sociální pracovnice.“
„O svět se nes…
