15
Zatknout ho šli tři policisti, ale byl by stačil jeden.
Brown, Carella a Kling mluvili s Batistou, majitelem garáže. Mluvili přidušeným šeptem v přední kancelářičce s poškrábanou otáčecí židlí.
Batista poslouchal s očima navrch hlavy, z koutku úst mu viselo cigáro. Občas pokýval hlavou.
Vyvalil oči ještě víc, když všichni tři detektivové vytáhli zbraň. Řekl jim, kde Buddyho Mannerse najdou, a oni ho požádali, aby zůstal tady v přední kanceláři, dokud nebude po všem. Přikývl, vytáhl doutník z úst a ohromeně seděl v otáčecí židli; televize a kino najednou vešly do jeho života a zbavily ho řeči.
Manners pracoval u jednoho auta vzadu v garáži. V pravé ruce držel stříkací pistoli a na očích měl tmavé brýle; pistole rozstřikovala lak a barvila bok auta na černo. Detektivové se přiblížili s pistolemi v rukou a Manners se na ně podíval; chvíli stál nerozhodně a pak pokračoval v práci.
Rozhodl se jednat chladnokrevně. Bude se tvářit, jako by mu tři klackové s namířenými zbraněmi lezli do garáže vždycky, když stříká auto. První promluvil Brown, znal Mannerse už z dřívějška.
„Nazdárek, pane Manners,“ řekl konverzačně.
Manners vypnul stříkací pistoli, postrčil si tmavé brýle na čelo a zašilhal na ty tři. „Ále, dobrej den,“ kývl. „Já vás hned nepoznal.“ Dosud se nezmínil o bouchačkách, které přímo bily do očí.
„Nosíváte tmavý brejle, když pracujete?“ zeptal se Brown jakoby nic.
„Někdy. Dycky ne.“
„Jak to?“
„To máte tak. Někdy je tady toho prevítu plno. Dyž dělám něco malýho, tak se na to vykašlu, ale dyž je to něco věčího, tak si vobyčejně ty brejle vemu.“ Usmál se. „To byste se divil, jak se tím voči ušetřej.“
„No jo, to jo,“ řekl Carella přívětivě. „Nosíte ty brejle taky někdy na ulici?“
„Samo,“ odpověděl Manners.
„Měl jste je v pátek 13. října?“
„Páni, jak to mám vědět? Kdy to bylo?“
„V půli minulého měsíce,“ vysvětlil Carella přívětivě.
„Snad jo, nevim. Minulej měsíc pořád svítilo slunce, že jo? Moh sem je nosit, co já vim?“
Odmlčel se. „Proč?“
„Proč si myslíte, že jsme tady, pane Mannersi?“
Manners pokrčil rameny. „Nevim. Šlohnutej auťák? Je to vono?“
„Ne, hádejte ještě jednou, pane Mannersi,“ řekl Brown.
„Hergot, já nevim.“
„My si myslíme, že jste vrah, pane Mannersi,“ oznámil Carella.
„Cóo?“
„Myslíme si, že jste šel do knihkupectví na Culverové večer –“
A Kling po něm najednou skočil. Vmáčkl se mezi Carellu a Browna, přetrhl Carellovi větu, popadl Mannerse za předek overalu, přitiskl ho pozpátku k autu a vší silou ho tam přirazil ramenem a paží.
„Tak ven s tím!“ štěkl Kling.
„Ven s čim? Pusťte mě!“
Kling ho uhodil. Nebyl to normální políček do obličeje, ani tvrdý hák do brady. Praštil ho pažbou osmatřicítky a pistole ho zasáhla do čela přímo nad pravým okem. Ať už Manners očekával cokoli, tohle ne. Zbledl jako papír, zatřepal hlavou, aby se mu v ní rozjasnilo, a pak civěl na Klinga, který se nad ním tyčil s pistolí v pravé ruce, připravený k nové ráně.
„Ven s tím!“ řekl Kling.
„Já… já nevim, co –“
Kling ho uhodil znova. Rozmáchl se a rána dopadla krátce a ostře na totéž místo, jako když boxer pracuje na otevřené ráně a trefuje se přímo a s odbornou přesností. Pak zbraň odtáhl, popadl pevněji Mannerse za šaty a vybafl: „Mluv!“
„Ty svině… ty hajzle,“ zuřil Manners a Kling ho uhodil znova; tentokrát mu pistolí přerazil kořen nosu, až kosti protrhly kůži.
„Mluv!“ poručil.
Manners řval bolestí. Snažil se zdvihnout ruce k roztříštěnému nosu, ale Kling je odstrčil. Stál před ním jako robot, rukou ho držel za overal na prsou, oči přimhouřené jako čárky, pistoli připravenou.
„Mluv!“
„Já… já…“
„Pročs to udělal?“ zeptal se Kling.
„On… on… Kriste Ježíši, můj nos… Ježíšmarjá!“ Bolest byla k nevydržení, až se zajíkal, jak se snažil, aby ho nepřemohla, šátral rukama po obličeji, ale Kling je vždycky odrazil.
Oči měl plné slz, které se mísily s krví z otevřené rány na čele a s tou, která mu prýštila z rozbitého nosu. Kling napřáhl pistoli počtvrté.
„Ne!“ zaječel Manners. „Nedělej to!“ A pak se mu…
