3
Byrnes právě podepisoval zprávu, kterou si sám naťukal, když zazvonil telefon. Zdvihl sluchátko. „Sedmaosmdesátá pátrací skupina, Byrnes.“
„Pete, tady je Hal. Jsem pořád ještě v nemocnici.“
„Máš něco?“ zeptal se Byrnes.
„Ten člověk právě umřel,“ řekl Willis.
„Řek něco?“
„Jen málo, vypadá to jako jméno. Opakoval ho několikrát.“
„Jaký jméno?“
„Něco jako Otto McNick. Řekl ho čtyřikrát nebo pětkrát. Otto McNick.“
„To je všechno, co řek?“
„Všechno.“
„Dobře. Zkus, jestli tě nechají promluvit s tou ženskou, co ji tam mají. Jmenuje se Myra Kleinová. To je ta, co v krámě omdlela. Utrpěla šok, proto je tam.“
„Provedu,“ řekl Willis a zavěsil.
* * *
Když Willis přišel do jejího pokoje, měla Myra Kleinová na sobě bílý plášť a trpce si stěžovala na městské veřejné činitele. Policie zřejmě poslala slečnu Kleinovou do nemocnice proti její vůli a zřejmě ji tam teď drželi opět proti její vůli.
Vynadala sestře, která se jí snažila podat sedativum, otočila se ke dveřím, když je Willis otevřel, a zaječela: „Co chcete vy?“
„Rád bych –“
„Jste doktor?“
„Nejsem, madam…“
„Jak se dostanu z tohohle blázince?“ zaječela slečna Kleinová. „Kdo jste?“
„Detektiv třetí třídy Harold Will –“
„Detektiv?“ zařvala slečna Kleinová.
„Detektiv? Koukejte, ať už jste pryč!“ obořila se na sestru. „To vy jste mě sem poslali!“
„Ne, madam, já jsem jen –“
„Je snad omdlít zločin?“
„Není, ale –“
„Řekla jsem jim, že mi nic není. Řekla jsem jim to.“
„Totiž, madam, já –“
„Místo toho mě strčili do sanitky! V bezvědomí, když jsem se nemohla bránit!“
„Když jste byla v bezvědomí, madam, jak –“
„Nevykládejte mi, co se mnou bylo,“ ječela slečna Kleinová. „Já se o sebe dokážu postarat sama. Řekla jsem jim, že jsem v pořádku. Neměli právo strčit mě do sanitky, když jsem nebyla při sobě!“
„Komu jste to řekla, paní Kleinová?“
„Slečno Kleinová, bych prosila – a co je vám do toho, komu jsem to řekla?“
„Jde o to, slečno Kleinová –“
„Ať už je ten chlap pryč, nechci mluvit s policajtama!“
„– že když jste byla v bezvědomí –“
„Povídám, ať už je ten člověk pryč!“
„– jak jste mohla někomu říct, že jste v pořádku?“
Myra Kleinová zírala na Willise němě celé dvě minuty. „Kdopak jste, jeden z těch policajtskem chytráků?“
„No…“
„Já tu ležím v šoku jak mrtvola,“ řekla slečna Kleinová, „a oni mi sem pošlou Sherlocka Holmese!“
„Vezmete si teď tu pilulku, slečno Kleinová?“ zeptala se sestra.
„Táhněte odsud, vy mizernej flákači, než –“
„Uklidní vás to,“ namítala sestřička.
„Že mě to uklidní? Mě to má uklidnit? Proč si myslíte, že potřebuju uklidnit?“
„Nechte tu ten prášek, sestřičko,“ řekl Willis opatrně. „Slečna Kleinová si ho třeba vezme později.“
„Jo, nechte tu ten prášek a zmizte a pana Holmese vemte s sebou!“
„Ne, já tu zůstanu,“ řekl Willis tiše.
„Kdo pro vás poslal? Kdo vás potřebuje?“
„Chci vám položit několik otázek, slečno Kleinová,“ řekl Willis.
„Nechci odpovídat na žádný otázky. Jsem nemocná. Jsem v šoku. A teď už vypadněte a hned!“
„Slečno Kleinová,“ řekl Willis klidně. „O život přišli čtyři lidé.“
Myra Kleinová na něj civěla s otevřenými ústy.
Pak pokývala hlavou. „Nechte tu ten prášek, sestro,“ řekla. „Promluvím si s panem – jak že se jmenujete?“
„Willis.“
„Nechte tu ten prášek, sestři.“ Počkala, až se za sestrou zavřely dveře. Pak řekla: „Já jsem nedokázala myslet na nic jinýho, než na bratrovu večeři. Vrací se z práce v sedm a teď už je víc a on si potrpí na to, aby bylo jídlo na stole, když přijde.
A já si tu ležím ve špitále! Myslela jsem na to, na nic jinýho.“ Odmlčela se. „Pak jste řekl, že přišli o život čtyři lidi, a já jsem najednou jedna z těch, co vyvázli.“ Důrazně pokývala hlavou. „Co chcete vědět, pane Willisi?“
„Můžete mi povědět, co se dělo v tom knihkupectví, slečno Kleinová?“
„To se ví. Dala jsem píct maso asi v půl pátý – je to škoda, dělat pečeni, když jsme na ni jen já s bratrem, tolik jí zbyde, víte, ale on má rád rostbíf, a tak ho občas dělám. Tak jsem ho dala píct v půl pátý – mám automatickou troubu, co …
