13
Středa 18. října.
Babí léto odchází z města. Ve služebně je chladno, i když termostat je nastavený a v radiátorech to začíná klepat.
Podzim přišel náhle a zdánlivě bez varování.
Lidé sedí a svírají v rukách hrnečky s horkou kávou.
Ve služebně je chladno.
„Berte, musíme se tě na pár věcí zeptat.“
„Na co?“
„Týkají se Claire.“
Zazvoní telefon.
„Sedmaosmdesátý revír, detektiv Carella. Ano, pane. Bohužel se nám je doposud nepodařilo najít. Systematicky kontrolujeme všechny zastavárny. Ano, hned jak na něco přijdeme, pane Mendele. A děkujeme za zavolání.“
Ten výjev měl v sobě cosi komického. Bert Kling seděl na židli proti psacímu stolu. Carella odložil telefon a stoupl si vedle Klinga. Meyer seděl na rohu stolu a nakláněl se kupředu, loktem se opíral o koleno. Klingův obličej byl přepadlý a napjatý. Vypadal přesně jako uštvaný podezřelý, kterého nemilosrdně vyslýchají dva otrlí detektivové.
„Co chcete vědět?“ zeptal se.
„Zmínila se ti někdy o Eileen Glennonový?“
Kling zavrtěl hlavou.
„Berte, prosím tě, snaž se a vzpomeň si, ano? Mohlo to být někdy v září, když paní Glennonová byla v nemocnici. Nezmínila se Claire, že se seznámila s její dcerou?“
„Nezmínila. Byl bych si vzpomněl hned, jak se začalo o Glennonových mluvit. Ne, Steve, o tom děvčeti se nikdy nezmínila.“
„Dobrá, a co o jiný dívce? Takhle to myslím: měl jsi dojem, že si dělá starosti o některou svou pacientku?“
„Ne. Nevzpomínám si, Steve.“
„O čem jste mluvívali?“ zeptal se Meyer.
„Jak to myslíš?“
„Když jste byli spolu.“
Klingovi bylo jasné, o co Meyerovi jde. Byl policista a sám mnohokrát použil stejnou techniku.
Meyer se prostě snažil spustit proud slov v naději, že narazí na nějakou významnou vzpomínku. Ale i když to věděl, ochromovala ho bolest. Nechtěl mluvit o Claire. Nechtěl nahlas opakovat to, co si šeptali, když byli sami.
„Nevzpomeneš si?“ zeptal se Meyer šetrně.
„My… mluvili jsme o spoustě věcí.“
„Jako například?“
„Například… bolely ji zuby. To muselo… muselo být začátkem září.“
„A dál, Berte?“ pobízel Carella.
„A… chystala se k zubaři. Pamatuju si, že… že se jí strašně nechtělo. Jednou večer přišla na schůzku se ztuhlou čelistí. Od novokainu. Požádala mě, abych ji uhodil. ‚No tak, ty siláku,‘ řekla, ,vsadím se, že mi neublížíš.‘ Dělala si legraci, chápete. Protože… my jsme často takhle žertovali, víte… o tom, že jsem policajt.“
„Mluvila někdy o svém studiu, Berte?“
„Jakpak by ne,“ kývl Kling. „Měla potíže s jedním profesorem. Ne, nic takovýho,“ dodal hned, „nic vážnýho. Ten člověk měl svý názory na sociální práci a Claire s ním nesouhlasila.“
„Jaký názory to byly, Berte?“
„Na to si už nevzpomínám. Vždyť víte, jak to chodí ve škole. Kolik lidí, tolik názorů.“
„Ale Claire při studiu pracovala?“
„To jo. Ale to platí o většině lidí z jejího ročníku. Připravovala se na diplom. Chtěla to dotáhnout na magistru.“
„Mluvila o tom někdy?“
„Hodně často. Brala sociální práci strašně vážně, však víte.“ Odmlčel se. „Ne, vy to nemůžete vědět, ale je to pravda. Nebrali jsme se jedině proto, že chtěla nejdřív dostudovat.“
„Kam jste spolu chodili, Berte? Měli jste nějakej svůj podnik?“
„Ne, chodili jsme různě. Někdy do kina, do divadla. Tancovat. Ráda tancovala a byla skvělá tanečnice.“
Služebna náhle ztichla.
„Byla…“ řekl Kling a zarazil se.
Ticho se prodloužilo.
„Berte, vzpomeneš si na některý její názory na sociální práci? Probírala je s tebou?“
„Vlastně ne. Pokud to nesouviselo s policií, jestli chápete, jak to myslím?“
„Nechápeme.“
„Když si nebyla jistá, jestli je něco legální. Anebo když si myslela, že nejednáme správně. Například když šlo o pouliční gangy. Myslela si, že k nim přistupujeme špatně.“
„Jak špatně, Berte?“
„Že nás zajímá především ten trestnej čin, víte. Nějakej kluk někoho zastřelí a nás jako idioty vůbec nezajímá, že jeho táta je alkoholik. Tam právě začíná sociální práce. A ona měla pocit, že by policie a sociální pracovníci měli spolupracovat těsněji. Často jsme na to dělali vtipy, tedy osobně, na …
