V
Udělala dlouhou pauzu.
„Otec se až příliš dobře ovládá,“ pokračovala zvolna. „Nikdy nevíš, co si myslí. Nikdy neprojeví žádný cit. Pravděpodobně je to u něho podvědomá sebeobrana proti matčiným citovým výlevům, ale mě to někdy - trochu trápí.“
„Milé dítě, zbytečně se rozčiluješ,“ řekl jsem. „Nakonec dospějeme k tomu, že snad každý mohl spáchat vraždu.“
„Asi je to pravda. Já taky.“
„Ty ne!“
„Ale ano, Karle, nemůžeš udělat u mne výjimku. Myslím, že bych mohla někoho zavraždit…“ Chvilku byla potichu a potom dodala, „ale kdyby k tomu došlo, muselo by to opravdu za to stát!“
Dal jsem se do smíchu. Nemohl jsem za to. Sofie se taky smála.
„Možná, že nejsem normální,“ řekla, „ale máme se dopátrat pravdy o dědečkově smrti. Máme ji objasnit. Kdyby to jen byla Brenda…“
Náhle mi bylo Brendy Leonidesové spíš líto.
Po pěšině se k nám blížila energickým krokem vysoká postava. Na hlavě měla starý obnošený plstěný klobouk, na sobě beztvarou sukni a dost nepohodlný vlněný svetr.
„Teta Edith,“ řekla Sofie.
Zastavila se jednou nebo dvakrát, sklánějíc se k záhonům na okraji pěšiny a náhle se octla před námi.
„Představuji ti Karla Hayworda, teto Edith. Moje teta, slečna de Havilandová.“
Edith de Havilandová byla žena asi sedmdesátiletá. Měla spoustu šedivých rozcuchaných vlasů, větrem ošlehaný obličej a bystrý a pronikavý pohled.
„Vítáme vás,“ řekla. „Už jsem o vás slyšela. Vrátil jste se z Východu. Jak se daří vašemu otci?“
Dost mě její slova překvapila, řekl jsem, že se můj otec má velmi dobře.
„Znala jsem ho už jako chlapce,“ řekla slečna de Havilandová. „Velmi dobře jsem znala jeho matku. Jako kdybyste jí výpad z oka. Přišel jste nám pomoct - nebo kvůli něčemu jinému?“
„Doufám, že pomohu,“ řekl jsem dost nepovzbudivě.
Přikývla.
„Rádi bychom měli nějakou oporu. Všude se to tu hemží policisty. Z každého koutu tu na vás vybafnou. Některé typy nemám ráda. Mládenec, který chodil do slušné školy, by se neměl dát k policii. Onehdy jsem viděla syna Moiry Kinoulové, jak řídí dopravu u Marble Arch. Tady vám to připadá, že nevíte, kde jste!“
Obrátila se k Sofii.
„Ptala se po tobě Nannie, Sofie. Kvůli rybě.“
„Obtěžuje,“ řekla Sofie. „Půjdu a vyřídím to s ní telefonem.“
Energicky odcházela směrem k domu. Slečna de Havilandová se obrátila a pomalu šla za ní. Přidal jsem se k ní a přizpůsobil krok.
„Nevím, co bychom si počali, nemít chůvy,“ řekla slečna de Havilandová. „Snad každý má starou chůvu. Chůvy se vracejí, perou, žehlí, vaří a vedou domácnost. Věrně. Sama jsem si takový osud také zvolila - před lety.“
Zůstala stát a zlomyslně se ušklíbla na zaplevelený kousek zeleně.
„Odporná rostlina - tenhle svlačec! Je to nejhorší býlí! Zadusí to, zamotá se to - a nemůžete se k tomu pořádně dostat, utíká to do země.“
Zlomyslně zmáčkla podpatkem chumáč zeleně do země.
„Tohle je ošklivá záležitost, Karle Haywarde,“ řekla. Dívala se přitom na dům. „Jaký má na to názor policie? Asi se vás na to nesmím ptát. Pomyslím-li na to, že Aristide byl otrávený, zdá se mi to divné. Stejně tak se mi zdá divné, pomyslím-li na to, že je mrtvý. Nikdy jsem ho neměla ráda - nikdy! Nemohu si však zvyknout na myšlenku, že je mrtvý… Dům se potom zdá takový - prázdný.“
Neřekl jsem nic. Přestože se vyjadřovala úsečně, vypadalo to tak, že je v citovém rozpoložení a nostalgicky vzpomíná.
„Dnes ráno jsem o tom přemýšlela - žiji tady hezky dlouho. Přes čtyřicet let. Přišla jsem sem, když zemřela sestra. Požádá mě o to. Sedm dětí - a nejmladší mělo jeden rok… Nemohla jsem dopustit, aby je vychovával nějaký přivandrovalý cizinec, copak to bylo možné? To sestřino manželství bylo ovšem hrozné. Vždycky jsem měla pocit, že Marcia musela být - nějak - uhranutá. Šeredný, nevzdělaný, malý cizinec. Dal mi úplnou volnost - to musím přiznat. Ať šlo o chůvy, vychovatelky, školu. Dbala jsem na to, aby děti měly správnou, dětskou, zdravou výživu - ne ta podivná jídla z okořeněné rýže, která on jídával.“
„A od té doby jste tu zůstala?“ zeptal jsem se tiše.
„Ano. V…
