Hadí doupě (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

IV

 

Den na to jsem šel s Tavernerem do domu U tří štítů.

Mé postavení bylo zvláštní. Bylo, mírně řečeno, zcela neortodoxní. Ale starý pán nikdy nebyl moc ortodoxní.

Měl jsem jistou pozici. Během prvních dnů války jsem spolupracoval se zvláštním oddělením v Yardu.

Tohle bylo ovšem něco zcela jiného - ale moje dřívější práce mi dopomohla, abych tak řekl, k jistému úřednímu postavení.

Otec prohlásil:

„Máme-li vůbec tenhle případ vyřešit, musíme získat nějakou tajnou informaci uvnitř. Musíme vědět všechno o lidech v tom domě. Musíme je poznat tam - ne zvenku. Ty jsi ten pravý, kdo to může pro nás udělat.“

Nelíbilo se mi to. Zahodil jsem nedopalek cigarety na mřížku u krbu a řekl:

„Jsem snad policejní špicl? Mám získat uvnitř domu tajnou informaci od Sofie, kterou miluji a která mě nejen miluje, ale také mi důvěřuje, aspoň se mi to tak jeví.“

Starého pána to podráždilo. Řekl ostře:

„Proboha, neměj na to tak konvenční názor. Abychom nějak začali; nevěříš nebo snad věříš, že ta tvá mladá dáma zavraždila dědečka?“

„Ovšem, že ne! To je zcela absurdní.“

„Velmi dobře - taky si to nemyslím. Několik let byla v zahraničí a vždycky s dědečkem vycházela naprosto přátelsky. Má velice slušný příjem a myslím, že její dědeček by měl z vašeho zasnoubení radost a pravděpodobně by na ni převedl pěkný majetek jako svatební dar. Ji nepodezíráme. Proč taky? Na jedno se však můžeš pevně spolehnout. Jestliže se to nevyjasní, ta dívka si tě nevezme. Jsem si tím naprosto jistý po tom, co jsi mi vyprávěl. Uvědom si, že jde o takový druh zločinu, který nemusí být nikdy objasněn. Můžeme si být jisti tím, že paní Leonidesová se spřáhla se svým mladým přítelem - ale dokázat to, to je jiná věc. Zatím to dokonce není ani případ pro státního zástupce. I když budeme mít proti ní průkazný usvědčující materiál, vždycky tu budou velice nepříjemné pochybnosti. To chápeš, ne?“

Ano, to chápu.

Starý pán klidně pokračoval:

„Proč jí to nenavrhneš?“

„Myslíš - zeptat se Sofie, jestli mohu…“ zarazil jsem se.

Starý pán rázně přikývl.

„Ovšemže. Nežádám té, aby ses tam vetřel a neřekl té dívce po čem jdeš. Uvidíš, co tomu řekne.“

Tak došlo k tomu, že jsem následujícího dne odjel s vrchním inspektorem Tavernerem a seržantem Lambem do Swinly Dean.

Kousek za golfovým hřištěm jsme odbočili k postrannímu vjezdu. Vybavil jsem si, že tu před válkou byly dvě impozantní brány, které padly za oběť vlastenectví nebo bezohledné rekvizici. Jeli jsme dlouhou příjezdovou cestou, plnou zatáček a rododendronů kolem a zastavili před domem na štěrkovaném prostranství.

Bylo to neuvěřitelné! Divil jsem se, proč ten dům nazvali U tří štítů. Mnohem výstižnější by bylo U jedenácti štítů! Dům mi připadal zvláštní - nějak zdeformovaný, a zdálo se mi, že vím proč. Ve skutečnosti to byla chalupa, chalupa ve všech směrech zvětšená. Jako bych se díval na venkovský domek obrovitým zvětšovacím sklem. Svažující se trámy, všechno napůl dřevěné, štíty - byl to křivý domek, který vyrostl přes noc jako hříbek!

Asi to bylo tak: Řecký restauratér nosil v hlavě představu něčeho anglického. Měl to být anglický dům - s rozměry hradu! Rád bych věděl, co si o tom myslela první paní Leonidesová. Zdálo se mi, že se neptali na její názor, ani jí neukázali plány. S největší pravděpodobností šlo o malé překvapení, které pro ni připravil její exotický manžel. Nepřekvapilo by mě, kdyby se zhrozila, nebo se smála.

Patrně tu žila docela šťastně.

„Trochu to člověka ohromí, nezdá se vám?“ řekl inspektor Taverner. „Ten starý džentlmen ovšem k tomu hodně přistavěl - udělal z toho tak říkajíc tři oddělené domy s kuchyněmi a příslušenstvím. Uvnitř je všechno skvělé, jako v prvotřídním hotelu.“

Z průčelí vyšla Sofie. Byla bez klobouku, na sobě měla zelenou blůzu a tvídovou sukni.

Zůstala stát jako přimražená, když mě spatřila.

„To jsi ty?“ vykřikla.

Řekl jsem:

„Sofie, chtěl bych si s tebou promluvit. Kam bychom zašli?“

Na okamžik se mi zdálo, že nebude souhlasit, ale obrátila se a řekla: „Půjdeme tudy.“

Dali jsme se dolů po trávníku. Měli jsme krásný výhled přes golfové hřiště na Swinly Dean - do dálky až k skupině několika sosen na pahorku a za něj, kde nejasně vystupovaly obrysy zamlženého kraje.

Sofie mě zavedla ke skalce, v této době trochu zanedbané. Sedli jsme si na hrubě opracovanou, dost nepohodlnou lavici.

„No tak?“ řekla.

Neměla zrovna povzbudivý hlas.

Vyprávěl jsem jí to po pořádku - nic jsem nevynechal.

Velice pozorně mi naslouchala. Její obličej sotva vyjadřoval, nač myslí, ale když jsem konečně udělal za vším tečku, Povzdechla si. Byl to hluboký vzdech.

„Tvůj otec je velice chytrý muž,“ řekla.

„Starý pán sleduje své cíle. Sám si myslím, že je to hrozný nápad - ale…“

Přerušila mě.

„Ach ne,“ řekla. „Vůbec to není hrozný nápad. Je to to jediné, co může k něčemu vést. Tvůj otec, Karle, ví přesně, co jsem měla na mysli. Ví to líp než ty.“

S náhlou prudkostí, téměř zoufale vtlačila sevřenou pěst do dlaně druhé ruky.

„Musím se dopátrat pravdy. Musím ji znát.“

„Kvůli nám? Ale, moje nejdražší-“

„Nejen kvůli nám, Karle. Musím ji znát pro klid své duše. Víš, Karle, včera jsem ti to neřekla - ale opravdu - mám strach.“

„Máš strach?“

„Ano - bojím se - bojím se. Policie si myslí, tvůj otec si myslí, ty si myslíš, všichni si myslí - že to udělala Brenda.“

„Se vší pravděpodobností…“

„Ano, je to hodně pravděpodobné. Je to možné. Ale když řeknu pravděpodobně to udělala Brenda, jsem si plně vědoma toho, že je to jen zbožné přání. Protože, pochop to, ve skutečnosti si to nemyslím.“

„Ty si to nemyslíš?“ vysoukal jsem ze sebe.

„Opravdu nevím. Dozvěděl jsi se o všem zvenku, tak jak jsem si to přála. No a teď ti to předvedu zevnitř. Jednoduše se mi nezdá, že Brenda je tím typem - cítím, že není člověkem, který by udělal něco, čím by se mohl nějak nebezpečně zaplést. Je na sebe strašně moc opatrná.“

„A co ten mladý muž? Laurence Brown?“

„Laurence je dokonalý kripl. Neměl by na to kuráž.“

„To mě překvapuje.“

„Ano, nevíme, jak to je ve skutečnosti, že? Myslím, že lidé mají schopnost člověka strašně převézt. Vsugerují nám o sobě nějakou představu, která někdy bývá zcela chybná. Ne vždycky - jen někdy. Stejně tak Brenda vždycky jednala přesně tak, že to odpovídalo povahovým rysům, které jsme jí přisuzovali.“ Sofie potřásla hlavou. „Je tím, čemu říkám harémový typ. Ráda posedává, jí sladkosti,,nosí pěkné šaty a šperky, čte laciné romány a chodí do kina. Nechce se mi o tom mluvit, když si uvědomím, že mu bylo osmdesát sedm let, ale opravdu si myslím, že dědeček na ni dost silně působil. Víš, měl nějakou vnitřní sílu. Domnívám se, že měl schopnost přimět ženu, aby se cítila - skoro jako královna - jako sultánova favoritka! Jsem přesvědčená - a vždycky jsem byla…

Že vykouzlil Brendě představu, že je vzrušující romantickou bytostí. Po celý život dovedl s ženami skvěle vycházet - a to bývá určitým druhem umění - v kterém se neztrácí zručnost, ať je člověk jak chce starý.“

Odložil jsem na chvíli záležitost Brendy a vrátil se k Sofiiným slovům, která mě vyvedla z míry.

„Proč jsi řekla, že máš strach?“ zeptal jsem se.

Sofie se trochu zachvěla a sepjala ruce.

„Protože je to pravda,“ řekla tiše. „Je velmi důležité, Karle, přimět tě, abys to pochopil. Víš, jsme dost divná rodina… Je v nás mnoho brutality - a - jde o různé druhy brutality. Právě to je tak zneklidňující. Ty různé druhy.“

Musela vyčíst v mém obličeji, že ji nechápu. Energicky se dala do dalšího vysvětlování.

„Pokusím se objasnit to, co mám na mysli. Například dědeček. Jednou, když nám vyprávěl o svém mládí v Smyrně, docela náhodně se zmínil o tom, že probodl dva muže. Bylo to při nějaké rvačce - nějaká neodpustitelná urážka - ani nevím jaká - celé se to odehrálo jako zcela přirozená záležitost. Ve skutečnosti na to vlastně zapomněl. Ale mně to připadalo dost zvláštní, když jsem o tom docela náhodně slyšela vyprávět v Anglii“

Přikývl jsem.

„To je jeden druh brutality,“ pokračovala Sofie, „a potom tu byla moje babička. Jen matně si na ni vzpomínám, ale slyšela jsem toho o ní spousty. Myslím, že její brutalita vyplývala z toho, že neměla v sobě ani jiskru představivosti. Nesla v sobě dědictví předků pořádajících štvanice na lišky - ze starých generálů typu ‚postřílejte je‘. Oplývala čestností a nadutostí, a nebála se ani trochu odpovědnosti v otázkách života a smrti.“

„Není to trochu přitažené za vlasy?“

„Ano, asi ano - ale z takového typu člověka mám vždycky strach. Je plný čestnosti, ale je brutální. A potom je tu moje vlastní matka - herečka - drahoušek, který nemá vůbec smysl pro to, co se může nebo nemůže dělat. Aniž by si to uvědomila, je jedním z těch sobců, kteří všechno chápou jen ve vztahu k sobě. Někdy to bývá dost děsivé, víš. A Clemency, žena strýce Rogera. Vědátorka - pracuje v nějakém velmi důležitém výzkumu - taky je brutální, jakýmsi neosobním, chladnokrevným způsobem. Strýc Roger je pravý opak - je to ten nejlaskavější a nejroztomilejší člověk na světě, ale povahu má opravdu strašnou. Něco ho dovede přivést do varu tak, že sotva ví, co dělá. A pak je tu otec…“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024