Celá e-kniha Okresní prokurátor kácí les ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 23
Druhého rána Selby s Brandonem probírali své postřehy v šerifově kanceláři.
Brandon se spokojeně křenil. „To jsi tedy strefil hřebík na hlavičku, když jsi říkal, žes nikdy nevyhrál jen obranou a že když se kácí les, létají třísky. Ale nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby Carr ty šperky neměl.“
„Rozhodně jsme riskovali,“ připustil Selby, „ale nezkusit něco takového, byli bychom politicky vyřízení… Teď už si můžeme začít dělat obrázek, Rexi.“
„Pravda, že máme pár dílů skládanky, které do sebe začínají zapadat. Ale obrázek z toho ještě není.“
„Myslím, že obrázku je to proklatě blízko. Carr využíval Moanu a zároveň docílil toho, aby mu za to sama zaplatila. Měl ji dostat z nějakého průšvihu, ale ten mazaný ďábel je určitě dost prohnaný na to, aby se pokusil zabít dvě mouchy jednou ranou.“
„Jen pokračuj, Dougu,“ vyzval ho Brandon.
Selby se zamyslel a pak pravil: „Řekl bych, že Moana se dostala do nějakého maléru. Proto asi šla za Carrem. Carr hned pochopil, že mu tak spadla z nebe výjimečná šance, jak vyřídit ještě něco jiného, co mu dělalo vrásky. V osobě Moany Lennoxové měl dívku z dobré rodiny, jejíž slovo budou všichni brát vážně, ať se stane, co se stane…“
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Kdo je?“ otázal se Brandon.
Šerifův zástupce řekl: „Je tu Horác Lennox se svou sestrou Moanou. Říká, že se s vámi musí co nejdříve setkat, prý je to velmi důležité.“
„To bych řekl, že je to důležité,“ zvolal Selby. „Rexi, tohle vypadá na rozhodující průlom.“
Brandon přitakal. „Pozvěte je dál a pak dohlédněte, ať nás nikdo neruší. Ať se děje, co se děje, nikoho jiného k nám nepouštějte.“
Zástupce kývl, vrátil se zpět a za chvíli do kanceláře uvedl Horáce a Moanu Lennoxovi.
Jakmile se dveře zavřely, Horác promluvil: „Nebudu ztrácet čas zbytečnými úvody, pánové. Má sestra se mi s něčím svěřila, a jak jsem to slyšel, hned jsem věděl, že by to měla říct vám. Nebylo lehké ji sem dostat a musím říct, že nikdo – nikdo jiný z rodiny – neví o tom, že jsme tady, ani nezná Moanin příběh.“
„Právě jsme diskutovali o tom, jaký asi Moanin příběh bude,“ řekl Brandon. „Tak se posaďte, slečno, a povězte nám ho.“
Horác s Moanou se posadili. „Tak do toho, Moano,“ vyzval ji její bratr.
Věnovala mu chladný pohled lapeného zvířete. Oči nenesly žádné stopy po slzách, víčka neměla oteklá pláčem. Byla stále hráčem, který se nevzdává, a pokud se přece vzdá, tak jedině proto, že není jiného východiska. Byla lstivou intrikánkou, kterou zahnali do úzkých. Měřila si je pohledem profesionálního zápasníka, který hledá příležitost k průlomu.
„Tak povídej,“ naléhal Horác.
Pravila: „Říkám vám to jedině proto, že… že musím.“
„To chápu,“ odpověděl Brandon a zkoumavě si prohlížel její tvář.
„Šla jsem za A. B. Carrem,“ začala, „protože jsem potřebovala jeho pomoc. Všechno zamotal. Teď očekává, že očistím já jeho.“
„O čem ses s ním radila? Proč jsi za ním šla? Jen pověz pánům přesně to, cos vyprávěla mně.“
Řekla: „Nevím, kolik toho víte o naší rodině. Modlou naší máti je úctyhodnost. Myslím, že jsem se v tom směru příliš nevyznamenala. Vzhledem k tomu, jak se to přihodilo, jsem nechtěla, aby se kdy cokoliv dozvěděla. Začalo to v červenci, kdy jsme se s Darwinem Jeromem chtěli vzít. Věděla jsem, že máti bude proti, ale bylo mi to jedno. Rozhodla jsem se, že s Darwinem uteču a vezmeme se.
Všechno zařídil. Řekli jsme máti, že jedeme na víkend ke Connie Kerryové. Connie o všem věděla a slíbila, že nás podrží; dokud nepošlu máti telegram s podpisem ‚paní Jeromeová‘…“ Na okamžik zaváhala a při vzpomínce na onen červencový večer se jí z očí vytratil výraz chladné vzdorovitosti.
„Pokračuj,“ vybídl ji Horác netrpělivě.
„Měla jsem Darwina moc ráda, ale je to mizera. Věděla jsem, že má své slabé stránky, avšak byl mi sympatický a obdivovala jsem nadhled, s nímž přistupoval k životu. Jenže chtěl, abych podstoupila riziko, jaké jsem podstoupit nechtěla… riziko, jaké jsem podstoupit nemohla.“
„Jaké?“
„Cestou do Yurny vyšlo najevo, že už je jednou…
