12. kapitola
Jak byli Truls a Trym vystřeleni do vzduchu
Když Líza vyšla následujícího rána ze své branky, postával už před ní Bulík se školní brašnou na zádech.
„Čekáš, až půjde kolem někdo, kdo má stejnou cestu?“ zeptala se ho.
„Si piš.“
A tak vyrazili do školy společně.
„Tatínek a maminka se mě ptali, co se to včera dělo v zahradě doktora Proktora.“
„Tys jim o tom řekla?“
„Samozřejmě. Není to přece nic tajného, nebo je?“
„Nóóó, není,“ odpověděl Bulík váhavě. „Já jenom, že si netroufnu mámě vyprávět o věcech, které jsou podle mě děsně srandovní. Protože se pak skoro vždycky dobere k tomu, že je to buď nebezpečné, anebo nějaká lumpárna a klukovina.“
„Možná má skoro vždycky pravdu,“ namítla Líza.
„No právě, a to je to, co mě tak štve,“ řekl Bulík a kopnul do malého kamínku. „Co říkali vaši?“
„Táta povídal, že nebude vůbec na škodu, když si budu vydělávat svoje vlastní peníze, aspoň to prý za mě nebude muset dělat on.“
„Fakt? Takže podle něho to teda není nebezpečné?“
„Trocha prdění? Vůbec ne.“ Ušli další kousek cesty, než Líza dodala: „Ale o prdonautím prášku jsem neřekla ani slovo.“
Bulík přikývl. „Tos udělala jenom dobře.“
„Ostatně dostala jsem nápad.“
„Sem s ním. Určitě bude výborný.“
„Proč si to myslíš?“
„Protože ty máš výborné nápady skoro pořád.“
„Říkala jsem si, že ten prdicí prášek vlastně nijak nechutná.“
„Nemá naprosto vůbec žádnou chuť,“ dal jí za pravdu Bulík.
„Ono to prdění je velká legrace. Co kdybychom ale přidali nějakou příchuť, aby ten prášek i dobře chutnal?“
„Vždyť jsem to říkal. Jenom dobré nápady. Jakou příchuť jsi měla na mysli?“
„To je jednoduché,“ prohlásila Líza. „Nejlepší věc, kterou jsi v poslední době ochutnal, je?“
„No to je jednoduché. Karamelový pudink doktora Proktora.“
„Přesně tak! Takže to uděláme tak, že přidáme pětiprocentní výtažek karamelového pudinku do prdicího prášku.“
„Geniální!“ vykřikl Bulík.
„Ge-my-ální?“ ozval se přímo za nimi něčí hlas. „Co říkáš, Tryme? No nezní to ge-my-álně?“
„Zní to jako pěkné žvásty,“ ozval se druhý hlas, který byl přinejmenším stejně blízko.
Bulík a Líza se pomalu otočili. Byli tak zabraní do hovoru, že zapomněli zastavit a podívat se, jestli je před domy Trulse a Tryma čistý vzduch. A teď tu ti dva obrovití kluci stáli před nimi. S posměvačným úšklebkem žvýkal každý svou sirku. Čelisti na jejich obrovských sudovitých hlavách se jim pohybovaly nahoru a dolů.
„Dobré ránko, chlapci,“ pozdravil je Bulík. „Omlouváme se, ale máme naspěch, paní Strobeová nemá ráda, když její géniové chodí pozdě do školy.“
Zkusil to říct lehce a přirozeně, ale Líza poznala na hlase, že mu není do zpěvu. Chytil Lízu za ruku a chystal se ji odtáhnout pryč, ale Trym se jim postavil do cesty.
Truls se opřel o plaňkový plot a převaloval sirku z jednoho koutku úst do druhého. „Včera jsme nedostali prášek.“
„Asi jste se postavili pozdě do řady,“ namítl Bulík. „Můžete to zkusit znovu dneska odpoledne.“
Truls se rozesmál. „Slyšels to, Tryme? Postavili do řady?“
Trym se honem připojil k bratrovu smíchu.
„Poslouchej, ty pihatý mravenečníku,“ řekl Truls potichu a chytil Bulíka za límec. „Nebudeme stát v žádné blbé řadě a nehodláme dát za ten váš padělaný prášek ani korunu. Okamžitě ho naval. Jestli ne, tak…“ Sirka se mu v koutku houpala nahoru a dolů a zíral neúprosně na Bulíka.
„Jestli ne, tak co…?“ zašeptal Bulík.
Truls vypadal, jako by přemýšlel.
„Jestli ne, tak co…?“ zopakovala Líza se zatajeným dechem.
„No tak, Trulsi,“ vybízel ho Trym. „Řekni jim, co uděláš…“
„Zavři zobák,“ zakřičel na něj Truls. „Nech mě přemýšlet.“ Po chvíli přemýšlení se mu rozzářil obličej. „Už to mám! Jestli ne, namažeme vás celé medem a přivážeme na vrchol támhle toho dubu. Ať si vás tam sežerou vrány.“
Truls ukázal na velký strom, jehož kmen byl zhruba tak tlustý jako čtyři takoví tatínkové, jakého měla Líza. A dva takoví, jakého měli Truls a Trym.
Všichni se podívali nahoru.
„No to mě podrž,“ hlesl Bulík.
„Páni,“ užasla Líza.
„Tý vado,“ dodal ohromeně Trym.
…
