13. kapitola
Dokonalý den?
Bulík a Líza cestou ze školy tančili. Byl to dokonalý den. Všechno začalo tím, že Truls a Trym snědli prdonautí prášek, který je vystřelil do vzduchu. A pokračovalo tím, že se s nimi chtěly všechny děti kamarádit. Dokonce i paní Strobeová měla dobrou náladu. A když jí Bulík dal jednu ze svých neobvyklých odpovědí, smála se, až jí tekly slzy, poplácala ho po hlavě a řekla, že ji nepřestává udivovat, kolik prapodivných věcí se mu tam vejde. A odpoledne měli Líza, Bulík a doktor Proktor prodávat ještě víc prášku, skamarádit se s ještě více dětmi a sníst ještě více karamelového pudinku, a pak jenom čekat, než bude 17. května. Takže se není co divit, že jim bylo do tance. Neboť co se mohlo pokazit?
Nic, říkal si Bulík.
Nic, říkala si i Líza.
Proto je vůbec nezarazilo, že v Dělové ulici parkovalo policejní auto.
„Uvidíme se po večeři,“ vesele zašvitořila Líza.
„Jasnačka,“ prohodil Bulík a jedním skokem přeskočil branku.
Vyběhl schody, a zrovna když chtěl vejít dovnitř, všiml si, jak hustým trávníkem kráčí nějaká skupinka lidí k brance doktora Proktora. Byli to dva muži v policejních uniformách, jeden s převislým knírem, druhý s knírem skrouceným. Působili oba dost odhodlaně a mezi sebou drželi doktora Proktora, který rozhazoval rukama a vypadal velice rozrušeně.
„Stůjte!“ křičel na ně Bulík, seskočil ze schodů a utíkal k plaňkovému plotu. „Ve jménu zákona stůjte!“
Skupinka se zastavila a otočila k Bulíkovi.
„To my jsme tady zákon,“ řekl policista s převislým knírem. „Ne ty.“
„Co se tu děje? Co udělal doktor Proktor?“
„Provinil se proti zákonu,“ odpověděl policista se skrouceným knírem. „A něco takového nebere policie na lehkou váhu.“
Doktor zavzdychal. „Oni tvrdí, že tady dětem v okolí prodávám životu nebezpečný prášek. Vždyť Prdicí Prášek Doktora Proktora by neublížil ani mouše.“
Policisté vyvedli doktora Proktora brankou k zaparkovanému autu. Bulík se rozběhl za nimi.
„Počkejte!“ zakřičel na ně. „A kdo říká, že Prdicí Prášek Doktora Proktora je nebezpečný?“
„Otec dvou chlapců, které tento pekelný prášek vystřelil do vzduchu,“ prohlásil ten s převislým knírem a otevřel Proktorovi zadní dveře od auta. „Volal nám a oznámil, abychom tohoto šíleného profesora zadrželi. A v tom měl samozřejmě pravdu. Vystřelovat tak mladé chlapce do vzduchu… Doktore, tady pozor na hlavu.“
„Bulíku, běž se navečeřet,“ posílal ho domů doktor Proktor, zatímco ohýbal hlavu, aby mohl nastoupit do auta. „Mně se snad podaří vysvětlit toto nedorozumění na policejní stanici.“
Ale Bulík se jen tak nedal. „Vy zabedněné palice! To přece nebyl doktor Proktor, kdo jim dal ten prášek, který je vystřelil na dub!“
„Pa-li-co?“ vykoktal ze sebe ten se skrouceným knírem.
„Tak kdo jim teda dal ten prášek?“ nechápal ten s převislým knírem.
„To jsem byl já,“ přiznal se Bulík a rázně se před nimi postavil s rukama v bok.
Ti dva policisté se podívali nejprve na Bulíka, poté jeden na druhého a pak se dali do smíchu.
„Takový mrňavý capart jako ty?“ chechtal se ten se skrouceným knírem.
„Že by takový skrček měl co do činění s tak závažným přečinem?“ řehtal se i ten s převislým knírem.
„Tak dobrá,“ procedil mezi zuby Bulík a nasupil se asi jako nafukovací žába. „Kdybyste ve jménu zákona poslouchali, tak by ty vaše bystré policejní mozky slyšely, že jsem říkal, že je ten prášek vystřelil na dub. Vy jste o žádném stromě nemluvili, takže jak jinak jsem to mohl vědět?“
„Hmm,“ zamyslel se ten s převislým knírem, nadzvedl si policejní čepici a poškrábal se na lesklé lebce, kterou měl pod ní. „Na tom něco je. Jak je teda možné, žes to věděl?“
„Vždyť vám to tu celou dobu povídám,“ prskal Bulík. „To já jim prodal ten prášek. A ne ten normální, neškodný prášek, který prodává doktor Proktor. Kdepak, drazí pánové…“
Bulík se zhluboka nadechl, aby ze sebe vypravil velmi dlouhou větu:
„Prodal jsem jim Prdonautí Prášek Doktora Proktora i přesto, že sám doktor rozhodl prodávat jej výhradně Americkému národnímu úřadu pro letectví a kosm…
