18. kapitola
Ještě větší útěk
Slunce vyšlo nad Oslem a nad pevností Akershus, ve které panoval velký rozruch.
„Cože?“ zuřil velitel. „Střelný prach ze Šanghaje je pryč?“
„Šéfe, zmizel včera odpoledne během vykládání lodi na molu,“ zahlásil vzpřímený, ale očividně nervózní gardista.
„Zmizel? Jak mohl zmizet?“
„Šéfe, přístavní dělník tvrdí, že jej sežral škrtič.“
Velitel řval, až se okenní tabulky v jeho kanceláři třásly: „To se mi snažíte namluvit, že celou bednu s prachem sežral nějaký had?“
„Ne, šéfe. Já se vám snažím namluvit jen to, co se mi snažil namluvit ten dělník.“
Velitelova tvář byla teď tak rudá a břicho měl tak nafouknuté, že se gardista obával, aby každou chvíli nepraskl. „Samé výmluvy! Tomu nemehlu spadla bedna do moře! Víte, co to znamená, můj drahý dělostřelče?“
A dělostřelec věděl, co to znamená. Znamenalo to, že poprvé po sto letech nebude odpálena královská salva. Lidé od Stromstadu u hranic se Švédskem až po Polsko, ba dokonce až na Madagaskaru se budou posmívat té malé zemičce nahoře na severu a budou vymýšlet slova, která se rýmují na Norsko. Čorsko a Mořsko a Horsko a jiná, která možná neznějí tak špatně v češtině, ale která můžou znamenat něco hodně směšného třeba v takové madagaskarštině.
„Co teď uděláme?“ zeptal se gardista.
Velitel klesl do židle jako veliký rudý balón, který náhle splaskl, praštil čelem do psacího stolu a nehýbal se. Zkoušel něco říct, ale jeho rty jen mumlaly cosi do stolu, takže mu nebylo rozumět.
„Co jste říkal?“ zeptal se gardista.
Velitel zvedl hlavu ze stolu. „Říkal jsem, že nevím.“
Zato slunce svítilo a usmívalo se, jako by se nechumelilo. To by zrovna v takový den nemělo. Pojďme si totiž stručně shrnout, jak se věci mají:
Velitelův střelný prach je fuč. Bulík je sněden. Doktor Proktor je zavřený ve vězení. A jeho prášek je ukraden tou zlotřilou rodinou Tránů.
Jak je tedy možné, že to vypadá, jako by si Líza radostně a bezstarostně hrála na svůj klarinet a pochodovala se zbytkem dolgenského školního orchestru ulicemi města onoho brzkého rána den před samotným sedmnáctým květnem? Je vůbec možné, že pustila z hlavy všechny problémy? Je možné, že není tou, za kterou jsme ji pokládali, a že jsou jí její přátelé úplně ukradení? Anebo je možné, že ví něco, co my nevíme?
Možná, ale my zase víme něco, co neví ona. Víme, že Bulík byl sněden anakondou. A jediný, kdo to kromě nás a škrtiče ví, je Bulík sám.
Snědl mě škrtič, docházelo Bulíkovi, když seděl potmě uvnitř hadího těla, které se hýbalo a vlnilo, zatímco ze stropu a zdí cosi kapalo. Byl pořád ještě celý rozbolavělý z toho, jak ho had zhltnul úzkým krkem. Uvnitř bylo ale dost místa a on byl víceméně pořád celý. Právě tohle byla ale jen otázka času. Protože ze strany 129 v knize „ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI“ věděl, že to, co na něj kapalo, byly leptavé žaludeční šťávy. A ty postupně rozloží jeho tělo na menší kousky. Jako to provedly s nějakým nebožákem, po němž Bulík uvnitř našel kovový obojek, když se tu dnes v noci ocitl.
Ještě předtím, než přestal účinkovat samosvítící prášek, si stačil přečíst jméno, které na něm bylo vyryto. Attila. To bylo všechno, co po tom chudákovi zbylo. Žaludeční šťávy už pomalu propalovaly podrážky Bulíkových bot a zápach škvařící se gumy ho dráždil v nosních dírkách. Nebylo nejmenších pochyb, že kráčel vstříc pomalé a poněkud kruté smrti. Veškeré naděje, že ho škrtič vykýchne nebo vyškytne, byly naprosto mizivé. Bylo jasné, že musel na něco urychleně přijít.
A taky že přišel.
Vytáhl z kapsy obálku s prdonautím práškem.
Škrtič Anna Konda se zprudka probudil. Zdál se mu stejný sen jako vždycky. O tom, jak plaval se svou matkou v té líbezné, teplé řece Amazonce. Všude okolo byly piraně, krokodýli, jedovatí hadi a další dobří přátelé a on byl šťastný jak blecha. A jak ho jedné noci lapili do sítě, vytáhli z vody a převezli do nějaké ledově chladné země, kde skončil ve zverimexu. A jednoho dne tam došel tlustý chlapeček se svým otcem, který křičel na …
