10. kapitola
Bulík dělá tajnosti a vyprávění o Julietě Margarínové
Na druhý den se na školním dvorku začaly šířit zvěsti o nějakém prášku, po kterém má člověk prdět hlasitěji než kdykoliv předtím. A prý se při tom nemusí ani tlačit. Ze všeho nejlepší na tom bylo, že to vůbec nemá smrdět. Někdo říkal, že to dělá větší rachot než třináct bouchacích kuliček, tři petardy a půl tyčky dynamitu dohromady a že to má být levnější než láhev limonády. Navíc to prý není vůbec nebezpečné a zakázané. Zkrátka řečeno, děti ve škole měly za to, že to zní až moc dobře, aby na tom bylo něco pravdy.
Nikdo z nich ale netušil, kde by se tenhle prášek dal sehnat. Něco jim říkalo, že Líza a Bulík, ten nový prťavý klučina se zrzavými vlasy, věděli víc než oni.
A Líza s Bulíkem ne a ne něco říct.
O každé přestávce na ně ostatní děti dotíraly, ale Líza se jen lišácky usmívala a z Bulíka padaly věty jako: „No, to by mě zajímalo, jaképak bude asi zítra počasí.“ Anebo: „Něco mi říká, že dneska budou v jídelně k obědu špagety s kečupem.“
O velké přestávce za nimi došli k pitné fontáně Truls a Trym.
„Hele, prckové,“ obořil se na ně Truls a postavil se přímo před ně. „Co jsme to slyšeli za řeči o tom novém prášku? Ven s tím.“
Bulík zaklonil hlavu, aby na ně viděl, a zastínil si dlaní oči: „Namouvěru mě zrak nešálí a vidím dva exempláře idiotus kolossalus. Pozoruhodné.“
„Jaks nás to nazval?“ zeptal se Truls a popošel ještě o krok blíž. Líza bezděčně couvla, ale Bulík se ani nehnul.
„Idiotus kolossalus,“ odpověděl s úsměvem. „Dinosaurus, který žil v 17. století. Nevídaně silný a velký. Být na vašem místě, cítil bych se polichocen.“
„Fakt?“ šklebil se Truls a svraštil jedno oko, takže vypadal jako jednooký troll. „A jak moc byl silný?“
„Nepředstavitelně silný,“ pokračoval Bulík. „Idiotus kolossalus měl tolik tun svalů, že byl znám historicky nejmenším mozkem v poměru k tělesné váze.“
„Slyšels?“ obrátil se Trym na Trulse. „Skrček říkal ‚malý mozek‘!“
„Poslouchej!“ osopil se Truls na Bulíka a chňapnul ho za límec od košile. „Cos myslel tím malým mozkem?“
Bulík si povzdychl. „Vy vůbec nedáváte pozor. Idiotus kolossalus měl ve skutečnosti mozek třikrát větší než vaše dva mozky dohromady. Jenže v poměru k osmdesáti tunám svalů byl stejně pořád malý. Chápete? To jsou jednoduché počty.“
Truls a Trym na sebe vrhli nechápavý pohled.
„Dost těch mozkokeců,“ řekl Truls a pustil límec Bulíkovy košile. „Kde je ten prášek, ty pidibačkoro?“
Bulík se nenápadně rozhlédl. „No dobrá,“ zašeptal. „Protože jsme v podstatě sousedi, dozvíte se něco, co nikdo jiný neví.“
Truls a Trym přistoupili blíž, aby Bulíka lépe slyšeli.
„Zítra, tady u pitné fontány,“ šeptal Bulík, „prozradím já a Líza všechno dětem ze školy. Ale víte o tom jenom vy. Jasné? Takže ani muk.“
„Budem mlčet jako hrob,“ ujistil ho Trym.
Truls se podíval na Bulíka, jako by se mu na tom všem něco nezdálo, ale nějak se mu nedařilo zjistit co přesně. Naštěstí zazvonilo na hodinu dřív, než na to přišel.
Líza, Bulík a doktor Proktor dělali toho odpoledne až do setmění spoustu plánů a příprav. Nakreslili plakát, který měl viset na brance, aby bylo všem jasné, kde probíhá prodej. Připravili prodejní stůl s kasičkou a drobnými na vrácení a nachystali prdicí prášek. Ze zavařovačky nabrali polévkovou lžící Naprosto Obyčejný Prdicí Prášek Doktora Proktora do malých igelitových sáčků, které se rozhodli prodávat po třech korunách za kus. Přestože Líza a Bulík chtěli, aby si doktor Proktor peníze nechal, trval doktor na tom, že si vydělané peníze mezi sebou rozdělí na tři díly.
„Dejte pozor, abyste nabírali ze správné zavařovačky a nesypali do sáčků omylem prdonautí prášek,“ pochechtával se doktor Proktor.
„Bez obav,“ ujišťoval ho Bulík, který měl na starost nasypat čajovou lžičkou speciální směs prdonautího prášku do třech různých obálek, kterým teď chyběly jen známky, protože adresáta už na ně Líza napsala: NASA, Spojené státy americké. Uchovávat mimo dosah dětí.
Nad vysokou hrušní pozorovali vlaštovk…
