7. kapitola
Té noci v kanálu pod Oslem
V kanalizaci, která se rozkládá všude pod Oslem, existují velcí tvorové. Tak velcí, že by vás hned přešla chuť je potkat. Kdybyste ale zvedli víko od kanálu v jedné z osloských ulic a posvítili si na ten odpadní svět baterkou, mohlo by se vám klidně stát, že spatříte, jak se světlo odrazí v zubech ve chřtánu jedné z těch velkých, slizkých potvor dřív, než vám zmizí před očima. Anebo dřív, než se vám zakousne do hrdla. Jsou to totiž pěkně rychlé potvory. A teď není řeč o těch obyčejných, nevinných rattus norwegicus, tedy o malých norských krysách, ale o pořádně obludných obludách. O takových, jako je Attila. Attila byl starý mongolský hryzec, který měl pětatřicet let a vážil patnáct kilo. Pokud byste se o něm chtěli dočíst něco víc, nalistujte si stranu 678 v knize „ZVÍŘATA, JEJICHŽ EXISTENCI BYSTE SI RADĚJI NEPŘÁLI“.
Když si Attila usmyslil, snídal s oblibou malé rattus norwegicus. Byl králem městské kanalizační sítě. Což znamená, že se za něj doposud pokládal.
Jeho kralování začalo před mnoha a mnoha lety, ale nebylo tomu tak odjakživa. Když mu bylo několik měsíců a byl docela malé sladké klubíčko vážící pár deka, koupila jej ve zverimexu jedna rodina ze čtvrti zvané Hovseter. Koupili ho, protože jejich tlustý chlapeček ukázal na Attilu prstem a křičel, že takovou krysu chce. A rodiče udělali, jak chlapeček přikázal.
Atilla ze všeho nejvíc nesnášel rybí karbenátky, kterými jej krmili. Nasazovali mu kovový obojek, na němž bylo vyryto jméno Atilla, a ten tlustý chlapeček trýznil chudáčka hryzce tím, že ho každičký den píchal přes klec klacíkem. Každičký den, až se jednoho dne Attila vykrmil z rybích karbenátků natolik, že musel dostat novou klec, zatímco se stále ještě vešel do otvoru v té staré.
To byl právě den, kterého se Attila nemohl dočkat. Takže když chlapeček strčil ruku do klece, aby jej vytáhl, otevřel Attila chřtán, jak nejvíc mohl, a zakousl se do toho lahodného, měkoučkého bílého lidského masa. To byly panečku jiné karbenátky!
A zatímco chlapeček křičel a krvácel, vyrazil Attila střelhbitě, jak se na mongolského hryzce sluší a patří, ven z klece, ven z bytu, pryč z nadzemního života ve čtvrti Hovseter a rovnou do kanálu. Odtud už si pak našel cestu až do centra Osla, kde si získal respekt svým nestvůrným chováním. Byl postrachem všech rattus norwegicus od kanálových vík ve stanici metra Majorstua až po čističku odpadních vod v Akeru.
Ale té noci, hluboko pod Oslem, kdy Líza a Bulík spali sladce jako nemluvňata, to byl Attila, kdo byl strachy bez sebe. Třásl se skrčený v koutku jednoho kanálu, neboť v záblesku světla spatřil cosi přímo před sebou. Záblesk zubů. Ještě větších zubů, než jaké měl on sám. Že by na té legendě, kterou slýchával po celé ty roky v osloské městské kanalizaci, bylo přece jen něco pravdy? Cítil, jak mu jeho mongolské srdce hryzce bije strachem. A do toho ta tma tmoucí. Vůbec poprvé Attila pomyslel na to, že to vlastně v kanálu dost zapáchá a že by si docela i uměl představit být právě teď na jakémkoliv jiném místě než v téhle stoce. Dokonce i ve čtvrti Hovseter. Attila se zkoušel nějak utěšit. Beztak byla ta legenda jen povídačka. Anakonda? Povídačky pro dětičky. Anakonda je škrtič, který se živí velkými hryzci a podobnou havětí a žije v Amazonii, a ne hluboko pod Oslem, kde vůbec žádní hryzci nejsou. Teda až na jednoho. Právě tohle Attilu párkrát napadlo.
A zatímco ho napadaly další věci, něco se k němu blížilo. Bylo to velké jak otvor v nafukovacím kruhu, který byl kolem dokola posetý zuby o velikosti zmrzlinových kornoutů. Syčelo to a mělo to tak odporný dech, že zbytek kanálu voněl ve srovnání s tím jak louka plná kvítí.
Bylo to tak děsivé, že Attilovi zkrátka nezbývalo než sevřít pevně oči.
Když je znovu otevřel, všude okolo něj cosi bez ustání kapalo. A byla tak strašná tma. Jako kdyby neseděl někde v kanálu, ale uvnitř něčeho, co bylo ještě temnější. Stěny jako by se pohybovaly, stahovaly k sobě a vlnily. Skoro jako by se nacháze…
