22. kapitola
Chvíli jsem seděl jako ztuhlý s fotografií v ruce, nežli jsem sebral dostatek síly, abych ji s předstíranou lhostejností dokázal vrátit. Současně jsem na Poirota vrhl kradmý pohled: všiml si něčeho? K mé úlevě se však nezdálo, že se o mě zajímá. V mém chování neshledal nic podivného.
Prudce vstal.
„Nesmíme ztrácet čas. Musíme se rychle vypravit. Moře bude naštěstí klidné.“
Ve zmatku, spojeném s odplutím, mi k přemýšlení nezbýval čas, ale jakmile jsme už byli na palubě a já se ujistil, že mne Poirot nepozoruje, vzal jsem rozum do hrsti a situaci si v klidu rozebral. Co všechno Poirot ví a proč chce dívku najít? Podezřívá ji, že byla svědkem Jackova zločinu? Nebo se domnívá – ale to by nebylo možné!
Jistě neměla důvod nenávidět staršího Renaulda a přát mu smrt. Proč se vrátila na místo činu? Opatrně jsem probíral události. Z vlaku musela vystoupit v Calais, kde jsem se s ní tehdy rozloučil. Není tedy divu, že jsem ji na lodi nenašel. Jestli povečeřela v Calais a pak nasedla na vlak do Merlinville, mohla do vily Geneviéve dorazit asi tak v době, jak tvrdí Françoise. Co dělala po odchodu z domu krátce po desáté? Pravděpodobně buď odešla do hotelu, nebo odjela zpět do Calais. A potom? K vraždě došlo v úterý v noci a ve čtvrtek ráno se v Merlinville objevila znovu. Opustila vůbec Francii? Vážně jsem o tom pochyboval. Co ji tam drželo? Naděje, že uvidí Jacka? Řekl jsem jí, že je na moři a míří do Buenos Aires, čemuž jsme tehdy věřili. Třebas věděla, že Anzora nevyplula, ale k tomu by byla musela mluvit s Jackem. Jestlipak mladý Renauld, jenž se vrátil kvůli rozloučení s Martou Daubreuilovou, nepotkal náhodou Bellu Duveenovou, kterou bez milosti odmrštil?
Začínalo mi svítat. Kdyby tomu tak bylo, měl by Jack potřebné alibi. Za těchto okolností jsem si však tím spíš nedovedl jeho mlčení vysvětlit. Proč nechtěl promluvit otevřeně? Obával se, že by se zpráva o jeho dřívějším vztahu dostala k sluchu Marty Daubreuilové? Nespokojeně jsem zavrtěl hlavou. Vždyť ta záležitost byla naprosto nevinná, bláznivá mladá láska a cynicky mě napadlo, že chudé francouzské děvče by přece bez vážnějšího důvodu nenechalo syna milionáře, tím spíš, když jej vášnivě milovalo.
V Doveru se ke mně připojil Poirot čilý a usměvavý a cestou do Londýna se nepřihodilo nic zvláštního. Dorazili jsme tam po deváté hodině a já předpokládal, že se ihned odebereme do svých pokojů a do rána nebudeme nic podnikat.
Jenže Poirot měl jiné plány.
„Nesmíme ztrácet čas, mon ami. Zpráva o zatčení se v anglických novinách objeví sice až pozítří, přesto nemáme času nazbyt.“
Nepochopil jsem dobře jeho zdůvodnění, jen jsem se zeptal, jak doufá dívku najít.
„Vzpomínáte na Josefa Aaronse, divadelního agenta? Ne? Pomohl jsem mu jednou s jakýmsi japonským zápasníkem. Byl to docela zajímavý případ, musím vám ho někdy vylíčit. Ten nám bezpochyby poradí.“
Dost dlouho trvalo, než jsme vypátrali, kde pan Aarons může být, a teprve po půlnoci jsme ho skutečně objevili. Poirota pozdravil skutečně vřele a projevil ochotu v každém ohledu nám pomoci.
„Jen málokoho v našem oboru neznám,“ rozzářil se upřímně.
„Dobrá, monsieur Aaronsi, hledám dívku jménem Bella Duveenová.“
„Bella Duveenová. Jméno je mi povědomé, i když zatím nevím, kam je zařadit. Jaký má obor?“
„To právě chci zjistit. Tady máte její fotografii.“
Pan Aarons se na podobenku zadíval a pak rozjasnil líce.
„Už vím!“ Plácl se do stehna. „Duo Dulcibella přece!“
„Duo Dulcibella?“
„Přesně tak. Jsou to sestry. Akrobatky, tanečnice a zpěvačky. Docela dobré číslo. Myslím, že teď vystupují někde na venkově – pokud nejsou na dovolené. V minulých dvou třech týdnech pracovaly ještě v Paříži.“
„Můžete mi přesně zjistit, kde teď jsou?“
„Nic není snadnějšího. Jděte si lehnout a ráno vám vzkážu.“
Po tomto slibu jsme se rozloučili a Aarons skutečně dostál slovu. Asi v jedenáct hodin nazítří přišla naškrábaná zpráva:
„Duo Dulcibella vystupuje v divadle Palace v Coventry. Mnoho zdaru!“
Bez okolků jsme vyrazili do C…
