Celá e-kniha Vražda na golfovém hřišti ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
13. kapitola
S velkou chutí jsme poobědvali. Chvíli jsme jedli mlčky a pak Poirot škodolibě prohodil:
„Eh bien! Nepovíte mi teď o tom svém nerozvážném kousku.
Cítil jsem, že rudnu.
„Narážíte na tu ranní příhodu?“ Podařilo se mi nasadit naprosto lhostejný tón, jenže na Poirota jsem nestačil. V několika minutách ze mne vytáhl celý příběh a jiskřilo mu přitom v očích.
„Jak romantické! Prozraďte mi jméno té okouzlující mladé dámy.“
Musel jsem přiznat, že je neznám.
„Čím dál tím romantičtější! První setkání ve vlaku z Paříže, druhé zde. Z cestování se stávají schůzky milenců, není tomu tak?“
„Nebuďte hlupák, Poirote.“
„Včera to byla slečna Daubreuilová, dneska slečna – Popelka! Máte srdce jako Turek. Měl byste si zařídit harém!“
„Chcete mě jen dopálit. Slečna Daubreuilová je skutečná krasavice a velice ji obdivuji, to nepopírám. Ta druhá taková není – a vůbec nepředpokládám, že ji někdy ještě uvidím.“
„Vy jste jí nenavrhl další schůzku?“
Neunikl mi pátravý pohled, který na mne vrhl. Před očima mi vytanula slova „hotel Maják“, jakoby napsaná velkými ohnivými písmeny, a slyšel jsem její hlas: „Přijďte mne navštívit“, i svou odpověď: „Přijdu.“
„Pozvala mne,“ odpověděl jsem bezstarostně, „ale pochopitelně nepůjdu.“
„Proč pochopitelně?“
„Prostě nechci. Nemám nejmenší chuť.“
„Zmínil jste se, že slečna Popelka bydlí v hotelu Anglie, viďte?“
„Ne. V hotelu Maják.“
„Máte pravdu. Zapomněl jsem.“
Hlavou mi prolétla nedůvěra. O žádném hotelu jsem se před Poirotem nezmínil. Pohled přes stůl mě však uklidnil. Krájel si chléb na malé, úhledné čtverečky a byl do své činnosti plně zabrán. Nejspíš se domníval, že jsem udal jméno hotelu, kde dívka bydlí.
Kávu jsme pili venku, s vyhlídkou na moře. Poirot si vykouřil jednu ze svých krátkých cigaret a pak vytáhl z kapsy hodinky.
„Vlak do Paříže odjíždí ve dvě dvacet pět,“ podotkl. „Měl bych vyrazit.“
„Do Paříže?“ zvolal jsem.
„Právě to jsem řekl, mon ami.“
„Vy se chystáte do Paříže? Proč?“
„Hledat Renauldova vraha,“ odpověděl nesmírně vážně.
„Podle vás je v Paříži?“
„Vím naprosto určitě, že tam není, nicméně tam po něm musím pátrat. Nerozumíte mi, ale ve vhodné chvíli vám všechno vysvětlím. Věřte, že cesta do Paříže je nezbytná. Nezdržím se tam dlouho, pravděpodobně do zítřka. Nezvu vás s sebou. Zůstaňte tady a hlídejte Girauda. A taky se věnujte mladšímu Renauldovi.“
„Tím jste mi připomněl, že mám pro vás otázku: Jak jste se dověděl, že Jack a Marta se milují?“
„Znám lidskou povahu, příteli. Dejte si dohromady chlapce, jako je mladý Renauld, krasavici, jako je Marta, připočtěte k tomu hádku – buď pro peníze nebo ze žárlivosti, vzpomeňte si, co Léonie řekla o Jackově hněvu – já usoudil, že šlo o žárlivost – a nemýlil jsem se.“
„Vy ste tedy tušil, že Marta miluje mladého Renaulda?“
Poirot se usmál.
„Viděl jsem její vyděšené oči. Na slečnu Daubreuilovou vždycky myslím jako na děvče s ustrašenýma očima.“
Mluvil tak vážně, že ve mně vyvolal nepříjemný dojem.
„Co tím chcete naznačit?“
„Myslím, že se nám to oběma brzy ujasní. Musím už jít.“
„Vyprovodím vás.“ Při těch slovech jsem vstal.
„Nic takového neuděláte. Zakazuji vám jít se mnou.“
Řekl to tak důrazně, že jsem na něj v úžasu zůstal civět.
„Svá slova myslím vážně. Au revoir.“
Po Poirotově odchodu jsem nevěděl, co mám dělat. Sešel jsem na pobřeží, kde mě bavilo pozorovat koupající se, aniž pohled na ně ve mně vzbudil touhu připojit se k nim. Skoro jsem doufal, že mezi nimi bude skotačit Popelka v nějakých krásných plavkách, ale nebylo po ní ani památky. Bez cíle jsem se loudal podél pláže ke vzdálenějšímu konci města a najednou mě napadlo, že by konec konců bylo pouze slušné, kdybych se na dívku zeptal. Tím by mohla záležitost skončit a víc bych se o ni nemusel starat. Kdybych však za ní nezašel, pravděpodobně by mě ve vile vyhledala sama.
Po tomto rozhodnutí jsem odbočil z pláže směrem do města. Velice skromný hotel Maják mi nedalo práci najít, spíš bylo dost trapné, že neznám jméno dámy, kterou hledám. Aby…
