LOUPEŽ VE VÍKENDOVÉ CHATĚ
„Už jsem na něco přišla,“ řekla Jana Helierová.
Její tvář ozářil důvěřivý úsměv dítěte očekávajícího pochvalu. Byl to úsměv, který každý večer dojímal londýnské obecenstvo a na němž vydělávali fotografové.
„Stalo se to jedné mé přítelkyni,“ pokračovala opatrně.
Ihned se jí ode všech přítomných dostalo povzbudivých, i když trochu pokryteckých pobídek. Plukovník Bantry, paní Bantryová, sir Henry Clithering, dr. Lloyd a stará slečna Marplová byli všichni do jednoho přesvědčeni, že ta přítelkyně je Jana sama. Byla by totiž naprosto neschopná zapamatovat si a zajímat se o něco, co se týkalo někoho jiného.
„Má přítelkyně,“ pokračovala Jana, „(nebudu uvádět její jméno) byla herečka — velmi dobrá herečka.“
Nikdo neprojevil údiv. Sir Henry Clithering si v duchu myslel: ‚To jsem zvědav, jak dlouho jí to bude trvat, než zapomene, že vykládá o někom jiném, a začne říkat já místo ona?‘
„Má přítelkyně byla na turné po venkově — bylo to asi před dvěma roky. Bude asi lepší, když jméno toho města neprozradím. Leželo někde u řeky, nepříliš daleko od Londýna. Nazvu je…“
Odmlčela se a stáhla v zmatku obočí. Usilovně přemýšlela, ale vymyslet si i to nejjednodušší jméno bylo na ni příliš mnoho. Sir Henry jí přišel na pomoc. „Co abychom je nazvali Riverbury?“ navrhl vážně. „Ach ano, to se báječně hodí. Tak Riverbury, budu si to pamatovat. Jak jsem tedy říkala, má přítelkyně byla v Riverbury se svou divadelní společností a přihodila se jí velmi zvláštní věc.“ Znovu svraštila obočí. „Je to hrozně těžké, říci právě to, co chcete,“ postěžovala si. „Člověk si věci poplete a řekne první to, co má říci na konec.“
„Ale vždyť vám to jde krásně,“ řekl dr. Lloyd povzbudivě. „Jen pokračujte.“
„Tak se tedy přihodila tahle zvláštní věc. Má přítelkyně byla povolána na policii. Šla tam tedy. Jak to vypadalo, do chaty u řeky se někdo vloupal a zatčen byl mladík, který se hájil velmi podivnou historkou. A tak pro mou přítelkyni poslali.
Nikdy předtím na policii nebyla, ale byli k ní moc milí — opravdu moc milí.“
„Není divu,“ řekl sir Henry.
„Seržant — myslím, že to byl seržant — nebo to snad byl inspektor — jí nabídl židli a vysvětlil jí to, a samozřejmě hned jsem viděla, že je to nějaký omyl…“
‚Aha,‘ pomyslil si sir Henry. ‚Tady to máme. To jsem si myslel.‘
„Má přítelkyně tedy řekla, že je to omyl,“ klidně pokračovala Jana, která ani nevěděla, že se podřekla. „Vysvětlila, že zkoušela se svou náhradnicí v hotelu a že o tom panu Faulkenerovi nikdy neslyšela. A seržant řekl:,Slečno Hel…‘“
Zarazila se a začervenala.
„Slečno Hermanová,“ dopověděl sir Henry a čtverácky zamrkal.
„Ano — ano, to by šlo. Děkuji vám. Řekl tedy: ‚Slečno Helmanová, hned jsem si myslel, že je to nějaký omyl, protože jsem věděl, že bydlíte v hotelu ‚U mostu,‘ a zeptal se, zda bych něco namítala, aby došlo ke konfrontaci — nebo abych byla konfrontována? Už se nepamatuju.“
„Na tom opravdu nezáleží,“ řekl sir Henry povzbudivě.
„Zkrátka konfrontována s tím mladíkem. Řekla jsem tedy: ‚Samozřejmě že ne.‘ Tak ho přivedli a řekli: ‚Tohle je slečna Helierová,‘ a — Ach, no ne!“ Jana se zarazila s otevřenými ústy.
„Nevadí, má milá,“ utěšovala ji slečna Marplová. „To víte, že jsme to museli uhádnout. A neřekla jste nám přece jméno toho místa a ostatní věci, na kterých opravdu záleží.“
„Chtěla jsem to opravdu vyprávět, jako by se to stalo někomu jinému. Ale to je těžké, že ano? Člověk hned zapomene.“
Všichni ji ujistili, že je to velmi těžké, a tak uklidněné pokračovala ve svém trochu popleteném vyprávění.
„Byl to hezký muž — docela hezký muž. Mladý, s vlasy trochu do ruda. Zůstal stát s otevřenými ústy, když mě uviděl. A seržant se zeptal: ‚Je to ta dáma?‘ A mladík odpověděl: ‚Ne, není. To jsem byl ale osel.‘ Usmála jsem se na něj a řekla, že to nevadí.“
„Jako bych to viděl,“ řekl sir Henry. Jana Helierová se zamračila.
„Počkejte — kde bych teď vlastně měla pokračovat?“
„Snad byste nám měla říct, drahoušku, oč vlastně šlo?“ řekla slečna Marplová tak…
