Celá e-kniha 18 oříšků k rozlousknutí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II.
Monsieur Hercula Poirota Rhodos zklamal. Přijel si na Rhodos odpočinout a chtěl mít pokoj. Chtěl mít především pokoj od zločinu. Bylo mu řečeno, že v druhé polovině října bude Rhodos skoro opuštěný. Klidné, odlehlé místo.
To bylo celkem pravda. Jediní hosté tu byli Chantryovi, Goldovi, Pamela, Susan, generál a on a dvě italské dvojice. Ale inteligentní mozek Hercula Poirota poznal, že události v tom úzkém kruhu lidí spějí k nevyhnutelnému dramatu.
„To je tím, že myslím jenom na zločiny,“ říkal si vyčítavě. „To bude ze špatného trávení. Stále si něco představuju.“
Ale starost ho neopouštěla.
Jednou ráno sešel dolů a našel paní Goldovou na terase s ruční prací.
Když k ní šel, měl dojem, že zahlédl, jak paní Goldová rychle schovala batistový kapesníček.
Oči paní Goldové byly suché, ale podezřele se leskly Její chování mu připadalo jako trochu příliš veselé. Byla to veselost trošičku přehnaná.
Řekla:
„Dobré jitro, monsieur Poirote,“ s takovým nadšením že vzbudilo jeho pochybnosti.
Cítil, že nemůže být tak zcela potěšená, že ho vidí, jak vypadala. Protože ho konečně nijak zvlášť neznala. A ačkoliv byl Hercule Poirot domýšlivý mužíček, kde šlo o jeho povolání, byl zcela skromný v odhadu svých osobních půvabů.
„Dobré jitro, paní Goldová,“ odpověděl, „zase máme jeden krásný den.“
„Není to báječné? Ale my s Douglasem máme vždycky štěstí, pokud jde o počasí.“
„Opravdu?“
„Ano. Máme opravdu celkem štěstí. To víte, monsieur Poirote, když člověk vidí tolik nesnází a neštěstí a tolik manželství, která se rozvádějí, tak je vděčný za vlastní štěstí.“
„To rád slyším, paní Goldová.“
„Ano. Douglas a já jsme spolu ohromně šťastni. Jsme spolu pět let a konečně pět let dnes je dlouhá doba…“
„Nepochybuji o tom, že v některých případech ono se to může zdát jako věčnost, paní Goldová,“ řekl Poirot suše.
„…ale já si opravdu myslím, že jsme teď šťastnější, než když jsme se vzali. Víte, my se k sobě tak dokonale hodíme.“
„To je ovšem všechno.“
„Proto je mi tak líto lidí, kteří nejsou šťastni.“
„Myslíte…“
„Ach, mluvila jsem všeobecně, monsieur Poirote.“
„Chápu, chápu.“
Paní Goldová vzala pramínek hedvábí, podržela je proti světlu, spokojeně na ně pohlédla a řekla:
„Například ta paní Chantryová…“
„Paní Chantryová?“
„Myslím, že to naprosto není slušná ženská.“
„Ne. To asi ne.“
„Jsem si tím vlastně zcela jistá, že to není slušná ženská. Ale člověku je jí nějak líto. Protože přes všechny její peníze a krásu a všechno to…“ Paní Goldové se třásly prsty a byla naprosto neschopná navléknout do jehly. „…to není žena, u které muži vydrží. Je to ten druh ženy, které mají muži velmi brzy dost. Nejste také toho názoru?“
„Já sám bych měl za krátkou dobu hovoru s ní dost,“ řekl opatrně Poirot.
„Ano, to mám právě na mysli. Má ovšem jistou přitažlivost.“ Paní Goldová zaváhala, rty se jí zachvěly a píchla nejistě do látky. I méně bystrý pozorovatel než Hercule Poirot by si musil všimnout jejího žalu. Nedůsledně pokračovala:
„Muži jsou jako děti! Věří všemu…“
Sklonila se nad svou prací. Znovu se nenápadně objevil cípek batistového šátečku.
Hercule Poirot pokládal patrně za dobré změnit předmět hovoru.
Řekl:
„Dnes dopoledne vy se nekoupáte? A monsieur, váš manžel, on jest na pláži?“
Paní Goldová zvedla hlavu, zamžikala, vrátila se ke své téměř vzdorné veselosti a odpověděla:
„Ne, dnes dopoledne ne. Měli jsme domluveno, že se půjdem projít kolem hradeb starého města. Ale nějak — nějak jsme se minuli. Odešli beze mne.“
Množné číslo prozrazovalo dost, ale dřív než mohl Poirot něco říci, přišel z pláže generál Barnes a klesl do židle vedle nich.
„Dobré jitro, paní Goldová. Dobré jitro, Poirote. Tak vy jste nám dnes dopoledne nevěrní. To jich dnes nepřišlo. Vy dva, a váš manžel, paní Goldová — a paní Chantryová.“
„A co kapitán Chantry?“ zeptal se nedbale Poirot.
„Ach ne, ten tam je. Slečna Pamela se ho zmocnila.“ Generál se zachechtal. „Má s ním práci! Je to jeden z těch silných mlčelivých mužů, jak se o nich píše v románech.“
…
