18 oříšků k rozlousknutí (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KREV NA CHODNÍKU

„Nevím proč,“ řekla Joyce Lempriérová, „ale tenhle příběh vám nevyprávím ráda. Stal se už před delším časem — abych byla přesná, před pěti lety — ale od té doby mi nejde z hlavy. Ten úsměvný, jasný dojem na povrchu — a pod ním skrytá hrůza. A je zvláštní, že obrázek, který jsem tehdy malovala, je prostoupen stejnou atmosférou. Když se na něj zpočátku díváte, je to jen hrubá črta příkré cornwallské uličky prozářené sluncem. Ale po delším pozorování jako by do obrazu vstupovalo něco zlověstného. Nikdy jsem ho neprodala, ale nikdy se na něj nedívám. Mám ho v koutě ateliéru obrácený ke zdi.

Místo, o němž vyprávím, se jmenuje Rathole. Je to zajímavá cornwallská rybářská vesnička, velmi malebná — snad až příliš. Naaranžované starodávné prostředí, krámky, kde děvčata s mikády v pracovních pláštích malují barvami na pergamen staré průpovídky. Je to hezké a kuriózní, ale úmyslně kuriózní.“

„Jako bych to neznal,“ bručel Raymond West. ,,To mají na svědomí ty zájezdové autokary. Žádná malebná vesnice není před nimi jistá, ať k ní vedou sebeužší cesty.“

Joyce přikývla.

„Ano, do Ratholu vedou také úzké cesty a příkré jako skalní stěna. Tak abych pokračovala. Přijela jsem do Cornwallu na čtrnáct dní, chtěla jsem tam malovat. V Ratholu je stará hospoda U zlatého erbu. Má to být jediný dům, který zůstal nezbořen, když Španělé někdy počátkem šestnáctého století bombardovali vesnici.“

„Bombardovat nemohli,“ řekl káravě Raymond West. „Musíš být historicky přesná, Joyce.“

„Tak dobrá. Vylodili tedy prostě děla někde na pobřeží, stříleli z nich a rozbili všechny domy. To už je vedlejší. Ta hospoda bylo krásné staré stavení s krytým vchodem na čtyřech sloupech. Našla jsem si velmi pěkné místečko a právě jsem se chystala pustit se do práce, když se na kopci objevilo auto a plazilo se v zatáčkách dolů. Samozřejmě, že zastavilo před hospodou — zrovna tam, kde mi nejvíc překáželo. Vystoupili z něho dva lidé — muž a žena — nijak zvlášť jsem si jich nevšimla. Pamatuju se jen, že ona měla světle fialové plátěné šaty a klobouk stejné barvy.

Muž za chvíli vyšel zase ven a k mé velké radosti zajel s autem dolů k přístavišti a nechal je tam stát. Pak šel pomalu kolem mě zpátky do hospody. V tu chvíli se přihnalo shora další zatracené auto a z něho vyhlédla žena v tak křiklavých kretonových šatech, jaké jsem v životě neviděla. Byly, myslím, potištěny rudými pryšcovými květy. Na hlavě měla velikánský slaměný klobouk — takový ten kubánský — právě tak křiklavě červený.

Nezůstala stát před hospodou, ale odjela dolů k prvnímu autu. Vystoupila, a tu ji ten muž uviděl a užasle vykřikl. ‚Carol! Propánakrále, kde jste se tu vzala? To je ale překvapení, potkat vás v téhle zapadlé díře. Neviděl jsem vás celou věčnost. Tamhle je moje žena Margery. Musíte se seznámit.‘

Šli spolu nahoru k hospodě, a ta druhá žena, která právě vyšla ze dveří, mířila směrem k nim. Tu ženskou Carol jsem jen zahlédla, jak šla kolem mě, ale všimla jsem si její silně napudrované brady a rudých planoucích úst — a jen mě tak napadlo, že z toho seznámení Margery velkou radost mít nebude. Margery jsem zblízka neviděla, ale zdálky vypadala málo elegantně, stydlivě a korektně.

Samozřejmě, nic mi do toho nebylo, ale člověk někdy zahlédne podivný kousek cizího života a neubrání se, aby o něm nepřemýšlel. Z místa, kde jsem stála, jsem mohla pochytit jen útržky jejich hovoru. Dohadovali se o koupání. Manžel, jmenoval se zřejmě Denis, chtěl najmout člun a veslovat podél pobřeží. Říkal, že asi míli odtud je proslulá jeskyně, která stojí za vidění. Carol ji chtěla také vidět, ale navrhovala jít podél útesů a podívat se i na ni z pevniny. Říkala, že loďky nemá ráda. Nakonec se dohodli, že Carol půjde cestičkou podél útesů a sejde se s nimi u jeskyně, kam Denis s Margery přiveslují ve člunu.

Když jsem je tak slyšela mluvit o koupání, dostala jsem chuť také se vykoupat. To dopoledne bylo velmi horko a práce se mi zvlášť nedařila. A také jsem si myslila, že odpolední slunce bude mít lepší světelný efekt. Tak jsem si sbalila věci a vypravila se na malou pláž, kterou jsem sama objevila — ležela právě na druhé straně od jeskyně. Báječně jsem se vykoupala, k obědu jsem měla konzervu s uzeným jazykem a dvě rajčata a odpoledne jsem se vrátila domů plna důvěry a nadšení, jak se pustím do práce.

Ve vesnici jako by všechno spalo. Měla jsem pravdu s tím odpoledním světlem, stíny byly mnohem výraznější. Stará hospoda byla ústředním bodem mého obrazu. Sluneční paprsky dopadaly šikmo na zem před stavení, které stálo ve stínu, a vytvářely zajímavý světelný efekt. Usoudila jsem, že společnost, která se šla koupat, se šťastně vrátila, protože z balkónu visely dvoje plavky, jedny rudé a jedny tmavomodré.

Něco se mi v rohu obrázku nezdálo, a tak jsem se sklonila a snažila se to napravit. Když jsem se znovu narovnala, stál o sloup hospody opřený nějaký muž. Jak se tam objevil, nevím. Měl na sobě námořnické šaty a vypadal na rybáře. Měl dlouhé tmavé vousy, a kdybych byla potřebovala model pro ničemného španělského kapitána, nemohla bych najít lepší. Pustila jsem se do práce s horečným chvatem, než mi odejde, ačkoliv tam stál, jako by chtěl sloupy podpírat na věky.

Pak se přece jen pohnul, ale naštěstí ne dřív, než jsem zachytila, co jsem chtěla. Přistoupil ke mně a dal se do řeči. Ten toho namluvil.

‚Rathole je velice zajímavé místo,‘ začal.

To už jsem věděla, ale i když jsem mu to řekla, nezachránilo mě to. Musila jsem vyslechnout celou historii o bombardování — chci říci o zničení vesnice — a o tom, jak hostinský byl zabit poslední. Španělský kapitán ho probodl mečem na prahu vlastní hospody, krev vystříkla na dláždění a po celých sto let tu skvrnu nikdo nemohl smýt.

To všechno dokonale zapadalo do ospalé, netečné atmosféry onoho odpoledne. Mužův hlas byl velmi příjemný, ale v jeho spodním tónu bylo něco děsivého. Jeho chování bylo úslužné, přesto jsem však měla pocit, že je v základě krutý. Teprve z jeho vyprávění jsem pochopila, co byla ve skutečnosti inkvizice a jaké hrůzné věci Španělé napáchali.

Zatímco mi všechny ty věci vykládal, tak jsem malovala, a tu jsem si náhle uvědomila, že jsem v tom vzrušení, s jakým jsem naslouchala jeho vyprávění, vmalovala do obrazu něco, co tu nebylo. Na bílé, sluncem zalité dláždění před dveřmi hospody jsem namalovala krvavé skvrny. Podivila jsem se, k čemu člověka přiměje zjitřená fantazie, jakmile jsem však pohlédla na chodník před hospodou, lekla jsem se znova. Má ruka namalovala jen to, co oči viděly — kapky krve na bílém dláždění.

Chvíli jsem na ně hleděla, pak jsem zavřela oči a řekla si: Nebuď blázen, nic tam není — když jsem je však znovu otevřela, krvavé skvrny tam byly ještě.

Náhle jsem pocítila, že to už nevydržím. Přerušila jsem proud rybářovy řeči a pravila:

‚Mám trochu špatný zrak, prosím vás, nejsou tamhle na dláždění skvrny od krve?‘

Pohlédl na mě s vlídnou shovívavostí.

‚Teď už tu žádná krev není, paní. Co vám tu vykládám, se stalo skoro před pěti sty lety.‘

‚No ano,‘ řekla jsem, ‚ale tam — na tom dláždění,‘ slova mi odumřela v hrdle. Já věděla — já věděla, že nebude vidět to, co vidím já. Vstala jsem a třesoucíma se rukama jsem si začala skládat věci. Ze dveří hospody právě vyšel mladý muž, který ráno přijel autem. Pohlédl v rozpacích ulicí nahoru a dolů. Jeho žena zatím vyšla na balkón a sebrala plavky. Mladý muž se pustil ulicí dolů k svému autu, ale najednou se zarazil a přešel na druhou stranu k rybáři.

‚Povězte mi, kamaráde,‘ zeptal se, ‚vrátila se už ta paní, co přijela druhým vozem?‘

‚Ta paní v květovaných šatech? Ne, tu jsem neviděl, pane. Šla ráno podél útesů k jeskyni.‘

‚Já vím, já vím. Koupali jsme se společně, a ona pak šla pěšky domů a od té doby jsem ji neviděl. Tak dlouho jí to přece nemohlo trvat. Snad ty útesy tady kolem nejsou nebezpečné?

‚To záleží na tom, kudy jdete, pane. Nejlepší je vzít s sebou někoho, kdo to tu zná.‘

Myslel jasně sám sebe a chtěl vykládat dál, ale mladý muž ho bez okolků zarazil, rozběhl se zpátky k hospodě a volal na manželku na balkóně:

‚Slyšíš, Margery, Carol se ještě nevrátila. To je divné, nemyslíš?

Neslyšel jsem Margerinu odpověď, ale její manžel pokračoval: ‚Čekat na ni už nemůžeme, musíme se dostat do Penritharu. Jsi hotová? Otočím vůz.‘

Udělal, jak řekl, a za chvíli spolu odjeli. Já si zatím dodávala odvahu, abych si dokázala, jak směšné byly moje představy. Když auto odjelo, přešla jsem ulici a zkoumala pečlivě chodník. Samozřejmě, žádné krvavé skvrny tam nebyly. Všechno to bylo jen plodem mé přepjaté fantazie. Tím to však bylo děsivější. Jak jsem tam tak stála, uslyšela jsem rybářův hlas:

Díval se na mě zvědavě: ‚Tak teda vy jste si myslela, že tu vidíte krev?‘

Přikývla jsem.

‚To je teda divné, moc divné. Tady u nás máme takovou pověru, paní, že když někdo vidí ty krvavé skvrny…‘

Rybář se odmlčel.

‚Tak co má být?‘ řekla jsem.

Rybář pokračoval tím svým měkkým hlasem s cornwallským přízvukem, ale s vrozenou jemnou a kultivovanou výslovností a beze všech nářečních obratů.

‚Říká se, paní, když se vidí tyhle krvavé skvrny, že někdo do čtyřiadvaceti hodin umře.‘

Br! Až mi naskočila na zádech husí kůže.

Rybář mluvil přesvědčivě dál: ‚Tady v kostele je zajímavá pamětní deska o smrti…‘

‚Ne, děkuji,‘ řekla jsem rozhodně, otočila se energicky na patě a vykročila ulicí nahoru k domku, kde jsem bydlela. Právě když jsem docházela domů, uviděla jsem v dálce tu ženu Carol, jak přichází po stezce mezi útesy. Pospíchala. Na pozadí šedivých skal vypadala jako nějaký jedovatý rudý květ. Její klobouk měl barvu krve…

Musila jsem se sebrat. Už mi ta krev šla opravdu na mozek.

Pak jsem uslyšela hluk jejího auta. Byla bych ráda věděla, zda jede také do Penritharu. Ale zahnula nalevo, opačným směrem. Dívala jsem se, jak auto šplhá do vrchu a mizí, a pak jsem volněji vydechla. Rathole vypadal znovu klidně a ospale jako předtím.“

„Je-li tohle všechno,“ řekl Raymond West, „hned ti řeknu svůj názor. Pokažený žaludek, skvrny před očima po špatném jídle.“

„To není všecko,“ řekla Joyce. „Musíte slyšet ještě další. Dva dny nato jsem o tom četla v novinách pod titulkem Osudné koupání v moři. Článek líčil, jak se v Landerském zálivu, kousek dál na pobřeží, utopila nešťastnou náhodou paní Dacrová, manželka kapitána Denise Dacra. Dacrovi bydleli v místním hotelu. Měli v úmyslu jít se koupat, ale udělal se studený vítr, a kapitán Dacre prohlásil, že je příliš chladno, a odešel ještě s jinými hotelovými hosty na blízké golfové hřiště. Paní Dacrová však řekla, že na ni tak chladno není, a pustila se k zálivu sama. Když se nevracela, vydal se ji znepokojený manžel s přáteli hledat na pláž. U skály našli pohozené její šaty, ale po nešťastné paní ani stopy. Mrtvolu objevili až za týden, byla vyplavena na břeh o něco níž od místa neštěstí. Na hlavě měla ošklivou ránu, kterou utrpěla před smrtí, a byla tu domněnka, že při skoku do moře narazila hlavou na skálu. Jak jsem pochopila, smrt musila nastat právě čtyřiadvacet hodin po tom, co jsem uviděla krvavé skvrny.“

„Protestuji,“ řekl sir Henry. „Tohle není detektivní problém, to je strašidelná historie. Slečna Lempriérová je zřejmě médium.“

Pan Petherick si jako obvykle odkašlal, než promluvil.

„Tady mě zaráží jedna věc,“ řekl, „totiž ta rána na hlavě. Nemůžeme, myslím, vyloučit možnost, že tu došlo k zločinu. Ale nemáme žádné údaje, o které bychom se mohli opřít. Halucinace nebo vidina slečny Lempriérové je jistě zajímavá, ale mně není jasné, nač máme podle ní říci svůj názor.“

„Žaludeční nevolnost a náhodná shoda okolností,“ řekl Raymond, „a rozhodně si nemůžeš být jistá, že šlo o tytéž lidi. Kromě toho kletba měla platit jen pro obyvatele Ratholu.“

„Soudím, že v téhle historii má prsty ten zlověstný námořník,“ řekl sir Henry. „Souhlasím však s panem Petherickem, že nám slečna Lempriérová poskytla velmi málo údajů.“

Joyce se obrátila k dr. Penderovi, ale ten s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Je to velice zajímavý příběh,“ řekl, „ale musím bohužel souhlasit se sirem Henrym a s panem Petherickem, že máme velmi málo údajů, z nichž bychom mohli vycházet.“

Joyce se pak zvědavě podívala na slečnu Marplovou a ta se na ni usmála.

„Já si také myslím, že je to od vás trochu nepoctivé, milá Joyce,“ řekla. „Samozřejmě, u mě je to něco jiného. Chci říci, že my ženy oceníme ten nápad se šaty. Ale předložit takovouhle záhadu mužům není poctivé. Znamenalo to zřejmě několikeré rychlé převlékáni. Byla to ale hanebná žena! A muž byl ještě horší.“

Joyce na ni užasle hleděla,

„Tetičko Jano,“ řekla, „totiž slečno Marplová, tak si myslím, opravdu si myslím, že to víte.“

„Má milá,“ řekla slečna Marplová, „pro mě, která tu klidně sedím, je to mnohem lehčí, než to bylo pro vás — zvlášť když jako umělkyně jste tak citlivá na atmosféru. Když ale člověk sedí a plete, tak prostě vidí fakta. Kapky krve padaly na dláždění z těch plavek na balkóně, a protože byly červené, vrahové sami nepoznali, že jsou od krve. Chudinka, ta mladá paní!“

„Promiňte, slečno Marplová,“ řekl sir Henry, „ale víte, že já ještě pořád nevím, oč jde? Vy se slečnou Lempriérovou zřejmě víte, o čem mluvíte, ale my muži dosud tápeme ve tmách.“

„Povím vám teď konec příběhu,“ řekla Joyce. „Za rok nato jsem byla v jedněch malých lázních na východním pobřeží. Právě jsem malovala, když se mě najednou zmocnil zvláštní pocit, jako bych prožívala něco, co se už jednou stalo. Na chodníku přede mnou dva lidé, muž a žena, se zdravili s třetí osobou, s ženou v kretonových šatech s rudými pryšcovými květy. ‚Carol! Propánakrále, kde jste se tu vzala? Neviděl jsem vás celou věčnost. Mou ženu asi neznáte? Joan, tohle je moje stará přítelkyně, slečna Hardingová.‘

Okamžitě jsem toho muže poznala. Byl to týž Denis, kterého jsem viděla v Ratholu. Manželka byla jiná — to jest, nebyla to Margery, byla to Joan; ale byl to týž typ, mladá a trochu stydlivá a hodně nenápadná. Na chvíli jsem myslela, že se zblázním. Začali mluvit o tom, že se půjdou koupat. A teď vám řeknu, co jsem udělala. Šla jsem rovnou na policii. Čekala jsem, že si budou myslet, že to nemám v hlavě v pořádku, ale bylo mi to jedno. Ale dopadlo to docela dobře. Byl tam nějaký chlapík ze Scotland Yardu, přijel právě kvůli tomu. Ach, je hrozné o těch věcech mluvit — ale policie, jak se zdá, měla už Denise Dacra v podezření. To nebylo jeho pravé jméno — používal při jiných příležitostech jiných jmen. Seznámil se vždycky s nějakou dívkou, obvykle nesmělou a nenápadnou, která neměla moc příbuzných a přátel, oženil se s ní a pojistil ji na život na velkou částku a pak — ach, jaká hrůza! Ta ženská, Carol, byla jeho skutečná manželka. Vždycky to spolu provedli podle stejného plánu. Proto ho vlastně dostali. Pojišťovny začaly mít podezření. Vždycky zajel s novou manželkou do nějakého klidného letoviska u moře, pak přijela ta druhá a šli se všichni společně vykoupat. Pak manželku zavraždili, Carol se oblékla do jejích šatů a jela s ním loďkou zpátky. Než odjeli, vyptávali se na domnělou Carol, a hned za vesnicí se pravá Carol oblékla do svých rudých šatů, nápadně se nalíčila, vrátila se a odjela vlastním vozem. Zjistili si směr proudu a zaranžovali předstírané utopení kousek dál na pobřeží v sousedním lázeňském místě. Carol hrála úlohu manželky a odešla na nějakou osamělou pláž, kde u skály pohodila šaty mrtvé a odjela ve svých květovaných kretonových šatech a klidně čekala, až za ní muž přijede.

Když zabili ubohou Margery, vystříklo asi trochu krve na Caroliny plavky, a protože byly červené, tak si toho nevšimli, jak říká slečna Marplová. Ale když je pověsili na balkón, začala z nich kapat krev. Brr!“ otřásla se Joyce. „Pořád to mám před očima.“

„Samozřejmě, teď si na to vzpomínám,“ řekl sir Henry. „Pravé jméno toho chlapa bylo Davis. Úplně mi vypadlo z paměti, že jedno z jeho četných falešných jmen bylo Dacre. Byl to neobyčejně mazaný párek. Vždycky jsem se divil, že nikdo nepřišel na záměnu osob. Asi to bude tím, jak říká slečna Marplová, že šaty utkví v paměti lépe než tváře. Ale bylo to promyšleno velice chytře, nebylo snadné Davise usvědčit, i když jsme ho podezírali, protože měl pokaždé bezvadné alibi.“

„Tetičko Jano, jak jen to děláš?“ zeptal se Raymond a pohlédl zvědavě na slečnu Marplovou. „Žiješ takovým klidným životem, a přece tě zřejmě nic nepřekvapí.“

„Vždycky mi připadá, že na tomhle světě se jedna věc podobá druhé,“ řekla slečna Marplová. „U nás byla jedna paní Greenová, a ta pochovala pět dětí — a všechny byly pojištěné. A tak samozřejmě začal člověk mít podezření.“

Pokývala hlavou.

„Na vesnici člověk vidí hodně špatnosti. Přála bych si, abyste vy mladí nikdy nepřišli na to, jak je svět zlý.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024