Celá e-kniha 18 oříšků k rozlousknutí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KRÁLOVSKÝ RUBÍN
„Já převelice lituji…“ řekl monsieur Hercule Poirot.
Nedopověděl, neboť byl přerušen. Nikoli hrubě. Přerušení bylo spíše sladké, obratné, přesvědčivé, nezněl z něho žádný odpor.
„Prosím, neodmítejte ihned, monsieur Poirote. Jsou tu vážné státní důvody. Vaše spolupráce bude oceněna na nejvyšších místech.“
„Jste příliš laskav,“ mávl rukou Hercule Poirot, „ale já se opravdu nemohu ujmouti věci, které vy po mně žádáte. V tomto ročním období…“
Znovu ho pan Jesmond přerušil. „Vánoční čas,“ řekl přesvědčivě. „Starodávné vánoce na anglickém venkově.“ Hercule Poirot se otřásl. Pomyšlení na anglický venkov v této roční době ho nelákalo. „Milé staré vánoce!“ řekl s důrazem pan Jesmond. „Já — já nejsem Angličan,“ řekl Hercule Poirot. „V mé vlasti vánoce, ony jsou pro děti. My slavíme Nový rok.“
„Ach,“ řekl pan Jesmond, „ale vánoce v Anglii mají velkou tradici a já vás ujišťuji, že v Kings Lacey je poznáte nejlépe. Je to báječný starý dům. Jedno křídlo pochází dokonce ze čtrnáctého století.“
Znovu se Poirot otřásl. Pomyšlení na anglický panský dům ze čtrnáctého století ho plnilo obavami. Příliš často strádal v historických venkovských domech Anglie. Rozhlédl se s uspokojením po svém pohodlném moderním bytě s radiátory a nejnovějšími patentními vynálezy zabraňujícími jakémukoli průvanu.
„V zimě já Londýna neopouštím,“ řekl pevně.
„Myslím, monsieur Poirote, že si zcela neuvědomujete, o jak vážnou záležitost se jedná.“ Pan Jesmond pohlédl na svého společníka a pak znovu na Poirota.
Poirotův druhý návštěvník kromě obvyklého zdvořilého pozdravu doposud nepromluvil. Teď seděl a díval se na své pěkně naleštěné boty s výrazem naprosté skleslosti na kávově zbarvené tváři. Byl to mladík sotva třiadvacetiletý a byl jasně ve stavu naprostého zoufalství.
„Ano, ano,“ řekl Hercule Poirot. „Jest to samozřejmě vážná záležitost. Jsem si toho vědom. Jeho Výsost má mou upřímnou soustrast.“
„Situace jest nanejvýš delikátní,“ řekl pan Jesmond.
Poirot přesunul svůj pohled z mladého muže na jeho staršího společníka. Kdyby chtěl někdo jedním slovem charakterizovat pana Jesmonda, pak by to slovo bylo diskrétnost. Všechno na panu Jesmondovi bylo diskrétní. Jeho dobře střižené, ale nenápadné šaty, příjemný, kultivovaný hlas, který se zřídka pozvedl nad příjemný jednotvárný tón, světle hnědé vlasy jen trochu řidnoucí na spáncích, bledá, vážná tvář. Herculu Poírotovi připadalo, že v životě poznal ne jednoho, ale tucet panů Jesmondů a všichni dříve nebo později použili stejných slov — „Situace jest nanejvýš delikátní.“
„Policie dovede být také velmi diskrétní,“ řekl Hercule Poirot.
Pan Jesmond zavrtěl důrazně hlavou.
„Policii nechceme,“ řekl. „Dostat zpět to, co dostat zpět chceme, by nevyhnutelně znamenalo podniknout právní kroky u soudu, a my toho víme tak málo. My máme podezření, ale nevíme to.“
„Máte mou upřímnou soustrast,“ řekl znovu Hercule Poirot.
Jestliže si představoval, že jeho soustrast bude pro jeho dva návštěvníky něco znamenat, pak se mýlil. Nechtěli soustrast, chtěli praktickou pomoc. Pan Jesmond začal znovu hovořit o radostech anglických vánoc.
„Ty opravdu starodávné vánoce už pomalu mizí,“ řekl. „Lidé je dnes tráví v hotelích. Ale anglické vánoce s celou rodinou shromážděnou kolem stolu, s dětmi a jejich punčoškami, s vánočním stromečkem, krocanem a rozinkovým pudinkem, třaskavými bonbóny. Venku za oknem sněhulák…“
Hercule Poirot v zájmu přesnosti zasáhl.
„Aby se mohl dělat sněhulák, musí být sníh,“ poznamenal přísně. „A sníh, on nejde objednat, ani na anglické vánoce.“
„Právě dnes jsem mluvil s jedním přítelem z meteorologického ústavu,“ pravil pan Jesmond, „a říkal mi, že je velice pravděpodobné, že o letošních vánocích sníh bude.“
To neměl říkat. Hercule Poirot se otřásl ještě víc než předtím.
„Sníh na venkově!“ zvolal. „To by bylo ještě hroznější. A velký, studený, kamenný panský dům.“
„Ale vůbec ne studený,“ řekl pan Jesmond. „Za posledních deset let se hodně změnilo. Je tam olejové ústřední topení.…
