37
"jednou jsem dělal havárii, krátce po vstupu do firmy. Stalo se to na 49., v okresu Stone, blízko Wigginsu. Naši klienti jeli na sever, když náhle přímo před nimi vyrazil z okresky náklaďák s plošinou. Velká havárie. V našem autě jeli tři lidé, řidič se zabil, jeho žena byla těžce zraněna, dítě na zadním sedadle si zlomilo nohu. Nákladní auto patřilo jedné velmi dobře pojištěné papírenské společnosti, takže případ měl slušný potenciál. Dali to mně a já na to hned skočil, protože jsem byl nový. Nebylo pochyb, že nehodu zavinil náklaďák, ale jeho řidič, kterému se nic nestalo, tvrdil, že naše auto jelo příliš rychle. To byl velký otazník - jak rychle jel náš řidič? Můj expert na rekonstrukce nehod odhadl jeho rychlost na 96 kilometrů za hodinu, což nebylo tak zlé. Povolená rychlost na dálnici byla 88; každý jezdí alespoň devadesát pět. Moji klienti jeli do Jacksonu navštívit rodinu a nijak nespěchali." Patrick se odmlčel.
"Expert na rekonstrukce najatý pojišťovnou majitele náklaďáku odhadl rychlost mého řidiče na 120," pokračoval, "což by samozřejmě vážně poškodilo naši věc. Každá porota se bude mračit na překročení rychlosti o třicet kilometrů. Našli jsme svědka, starého muže, který se na místě objevil buď jako druhý, nebo třetí. Jmenoval se Clovis Goodman, věk jednasedmdesát let, na jedno oko slepý a na druhé moc neviděl."
"Opravdu?" zeptal se Sandy.
"Ne, ale vidění měl poněkud horší. Stále ještě jezdil autem a toho dne se sunul po dálnici ve svém pickupu Chevrolet 1968, když ho naše auto předjelo. Na dalším kopci pak starý Clovis narazil na havárii. Clovis byl velmi citlivý starý pán, bydlel sám, neměl žádnou rodinu, žil zapomenutý a zanedbávaný, a pohled na tu tragickou nehodu ho hluboce zasáhl. Snažil se pomoci obětem a chvíli se tam zdržel. Potom odjel. Nikomu nic neřekl. Byl příliš rozrušený. Později mi prozradil, že z toho pak týden nespal."
"Potom jsme se dozvěděli, že někdo z těch, kdo přijeli později, natočil místo nehody na video, když tam ještě byli policajti, hasiči a ambulance. Doprava byla zastavena, lidé se nudili a to pak si natáčejí cokoliv. Tak jsme si kazetu půjčili. Asistent ji důkladně prohlédl a vypsal si čísla všech automobilů. Potom našel majitele a snažil se získat svědky. Tak jsme objevili Clovise. Řekl, že havárii skoro viděl, ale byl příliš rozrušen, než aby o ní mohl mluvit. Zeptal jsem se ho, jestli můžu za ním přijet, a on souhlasil."
"Clovis bydlel na venkově, kousek od Wigginsu, v malém bílém dřevěném domku, který si se ženou postavili před válkou. Manželka byla už mnoho let po smrti. Stejně tak jejich jediné dítě, syn, který se nepovedl. Měl dvě vnoučata; jedno žilo v Kalifornii a druhé u Hattiesburgu. Léta ani jedno, ani druhé neviděl. To všechno jsem se dozvěděl během první hodiny. Clovis byl osamělý stařík, zpočátku nevrlý, jako každý, kdo nedůvěřuje právníkům a nechce ztrácet čas, ale už při první návštěvě zanedlouho vařil vodu na kávu a vykládal rodinné důvěrnosti. Naštěstí byla sobota, takže jsem mohl ztrácet čas a nedělat si starosti s kanceláří. Byl úžasný vypravěč. Jeho oblíbeným tématem bylo období deprese a pak válka. Po pár hodinách jsem se konečně zmínil o havárii a on ztichl, byl zaražený a pak mi tiše řekl, že o tom ještě nemůže mluvit. Prý ví něco důležitého, ale ještě není ta pravá chvíle. Zeptal jsem se ho, jak rychle jel, když ho naše auto předjelo. Prohlásil, že nikdy nejezdí víc než osmdesát. Zeptal jsem se ho, jestli dokáže odhadnout, jak rychle jelo naše auto, a on jen zavrtěl hlavou."
"Za pár dní jsem se u něj jednou pozdě odpoledne zastavil a usadili jsme se na zadní verandě k dalšímu kolu válečných historek. Přesně v šest Clovis prohlásil, že má hlad, navíc že miluje sumce, a zeptal se, jestli s ním pojedu na večeři. Tehdy jsem byl svobodný, a tak jsem jel s Clovisem na večeři. Samozřejmě, že já jsem jel a on mluvil. Měli jsme sumce, za šest dolarů všechno, co sníš. Clovis jedl opravdu pomalu, bradu měl jen pár centimetrů nad hromadou rybího masa. Se…
