Zákon války

65

PÁTEK, 5.30 RÁNO

WASHINGTON, D.C.

„Návrat do náruče domova“, jak tomu po jižansku vychovaný Bob Herbert říkal, proběhl jako vždy nenápadně a v tichostí.

Pokaždé, když se důstojníci Operačního centra vrátili z nějaké nebezpečné nebo náročné akce, ostatní dbali na to, aby práce pokračovala obvyklým tempem; byl to způsob, jak se lidé rychle dostanou zpět do zaběhnutých kolejí.

První den po návratu Paul Hood zahájil schůzkou ve své kanceláři. Během letu z Londýna si prostudoval materiály, které se k němu dostaly přes modem od jeho asistenta Bugse Beneta. Některé z nich vyžadovaly, aby se jimi neprodleně zabýval, takže Herberta, Marthu, Darrella McCaskeyho a Liz Gordonovou informoval o ranní schůzce elektronickou poštou. Nevěřil na to, že je třeba vzpamatovávat se z důsledků překročení několika časových pásem; věřil na to, že je třeba se vzbudit podle místního času, když se ozve budík, a pustit se do práce, která na člověka čeká.

Mike Rodgers smýšlel stejně. Hood mu zatelefonoval domů v 6.30, aby ho uvítal doma; očekával, že zvonění bude vypnuté a ohlásí se záznamník, namísto toho se však ohlásil zcela probuzený generál. Hood mu pověděl o schůzce, a Rodgers dorazil krátce po Herbertovi a McCaskeym. Následovalo potřásání rukama, vítání a Herbertova poznámka „vypadáte pod vobraz“, adresovaná Rodgersovi. Martha a Liz dorazily minutu poté. Rodgers krátce pohovořil s Herbertem a Marthou a jen stručně jim poděkoval za to, že přispěli k jeho omilostnění. Hood vycítil jeho stísněnost a dal se neprodleně do projednávání záležitostí, kvůli kterým se sešli.

„Nejprve - Liz, už jste měla možnost promluvit si s našimi hrdiny?“ začal.

„Včera večer jsem mluvila s Lowellem a Philem; vzali si na dnešek volno, ale jsou v pořádku. Phil má zlomená dvě žebra. Lowellovo ego dostalo pořádnou ránu a zmocnil se ho záchvat zádumčivosti typu ,už je mi čtyřicet`; ale přežijí to,“ odpověděla Liz.

„A já se těšil na to, že si budu z oslavence utahovat,“ prohlásil Herbert.

„V pondělí,“ odpověděla dvaatřicetiletá doktorka filozofie. „Předmět vašich poznámek bude určitě i tak stejně vnímavý.“

„Co Mary Rose?“ zeptal se Hood.

„Včera večer jsem za ní zašla,“ řekla psycholožka. „Bude potřebovat na nějaký čas vysadit, ale všechno se spraví.“

„Ti prevíti využívali jejího utrpení k tomu, aby si s námi zkusili dělat, co chtějí; pořád dokola,“ poznamenal chmurně Rodgers.

„Věřte nebo nevěřte, ale to, co přetrpěla, může přinést i něco pozitivního,“ prohlásila Liz. „Lidé, kteří přežijí jednu hrozivou událost, mají sklon k tomu, aby to přisuzovali osudu; když projdou dvěma nebo více takovými událostmi, začnou si myslet, že v sobě přece jen mají trochu odolnosti.“

„O Mary Rose to určitě platí,“ podotkl Rodgers.

„Přesně tak. A když v ní budeme ten pocit pěstovat, přenese se do jejího každodenního života.“

„Já si vždycky myslel, že v těch ,něžných irských očích` má něco, před čím by člověk měl radši někam zalézt,“ poznamenal Herbert.

Hood Liz poděkoval a oslovil Herberta. „Bobe, vám chci taky poděkovat za to, jak jste poskytl podporu mně, Mikovi i celé skupině Striker. Nebýt včasného příchodu těch vašich lidí, já, Warner Bicking, doktor Nasr i velvyslanec Haveles bychom se vrátili domů v penálech.“

„Ten váš drúzský voják si taky vedl výjimečně,“ přidal se Rodgers. „Bez něj by Striker nenašla OMOC včas.“

„Ti lidé tam jsou nejlepší,“ řekl Herbert. „Doufám, že to Kongresu připomenete, až dojde k jednání o rozpočtu.“

„Senátorka Foxová dostane úplné a důvěrné hlášení,“ odpověděl Hood. „Jen tak se jí nepustím.“

„No, a když už o tom mluvíme, naši pomoc bude potřebovat ještě Stephen Viens,“ ozval se Herbert. „Bude jmenován zvláštni vyšetřovatel, aby se podíval na ty černé fondy Národního úřadu pro průzkum. Stephen má dojem, že se po něm svezou a udělají z něj obětního beránka, a já mám ten dojem taky. Pro úplnost - on, Matt Stoll a jejich týmy pracovali celou noc, aby obnovili spojení s našimi družicemi.“

„Já vím, že je to náš člověk, Bobe,“ řekl Hood. „A uděláme, co se dá. Miku, kdo dohlíží na návrat OMOC?“

„Začnu na tom pracovat s velitelem Tel Nefu a plukovníkem Augustem,“ odpověděl Rodgers. „Teď je v bezpečí na základně. Jak se situace v té oblasti uklidní, plukovník a já se tam vrátíme a ujmeme se ho.“

„Prima,“ řekl Hood. „Takže jestli si dneska vyšetříš nějaký čas - vy taky, Bobe - rád bych si v klidu sedl a sestavil přehlednou zprávu o tom, kolik Viens svou prací v Národním úřadu pro průzkum ušetřil peněz a kolik životů zachránil. Třeba se nám dokonce podaří přitlačit účtárnu, aby ty cifršpiony v Kapitolu nějak zpacifikovala.“

Rodgers přikývl.

„Já přikážu našim oučtařům, aby ta numera začali dávat dohromady,“ dodal Herbert.

Pak Hood oslovil Marthu a Darrella McCaskeyho, sedící vedle sebe na kožené pohovce; Darrell se tvářil jako obvykle stoicky, samo ztělesnění FBI, Martha, nohu přes nohu, netrpělivě pohupovala chodidlem.

„Vy dva při tomhle nemůžete pomoct; zítra letíte do Španělska.“

Martha zpozorněla.

„Když jsem se vracel z Londýna, dostal jsem od Bugse zprávu, že madridská policie zatýká baskické nacionalisty, a ukazují se náznaky, že se schyluje k něčemu velkému. K něčemu, co může mít vážné mezinárodní důsledky,“ pokračoval Hood.

Výraz McCaskeyho se nezměnil, Martha se však celá rozzářila. S velkou chutí využívala každou příležitost vyzkoušet své diplomatické uměni a náležitě předvést, co všechno na poli mezinárodní politiky dokáže.

Hood hovořil dál: „Jejich šéf národní bezpečnosti požádal o diplomatickou a zpravodajskou pomoc, a volba padla na vás dva. Bugs a ministerstvo zahraničí pro vás shromažďují materiály; do vašeho odletu budou připravené.“

„A já vám půjčím svoje pásky s jazykovou výukou podle Berlitze, Darrelle,“ přidal se Herbert.

„Není třeba,“ poznamenala Martha. „Já španělsky umím.“

Hood stočit zrak na Herberta; ten musel jeho pohled cítit - trochu se ve svém vozíku zavrtěl, neřekl však nic. Bugs Hooda elektronickou poštou informoval o napětí mezi těmi dvěma a Hood si byl vědom,…