Zákon války (Tom Clancy)

13

PONDĚLÍ, 5.55 ODPOLEDNE

OGUZELI, TURECKO

Ibrahim a radista Hasan stáli na větrné planině; Mahmúd klečel mezi nimi. Oba měli přes ramena přehozené československé samopaly a v pouzdrech na opascích osmatřicítky Smith & Wesson. Po boku jim visely lovecké nože v pochvách.

Ibrahim držel v rukou Mahmúdovy zbraně; ten klečel, skloněn až ke ztvrdlé zemi, po tmavých tvářích mu tekly slzy a chraptivě přeskakujícím hlasem odříkával pasáž ze svatého koránu.

„On vysílá strážné anděly, kteří nad vámi bdí a opatrují vás, a ti vaše duše bezpečně odvedou, až vás dostihne smrt...“

Před pouhými několika minutami Valíd vysadil své tři cestující i s jejich batohy a zbraněmi sem na vysušený svah návrší. Mahmúdovi dal svůj zlatý prsten se dvěma zkříženými stříbrnými dýkami pod hvězdou; prsten mu dával právo skupinu vést. Potom zase s vrtulníkem vzlétl a letěl zpátky k řece, vylité z břehů. Střemhlav se s ním vrhl do bouřících vod a ty jej pohltily; místo jeho smrti krátkou dobu označoval gejzír vody a páry. Ostatní tři v hrůze sledovali, jak roztříštěné zbytky vrtulníku unáší prudký proud pryč.

Valíd obětoval sebe i vrtulník, protože jedině tak se dalo uniknout tureckým radarům, jedině tak bylo lze zachránit skupinu před sestřelením; ta nyní bude moci pokračovat v důležité činnosti Strany kurdských pracujících.

Mahmúd dokončil modlitbu, zůstal však klečet, stále hluboce skloněn až k zemi. Tiše a s lítostí se zeptal: „Proč ty, Valíde? Byl jsi náš vůdce, duší nás všech!“

„Mahmúde, už brzy tu budou hlídky; musíme jít,“ upozornil ho tichým hlasem Ibrahim.

„Mohl jsi mi ukázat, jak se s tím vrtulníkem létá,“ hovořil dál Mahmúd. „Můj život není tak významný, jako byl tvůj. Kdo teď povede náš lid?“

„Mahmúde, min fadlak - prosím! Ty nás povedeš. Dal ti ten prsten,“ ozval se Ibrahim naléhavěji.

„Ano,“ přikývl Mahmúd. „Povedu vás; bylo to Valídovo přání, když umíral. Ještě je třeba mnoho vykonat.“

Ibrahim ještě nikdy neviděl v bratrově tváři takový smutek - a takový hněv. A pak ho napadlo, že i tohle Valíd možná chtěl; zažehnout v srdcích a očích svých bojovníků nenávist.

Mahmúd vstal a Ibrahim mu podal jeho parabellum a osmatřicítku. „Děkuji, bratře.“

„Hasan říká, že před příchodem noci dorazíme do Sanliurfy,“ prohlásil Ibrahim s klidnou sebedůvěrou. „Můžeme zůstat na úpatí kopců, a když bude třeba, ukryjeme se. Anebo - touhle oblastí vede několik silnic; třeba zajmeme nějaké osobní nebo nákladní auto.“

Mahmúd se otočil k Hasanovi, stojícímu v uctivé vzdálenosti. „Nebudeme se skrývat; rozumíte?“ řekl.

„Ajva, „pronesli Hasan i Ibrahim současně. „Ano.“

„Veď nás, Hasane,“ vyzval ho Mahmúd. „A nechť nás svatý Prorok dovede do našich domovů... a do domovů našich nepřátel.“