Kapitola 30 - Vibrační vyzvánění
„Sorry, ale přijel sem, jak nejrychlejc to šlo,“ zahulákal Oystein a sjel taxíkem z okraje chodníku před Elmerovou trafikou.
„Vítej doma,“ odvětil Harry a zauvažoval, jestli autobus přijíždějící zprava pochopil, že Oystein nemá v úmyslu zastavit.
„Jedeme do Slemdalu?“ Oystein se tvářil, že neslyší zuřivé troubení autobusu.
„Ulice U Medvědí stopy. Víš, že je tady přednost?“
„Rozhod sem se jí nevyužít.“
Harry se podíval na svého kumpána. Za dvěma malými škvírkami zahlédl zarudlé oči.
„Únava?“
„Časový posun.“
„Časový rozdíl mezi námi a Egyptem je jedna hodina, Oysteine.“
„To nejmíň.“
Protože ani tlumiče, ani pera v sedadle už to nezvládaly, cítil Harry každou dlažební kostku a každou asfaltovou záplatu, když řezali zatáčky vzhůru k vile Albuových, ale nic ho zrovna teď nemohlo znepokojovat méně. Půjčil si Oysteinův telefon, vytočil číslo hotelu International a byl přepojen do pokoje 316. Telefon vzal Oleg. Harry slyšel v jeho hlase radost, když se hoch ptal, kde Harry je.
„V autě. Kde je máma?“
„Venku.“
„Myslel jsem, že k soudu půjde zase až zítra.“
„Mají schůzku se všemi advokáty na Kuzněckém mostě,“ vysvětlil Oleg dospěláckým tónem. „Vrátí se za hodinu.“
„Poslouchej mě, Olegu, můžeš mámě něco vyřídit? Řekni jí, že se musíte přestěhovat do jiného hotelu. Okamžitě.“
„Proč?“
„Protože… jsem to řekl. Jen jí to vyřiď, ano? Zavolám ještě později.“
„Dobře.“
„Hodnej kluk. Musím teď běžet.“
„Ty…“
„Co?“
„Nic.“
„Fajn. Nezapomeň to vyřídit mámě.“
Oystein zabrzdil a zajel k chodníku.
„Počkej tady,“ vyhrkl Harry a vyskočil. „Jestli se nevrátím do dvaceti minut, zavoláš na operační centrálu, na to číslo, co jsem ti dal. A řekneš jim…“
„Vrchní komisař Hole z oddělení vražd sem ihned potřebuje poslat ozbrojenou hlídku. Je mi to jasné.“
„Fajn. A jestli uslyšíš výstřel, zavoláš okamžitě.“
„Jasně. A jakej že je to film?“
Harry se podíval směrem k domu. Nebyl slyšet žádný psí Štěkot. Pomalu je předjelo tmavě modré BMW a zaparkovalo o něco dál v ulici, jinak bylo úplné ticho.
„Sám proti všem,“ odpověděl Harry tiše.
Oystein se zazubil. „To je vodvaz.“ Pak mu mezi očima naskočila ustaraná vráska. „Protože to je vodvaz, že jo? Není to jenom úplná šílenost, že ne?“
Otevřela Vigdis Albuová. Měla na sobě čerstvě vyžehlenou bílou halenku a krátkou sukni, ale podle zastřeného pohledu vypadala, jako by právě vstala z postele.
„Volal jsem vašemu muži do práce,“ vysvětlil Harry. „Řekli mi, že je dneska doma.“
„To je možné,“ odpověděla. „Jenže on tu už nebydlí.“ Propukla v smích. „Netvařte se tak překvapeně, vrchní komisaři. To vy jste sem dotáhl celou tu historku o té… té…“ Gestikulovala, jako by hledala jiné slovo, ale nakonec s úšklebkem rezignovala, jako by pro to jiné slovo ani neexistovalo: „… kurvě.“
„Můžu jít dál, paní Albuová?“
Pokrčila rameny a zatřásla jimi, jako by naznačovala, že ji z toho mrazí. „Říkejte mi Vigdis nebo jakkoli jinak, jen ne paní Albuová.“
„Vigdis.“ Harry se uklonil. „Můžu teď jít dál?“
Úzké vytrhané obočí utvořilo oblouk. Zaváhala. Pak rozhodila rukama. „Proč ne?“
Harrymu připadalo, že cítí slabý závan ginu, ale možná to byl její parfém. V domě nic nenaznačovalo, že by tu něco nebylo v pořádku – bylo tu čisto, uklizeno, vonělo to tu a ve váze na baru stály čerstvé květiny. Harry si všiml, že potah pohovky je o kapánek bělejší než posledně, kdy byl šedobílý. Z reproduktorů, které nikde neviděl, se ozývala klasická hudba.
„Mahler?“ zeptal se Harry.
„Výběr nejznámějších skladeb,“ odpověděla Vigdis. „Arne kupoval jen výběry. Všechno ostatní je nezajímavé, tvrdil vždycky.“
„Prima, že si tedy všechny ty výběry neodnesl s sebou, viďte? Mimochodem, kde je?“
„Za prvé, nic z toho, co tu vidíte, mu nepatří. A kde je, to nevím ani vědět nechci. Máte cigaretu, vrchní komisaři?“
Harry jí podal krabičku a díval se, jak zápolí s velkým stolním zapalovačem z teakového dřeva a ze stříbra. Natáhl se k ní přes stůl se svým vlastním kapesním zapalovačem.
„Děkuju. Řek…
