ČÁST IV.
Kapitola 26 - D’Ajuda
Fred Baugestad měl kocovinu. Bylo mu jednatřicet let, byl rozvedený a pracoval ve firmě Statfjord B jako dělník na vrtné plošině. Byla to tvrdá práce, a přitom si nesměl dát ani pivo, ale plat byl slušný, v pokoji byla televize, výborné jídlo a to nejlepší ze všeho: po třech týdnech práce měl čtyři týdny volno. Někteří jezdili domů za manželkou a zírali do zdi, někteří taxikařili nebo stavěli dům, aby se nudou nezbláznili, a někteří to dělali tak jako Fred: jezdili do teplých krajin a pokoušeli se uchlastat se k smrti. Občas Fred napsal pohlednici do Karmoy své holčičce nebo „mrňouskovi“, jak jí pro sebe pořád říkal, i když už jí bylo deset. Nebo snad jedenáct? To je jedno, byl to jeho jediný stálý kontakt s pevninou a díky za něj. Když mluvil naposledy s otcem, stěžoval si otec na matku, kterou zase chytili v obchodě při krádeži sušenek. „Modlím se za ni,“ povzdechl si otec a chtěl vědět, jestli má s sebou Fred v cizině norskou bibli. „Je pro mě stejně nepostradatelná jako snídaně, tati,“ odpověděl Fred. Což byla ryzí pravda, neboť Fredovým prvním jídlem během pobytů v ďAjudě byl vždycky až oběd. Pokud se tedy caipirinha nedala nazývat jídlem. To byla samozřejmě otázka definice vzhledem k tomu, že si do každého drinku sypal nejméně tři polévkové lžíce cukru.
Fred Baugestad pil caipirinhu, protože byla nefalšovaně odporná. V Evropě měl tenhle drink nezaslouženě dobrou pověst vzhledem k tomu, že se tam připravoval z rumu nebo vodky místo z cachacy – surové, drsné brazilské pálenky z cukrové třtiny, která proměňovala pití caipirinhy v odpykávání hříchů, k němuž byl podle Fredova tvrzení tento nápoj stvořen. Oba Fredovi dědové byli alkoholici a s takovou genetickou dispozicí se Fred domníval, že bude nejlepší si to pojistit a pít něco, co bude natolik strašné, že si na tom člověk nikdy nemůže vytvořit závislost.
Dnes se dovlekl k Muhammedovi ve dvanáct hodin a naklopil do sebe espreso a brandy a poté se pomalu vracel v chvějícím se letním vedru úzkou štěrkovou cestou plnou výmolů, vedoucí mezi malými, nízkými a více či méně bílými zděnými domky. Dům, který si s Rogerem pronajímal, patřil k těm méně bílým. Omítka byla oprýskaná a uvnitř byly šedé neomítnuté zdi tak nasáklé vlhkým větrem vanoucím od Atlantiku, že pokud člověk vyplázl jazyk, ucítil hořkou chuť zdi. Ale proč by to dělal, pomyslel si Fred. Dům byl jinak docela slušný. Tři ložnice, dvě matrace, lednička a sporák. Plus gauč a deska na dvou pórobetonových cihlách v místnosti, kterou určili za obývací pokoj, protože měla téměř čtvercový otvor ve zdi, kterému říkali okno. Pravda, měli by tu častěji uklízet. V kuchyni se to hemžilo žlutými mravenci se strašlivými kusadly, lava pe, jak jim říkali Brazilci, ale Fred sem od té doby, co přestěhovali ledničku do obýváku, zas tak často nechodil. Když vstoupil Roger, ležel na gauči a plánoval svůj další výpad proti dnešnímu dni.
„Kdes byl?“ zeptal se Fred.
„V lékárně v Portu,“ odpověděl Roger s úsměvem přes celou širokou tvář, pokrytou červenými flíčky. „Ty vole, to bys nevěřil, co všechno tam prodávaj. Dostaneš tam věci, který by ti v Norsku nenapsali ani na recept.“ Vysypal obsah igelitky a začal předčítat z etiket.
„Tři mg benzodiazepinu. Dva miligramy flunitrazepamu. Kurva, Frede, v podstatě je to rohypnol!“
Fred neodpověděl.
„Je ti blbě?“ překypoval veselím Roger. „Eště jsi nic nejed‘?“
„Nao. Jenom kafe u Muhammeda. Mimochodem byl tam nějakej záhadnej chlapík. Ptal se Muhammeda na Lva.“
Roger prudce vzhlédl od věcí z lékárny. „Na Lva? Jak vypadal?“
„Vysokej. Světlovlasej, modrý voči. Vypadalo to, že mluví norský.“
„Ty vole, Frede, neděs mě tak.“ Roger se opět pustil do čtení.
„Co tím myslíš?“
„Řeknu to tak, kdyby byl tmavej, vysokej a hubenej, bylo by na čase se z ďAjudy vypařit. A když na to přijde, z celý západní polokoule. Vypadal jako poliš?“
„Jak vypadá poliš?“
„No… zapomeň na to, ropáčku“
„Vypadal žíznivě. Já každopádně vím, jak vypadaj‘ alkáči.“
„O.K. Možná n…
