Kapitola 34 - Pluvianus aegyptius
Přímo před vraty do dvora bylo zaparkované jedno policejní auto a druhé stálo napříč přes Sofiinu ulici u křižovatky s Dovreskou.
Tom Waaler dal svým mužům pokyn, aby nepoužívali sirény ani majáčky.
Vysílačkou se přesvědčil, že všichni zaujali pozice, a dostalo se mu krátkých praskavých potvrzení. Informace od Ivarssona, že zatykač – příkaz k zatčení s povolením k domovní prohlídce – je na cestě od státního zástupce, přišla přesně před čtyřiceti minutami. Waaler se jasně vyjádřil, že nepotřebují útvar rychlého nasazení, chtěl provést zatčení sám a potřebné lidi už zalarmoval. Ivarsson se nebránil.
Tom Waaler si zamnul ruce. Trochu kvůli ledovému větru vanoucímu ulicí od Bislettského stadionu, ale spíš kvůli tomu, že se těšil. Zatýkání byla nejlepší část práce. Pochopil to, už když byl malý a spolu s Jáchymem číhali za podzimních večerů v jabloňovém sadě rodičů a čekali, až chudé děti z družstevních bytů přijdou krást. A přišly. Obvykle osm deset najednou. Ale bez ohledu na to, kolik jich bylo, vždycky naprosto zpanikařily, když s Jáchymem rozsvítili kapesní svítilny a zařvali na ně podomácku vyrobenými megafony. Dodržovali stejný princip jako vlci lovící soby, vybírali si nejmenšího a nejslabšího. Zatímco Toma fascinovalo zatčení – složení kořisti –, Jáchyma oslovovalo potrestání. Jeho kreativita v této oblasti zacházela tak daleko, až ho Tom občas musel krotit. Ne proto, že by se zloději soucítil, ale proto, že na rozdíl od Jáchyma si dokázal udržet chladnou hlavu a zvážit důsledky. Toma často napadalo, že to, jak Jáchym skončil, není náhoda. Pracoval jako soudní čekatel v Osloském justičním paláci a všichni mu předpovídali zářivou kariéru.
Avšak když se Tom hlásil k policii, měl před očima především zatýkání. Jeho otec chtěl, aby Tom studoval medicínu nebo teologii jako on sám. Tom měl přece ve škole nejlepší známky, tak proč policista? Pro pocit sebedůvěry je důležité, aby měl člověk pořádné vzdělání, říkával otec a vyprávěl o svém starším bratrovi, který pracoval v železářství jako prodavač šroubů a nenáviděl lidi, protože cítil, že není stejně dobrý jako oni.
Tom si vždycky vyslechl varování s úšklebkem, o němž věděl, že ho otec nedokáže vystát. Otec neměl obavy o Tomovu sebedůvěru, nýbrž o to, co si pomyslí sousedi a příbuzní, když se jeho jediný syn stane „pouhým“ policistou. Otec nikdy nepochopil, že člověk může nenávidět lidi, i když je lepší než oni. Protože je lepší.
Podíval se na hodinky. Třináct minut po šesté. Stiskl zvonek jednoho bytu v prvním patře.
„Ano?“ ozval se ženský hlas.
„Tady policie,“ odpověděl Waaler. „Můžete nám otevřít?“
„Jak můžu vědět, že jste policie?“
Pákistánka, pomyslel si Waaler a požádal ji, aby se podívala z okna na policejní auta. Zámek zabzučel.
„A nevycházejte,“ dodal do domácího telefonu.
Waaler umístil jednoho muže dozadu k požárnímu schodišti. Když si na intranetu prohlížel plány blokového domu, vtiskl si do paměti, kde leží Harryho byt, a zjistil, že tam není žádné zadní schodiště, na které by museli pamatovat.
Ozbrojen svou MP3 v podpažním pouzdře se společně se dvěma muži vyplížil nahoru po dřevěných ošlapaných schodech. Ve třetím patře se zastavil a ukázal na dveře, které neměly – a patrně ani nikdy nepotřebovaly – žádný štítek se jménem. Podíval se na své dva kolegy. Hrudníky jim pod uniformami stoupaly a klesaly. Důvodem nebyly schody.
Navlékli si kukly. Heslem teď byla rychlost, efektivita a rozhodnost. To poslední znamenalo vlastně jen ochotu uchýlit se k brutalitě – a bude-li to nutné: zabít. Potřeba to bylo jen zřídka. Dokonce i protřelí zločinci bývali obvykle paralyzováni, když jim do bytu vpadli bez varování maskovaní ozbrojení muži. Zkrátka používali stejnou taktiku jako v případě přepadení banky.
Waaler se připravil a pokývl jednomu z kolegů, který se klouby dvou prstů zlehka dotkl dveří. To bylo proto, aby mohli do hlášení napsat, že nejprve zaklepali. Waaler prorazil hlavní samopalu leptané sklo, strčil dovnit…
