Kapitola 7 - Bílý král
Harry pokývl jednomu ze štamgastů a usadil se u stolu stojícího pod jednou z malých okenních tabulek s leptaným sklem obrácených do ulice Waldemara Thraneho. Za ním na zdi visel velký obraz, slunečný den na náměstí Youngstorget, kde ženy se slunečníky vřele zdravili korzující muži v cylindrech. Kontrast mezi věčně podzimně temným světlem a téměř nábožným odpoledním tichem v hostinci U Schroderů nemohl být větší.
„Prima, žes přišel,“ řekl Harry korpulentnímu muži, který už seděl u stolu. Na první pohled bylo vidět, že to není štamgast. Ne podle elegantního tvídového saka nebo motýlka s červenými puntíky, ale proto, že si míchal čaj v bílém hrnku postaveném na navoskovaném ubrusu perforovaném černými cigaretovými značkami. Oním náhodným hostem byl psycholog Stale Aune, jeden z nejlepších ve svém oboru, odborník, který způsobil policii v Oslu nejednu radost. A několik starostí, neboť to byl veskrze čestný muž, který bránil svou bezúhonnost a nikdy se v soudním případu nevyjadřoval k ničemu, co neměl stoprocentně vědecky podloženo. A protože v psychologii je toho podloženo jen málo, často se přihodilo, že se jako svědek obžaloby stával obhájcovým nejlepším přítelem, neboť pochyby, které zaséval, působily zpravidla ve prospěch obžalovaného. Jako alkoholik se Harry tomuto vřelému, chytrému a patřičně arogantnímu muži vyzpovídal tak absolutně, že by ho – v tísni – mohl nazvat svým přítelem.
„Takže tohle je tvoje útočiště?“ zeptal se Aune.
„Ano,“ odpověděl Harry a pozvedl obočí směrem k Maje za pultem, která ihned zareagovala a zmizela za lítacími dveřmi do kuchyně.
„A co to máš?“
„Chilli papričky.“
Harrymu sklouzla po nosním hřbetu kapka potu, na chviličku mu zůstala viset na špičce nosu a pak dopadla na ubrus. Aune se udiveně díval na mokrou skvrnku.
„Mizerný termostat,“ vysvětlil Harry. „Byl jsem cvičit.“
Aune pokrčil nos. „Jako lékař bych ti měl asi tleskat, ale jako filozof se pozastavuju nad tím, jak můžeš vystavovat svoje tělo takovému nepohodlí“
Před Harrym přistála kovová konvice a hrnek. „Díky, Majo.“
„Pocit viny,“ pokračoval Aune. „Někdo ho dokáže zvládnout jen tím, že trestá sám sebe. Jako když se ty neudržíš, Harry. V tvém případě není alkohol útěk, nýbrž způsob, jakým sám sebe trestáš.“
„Jo, díky, tuhle diagnózu už jsem od tebe slyšel.“
„Proto trénuješ tak tvrdě? Špatné svědomí?“
Harry pokrčil rameny.
Aune poklesl hlasem: „Myslíš na Ellen?“
Harryho pohled poskočil a setkal se s pohledem Aunovým. Harry pomalu zvedal hrnek s kávou k ústům a dlouho pil, pak hrnek s úšklebkem postavil. „Ne, nejde o Ellen. Nemůžeme se hnout z místa, ale ne proto, že bychom nepracovali pořádně, to vím. Něco se objeví, jen musíme být trpěliví.“
„Fajn. Není to tvoje vina, že byla Ellen zavražděna, toho se drž. A nezapomeň, že všichni tvoji kolegové jsou toho názoru, že skutečný vrah byl dopaden.“
„Možná. Možná ne. Je mrtvý a nemůže odpovědět.“
„Nesmíš si tu ideu zafixovat, Harry.“ Aune sáhl dvěma prsty do kapsy tvídové vesty a vytáhl stříbrné hodinky, na které vrhl rychlý pohled. „Ale ty jsi asi nechtěl mluvit o pocitu viny, že?“
„Ne.“ Harry vytáhl z náprsní kapsy hromádku fotografií. „Chtěl bych vědět, co si myslíš o tomhle.“
Aune si vzal fotografie a začal si je prohlížet. „To vypadá jako bankovní loupež. Myslel jsem, že tohle nespadá do kompetence oddělení vražd.“
„Vysvětlení najdeš na další fotce.“
„Aha? Zvedá do kamery ukazováček.“
„Promiň, tak ještě na další.“
„No nazdar. Tu ženu…“
„Ano, protože je to ágétrojka, není skoro vidět záblesk z hlavně, ale lupič právě stiskl spoušť. Jak vidíš, kulka zrovna prošla čelem té ženy. Na další fotce je chvíle, kdy už kulka vyšla z hlavy ven a zavrtala se do dřeva vedle skleněné přepážky.“
Aune hromádku odložil. „Proč mi musíte vždycky ukazovat tyhle hrozné fotky, Harry?“
„Abys věděl, o čem mluvíme. Podívej se na další fotku.“
Aune vzdychl.
„Tady už dostal lupič svoje peníze,“ vysvětlil Harry a ukázni na fotografii. „Zbývá jenom utéct. Je to p…
