Kapitola 40 - Bonnie Tyler
Byl to smutný, krátký a celkově zbytečný den. Šedomodré mraky ztěžklé deštěm se vlekly nad městem, aniž vypustily byť jen kapičku, a náhodné poryvy větru chrastily novinami ve stojánku před Elmerovou trafikou. Titulky na prvních stranách poukazovaly na to, že lidé už začínají mít dost takzvané války s terorismem, která získala nejen mírně ohavnou pachuť volebního sloganu, ale navíc ztratila na aktuálnosti vzhledem k tomu, že nikdo nevěděl, kam se poděl hlavní viník. Někteří se dokonce domnívali, že je mrtvý. Noviny proto začaly věnovat místo televizním hvězdám reality show, druhořadým zahraničním celebritám, které se vyjádřily pochvalně o nějakých Norech, a prázdninovým plánům královské rodiny. Jediné, co přerušilo okurkovou monotónnost, bylo střelecké drama u Havnelageret, kde hledaný vrah a drogový dealer pozvedl zbraň proti policistovi, ale byl zabit, než stihl vypálit. Množství heroinu zabaveného v bytě mrtvého bylo značné, vyjádřil se šéf protidrogového oddělení, zatímco šéf oddělení vražd informoval veřejnost, že vražda, z níž byl dvaatřicetiletý muž podezírán, je stále předmětem vyšetřování. Noviny s nejdelší dobou uzávěrky nicméně stihly doplnit, že indicie proti muži, který není zahraničního původu, jsou silné. A že je zvláštní, že policista figurující v tomto případu je shodný s policistou, který zastřelil neonacistu Sverreho Olsena, jenž před rokem a něco zemřel za podobných okolností ve svém bytě. Policista je momentálně suspendován, dokud policejní inspekce neuzavře vyšetřování, psaly noviny a citovaly šéfa kriminálky, který prohlásil, že v takovýchto případech jde o běžnou rutinu, jež nemá co do činění s případem Sverreho Olsena.
Požáru chaty v Tryvannu bylo také věnováno trochu místa v mrňavé noticce, protože kousek od naprosto shořelé chaty byl nalezen prázdný kanystr od benzínu, a policie proto nevylučovala, že byl požár založen. Do tisku se nedostal pokus novináře navázat kontakt s Birgerem Gunnerudem a zeptat se ho, jaké to je přijít v tentýž večer jak o chatu, tak o syna.
Brzy se stmívalo, už kolem třetí se rozsvítila pouliční světla.
Když Harry vstoupil do House of Pain, chvěl se na plátně zastavený záběr z přepadení na Grensenu.
„Pokročilas nějak?“ zeptal se a pokývl směrem k záběru, který zachycoval Řezníka na útěku.
Beáta zavrtěla hlavou. „Čekáme.“
„Na to, až znovu udeří?“
„Zrovna teď někde plánuje další přepadení. Myslím, že k němu dojde během příštího týdne.“
„Zdá se, že jsi si tím jistá.“
Pokrčila rameny. „Zkušenost.“
„Tvoje?“
Usmála se a neodpověděla.
Harry se posadil. „Doufám, že vám to neudělalo čáru přes rozpočet, když jsem nejednal tak, jak jsem ti řekl do telefonu.“
Svraštila čelo. „Co tím myslíš?“
„Že jsem mu měl jít prohledat byt až dneska.“
Harry se na ni podíval. Tvářila se absolutně a upřímně nechápavě. Ovšem Harry nepracuje u tajné služby. Chystal se něco dodat, ale rozmyslel si to. Místo toho si vzala slovo Beáta: „Musím se tě zeptat na jednu věc, Harry.“
„Ven s tím.“
„Věděl jsi to o Raskolovi a mém otci?“
„Co máš na mysli?“
„Že v té bance byl… Raskol. Že to on střílel.“
Harry sklopil zrak. Prohlížel si ruce. „Ne,“ odpověděl. „Nevěděl jsem to.“
„Ale došlo ti to?“
Vzhlédl a střetl se s Beátiným pohledem. „Napadlo mě to. To je všechno.“
„Co tě vedlo k tomu nápadu?“
„Odpykávání trestu.“
„Odpykávání trestu?“
Harry se zhluboka nadechl. „Občas zacloní nějaká hrůza zločinu výhled. Nebo náhled.“
„Co tím myslíš?“
„Všichni lidé mají potřebu odpykat si trest, Beáto. Ty taky. Bozi vědí, že i já. A Raskol také. Je to stejně základní potřeba jako potřeba se mýt. Jde o harmonii, o životně naprosto nezbytnou rovnováhu v duši. Téhle rovnováze říkáme morálka.“
Harry viděl, jak Beáta zbledla. Pak zčervenala. Otevřela ústa.
„Nikdo neví, proč se Raskol udal na policii,“ pokračoval Harry. „Ale já jsem přesvědčený, že to udělal proto, aby si odpykal trest. Pro člověka, který vyrostl s tím, že jeho jedinou svobodou je svoboda cestovat, je vězení …
