Kapitola 2.
Neděle 19. března 1989 vpodvečer
DOKTOR William Hobbs upřeně hleděl přes šachovnici na svého syna Maurice a obdivoval se mu, jak to ostatně činil téměř každý den, když se chlapcovy pronikavě hluboké modré oči náhle obrátily v sloup a dítě se na své židli bezvládně zhroutilo dozadu. William zaslechl jen temné žuchnutí, jak tělo dopadlo na zem.
„Sheilo!“ zakřičel, vyskočil ze své židle a spěšně oběhl stůl. Ke své hrůze spatřil, jak sebou celé Mauricovo tělo divoce a nekontrolovaně škube zasaženo silným epileptickým záchvatem.
Jako doktor přírodních věd, tedy nikoli medicíny, si William nebyl zcela jistý, co by měl učinit. Nejasně si vybavoval cosi o ochraně jazyka oběti záchvatu tím, že se jí něco vloží mezi zuby, ale nic vhodného u sebe neměl.
Poklekl nad chlapcem, který měl za několik dní oslavit své třetí narozeniny, a ještě jednou zakřičel na svoji ženu. Mauricovo tělo se kroutilo silou, která ho překvapila; bylo pro něj dost obtížné zabránit chlapci, aby nezranil sám sebe.
Sheila ztuhla zděšením při pohledu na manžela, který se snažil manipulovat s na všechny strany sebou prudce zmítajícím děckem. Mezitím si Maurice stačil ošklivě pokousat jazyk, a jak sebou jeho hlava mlátila nahoru a dolů, potřísnila zpěněná krev koberec.
„Zavolej rychle záchranku!“ zakřičel William.
Sheila se mezitím vzpamatovala z šoku, který ji naprosto ochromil, a spěchala do kuchyně k telefonu. Maurice se necítil dobře již od chvíle, kdy ho vyzvedla z jeslí. Stěžoval si na bolesti hlavy, na takové bušení jako při migréně. Obyčejný tříletý chlapec by samozřejmě nebyl schopen popsat takovým způsobem své vlastní obtíže, ale Maurice nebyl stejný jako většina ostatních dětí jeho věku. Jednalo se o skutečný zázrak, o dětského génia. Mluvit se naučil již v osmi měsících, číst pak v pouhých třinácti měsících, a teď již dokázal porazit svého otce při večerní partičce šachů.
„Potřebujeme nutně sanitku!“ křičela Sheila zoufale do telefonu, když se jí na druhém konci linky konečně někdo ozval. Udala adresu, a úpěnlivě prosila dispečerku, aby si pospíšili. Pak se zas rychle vrátila do obývacího pokoje.
Maurice se již přestal křečovitě zmítat. Ležel poměrně klidně natažený na gauči, kam ho mezitím William přemístil. Vyzvracel večeři, a ve zbytcích potravy bylo přimíšeno značné množství jasně rudé krve. Ta odpudivá kašovitá hmota se nalepila na jeho světlé vlasy a spolu se slinami mu vytékala z koutků úst. Navíc ještě ztratil kontrolu nad močením a vyměšováním.
„Co mám teď udělat?“ ptal se spíš sám sebe William, naprosto vyvedený z míry. Každopádně však dítě dýchalo a barva jeho pleti, jež před několika okamžiky počala přecházet v potemnělou modř, se začala vracet k normálu.
„Co se stalo?“ zeptala se Sheila.
„Nic,“ odpověděl jí William. „Jako obvykle si již stál v koncovce na jasné vítězství. Pak se mu ale znenadání obrátily oči v sloup a přepadl dozadu. Mám obavu, že se pořádně udeřil do hlavy o podlahu.“
„Ach Bože!“ vyjekla Sheila, otírajíc Mauricova ústa růžkem své zástěry. „Možná že jsi po něm dnes večer neměl chtít, aby s těmi bolestmi hlavy hrál šachy.“
„Ale on sám to chtěl,“ prohlásil Maurice na svou obranu. Jeho tvrzení však neodpovídalo tak zcela skutečnosti. Maurice toho dne výjimečně přistupoval k šachové partii velmi vlažně. William si ale nedokázal odepřít příležitost pozorovat syna, jak používá svůj fenomenální mozek. Maurice byl jeho pýchou a potěšením.
Manželství Williama a Sheily trvalo již osm let, než si konečně byli ochotni přiznat, že Sheila nemůže přijít do jiného stavu. Společnost Chimera, jejímž zaměstnancem William byl, měla své vlastní zařízení zabývající se neplodností, zvané Fertility, a tam se on i Sheila podrobili bezplatnému vyšetření. Smířit se s jeho výsledkem pro ně rozhodně nebylo jednoduché. Museli se vyrovnat s neradostným zjištěním, že jsou neplodní oba dva. Nakonec se přece jen díky metodě náhradního rodičovství a programu dárcovství pohlavních buněk, gamet, dočkali svého vytouženého potomka…
