Kapitola 4.
Pondělí, později dopoledne
MALÝ budík na Marshině pracovním stole oznámil konec padesátiminutového sezení s Jasperem Lewisem, problematickým a zlostným patnáctiletým chlapcem, kterému již na bradě začínaly rašit první vousy.
Hrbil se na židli přímo proti Marshe a tvářil se znuděně. Jeho problém byl, že se skutečně řítil po hlavě do nesnází.
„Ještě jsme nehovořili o tvém pobytu v nemocnici,“ řekla Marsha. Na klíně držela rozevřené desky s chlapcovými materiály.
Jasper ukázal palcem přes rameno ke stolu: „Měl jsem dojem, že ten zvonek znamená, že už je konec.“
„Znamená, že je již téměř konec,“ reagovala na jeho drzou poznámku Marsha. „Jaký máš pocit z těch tří měsíců strávených v nemocnici, teď když jsi zase doma?“ Marsha se domnívala, že mu nemocniční prostředí s pevně daným řádem jenom prospělo, ale chtěla znát jeho vlastní názor.
„Bylo to dobrý,“ odpověděl Jasper.
„Jenom dobré?“ zeptala se Marsha povzbudivě. Rozhodně nebylo vůbec jednoduché přimět jej ke sdílnosti.
„Bylo to vlastně docela fajn,“ pokrčil rameny. „Ale zas nic tak moc zvláštního, rozumíte...?“
Bylo zjevné, že chce-li z chlapce vyždímat nějaký skutečný názor, bude to vyžadovat větší úsilí. Marsha si v tom smyslu udělala na okraji chlapcova spisu poznámku. Začne příští sezení s ním právě v tomto bodě. Pak sklapla desky a zahleděla se Jasperovi do očí.
„Ráda jsem si s tebou popovídala,“ usmála se. „Uvidíme se zase příští týden.“
„Jasně,“ prohlásil Jasper vyhýbaje se pohledu jejích očí, když vstával a neohrabaně vycházel z místnosti.
Marsha se vrátila zpět ke svému stolu, aby nadiktovala své poznámky. Prolistovala kartu a pak se zahleděla na své souhrnné poznámky z předešlých rozhovorů. Jasper měl již od raného dětství vzhledem ke svému konfliktnímu chování problémy. Jakmile dosáhne osmnácti let, změní se jeho diagnóza na asociální poruchu osobnosti. Navíc se u něj projevovaly jisté náznaky schizofrenie.
Když si Marsha znovu procházela ty nejcharakterističtější rysy chlapcovy povahy, objevovalo se zde časté lhaní, rvačky ve škole, záškoláctví, mstivé chování a vymýšlení si jako důsledek přebujelé představivosti. Její oči se zastavily na následující poznámce: neschopen dát najevo své nálady nebo vyjadřovat emoce. Náhle se jí vybavil VJ, jak se odtahuje z její náruče, a hledí na ni svýma studenýma modrýma očima, tím pohledem mrazivým jako vysokohorské jezero. Přinutila se opět pohlédnout do Jasperovy karty. Stálo tam, že vyhledává samotářské činnosti, netouží po navázání nějakého hlubšího vztahu a nemá žádné důvěrné přátele.
Marshe se náhle zrychlil puls. Nečte snad hodnocení svého vlastního syna? Rozechvěle si ještě jednou přečetla vyhodnocení chlapcovy osobnosti. Bylo zde dost pro ni znepokojivých souvztažností mezi Jasperem a VJ. Ulevilo se jí, když Jean Colbertová, zdravotní sestra a osobní sekretářka v jedné osobě, přerušila proud jejích myšlenek. Jean byla upjatá rodačka z Nové Anglie s dlouhými hustými kaštanovými vlasy. Jak k ní Marsha zvedala zrak, stačila ještě zahlédnout červeně podtrženou větu: Jasper byl převážně vychováván svou tetou, neboť jeho matka měla současně dvě zaměstnání, aby mohla uživit rodinu.
„Jsi připravená přijmout dalšího pacienta?“ zeptala se Jean.
Marsha se zhluboka nadechla.
„Pamatuješ se na ty články o způsobu péče o děti přes den a jeho psychologických vlivech, které jsem si schovala?“ zeptala se.
„Jistě, uložila jsem je do kartotéky.“
„Mohla bys mi je zas vytáhnout?“ požádala ji Marsha. Snažila se přitom zamaskovat pravý důvod svého přání.
„Jistě,“ přikývla Jean. Na chvíli zaváhala a pak se zeptala: „Jsi v pořádku?“
„Jistě, je mi dobře,“ prohlásila Marsha, a vzala si další desky s osobními záznamy. Zatímco si rychle pročítala své poslední poznámky k novému případu, vklouzla do místnosti dvanáctiletá Nancy Traversová a pokoušela se nenápadně usednout na jedné ze židlí. Sklopila hlavu nesměle mezi ramena a připomínala tak mořskou želvu.
Marsha se přemístila na židli přímo proti Nancy a snažil…