Prolog
11. října 1978
„ACH můj Bože!“ vykřikla Mary Millmanová a křečovitě stiskla pokrývku. S pronikavou intenzitou se opět dostavila ukrutná bolest v podbřišku, která se rychle šířila a pronikala do tříselné krajiny a křížové oblasti, jako by ji někdo bodal trnem z rozžhavené oceli.
„Dejte mi něco proti bolesti! Prosím! Já to nevydržím!“ znovu hlasitě zasténala.
„Mary, to bude v pořádku,“ prohlásil doktor Stedman klidně. „Jen se zhluboka nadechněte.“ Rychle si nasadil gumové rukavice.
„Už to nesnesu,“ chroptěla Mary. Pokoušela se zaujmout jinou polohu, ale nepřinášelo jí to žádnou úlevu. Bolest se stále zvětšovala. Mary zadržela dech a reflexivně stáhla každý sval těla.
„Mary!“ uchopil ji lékař pevně za paži. „Netlačte! To nepomůže, dokud se neroztáhne děložní hrdlo. A navíc by mohlo dojít k poranění děťátka!“
Mary otevřela oči a snažila se uvolnit. Bolestně vydechla: „Prosím - už nemůžu. Pomozte mi!“ Její slova splynula s dalším pronikavým výkřikem.
Mary Millmanová byla dvaadvacetiletá sekretářka zaměstnaná v obchodním domě v centru Detroitu. Když si přečetla inzerát hledající náhradní matku, připadalo jí to jako dar od Boha - skvělá příležitost, jak se definitivně zbavit zdánlivě nesplatitelných dluhů způsobených dlouhodobou nemocí její matky. Protože však nikdy nebyla těhotná a porod znala jen z filmů, nedokázala si vůbec představit, jaké to ve skutečnosti bude. Nemyslela teď na oněch třicet tisíc dolarů, které měla dostat, až bude po všem. Byla to částka, jež daleko převyšovala veškeré náklady spojené se splněním funkce náhradní rodičky v Michiganu, což byl jediný stát, kde mohlo být nemluvně adoptováno ještě před narozením. Teď měla ale pocit, že umírá.
Bolest dosáhla vrcholu a stabilizovala se. Mary se mohla několikrát mírně nadechnout.
„Potřebuju injekci proti bolestem,“ vysoukala ze sebe s jistými obtížemi. V ústech měla úplně sucho.
„Už jste dostala dvě,“ namítl doktor Stedman. Plně ho zaměstnávala výměna rukavic infikovaných kontaktem s její paží za nový, nepoužitý sterilní pár.
„Vůbec je necítím,“ zasténala Mary.
„Možná že ne právě teď při kontrakci,“ prohlásil lékař, „ale ještě před několika okamžiky jste spala.“
„Opravdu?“ Mary se tázavě podívala na Marshu Frankovou, budoucí adoptivní matku, která jí něžně otírala čelo chladivým, navlhčeným tampónem.
Marsha přikývla. V jejím vřelém pohledu se zračila hluboká účast. Mary si ji oblíbila a byla jí vděčná za to, že trvala na své osobní účasti při porodu. Manželé Frankovi zahrnuli tento požadavek jako podmínku do smlouvy, nicméně Mary již zdaleka nebyla tak nadšená přítomností nastávajícího otce, který ji neustále peskoval a zahrnoval všemožnými příkazy.
„Uvědomte si, že dítě přijímá veškeré medikamenty spolu s vámi,“ prohlašoval právě v tom okamžiku úsečně. „Nemůžeme ohrozit jeho život jen proto, abychom ulevili vašim bolestem.“
Doktor Stedman na Viktora Franka krátce pohlédl. Ten člověk mu šel pěkně na nervy. Měl dojem, že je to ten nejhorší nastávající otec, který kdy překročil práh jeho ordinace. Překvapovalo ho to tím víc, že doktor Frank byl sám lékař a než nastoupil do výzkumu, musel povinně absolvovat porodnickou průpravu. Ovšem v jeho umění jednat s pacientem se to rozhodně neprojevovalo. Dlouhý úlevný povzdech obrátil lékařovu pozornost zpět k pacientce.
Bolestný výraz, který zkřivil Mary obličej, pomalu mizel. Kontrakce viditelně odezněla.
„Výborně,“ přikývl doktor Stedman a naznačil sestře, aby zvedla pokrývku, kterou byla pacientka přikrytá. „Podíváme se, co se děje.“ Sehnul se nad Mary a roztáhl jí nohy.
„Možná bychom měli použít ultrazvuk,“ navrhl Viktor. „Mám pocit, že to moc nepostupuje.“
Porodník se napřímil.
„Doktore Franku! Mohl byste laskavě...“ Větu nedokončil a nechal svá slova vyznít do ztracena doufaje, že velmi důrazný tón dostatečně vyjádřil jeho podráždění.
Viktor Frank vzhlédl a doktor Stedman si najednou uvědomil, že má hrozný strach. Frankův obličej byl smrtelně bledý a na čele se mu leskly krůpěje potu. M…
