Talíř plný jedu (Rex Stout)

VIII.

Seržant Purley Stebbins zvedl během dvou hodin svoji panímandu už po xté. "Nepřijde," mumlal.

"Už je skoro osm hodin." Židle, na které seděl, poskytovala asi polovinu toho, co vyžadovaly jeho tělesné proporce. Seděli jsme vmáčknuti do rohu kuchyně v malé restauraci Johna Piottiho na Čtrnácté ulici mezi Druhou a Třetí avenue. Na miniaturním stolku před námi ležely dva poznámkové bloky, jeho a můj, a malá kovová krabička. Ze tří šňůr, které z krabičky vedly, ty dvě přední patřily ke sluchátkům, co jsme měli na uších, a ta zadní běžela po zdi dolů, podlahou, po stropě v přízemí až dopředu a potom podlahou a skrz desku stolu nahoru, kde byla připojena k mikrofonu, skrytému v misce s umělými květinami. Instalace, expresní objednávka, přišla Wolfa na 191,67 dolaru. Povolení ji provést ho nestálo nic, protože jednou pomohl Johnu Piottimu z nesnází a úplně ho přitom nevyždímal. "Budeme muset počkat," řekl jsem. "U zrzky člověk nikdy neví." Stránka, na níž byl otevřen můj blok, zela prázdnotou, ale Purley si do svého zápisníku napsal za sebou: Helen Laconová Peggy Choatová Carol Annisová Lucy Morganová Nora Jaretová 6:00 večer 7:30 večer 9:00 večer 10:30 večer 12:00 dopoledne. Já to měl v palici. Kdybych si to musel zapsat, samozřejmě by mně jednou "večer" stačilo, ale policisté jsou vycvičeni k tomu, aby dělali věci pořádně.

"Stejně," pravil Purley, "víme zatraceně dobře, kdo to je."

"Neříkej hop," řekl jsem, "dokud vrah nepřeskočil." Bylo to dost chabé, ale byl jsem unavený a stále ještě nevyspalý. Doufal jsem v sama nebesa, že má pravdu, protože jinak by celá ta akce skončila fiaskem. Až do této chvíle běželo všechno jako po drátku. Po půlhodince zkoušení byl Zoltán úžasný. Udělal těch pět telefonátů z přípojky v mém pokoji, a když s tím byl hotový, řekl jsem mu, že by jeho jméno mělo viset vyvedené v neonu na jednom z broadwayských šapitó. Nejhorší bylo přimět inspektora Cramera, aby souhlasil s Wolfovými podmínkami. Neměl ale žádnou pádnou odpověď na Wolfův argument, že jestli bude trvat na změně pravidel, Zoltán nebude hrát. Takže Purley byl se mnou v kuchyni, Cramer s Wolfem v kanceláři, připravený, že zůstane na oběd, Zoltán u stolu v restauraci se skrytým mikrofonem a dva poldové z oddělení vražd, jeden muž a jedna žena, seděli u jiného stolu šest metrů opodál. Jedna z nejpečlivěji vypracovaných šarád, jakou Wolfe kdy zprodukoval. Purley měl pravdu, když řekl, že víme, kdo to je, ale já měl pravdu taky - ještě nepřeskočila. Reakce na Zoltánovy telefonáty to vyřešily. Helen Laconová byla pobouřená, po pár minutách mu položila telefon a okamžitě telefonovala do kanceláře státního zástupce. Peggy Choatová ho nechala dokončit ty jeho kecy a pak mu vynadala do lhářů, ale neřekla s určitostí, že nepřijde, a státní zástupce ani policie od ní nic neslyšeli. Carol Annisová, poté, co pronesl svou řeč, použila pouze devět slov: "Kde se s vámi mohu sejít?", a když jí řekl kde a kdy: "Dobře, budu tam." Lucy Morganová ho vodila za nos a snažila se to celé z něho dostat po telefonu. Nakonec mu řekla, že přijde, a pak se hnala do města a zazvonila u našich dveří, vysypala mi svou story, žádala, abych ji na schůzku doprovodil, a trvala na tom, že chce mluvit s Wolfem. Slíbil jsem, že se jí zbavím. Nora Jaretová ho nazvala různými jmény, lhářem počínaje či konče, a řekla mu, že u přípojky poslouchá její přítel, což byla téměř s určitostí lež. Ani my, ani muži zákona od ní neslyšeli ani ň. Takže to byla Carol Annisová s vlasy barvy kvetoucí kukuřice, to bylo jasné, ale zatím neměla důvod k panice. Kdyby byla opravdu chytrá a neoblomná, mohla by se rozhodnout vytrvat a nepřišla by a v duchu by si říkala, že když na ni uhodí se Zoltánovou povídačkou, řekne jim, že se spletl nebo lže, a my bychom byli v troubě. Kdyby byla hloupá a jenom neoblomná, mohla by vzít do zaječích. Jistěže by ji našli a přivedli zpět, ale kdyby řekla, že Zoltán lže a že utekla, protože si myslela, že na ni ušili boudu, byli bychom opět v háji. Ale jestli je jak chytrá, tak neoblomná, ale ne úplně, přijde v devět na schůzku. Od té chvíle to bude záviset na Zoltánovi, ale to se taky nazkoušelo. Od té show po telefonu jsem si říkal, že to zvládne. V půl deváté Purley pravil: "Nepřijde," a sundal si sluchátka. "Nikdy jsem si nemyslel, že by přišla," poznamenal jsem. "Ona" znamenalo samozřejmě Peggy Choatovou, která byla určena na půl osmou. "Řekl jsem, že u zrzky člověk nikdy neví, jenom abych něco společensky prohodil." Purley mávl na Piottiho, který se po většinu času ochomýtal kolem, a ten nám přinesl konvici s kávou a dva čisté hrnky. Minuty mi připadaly jako šneci, stěží se vlekly. Když jsme vyprázdnili hrnky, nalil jsem si ještě. V 8:48 si Purley opět nasadil sluchátka. V 8:56 jsem se zeptal: "Mám to začít odpočítávat?"

"Šaškoval byste i na elektrickém křesle," zaskřehotal tak chraplavě, že to stěží připomínalo slova. Vždycky začne chraptět, když vzrůstá napětí - to je jediný příznak. Byly čtyři minuty po deváté, když se ve sluchátku ozvalo skřípání židle, pak bylo slabě slyšet Zoltánův hlas, jak říká dobrý večer, a pak nějaký ženský hlas, ale nezachytil jsem jednotlivá slova. "Není to dost nahlas," zachraptěl Purley potichu.

"Buďte zticha." Vytáhl jsem pero. "Ještě si nesedli." Pak bylo slyšet skřípání židlí a další zvuky a pak: Zoltán: Dáte si něco k pití?

Carol: Ne. Nechci nic.

Zoltán: Nedáte si něco k jídlu?

Carol: Nemám chuť... možná si něco dám.

Purley a já jsme si vyměnili pohledy. To vypadalo slibně. Znělo to, jako bychom z nich mohli dostat víc než jen rozhovor. Ženský hlas, patřící paní Piottiové: Máme dobré osobuco, madam. Velice dobré. Je to specialita.

Carol: Ne, maso ne.

Zoltán: Něco sladkého?

Carol: Ne.

Zoltán: Když si dáme něco k jídlu, je hned přátelštější atmosféra. Špagety s omáčkou z ančoviček jsou vynikající. Už jsem je ochutnal.

Carol: Vy už jste jedl?

Začal jsem se kousat do rtu, ale zvládl to dobře.

Zoltán: Už jsem tady půl hodiny, hrozně jsem vás chtěl vidět. Myslel jsem si, že bych si měl něco objednat, a zkusil jsem tohle. Mohl bych si klidně dát druhou porci.

Carol: Vy byste měl vědět, co je dobré. Tak dobře.

Paní Piottiová: Dvakrát špagety s ančovičkami. Víno? Výborné chianti?

Carol: Ne. Kávu.

Pauza.

Zoltán: Jste hezčí bez závoje, ale závoj je taky dobrý. Nutí mě myslet na to, co se skrývá za ním. Samozřejmě bych Carol: Viděl jste, co je za ním, pane Mahany.

Zoltán: Ach! Vy znáte mé jméno?

Carol: Bylo v novinách.

Zoltán: Nezlobím se, že ho znáte, chci, abyste věděla, jak se jmenuju, ale bylo by hezčí, kdybyste mi říkala Zoltáne.

Carol: Možná, že budu, jednoho dne. Uvidíme. Určitě vám nebudu říkat Zoltáne, když si budete i dál myslet to, co jste říkal do telefonu. Mýlíte se, pane Mahany. Neviděl jste mě vracet se pro další talíř, protože jsem se pro žádný nevrátila. Nevěřím tomu, že byste o mně prohlašoval zlomyslné lži, takže si myslím, že jste se jenom spletl. Paní Piottiová, která šla do kuchyně pro špagety, přistoupila do rohu, sklonila se a zasyčela mi do ucha: "Má na sobě závoj."

Zoltán: Já jsem se nespletl, má milá. To je zbytečné, to já vím. Jak bych se mohl splést, když jsem hned od prvního okamžiku, co jsem vás spatřil, cítil... Ale nebudu se pokoušet říkat vám, jak jsem se cítil. Kdyby kterákoli z těch ostatních přišla a vzala si další talíř, zarazil bych ji, ale vás ne. Před vámi jsem si připadal jako hlupák. Takže je to marné.

Jednou rukou jsem zapisoval a druhou poslal Purleymu vzdušný polibek.

Carol: Aha. Takže jste si jistý.

Zoltán: To jsem, má milá. Naprosto jistý.

Carol: Ale polici jste to neřekl.

Zoltán: Samozřejmě, že ne. Jak jsem vám řekl.

Carol: Řekl jste to Neru Wolfovi nebo Archiemu Goodwinovi?

Zoltán: Neřekl jsem to nikomu. Jak bych to mohl někomu říci? Pan Wolfe si je jistý, že ta, která se vrátila pro další talíř, zabila toho muže, otrávila ho, a pan Wolfe má vždycky pravdu. Takže je to pro mě hrozné. Cožpak bych mohl někomu říci, že jste zabila člověka? Vy? Jak bych mohl? Proto jsem vás musel vidět, mluvit s vámi.

Kdybyste na sobě neměla ten závoj, mohl bych vám pohlédnout do těch překrásných očí. Myslím, že vím, co bych tam spatřil. Viděl bych tam bolest a lítost. Viděl jsem vám to na očích v úterý večer. Vím, že vám způsobil bolest. Vím, že byste nezabila člověka, kdybyste nemusela. Proto Hlas umlkl. To bylo pochopitelné, jelikož paní Piottiová prošla dveřmi se špagetami a kávou a právě došla k jejich stolu. Jak je obsluhovala, ozývaly se rozličné zvuky. Purley zamumlal: "Přehání to," a já na něho zamumlal zpátky: "Ne. Je dokonalý." Přišel Piotti a díval se mi přes rameno do zápisníku. Carol promluvila, až když paní Piottiová zmizela zpátky v kuchyni.

Carol: Proto mám ten závoj, Zoltáne, protože vím, že to mám v očích. Máte pravdu. Musela jsem. Způsobil mi bolest. Zničil mi život.

Zoltán: Ne, má milá. Nemáte zničený život. Ne! Ať vám udělal cokoli. Byl... udělal vám... Znovu jsem si začal kousat ret. Proč jim nedal znamení? Jídlo jim přinesli a teď pravděpodobně jedli. Řekli jsme mu, že je zbytečné, aby se jí vyptával na jakékoli podrobnosti ohledně jejího vztahu s Pylem, jelikož to skoro určitě budou samé lži. Proč ještě nedal znamení? Ozval se její hlas: Carol: Slíbil, že si mě vezme. Je mi teprve dvacet dva let, Zoltáne. Myslela jsem si, že už nikdy nedovolím žádnému muži, aby se mě znovu dotkl, ale způsob, jakým se vy... nevím. Jsem ráda, že víte, že jsem ho zabila, protože to teď bude lepší, bude lepší vědět, že to někdo ví. Vědět, že to víte vy. Ano, musela jsem ho zabít, musela jsem, protože kdybych to neudělala, musela bych zabít sama sebe. Někdy vám možná řeknu, jaký jsem byla blázen, jak jsem -ach!

Zoltán: Co? Co se stalo?

Carol: Moje taška. Nechala jsem ji v autě. Vpředu. A nezamkla jsem ho. Modrý plymouth s pevnou střechou. Mohl byste... Dojdu pro ni...

Zoltán: Já pro ni dojdu.

Zaskřípala židle, pak se ozvaly slabé kročeje a pak ticho. Ale ticho bylo přerušeno během deseti vteřin, zatímco jemu muselo trvat nejméně minutu, než došel pro tašku a zpátky. Ozval se mužský hlas: "Jsem od policie, slečno Annisová," a pak hlas Carol. Purley odložil sluchátka, vyskočil a vyrazil tam a já ho s notesem v ruce následoval. Byla to docela působivá scéna. Polda od vedlejšího stolu držel ruku na Carolině rameni. Carol seděla bez hnutí, bradu vzhůru a dívala se přímo před sebe. Policistka, ne o mnoho starší než ona, stála naproti ní přes stůl a v úrovni prsou držela oběma rukama talíř špaget. Řekla Purleymu: "Něco do toho dala a pak si něco zastrčila do šatů. Viděla jsem ji v zrcátku."

Pohnul jsem se kupředu. Koneckonců jsem to měl na starosti, za podmínek, s kterými Cramer souhlasil. "Děkujeme vám, slečno Annisová," řekl jsem. "Moc jste nám pomohla. Na Zoltánovo znamení by byli začali dělat hluk, aby mu poskytli důvod odejít od stolu, ale ušetřila jste jim práci. Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat. Pojďte, Zoltáne. Už je po všem. Podle plánu." Vešel a po třech krocích se zastavil, modrou tašku pod paží. Jak se k nám vydal, natáhl k němu Purley ruku:

"Já to vezmu."