Hořký konec (Rex Stout)

Víc už jsem neslyšel. Byl jsem na cestě pryč. Tohle byl už třetí muž, pro kterého jsem byl poslán za posledních méně než čtyřiadvacet hodin. Ten první byl mrtvý, když jsem se k němu dostal. Ten druhý mi vyhrožoval, že mě dá zavřít. Tohohle jsem měl v úmyslu dostat. Ale nejdřív jsem ho musel najít, což byla nakonec dost práce. Od černošské služky v Tingleyho domě jsem získal adresu poměrně snadno - východně od Druhé Avenue, Devětadvacátá ulice, ale nebyl doma. Byl to ponurý, omšelý, špinavý pětipatrový dům bez výtahu. Stiskl jsem zvonek označený, "Philip Tingley", ale cvaknutí, které by odjistilo dveře, se neozvalo. Poloha zvonku ukazovala, že je to v posledním patře, a protože dveře nebyly zamčené, vešel jsem a vyšel po tmavém a páchnoucím schodišti. U dveří bytů zvonky nebyly, takže jsem v pátém patře několikrát zaklepal, ale bezvýsledně. Posadil jsem se na poslední schod a téměř dvě hodiny jsem se snažil se nenudit. Až do pěti hodin to bylo jedno z nejméně uspokojujících odpolední, co pamatuji.

Rozumné by bylo bývalo sehnat Freda Durkina, který pro Wolfa příležitostně dělá, a nechat ho na hlídce, zatímco já bych pátral dál, ale tohohle jsem chtěl doručit bez pomoci. Po talíři fazolí a několika sklenicích mléka v zaplivaném bufetu na Druhé Avenue jsem to zkusil znova - se stejným výsledkem. Dotazování u domovníka v přízemí a několika dalších nájemníků bylo dobrou jazykovou lekcí, ale nic víc. V půl páté jsem šel znovu ven a z telefonní budky podnikl pár průzkumů po drátě, výsledkem však byla velká nula. Právě během téhle výpravy přiletěl ptáček do hnízda. Když jsem se krátce po páté vrátil a jen abych něco dělal, stiskl zvonek v hale, cvaknutí odjištění dveří zaznělo okamžitě. Vklouzl jsem dovnitř a vyběhl ta čtyři patra. Dveře zadního bytu byly dokořán, a když jsem tam dorazil, stál na prahu. První letmý pohled na něj mi ukázal nejen to, že Amyin popis byl výstižný, ale i to, že jsem byl nevítaným překvapením. Vůbec jsem se mu nelíbil. "Co chcete?" zeptal se, když mě spatřil. Zakřenil jsem se na něj. "Vás, kamaráde. Už tu na vás čekám pět hodin."

"Jste od policie?"

"Ó nikoliv. Jmenuji se Goodwin. Já..." Ten opičák už zavíral dveře. Opřel jsem se o ně a proklouzl dovnitř. "Vypadněte!" vyštěkl. "Vypadněte odsud!"

"Svatá dobroto," protestoval jsem, "ani jste se nezeptal, co chci! Jak víte, že nejsem Santa Claus?" Nohou jsem za sebou zabouchl dveře. Nebylo třeba spěchat, protože Wolfe nebude k dispozici až do šesti. "Pojďme dál a promluvme si o tom..." Asi jsem byl lehkomyslný, ale to, co udělal, bylo tak neočekávané, že mě dostal dřív, než jsem si to stačil uvědomit. Nejenže se mu podařilo obemknout můj krk dlouhými, kostnatými prsty, ale síla jeho stisku navíc naznačovala, že to nejsou jenom kosti. Sevřel jsem mu zápěstí, ale nijak jsem si tím nepomohl, stisk nepovolil. Sehnul jsem se a otočil, čímž jsem se vymanil z jeho sevření, ale on stále dotíral, sápal se po mně a škrábl mě do tváře. Nerad mlátím chlapa, který se nenaučil, k čemu jsou pěsti, ale taky nemám rád, když mě někdo škrábe, takže jsem ho levačkou odstrčil a pravačkou mu jednu ubalil. Zavrávoral, ale zeď ho zachránila před pádem. "Nechte toho," řekl jsem ostře. "Nechci..." Uskočil stranou a kopl mě! Krk mě bolel, když jsem promluvil, na tváři jsem měl škrábanec, a teď tohle. Podruhé jsem ho praštil silněji, než jsem měl v úmyslu. Neskácel se, jen se prostě sesul k zemi. Jako by byl roztál. Pak už se nepohnul.

Sehnul jsem se, abych se na něj podíval, a pak jsem se kolem něj protáhl, abych prozkoumal byt.

Jediný důvod, kterému jsem dokázal přičítat jeho hrubý nedostatek pohostinnosti, ještě než se vůbec dozvěděl, kvůli čemu jsem přišel, byl, že tam má někoho, kdo by tam být neměl. Ale byt byl prázdný. Skládal se jen z ložnice, kuchyně a koupelny. Všechny místnosti jsem prohlédl, nakoukl do skříně a pod postel a vrátil se k nájemníkovi. Byl pořád mimo. Vzhledem k jeho neochotě nechat mě byť jen předestřít mu své úmysly se nezdálo pravděpodobné, že bych od něj mohl při svém záměru odvézt ho do Wolfova domu očekávat nějakou spolupráci, takže jsem se rozhodl ho svázat.

Byl příliš velký, než aby se s ním dalo něco dělat v té malé, úzké předsíni, a tak jsem ho odtáhl do kuchyně. Za pomoci pár metrů šňůry na prádlo ze zásuvky v kuchyni a kotouče lepicí pásky ze skříňky v koupelně jsem ho měl brzo naaranžovaného tak, že by mě měl alespoň poslouchat bez škrábání a kopání. Právě jsem mu přelepoval ústa třetím kouskem leukoplasti, když zazvonil zvonek. Vyskočil jsem. Zvonek zazvonil znovu. Takže takhle to bylo. Ne že byl někdo v bytě, ale někoho čekal. Našel jsem na zdi tlačítko, kterým se dole odjišťovaly dveře, a několikrát ho stiskl.

Rychlým pohledem jsem přejel své právě dokončené dílo, vyšel jsem z kuchyně, zavřel za sebou dveře a otevřel vstupní dveře do haly. Zespodu jsem slyšel lehké a váhavé kroky stoupající po kobercem nepokrytém schodišti. Ještě než se zjevila hlava, rozhodl jsem se, že je to žena, a taky byla. Když došla nahoru, znovu se zastavila, rozhlédla se a spatřila mě. Její tvář byla pro mě nová.

Padesát let, možná o trochu víc, štíhlá a upravená, v norkovém kožichu. Zdvořile jsem pozdravil:

"Dobrý večer." Zeptala se jakoby se zatajeným dechem: "Vy jste... Philip Tingley?" Přikývl jsem.

"Nepoznáváte mě?" Zdálo se, že jsem se něčeho dotkl. "Jak bych vás mohla poznat?" zeptala se ostře. "Nevím. Třeba podle mé sochy v parku." Ustoupil jsem ze dveří, aby mohla projít. "Pojďte dál." Na vteřinu zaváhala, pak povytáhla ramena, jako by zaujímala postoj tváří v tvář nějakému nebezpečí, a protáhla se kolem mě. Následoval jsem ji, nasměroval do obytné ložnice a zabouchl dveře. Přede mnou se vše utápělo v temnotách, obrazně řečeno, ale každopádně jsem se mohl pokusit chvíli tápat. Přistoupil jsem k ní. "Dovolte, vezmu vám kabát. Tohle není zrovna křeslo, na jaké jste zvyklá, ale bude to muset stačit." Se zachvěním se ode mě odvrátila a nervózně se rozhlédla okolo sebe. Když se posadila, nechala přijít do kontaktu s odřeným, ušmudlaným čalouněním jen nepatrný kousek svého těla, taktak se to dalo nazývat sezením. Pak na mě pohlédla. Nikdy jsem se nepovažoval za nějakou mimořádnou pastvu pro oči, má přitažlivost pramení spíše z duševna, ale na druhou stranu obluda taky nejsem a její výraz se mi nezamlouval. "Zdá se," riskl jsem to, "že něco na mně nesplnilo vaše očekávání." Opovržlivě si odfrkla. "Řekla jsem vám po telefonu, že u mě se nejedná o nic sentimentálního a nikdy se ani nejednalo."

"Fajn," souhlasil jsem. "Ani já nejsem sentimentální."

"To bych ani nečekala." Kdyby zvuk jejího hlasu přepadl přes hranu střechy, vyrobil by tam rampouchy. "Nemáte to v sobě ani z jedné strany. Ani od svého otce, ani ode mě. Můj bratr říká, že jste vyděrač. Také říká, že jste zbabělec a že blafujete, ale tomu já nevěřím, vzhledem k tomu, z jaké krve pocházíte. Řeknu vám upřímně, myslím, že můj bratr dělá chybu." Odměřovala slova. "Proto jsem přišla. Myslí si, že přijmete, co nabízí, ale já ne. Vím, že já bych to nevzala, a jedna vaše polovina pochází ze mě." Myšlenky mi vířily hlavou, snažil jsem se zorientovat. Nejlepší tip se zdál být, že jsem vyděrač, takže jsem se pokusil tomu dostát jízlivým úšklebkem. "Tak on si myslí, že jsem zbabělec, ano?" Vydal jsem krátké odporné zachechtání. "A taky si myslí, že přijmu jeho nabídku? Nepřijmu!"

"Co byste přijal?"

"To, co jsem řekl! To je mé poslední slovo!"

"To není poslední slovo," řekla ostře. "I vy děláte chybu. Jste blázen, jestli si myslíte, že vám můj bratr dá milion dolarů."

"Dá, nebo se uvidí."

"Ne. Nedá." Pohnula se v křesle a já si myslel, že se hodlá vytratit, ale nehodlala. "Všichni muži jsou blázni," řekla hořce. "Myslela jsem si, že mám chladnou hlavu a dokážu se o sebe postarat, ale bylo mi předurčeno být zničena muži. Když jsem pěkně pracovala v továrně, říkala jsem si, že tím to pro mě s muži skončilo, ale existuje víc způsobů. Nepopírám, že máte jisté právo na... na něco, ale váš požadavek je směšný.

To, co můj bratr nabízí, je rovněž směšné, to připouštím. Kdybych jen měla vlastní peníze, ale nemám. Jste zatvrzelí blázni, vy oba. On se nikdy nenaučil dělat kompromisy a vy zjevně taky ne.

Ale v tomhle budete muset, vy oba." Opět jsem nasadil ten zlotřilý úšklebek:. "Je to tvrdohlavej náfuka," prohlásil jsem. "Na kompromis musejí být dva. Co on?" Otevřela ústa a zase je zavřela.

"No," řekl jsem jízlivě, "koukám, že vy taky nejste nijak obzvlášt bystrá. Čeho jste myslela, že dosáhnete tím, že sem přijdete a vytmavíte mi to? Myslíte si, že jsem dost velkej trouba na to, abych řek, fajn, smažeme ten rozdíl, a vy poběžíte zpátky za ním? To by bylo dobrý, že?"

"Přinejmenším by to..."

"Ne!" Vstal jsem. "Chcete, aby se to vyřídilo. To já taky. On taky a já to vím. Dobrá, pojďme ho navštívit společně. Pak nám budete moct oběma říct, abychom udělali kompromis. Pak se uvidí, kdo je směšný. Pojďme." Vypadala vyjeveně. "Myslíte teď?"

"Myslím teď hned." Zarazila se. Měla námitky. Přemohl jsem je. Měl jsem výhodu a využíval ji. Když jsem si oblékal kabát, ještě tam seděla a kousala se do rtu. Pak se zvedla a připojila se ke mně. Když jsme sešli dolů a vyšli na chodník, nestálo tam žádné auto kromě mého, zjevně tedy přijela taxíkem.

Pochyboval jsem, že by měl Philip Tingley auto, takže jsem ho ignoroval. Zamířili jsme na roh a mávli na taxi. Stáhla se do svého rohu a já, poté co udala adresu východně od Páté avenue, jsem jí ten kompliment oplatil. Během jízdy neprojevila přání konverzovat. Dovolila Philipovi, aby zaplatil taxikáři, což mi vzhledem k okolnostem připadalo poněkud ubohé. Před masivními zdobenými dveřmi do haly mi uhnula a já stiskl kliku a otevřel je. Vnitřní dveře se otevřely bez vyzvání a ona prošla, se mnou v patách. Muž v uniformě je za námi zavřel. Zdálo se, jako by se celá scvrkla a její tvář byla bledá a napjatá. Byla ztuhlá strachy. Zeptala se toho muže: "Je pan Judd nahoře?"

"Ano, slečno Juddová." Vedla mě po schodech nahoru do rozlehlé místnosti se stovkami knih, krbem a přesně takovými křesly, jaké mám rád. V jednom z nich seděl muž, kterého jsem rád neměl. Když jsme vstoupili, otočil k nám hlavu. Z jejího staženého hrdla vyšel hlas: "Guthrie, myslela jsem..." Zastavil ji zuřivý svit jeho očí. Ten by zastavil každého. Přešel jsem k němu a zeptal se: "Je Aiken poblíž?" Ignoroval mě. Promluvil ke své sestře, jako by byla jen mastný flek na koberci: "Kde se tu vzal tenhle muž?"

"To je dlouhá historie," řekl jsem, "ale zkrátím to. Šla do bytu Philipa Tingleyho a tam jsem byl já a ona si myslela, že já jsem on." Mávl jsem rukou. "Záměna totožnosti."

"Myslela..." Neměl slov. Už kvůli tomuhle stálo za to sem přijít. Jeho sestra na mě vytřeštěnýma očima zírala. Zaměřil se na ni. "Zmiz odsud!" řekl s chladnou zlobou. "Ty pitomá huso!" Byla poražená. Šla. Počkal jsem, až se za ní zavřely dveře, a pak jsem řekl: "Měli jsme spolu dlouhý rozhovor. Je to skutečně zajímavá situace. Nyní vám mohu vyřídit pozvání, které jsem se vám chystal předestřít včera, když jste mě přerušil. Pojedete na Pětatřicátou ulici navštívit Nero Wolfa."

"Promluvím si s vámi," procedil skrze zuby. "Posaďte se."

"Ne. Já vás pozval první. A nelíbíte se mi. Jestli se budete vykrucovat a vyvlékat se z toho, přísahám, že tu historku prodám nějakému bulvárnímu plátku a do smrti budu žít z výnosu z ní." Ukázal jsem na dveře. "Tudy." Wolfe seděl za stolem. Já s otevřeným zápisníkem za svým. Guthrie Judd byl na stanovišti svědků poblíž Wolfova stolu. Wolfe vyprázdnil sklenici s pivem, otřel si rty a opřel se. "Zdá se," řekl, "že si neuvědomujete, že se vám věci naprosto vymkly z rukou. Jediné, co můžete udělat, je ušetřit nám trochu času, což bychom, myslím, ocenili. Nic neslibuji. Detaily můžeme zjistit i bez vás, pokud budeme muset, nebo je zjistí policie. Policie je těžkopádná a často nepříliš diskrétní, ale když se jim ukáže, v čem se mají hrabat, odvedou dost dobrou práci. Víme, že Philip Tingley je syn vaší sestry, a to je hlavní věc. To je to, co jste se úporně snažil zatajit. Zbývá doplnit zbytek. Kdo například je Philipův otec?" Judd přimhouřil oči, zatnul zuby a beze slova na něj hleděl. "Kdo je Philipův otec?" opakoval Wolfe trpělivě. Judd vytrval ve své póze. Wolfe pokrčil rameny. "Jak chcete." Obrátil se ke mně. "Zavolejte inspektora Cramera. S těmi muži, které má, bude takováhle věc... Chtěl jste něco říct, pane?"

"Ano," odsekl Judd. "K čertu s vámi. Philipův otec je mrtvý. Byl to Thomas Tingley. Arthurův otec."

"Chápu. Takže Arthur byl Philipův bratr."

"Nevlastní bratr." Judd vypadal, jako by to radši řekl kulkami než slovy. "Thomas byl ženatý a měl se svou ženou dvě děti, syna a dceru. Ten syn byl Arthur."

"Byla jeho žena ještě naživu, když...?"

"Ano. Má sestra šla pracovat do Tingleyho továrny v roce 1909. Mně bylo tenkrát dvacet pět let, zrovna jsem se vším začínal. Jí bylo devatenáct. Arthur byl o rok nebo o dva mladší než já. Jeho otec, Thomas, se blížil k padesátce. V roce 1911 mi sestra řekla, že je těhotná, a kdo je za to zodpovědný. V té době už jsem vydělával trochu víc peněz, a tak jsem ji poslal na jisté místo na venkově. V září téhož roku se jí narodil chlapec. Má sestra ho nenáviděla, aniž ho vůbec spatřila. Odmítla na něj pohlédnout. Byl umístěn v dětském domově a já i ona jsme na něj zapomněli. V té době jsem byl tak zaneprázdněn svými záležitostmi, že jsem úplně opomněl některé důležité věci, které zasluhovaly mou pozornost. Až o mnoho let později mi došlo, že na tom místě mohly zůstat nějaké záznamy, které by bylo lepší zničit, a tak jsem to nechal prošetřit."

"To bylo kdy?"

"Teprve před třemi lety. Tehdy jsem zjistil, co se stalo. Thomas Tingley zemřel v roce 1913 a jeho žena o rok později. Jeho syn Arthur se oženil v roce 1912 a jeho manželka zemřela při nehodě. A v roce 1915 Arthur legálně adoptoval toho čtyřletého chlapce z dětského domova."

"Jak jste věděl, že to byl právě tenhle chlapec?"

"Šel jsem za Arthurem. Věděl, že ten chlapec je jeho nevlastní bratr. Jeho otec mu na smrtelné posteli všechno pověděl a pověřil ho, aby se o dítě postaral... potají, protože tehdy Thomasova žena ještě žila. O dva roky později, poté co Arthurova manželka zemřela a zanechala ho bezdětného, se rozhodl pro adopci."

"Řekl jste, že jste nechal pátrat po těch záznamech. Měl je Arthur?"

"Ano, ale nechtěl mi je dát. Pokoušel jsem se ho přesvědčit. Nabídl jsem mu... přemrštěnou sumu. Byl zatvrzelý, neměl mě rád a byl zklamaný z chlapce, který se ukázal jako naprostý blázen." Wolfe zavrčel: "Takže jste vyvinul snahu získat ty záznamy jiným způsobem."

"Ne, to tedy ne." Koutek Juddových úst se stočil nahoru. "Nepodaří se vám udělat ze mě postavu do melodramatu. Do toho nepasuji. Ani do vraždy ne. Znal jsem Arthurovu povahu a neměl jsem strach z nějakých nepříjemností z jeho strany a on mi navíc udělal ústupek. Vložil ty papíry do zamčené schránky ve svém sejfu a odkázal schránku a její obsah mně. Ne, že by mi řekl, kde to je. To jsem zjistil až později."

"Kdy?"

"Před dvěma dny." Wolfe zdvihl obočí. "Dvěma dny?"

"Ano. V pondělí ráno zavolal Philip do mé kanceláře. Naposledy jsem ho viděl, když byl měsíc starý, ale on prokázal svoji totožnost a měl s sebou kopie těch záznamů. Požadoval milion dolarů." Judd zvýšil hlas. "Milion!"

"Co bylo tou pákou, pohrůžka, že to zveřejní?"

"Ach ne. Udělal to uhlazeněji. Řekl, že za mnou přišel jen proto, že mu jeho adoptovaný otec neposkytuje víc než ubohou almužnu - řekl almužnu - a že ho ve své poslední vůli vydědil. Arthur byl natolik hloupý, že mu tu závěť dal přečíst, ještě to pěkně rozmazal, řekl bych, a když Philip viděl, že mi jeho otec odkázal zamčenou schránku, zavětřil kořist. Ukradl ji ze sejfu, nechal otevřít a měl to. Jeho pohrůžkou nebylo to, že všechno zveřejní, ale že podá žalobu na mě a mou sestru za způsobené škody, za to, že jsme ho jako novorozeně opustili, což bylo ve svém důsledku vlastně totéž, jenže takhle tomu dal ušlechtilejší fasádu. A to jsme za žádných okolností nemohli připustit, aby se stalo, a on to věděl." Wolfe řekl: "Tak proč jste mu nezaplatili?"

"Protože to bylo šílené. Přece nemáte jen tak po ruce milion dolarů."

"Já ne, ale vy byste mohl."

"Neměl jsem je. A chtěl jsem záruku, že tím to skončí. Například jsem si musel být jistý, že dostanu všechny originální záznamy, a jediný, kdo mě ohledně toho mohl dostatečně ujistit, byl Arthur. Měli jsme se setkat v pondělí. Philipa jsem na den odložil. Příští ráno, včera, mi Arthur telefonoval, že schránka ze sejfu zmizela, ale ani tak nechtěl přijít do mé kanceláře nebo se se mnou někde setkat, takže jsem musel jít já za ním." Vzhlédl jsem s úšklebkem od svého zápisníku. "Jo, a já vás potkal, když jste vycházel. Jak jsem vám tou křídou..." Neomaleně pokračoval, aniž na mě alespoň pohlédl. "Šel jsem do jeho kanceláře a řekl mu o Philipově požadavku a pohrůžce. Rozzuřil se. Domníval se, že Philip by měl být zastrašen a donucen se schránky vzdát, ale já ne. Měl jsem jiný návrh, ale s ním se nedalo pohnout. Musel si to udělat po svém. Nechali jsme to na tom, že si odpoledne promluví s Philipem, a my tři jsme se měli sejít a vypořádat to mezi sebou příštího rána, ve středu - to by bylo dnes - v jeho kanceláři. Musel jsem to přijmout..."

"Tohle neprojde," řekl Wolfe bez obalu. "Nezkoušejte žádné finty."

"Já nezkouším. Říkám vám..."

"Lež, pane Judde. To není dobré. Vy tři jste se měli sejít v Tingleyho kanceláři v úterý večer, ne ve středu ráno. A vy jste tam šel..." Zbytek jsem propásl. Zazvonil zvonek a já šel otevřít, protože Fritz neměl ještě dovoleno se příliš přepínat. Jediný pohled přes sklo mi ukázal kukuč tak příliš dobře známý, že jsem nasadil řetízek, a pak teprv jsem otevřel dveře na těch patnáct centimetrů, které dovoloval. "Žádné nepotřebujeme," řekl jsem drze. "Jděte k čertu," dostalo se mi strohé odpovědi. "Chci vidět Guthrieho Judda. Je tady."

"Jak to víte?"

"Tak jsme byli informováni u něj doma. Dejte pryč ten zatracený řetízek..."

"Třeba se tu jen zastavil při cestě jinam. Posaďte se, než to zjistím." Šel jsem do kanceláře a oznámil Wolfovi: "Inspektor Cramer chce vidět Judda. U něj doma mu řekli, že šel sem." Judd, vždy pohotový, promluvil: "Chci vaše čestné slovo."

"To nedostanete," odsekl Wolfe. "Přiveďte pana Cramera." Vrátil jsem se do haly, sundal řetízek, otevřel doširoka dveře a Cramer zamířil do kanceláře se mnou v patách. Poté, co něco zavrčel místo pozdravu, si stoupl nad Judda a promluvil k němu: "Tohle je důvěrná záležitost. Velmi důvěrná. Jestli chcete jít..." Judd pohlédl koutkem oka na Wolfa. Wolfe si odkašlal. Judd řekl:

"Posaďte se. Spusťte."

"Ale varuji vás, pane Judde, je to extrémně..."

"Odpověděl vám," řekl Wolfe.

"Prosím, vezměte to tak stručně, jak je to jen možné."

"Chápu." Cramer přejel pohledem z jednoho na druhého. "To se vám líbí, co? Vyhovuje mi to." Posadil se, položil koženou tašku na zem před sebe, natáhl se, odjistil zámky a otevřel ji. Narovnal se a pohlédl na Judda. "Asi před hodinou byla na policejní velitelství na mé jméno doručena balíkovou poštou speciální zásilka." Sehnul se a vyndal z taška nějaký předmět. "Tohle bylo v tom balíku. Smím se vás zeptat, jestli jste to už někdy viděl?" Judd řekl: "Ne." Cramerovy oči se pohnuly. "Vy, Wolfe? Vy, Goodwine?" Wolfe zavrtěl hlavou. Já prohlásil: "Nevinen." Cramer pokrčil rameny. "Jak vidíte, je to kovová schránka se zámkem. Na vršek byla neohrabaně vyryta písmena GJ, pravděpodobně špičkou nože. První věc je tahle: Schránka tohoto popisu, včetně písmen GJ na vrchu, vám byla odkázána Arthurem Tingleym v jeho závěti. Policejní komisař se vás na to dnes odpoledne ptal a vy jste prohlásil, že o takové schránce nic nevíte a nemáte tušení, co by mohla obsahovat. Je to tak, pane Judde?"

"Ano," potvrdil Judd. "Hombert mi řekl, že podle závěti se měla ta schránka najít v sejfu v Tingleyho kanceláři, ale tam nebyla."

"Správně. Druhá věc je, že zámek byl vypáčen. Takhle už to bylo, když jsme balík otevřeli. Třetí věc je její obsah." Cramer pohlédl na Judda. "Chcete, abych pokračoval?"

"Jen do toho."

"Dobrá." Cramer zdvihl obočí. "Položka jedna, pár dětských botek." Vyndal je, abychom si je mohli prohlédnout. "Položka dvě, tištěný dokument o stavu vaší bankovní firmy. Ze 30. června 1939. Vaše jméno bylo zakroužkováno perem a inkoustem a stejně tak suma představující kompletní majetek 230 000 000 dolarů a něco." Vrátil složku do schránky a vyndal další exponát. "Položka tři, velká žlutá obálka. Původně byla zapečetěná, ale vosk byl zlomen a obálka otevřena. Zvenku je tento nápis, psaný písmem Arthura Tingleyho: Důvěrné. V případě mého skonu doručit nedotčené panu Guthrie Juddovi. Arthur Tingley." Judd natáhl ruku. "To je moje." Tón jeho hlasu byl ostrý a rozkazovačný. "A vy jste to otevřel..."

"Ne, pane, já ne." Cramer nepouštěl obálku z ruky. "Už to bylo otevřené. Je to nepochybně váš majetek a nakonec vám bude jistě vydán, ale prozatím si to ponecháme. Vzhledem k okolnostem. Obsahuje křestní list malého Philipa s datem 18. září 1911, čtyři stránky záznamů z Domova El en Jamesové ohledně pobytu mladé ženy jménem Martha Juddová v tomto zařízení a rukou psané prohlášení s datem 9. července 1936, podepsané Arthurem Tingleym. Také je zde doklad o zákonné adopci Philipa Tingleyho Arthurem Tingleym s datem 11. května 1915. Pokud si přejete prozkoumat tyto dokumenty teď, v mé přítomnosti..."

"Ne," odsekl Judd. "Žádám, aby mi ta schránka a její obsah byly neprodleně odevzdány." Cramer zavrtěl hlavou. "Prozatím, pane..."

"Podám na vás žalobu o navrácení zabavených věcí."

"Pochybuji, že byste uspěl. Důkaz v případu vraždy..."

"To nemá s Tingleyho vraždou nic společného."

"To taky doufám." Cramerův hlas zněl, jako by to myslel vážně. "Já jsem jen pouhý policista a vy víte, kdo jste vy. Muž ve vašem postavení a takováhle věc. Pro státního návladního to bylo jako horký brambor, a tak to hodil na krk mně.

Takže je to má práce, tak je to. Máte sestru jménem Martha. Byla v Domově El en Jamesové v roce 1911?"

"Bylo by od vás rozumné," řekl Judd ledově, "kdybyste následoval příkladu státního návladního." Namířil prstem na tu schránku. "Chci to a požaduji to."

"Jo, to už jsem slyšel. Já dokážu být tvrdý, víte, dokonce i na vás. Zkusme tohle. Prohlásil jste, že jste to nebyl vy, kdo vstoupil do budovy Tingleyho továrny včera večer v sedm třicet. Stále na tom trváte?"

"Ano."

"Vezmeme vašeho řidiče k nám na velitelství." Z Juddova hrdla vyšel pohrdlivý zvuk. "A také Philipa Tingleyho. Můžete klidně sestoupit ze svých výšin. Někdo bude mluvit, nemyslete si, že ne. Jestli čekáte..." Zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a zjistil, že seržant Poster si přeje mluvit s inspektorem Cramerem. Cramer přistoupil k mému stolu a vzal si to. Asi dvě minuty jen poslouchal a něco si pro sebe bručel. Nakonec řekl: "Přiveďte ho sem, do domu Nero Wolfa," a zavěsil.

"Pokud nic nenamítáte," obrátil se k Wolfovi.

"Proti čemu?" chtěl vědět Wolfe.

"Proti malému rozhovoru s Philipem Tingleym. Našli ho v jeho bytě, v kuchyni, svázaného a s roubíkem."