Další svědek

3.

Když jsme stáli v garáži na Šestatřicáté ulici poblíž Desáté Avenue a čekali na Peteho, než nám doveze naše auto, Wolfe se vytasil s tím, co jsem čekal. "Mohli bychom zajít domů," řekl, "jsme tam za čtyři minuty." Usmál jsem se na něj. "Ano, pane. Věděl jsem, že na to dojde - už když jste telefonoval. Dostat se do Katonahu, to znamená jet autem. A jet autem, to musíme nejdříve zajít pro něj do garáže. Garážujeme blízko našeho domu, takže bychom se tam mohli zastavit a nejdříve poobědvat. A až budeme doma, dveře pořádně zamčené, nebudeme brát telefony a budeme si moci pořádně to naše cestování do Katonahu promyslet. Proto jste jí řekl, že tam za ní zajedeme, co?"

"Ne, že bychom se mohli zastavit doma, to mne napadlo až v taxíku."

"Nemohu prokázat, že tomu bylo jinak. Mám však jeden návrh." Kývl jsem hlavou ke dveřím do kanceláře. "Mají tu telefon. Nejdřív zavolejte Fritzovi. Nebo to mám udělat já?"

"Udělám to sám," zahučel, vydal se ke dveřím do kanceláře, vstoupil, sedl si k psacímu stolu a vytočil číslo. Za chvilku oznamoval Fritzovi, kde se nalézáme, položil mu několik otázek a dostal odpovědi, které se mu moc nezamlouvaly. Když Fritze instruoval, aby těm, kdo budou volat, říkal, že o nás nic neví a nemá ponětí, kde bychom mohli být, a sám ať nás nečeká, dokud nedorazíme, zavěsil, zadíval se na telefonní přístroj a potom upřel oči na mne. "Už k nám čtyřikrát volali. Jednou ze soudu, podruhé ze státního zastupitelství a dvakrát od policejního inspektora Cramera."

"No ne," zašklebil jsem se. "Soud a státní zastupitelství, prosím, to chápu, ale co ten Cramer. Jakmile se ocitnete na vzdálenost do jedné míle od vraždy, kterou vyšetřuje, začne sebou cukat od hlavy až k patě. Dovedete si představit, jaká podezření jste v něm vyvolal, když jste jako svědek, předvolaný obžalobou, odešel ze soudní síně? Pojeďme domů. Bude zajímavé si ověřit, jestli u baráku nechal hlídkovat jednoho nebo dokonce dva či tři poldy. Jistě vás popadnou za límec a budete mít po obědě, to bude peklo."

"Buďte zticha."

"Jistě, pane. Už tu máme naše auto." V okamžiku, kdy jsme vycházeli z kanceláře, dorazil k nám hnědý sedan a zastavil. Pete z něj vystoupil a otevřel Wolfovi zadní dveře, protože ten odmítá sedět vpředu, protože se bojí, že kdyby došlo ke srážce, rozbité sklo ho celého pořeže. Sedl jsem za volant, odbrzdil, zařadil jsem rychlost a šlápl na plyn. Provoz na West Side Highway nebyl tou dobou moc hustý a ještě slabší byl severně od mostu Henry Hudsona i na Sawmil River Parkway. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, šlo však o to, dát jim nějaký kloudný směr, a to se mi nedařilo. Chtěl jsem se přičinit o to, abych si po právu zasloužil aspoň trochu vděku za to, že bychom vysekali Leonarda Ashe z obvinění, ale jak? Zatím se mi to jevilo jako dětinské počínání. Ve své kanceláři a v pohodlném křesle byl Wolfe obvykle schopný držet svého génia pod kontrolou, ale na tvrdé soudní lavici, s navoněnou ženou před sebou, u vědomí toho, že se nemůže zvednout a …