Poirotova pátrání (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

III. Dobrodružství s levným bytem.

 

Ve všech případech, na něž si vzpomínám, Poirotova pátrání vycházela z ústředního faktu, ať již z vraždy, či loupeže a odtud postupovala pochodem logického vyvozování ke konečnému vítěznému rozřešení. V událostech, jež se chystám nyní zaznamenati, pozoruhodný řetěz okolností vedl od příhod na první pohled všedních, jež s počátku upoutaly Poirotovu pozornost, k nekalým událostem, jež doplnily nejneobvyklejší případ.

Trávil jsem večer se svým starým přítelem, Geraldem Parkerem. Mimo mne a mého hostitele bylo tam snad asi půl tuctu lidí a jak se vždy dalo dříve nebo později kdekoliv byl Parker, počalo se mluviti o nesnázích spojených s hledáním bytu v Londýně. Domy a byty byly Parkerovým zvláštním koníčkem. Od konce války bydlel aspoň v půl tuctu různých bytů a domků. Sotva že se někam nastěhoval, neočekávaně objevil něco nového a stěhoval se tam se všemi svými svršky. Jeho stěhování bylo skoro vždy spojeno s malým peněžním ziskem, neboť měl bystrou obchodnickou hlavu, avšak byla to pouhá láska ke sportu, jež ho poháněla — nikoliv touha vydělávati tím peníze. Naslouchali jsme po nějakou dobu Parkerovi s úctou, kterou má nováček ke zkušenému. Avšak pak přišla i na nás řada a rozpoutal se pravý Babel jazyků. Konečně bylo ponecháno volné pole paní Robinsonové, půvabné mladé paní, jež zde byla se svým mužem. Nesetkal jsem se s nimi nikdy dříve, poněvadž Robinsonovi teprve nedávno se seznámili s Parkerem.

„Řeč o bytech,“ — pravila, „slyšel jste o našem štěstí, pane Parkere? Dostali jsme byt — konečně! V Montagu Mansions.“

„Dobrá,“ pravil Parker. „Vždycky jsem to říkal, že je spousta bytů — zaplatí-li se požadovaná cena!“

„Ano, ale v tomto případě nebyla cena přemrštěně vysoká. Byt jest až hrůza laciný. Osmdesát liber ročně!“

„Ale — ale, Montagu Mansions je hned vedle Knightsbrigde, ne? Pěkná, velká budova. Nebo mluvíte snad o nějakém jiném domě téhož jména někde v zapadlé uličce na periferii?“

„Ne, byt jest na Knightsbridge. To je právě okolnost, která to činí tak podivným.“

„Svět je podivný. Je to ohromující zázrak. Ale musí v tom býti někde nějaký háček. Snad velký stavební příspěvek myslím?“

„Žádný příspěvek!“

„Žádný pří… ó, proboha, podržte mi někdo hlavu!“ naříkal Parker.

„Ale musili jsme zakoupiti nábytek,“ pokračovala paní Robinsonova.

„Ó!“ vyjel Parker. — „Věděl jsem, že tu je nějaký háček.“

„Za padesát liber. A byt je krásně zařízen.“

„Vzdávám se,“ řekl Parker. — „Ti nynější nájemníci musí býti blázni se smyslem pro lidumilnost.“

Paní Robinsonova vypadala poněkud znepokojeně. — Malá rýha se objevila mezi jejím jemným obočím.

„Je to zvláštní, že? Nemyslíte, že tam — straší?“

„Nikdy jsem neslyšel o bytě, kde by strašilo,“ vysvětloval Parker rozhodně.

„Ne-e!“ Zdálo se, že paní Robinsonova ani zdaleka není přesvědčena. „Ale bylo při tom všem několik věcí, které mě zarážely jako — nuže — jako podivné.“

„Na příklad —“ pobízel jsem ji.

„Ach,“ — pravil Parker, „pozornost našeho kriminálního odborníka je vzbuzena. Vzdejte se mu, paní Robinsonova, Hastings je velkým luštitelem záhad.“

Smál jsem se uveden do rozpaků, leč ne zcela nespokojen úlohou, jež byla na mne vznesena.

„Ó ne, opravdu podivné, kapitáne Hastingsi, ale když jsme přišli ke zprostředkovatelům, Stosserovi a Paulovi — nepokusili jsme se o to dříve, poněvadž oni mají pouze drahé byty, na Mayfair, ale myslili jsme, že to v žádném případě nemůže škoditi — vše, co nám nabízeli, bylo za čtyři až pět set ročně, nebo ještě ohromné odstupné a pak, právě když jsme se chystali odejíti, zmínili se, že mají byt za osmdesát liber ročně, ale že pochybují, že by to někomu stálo za to tam jíti, protože byt mají zaznamenán v knihách už dlouho a poslali tam mnoho lidí, aby se na byt podívali, takže bylo skoro jisto, že byt jest pronajat — „že po něm někdo chňapnul“ — jak vykládal úředník. Ale zájemci byli tak nedbalí, že jim nedali zprávu a pak se stalo, že tam někoho poslali a lidé se zlobili, že byli posláni na místo, které bylo už dříve pronajato.“

Paní Robinsonova ustala, aby nabrala velmi nezbytného dechu a pak pokračovala:

„Poděkovali jsme mu a řekli, že docela chápeme, že to pravděpodobně nestojí za to, ale že bychom chtěli tak jako tak nějakou poukázku — pro všecky případy. A tak jsme tam rovnou jeli autodrožkou, protože, celkem vzato, člověk nikdy neví. Číslo 4 bylo ve druhém poschodí a právě když jsme čekali na zdviž, Elsie Fergusonová — je to moje přítelkyně, kapitáne Hastingsi a oni také se ohlížejí po nějakém bytě — seběhla kvapně se schodu.

„Konečně se mi podařilo tě jednou předejíti, má drahá,“ povídala. „Ale nestojí to za nic. Byt jest již pronajat.“ — Zdálo se, že tím je to skončeno, dobrá, jak řekl John, byt byl velmi levný, můžeme se pokusiti nabídnouti více a snad bychom mohli nabídnouti i odstupné. — Ovšem, to je hrozná věc, a já se docela stydím vám to vyprávěti, ale to víte, co to je honba za bytem.“

Ujistil jsem ji, že velmi dobře vím, že při boji o byt často zvítězila nižší stránka lidské povahy nad vyšší a že se vždy osvědčilo dobře známé přísloví, že košile je bližší než kabát.

„Tak jsme šli nahoru a věřili byste tomu, že byt vůbec nebyl pronajat? Byl nám ukázán služebnou a pak jsme uviděli paní a věc byla ujednána. Hned se nastěhovati a padesát liber za nábytek. Následujícího dne jsme podepsali smlouvu a zítra se máme stěhovati!“ — ukončila paní Robinsonova vítězoslavně.

„A co je s paní Fergusonovou?“ tázal se Parker. — „Nuže, proveďte své dedukce, Hastingsi.“

„To je zřejmé, milý Watsone,“ odpověděl jsem lehce, „pravděpodobně šla do nepravého bytu.“

„Ó, jak chytré od vás, kapitáne Hastingsi!“ zvolala paní Robinsonova s obdivem.

Trochu jsem si přál, aby tam býval byl Poirot. Někdy mám pocit, že poněkud podceňuje moje schopnosti.

Celá věc byla tak trochu zábavná a následujícího jitra jsem Poirotovi vylíčil vše jako žertovný problém. — Zdálo se, že je zaujat a tázal se mě trochu podrobně na činže bytů v různých místech.

„Podivný příběh,“ řekl zamyšleně. „Promiňte, Hastingsi, musím se trochu projíti.“ Když se vrátil asi za hodinu, jeho oči zářily zvláštním vzrušením. Položil hůl na stůl, a dříve než promluvil, okartáčoval nějaké smítko se svého klobouku se svojí obvyklou něžnou péčí.

„Je velmi dobře, příteli, že právě nemáme po ruce jiných případů. Můžeme se cele věnovati tomu nynějšímu pátrání.“

„O jakém pátrání to mluvíte?“

„O té pozoruhodné levnosti nového bytu vaší přítelkyně, paní Robinsonové.“

„Poirote, vy nemluvíte vážně!“

„Mluvím co nejvážněji. Představte si, příteli, že skutečný poplatek za ten byt je 350 liber. Právě jsem to zjistil u majitelova jednatele. A přece tento zvláštní byt byl pronajat do podnájmu za 80 liber! Proč?“

„Musí v tom být něco nesprávného. Snad tam straší, jak myslila paní Robinsonova.“

Poirot potřásl nespokojeně hlavou. „Pak je zase podivné, že její přítelkyně jí řekla, že byt je pronajat a pak, když přišla nahoru, zjistila, že vůbec pronajat není.“

„Ah, jistě souhlasíte se mnou, že ta druhá žena šla do nepravého bytu. To je jediné možné řešení.“

„Snad máte v tomto bodě pravdu a snad nemáte, Hastingsi. Avšak zůstává fakt, že mnoho jiných uchazečů bylo posláno, aby se na byt podívali a vzdor zvláštní jeho levnosti byl dosud volný, když tam přišla paní Robinsonová.“

„To ukazuje na to, že v tom musí býti něco nesprávného.“

„Zdá se, že paní Robinsonová nezpozorovala nic nesprávného. Velmi zvláštní, že? Působila na vás dojmem pravdomluvné ženy, Hastingsi?“

„Je to půvabná bytost!“

„Zřejmě! Jelikož vás činí nezpůsobilým odpovídati na mé otázky. Tak mi ji popište.“

„Nuže, je vysoká a plavá, její vlas má vskutku krásný rudohnědý odstín —“

„Vy jste měl vždy náklonnost k rudohnědým vlasům!“ zabručel Poirot. „Avšak pokračujte.“

„Modré oči a velmi krásnou pleť a — nuže, myslím, že to je všechno,“ ukončil jsem neobratně.

„A její manžel?“

„Ó, to je docela hezký chlapík — nic zvláštního.“

„Tmavý nebo plavý?“

„Nevím — a mezi námi, takový obyčejný druh tváře.“

Poirot přikývl.

„Ano, je na sta takových průměrných lidí a rozhodně vy vnášíte více sympatie a zaujetí do svého popisu žen. Víte o těch lidech něco? Zná je Parker dobře?“

„Myslím, že je to zcela nedávná známost. Ale, Poirote, vy jistě nemyslíte —“

Poirot pozdvihl ruku.

„Jen zcela klidně, příteli. Řekl jsem, že si něco myslím? Vše, co říkám — je to podivný příběh. A není nic, co by na to vrhlo světlo; vyjma snad jméno té dámy, což, Hastingsi?“

„Jmenuje se Stella,“ řekl jsem upjatě. „Ale nenahlížím —“

Poirot mé přerušil hrozným tajeným smíchem. Zdálo se, že ho něco nesmírně baví.

„A Stella znamená hvězdu, ne? Báječné!“

„Co pro všecko na zemi —“

„A hvězdy dávají světlo! Nuže! Uklidněte se přece, Hastingsi. Nedodávejte si takového vzhledu uražené důstojnosti. Pojďte, půjdeme do Montagu Mansions a učiníme některá pátrání.“

Doprovázel jsem ho bez odporu. Mansions byl pěkný blok domů, skvěle udržovaný. Na prahu se sklonil vrátný v uniformě a Poirot ho oslovil:

„Promiňte, mohl byste mě říci, zda zde bydlí pan a paní Robinsonovi?“

Vrátný byl člověkem málomluvným a povahy zřejmě zatrpklé nebo podezíravé. Sotva se na nás podíval a zabručel:

„Číslo 4. Druhé poschodí.“

„Děkuji vám. Můžete mi říci, jak dlouho jsou zde?“

„Šest měsíců.“

V úžasu jsem zíral před sebe, jsa si vědom Poirotova zlomyslného pošklebku, jak tomu i bylo.

„Nemožné,“ zvolal jsem. „Vy se asi mýlíte.“

„Šest měsíců.“

„Jste tím jist? Dáma, kterou myslím, je vysoká a krásná a narudlých zlatých vlasů a —“

„To je vona,“ řekl vrátný. „Přišli v podzimním kvartále, jo. Právě před šesti měsíci.“

Zdálo se, že ztratil na nás zájem a pomalu ustoupil do chodby. Následoval jsem Poirota ven.

„Tak co, Hastingsi?“ tázal se mě potměšile můj přítel. „Jste si i nyní tak jist, že půvabné ženy mluví vždy pravdu?“

Neodpověděl jsem.

Poirot zamířil svou cestu do Brompton Roadu dříve než jsem se ho zeptal, co chce dělati a kam to jdeme.

„K realitním agentům, Hastingsi. Mám velkou touhu najmouti byt v Montagu Mansions. Nemýlím-li se, stane se tu v krátké době několik zajímavých věcí.“

Měli jsme štěstí ve svém podniku. Číslo 8 ve čtvrtém poschodí bylo lze pronajmouti i s nábytkem za deset guineí týdně. Poirot je ihned najal na měsíc. Venku na ulici znovu utišil moje protesty:

„Ale já teď vydělávám! Proč bych nevyhověl tomuto vrtochu? — Mimochodem řečeno, Hastingsi, máte revolver?“

„Ano — mám jej někde —“ odpověděl jsem, lehce rozechvěn. „Vy myslíte —“

„Že ho budete potřebovati? To je docela možné. — Vidím, že ta myšlenka vás těší. Vám se vždycky líbí pozoruhodné a romantické.“

Následujícího dne jsme se zařizovali ve svém dočasném domově. Byt byl zařízen báječně. V budově zaujímal tutéž polohu jako byt Robinsonových, ale byl o dvě patra výše.

Den po našem nastěhování byla neděle. Odpoledne Poirot nechal přední dveře dokořán a zavolal mě náhle, když se ze zdola rozlehla rána.

„Podívejte se přes zábradlí. Jsou tamhle to vaši přátelé? Ať vás neuvidí.“

Natáhl jsem krk přes schodiště co jsem mohl.

„Jsou to oni,“ vysvětloval jsem tiše šeptem.

„Dobrá, počkejte chvíli.“

Asi o půl hodiny později vynořila se mladá žena, nádherně, pestře oděná. Poirot s povzdechem uspokojení vklouzl po špičkách zpátky do bytu.

„Tak to bývá. Po pánovi a paní — služka. Teď bude byt asi prázdný.“

„Co hodláte podniknouti?“ ptal jsem se v jisté obavě.

Poirot rychle vešel do přípravny vedle kuchyně a tahal za lano výtahu na uhlí.

„Čeká na nás sestoupiti tak jako bedny s popelem,“ vykládal vesele. „Nikdo nás nezpozoruje. Nedělní koncert, nedělní „vycházka“ a konečně nedělní zdřímnutí po anglickém nedělním obědě — po „rosbifu“ — to všechno odvrátí pozornost od jednání Herkula Poirota. Pojďte, příteli.“

Vlezl do hrubé dřevěné klece a já jsem ho pomalu následoval.

„Vloupáme se do bytu?“ tázal jsem se pochybovačně,

Poirotova odpověď nebyla právě uklidňující:

„Ne právě dnes,“ odpověděl.

Tahajíce za lano, sestoupili jsme až do druhého poschodí. Poirot vydal výkřik uspokojení, když zpozoroval, že dřevěné dveře do přípravny jsou otevřeny.

„Pozorujete to? Tyto dveře nikdy ve dne neuzavírají na zámek. A přece by mohl každý vystoupit nebo sestoupit právě tak, jako jsme to udělali my. V noci ano — ačkoliv také ne vždycky — a právě proti tomu uděláme nějaká opatření.“

Za řeči vyňal ze své kapsy jakési nástroje a náhle se dal zručně do práce. Cílem jeho bylo upraviti zámek tak, aby bylo možno jej otevříti z liftu. Práce vyžadovala asi tří minut. Potom Poirot vsunul nástroje zpět do kapsy a znovu jsme vystoupili do svého bytu.

V pondělí byl Poirot vzdálen po celý den, avšak když se večer vrátil, vrhl se do křesla s povzdechem uspokojení.

„Hastingsi, mám vám vyprávěti malý příběh? Příběh podle vaší chuti a připomínající vám vaše oblíbené filmy?“

„Dejte se do toho,“ smál jsem se. „Předpokládám, že je to pravdivý příběh — ne snad nějaký výplod vaší fantasie.“

„Je dosti pravdivý. Inspektor Japp ze Scotland Yardu ručí za jeho správnost, neboť k mým uším se to dostalo jeho laskavým přispěním. Poslyšte, Hastingsi. O něco málo více než před šesti měsíci byly ukradeny z jednoho vládního amerického oddělení jakési důležité námořní plány. Znázorňovaly posici některých nejdůležitějších přístavních opevnění a měly by značnou cenu pro každou cizí vládu — na příklad pro japonskou. Podezření padlo na mladého muže jménem Luigi Valdarno, rodem Itala, který byl zaměstnán na méně významném místě toho oddělení a který byl pohřešován současně s plány. Ať Luigi Valdarno byl zlodějem či ne, o dva dny později byl nalezen zastřelen na East Lideu v New Yorku. — Plánů při sobě neměl. Již delší dobu před tím Luigi Valdarno chodil s jakousi slečnou Elsou Hardtovou, mladou koncertní zpěvačkou, která teprve od nedávna dávala koncerty a která se svým bratrem bydlila ve Washingtone. O předchozím životě slečny Elsy Hardtové nebylo nic známo, a náhle, v dobu Valdarnovy smrti, zmizela. Jsou zde důvody a možno věřiti, že byla ve skutečnosti obratnou mezinárodní vyzvědačkou, která vykonala mnoho hanebné práce v různých přestrojeních. Americká tajná služba zatím co dělala to nejlepší, co mohla, aby ji vyslídila, upřela svoji pozornost také na několik nevýznamných japonských gentlemanů, žijících ve Washingtoně. Pokládali za zcela jisté, že až Elsa Hardtová zahladí za sebou dostatečně stopy, bude se chtíti přiblížiti zmíněným gentlemanům. Jeden z nich náhle před čtrnácti dny odjel do Anglie. — Proto se zdá, že Elsa Hardtová je v Anglii.“ Poirot se zamlčel a pak dodal mírně: „Úřední popis Elsy Hardtové jest: výška pět stop sedm palců, modré oči, zlatohnědé vlasy, jasná pleť, přímý nos, žádné zvláštní znamení.“

„Paní Robinsonova!“ vydechl jsem.

„Nuže, je tu jakási shoda, rozhodně,“ opravil mě Poirot. „Také jsem se dověděl, že jakýsi snědý muž, nějaký cizinec, dotazoval se na nájemníka čísla 4 právě dnes ráno. Proto se bojím, příteli, že se dnes v noci musíte zříci svého krásného spánku a přidati se ke mně v mém celonočním bdění v bytě pod námi, ozbrojen tím svým výborným revolverem, dobře připraven!“

„To bych prosil!“ — zvolal jsem s nadšením. „Kdy vyrazíme?“

„Domnívám se, že půlnoc je zároveň slavnostní i vhodná. Zdá se, že před tím se nepřihodí nic.“

Přesně ve dvanáct hodin vlezli jsme obezřetně do zdviže na uhlí a spustili se do druhého poschodí. Vlivem Poirotových manipulací dřevěné dveře se rychle otevřely a my jsme vkročili do bytu. Z přípravny jsme přišli do kuchyně, kde jsme se pohodlně usadili na dvou židlích, otevřevše dveře do síně dokořán.

„Nuže, teď můžeme jen čekati,“ řekl Poirot spokojeně, zavíraje oči.

Mně se zdálo čekání nekonečným. Bál jsem se, že usnu. Právě, když se mi zdálo, že jsem tam byl asi osm hodin — a byl jsem tam, jak jsem později zjistil, přesné hodinu a dvacet minut — dotkl se mého ucha slabý škrabavý zvuk. Poirotova ruka se dotkla mé. Vstal jsem a opatrně jsme se hnuli směrem k síni. Šramot vycházel odtud. Poirot přiblížil své rty k mému uchu:

„Venku před hlavními dveřmi páčí zámek. Až dám znamení, dříve ne, vpadněte na něho ze zadu a držte ho pevně. Dejte pozor, bude mít nůž.“

Náhle se ozval zvuk praskání a dveřmi se objevil malý kroužek světla. Hned na to byl zhašen a dveře se pomalu otevřely. Poirot a já jsme se přitiskli ke stěně. Slyšel jsem dech člověka, jak šel kolem nás. Pak rozsvítil svou elektrickou lampičku a jakmile to udělal, Poirot mně zasykl do ucha: „Na něj.“

Vyskočili jsme zároveň, Poirot rychlým pohybem zahalil vetřelcovu hlavu lehkým vlněným šátkem, zatím co já jsem mu poutal ruce. Celá věc se odbyla rychle a bez hluku. Vykroutil jsem mu dýku z ruky a když mu Poirot sundal šátek s očí, zatím co mu jej uvazoval pevně kolem úst, vytrhl jsem revolver, aby jej mohl viděti a pochopil, že odpor je marný. Když se přestal brániti, Poirot přiložil ústa těsně k jeho uchu a počal rychle šeptati. Asi po minutě muž přikývl. Potom pokynem ruky nařizuje ticho, Poirot šel ven z bytu a dolů po schodech. Náš zajatec ho následoval a já s revolverem jsem tvořil zadní voj. Když jsme byli na ulici, obrátil se Poirot ke mně.

„Hned za rohem čeká taxi. Dejte mi revolver. Teď ho nebudeme již potřebovati.“

„Ale pokusí-li se tento chlapík uprchnouti?“

Poirot se zasmál.

„Neudělá toho.“

Vrátil jsem se za minutu s čekajícím taxi. S cizincovy tváře byl odvázán šátek a já jsem lehce vykřikl údivem.

„To není Japonec,“ šeptem jsem zvolal k Poirotovi.

„Vaší silnou stránkou bylo vždy pozorování, Hastingsi! Nic vám neujde. Ne, ten člověk není Japonec. Je to Ital.“

Vstoupili jsme do taxi a Poirot udal řidiči adresu do St. John’s Woodu. Teď jsem byl úplně zmaten. Nerad bych se ptal Poirota před naším zajatcem, kam jdeme a darmo jsem se namáhal, abych na předcházející události vrhl nějaké světlo.

Vystoupili jsme přede dveřmi malého domku, stojícího stranou cesty. Chodec, vracející se domů, lehce opilý, šel nejistým krokem po chodníku a skoro se srazil s Poirotem, který mu ostře něco řekl, čeho jsem nepochytil. Všichni tři jsme šli po schodech do domu. Poirot zazvonil a upozornil nás, abychom stáli trochu stranou. Nedostalo se mu odpovědi a on zazvonil opět a pak sáhl na klepátko a důkladně jím klepal po několik minut.

Náhle se ve světlíku nade dveřmi objevilo světlo a dveře se opatrně trochu pootevřely.

„Kterého čerta tu chcete?“ tázal se drsně mužský hlas.

„Potřebuji doktora. Má žena onemocněla.“

„Tady nebydlí žádný doktor.“

Muž se chystal zavříti dveře, ale Poirot do nich vstrčil napříč nohu. Náhle se z něho stala dokonalá karikatura rozzuřeného Francouze.

„Co to říkáte, tady že nebydlí doktor? Já vás naučím! Musíte přijít! Zůstanu tu a budu zvonit a klepat celou noc!“

„Drahý pane —“ Dveře se znovu otevřely a muž oblečený v župan a trepky, postoupil dále, aby uklidnil Poirota, znepokojeně se rozhlížeje kolem.

„Zavolám policii.“

Poirot se chystal sestoupiti se schodů.

„Pro boha, to nedělejte!“ Muž přiskočil rychle k němu.

Lehkým strčením Poirot ho shodil se schodů. V následujícím okamžiku všichni tři jsme byli uvnitř a dveře byly zavřeny a zamknuty na zámek.

„Rychle — sem!“ Poirot nás vedl do nejbližšího pokoje a rozsvítil světla. „A vy — za záclonu.“

„Si, signor,“ řekl Ital a rychle vklouzl za bohaté záhyby růžového sametu, který zastíral okenní výklenek.

Nebylo to ani o minutu příliš brzy. Právě když zmizel z dohledu, do pokoje vrazila žena. Byla vysoká, s narudlými vlasy a kolem štíhlé postavy měla rudé kimono.

„Kde je můj muž?“ zvolala s rychlým, poděšeným pohledem. „Kdo jste?“

Poirot postoupil s úklonou k ní.

„Lze doufati, že váš muž se nenastudí. Zpozoroval jsem, že měl na nohou trepky a že jeho župan je teplý.“

„Kdo jste? Co děláte v mém domě?“

„Je pravdou, paní, že žádný z nás nemá potěšení znáti se s vámi. Zvláště lze toho litovati, ježto jeden z nás přišel schválně z New Yorku, aby vás navštívil.“

Záclona se rozhrnula a Ital vystoupil. Ke své hrůze jsem zpozoroval, že na nás míří revolverem, který Poirot bezpochyby z nepozornosti nechal ležeti v drožce.

Žena pronikavě vykřikla a obrátila se na útěk, ale Poirot stál před zavřenými dveřmi.

„Kdo z vás vodkroutil Luigi Valdarna?“ — tázal se chraptivě Ital, míře zbraní a drže jí v šachu každého z nás. Neodvážili jsme se pohnouti.

„Bože, Poirote, to je hrozné. Co budeme dělati?“ — zvolal jsem.

„Budu vám zavázán, Hastingsi, nebudete-li tak mnoho mluviti. Mohu vás ujistit, že náš přítel nestřeli, dokud neřeknu.“

„Jste si tím jist, he?“ řekl Ital, šilhaje nehezky.

Bylo to víc, než jsem mohl snésti, ale žena se obrátila k Poirotovi bleskurychle.

„Co chcete?“

Poirot se uklonil.

„Nemyslím, že je třeba urážet inteligenci slečny Elsy Hardtové tím, že bych jí to řekl?“

Rychlým pohybem strhla žena velkou černou sametovou kočku, sloužící za přikrývku telefonu.

„Jsou zašity pod podšívkou.“

„To je chytré,“ zabručel pochvalně Poirot. Stál vedle dveří. — „Dobrý večer, paní. Zdržím vašeho přítele z New Yorku, zatím co budete prchat.“

„Jakej blázen!“ zařval velký Ital a zvednuv revolver, vypálil za vzdalující se ženinou postavou právě, když jsem se na něho vrhl.

Ale zbraň pouze neškodně cvakla a Poirotův hlas se ozval v jemné výčitce.

„Hastingsi, vy nikdy neuvěříte svému starému příteli. Nemám ve zvyku nechat své přátele nositi při sobě nabité zbraně a nikdy bych to nedovolil pouhému známému. Ne, ne, příteli.“ Toto platilo Italovi, který sípavě klel. Poirot pokračoval, mluvě k němu tónem jemné výčitky: „Vidíte, co jsem pro vás udělal. — Zachránil jsem vás od pověšení. A nemyslete si, že naše krásná paní prchne. Ne, ne, dům je střežen vzadu i vpředu. — Půjdou policii rovnou do rukou. Není to krásná a utěšující myšlenka? Ano, teď smíte opustiti pokoj. — Ale dejte pozor, tuze dejte pozor. Já — Ach, odešel! A můj přítel Hastings se na mě dívá káravýma očima. — Ale všecko to bylo tak prosté! Bylo jasné od počátku, že jedině Robinsonovi byli považováni za vhodné z několika set — patrně — uchazečů o byt číslo 4 v Montagu Mansions. Proč? Co to bylo, co je vyřadilo mezi ostatními — takřka na první pohled. Jejich vzhled? Možná, ale to nebylo nic neobvyklého. Tedy jejich jméno!“

„Avšak na jméně Robinsonových není pranic zvláštního,“ zvolal jsem. „Je to docela obyčejné jméno!“

„Ach! Sapristi, ale vskutku! — To byl ten vtip. Elsa Hardtová a její manžel nebo bratr či co skutečně je, přijdou z New Yorku a najmou si byt pode jménem pana a paní Robinsonových. Náhle se dovědí, že jedna z těch tajemných společností, Mafia či Camorra, k níž bezpochyby náležel Luigi Valdarno, jest jim na stopě. Co učiní? Připadnou na plán průhledně prostý. Zřejmě věděli, že jejich pronásledovatelé neznali žádného z nich osobně. Co tedy může býti prostšího? Nabízejí byt za směšně nízkou činži. V tisíci mladých dvojic v Londýně hledajících byt nemůže chyběti několik Robinsonových. To je pouze věcí vyčkávání. Podíváte-li se na jméno Robinsonových v telefonním seznamu, shledáte, že světlovlasá paní Robinsonová zcela jistě přijde dříve nebo později. Co se stane potom? Mstitel přijde. Zná jméno, zná adresu. Udeří! Vše se odbude, pomsta je splněna a slečna Elsa Hardtová unikla ještě jednou jen tak tak se zdravou kůží. Mimochodem řečeno, Hastingsi, musíte mě představiti skutečné paní Robinsonové — této půvabné a počestné paní. Copak řeknou, až shledají, že někdo se vloupal do jejich bytu! — Musíme si pospíšiti zpátky. Ach, tohle zní, jakoby přicházel Japp a jeho přátelé.“

Na klepátko se ozvalo mocné bubnování.

„Jak jste věděl tuto adresu?“ tázal jsem se, když jsem následoval Poirota ven do síně. „Ach, ovšem, šel jste za první paní Robinsonovou, když odešla z druhého bytu.“

„Správně, Hastingsi. Konečně užíváte svých šedých buněk. Nuže, teď malé překvapení pro Jappa.“

Pozlehounku otvíraje dveře vstrčil za jejich hranu hlavu kočky a vyrazil pronikavé: „Mňau!“

Inspektor ze Scotland Yardu, který stál venku s ještě jedním mužem, uskočil leknutím přes svoji důstojnost.

„Ó, to je jen pan Poirot s nějakým svým žertem!“ — zvolal, když za kočičí hlavou následovala Poirotova. — „Pusťte nás dovnitř, m’sie.“

„Máte naše přátele zdravé a v bezpečí?“

„Ano, chytili jsme ptáčky zcela dobře. — Ale neměli s sebou zboží.“

„Vidím. Tak tedy přicházíte hledati. Dobrá, právě se s Hastingsem chystáme odejíti, ale rád bych vám dal malou lekci o dějinách a mravech koček domácích.“

„Pro Pána, vy už jste se docela zbláznil.“

„Kočka,“ vysvětloval Poirot, „byla uctívána starými Egypťany. Dosud se považuje za šťastné znamení, když vám někdy přeběhne přes cestu černá kočka. Dnes večer vám přeběhla přes cestu tato kočka, Jappe. V Anglii, pokud vím, nepokládá se za zdvořilé mluviti o vnitřnostech nějakého zvířete nebo nějaké osoby. Ale nitro této kočky je dokonale jemné. Zmiňuji se zejména o podšívce.“

Druhý muž náhle s rykem vytrhl kočku z Poirotovy ruky.

„Ó, zapomněl jsem vás představiti,“ řekl Japp. „Pane Poirote, toto je pan Burt od tajné policie Spojených Států.“

Američanovy vycvičené prsty vycítily to, co hledaly. Vytáhl ruku a na okamžik se mu nedostávalo řeči. Pak se ocitl na výši situace.

„Těší mě, že se s vámi setkávám,“ řekl pan Burt.

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024