XI. Případ ztracené závěti.
Záhada, předložená nám slečnou Violetou Marshovou, způsobila v naší obvyklé řemeslné práci příjemnou změnu. Poirot obdržel od oné dámy stručný, obchodnický lístek, zvoucí ho ke schůzce a v odpověď ji pozval, aby nás navštívila druhého dne v jedenáct hodin.
Přišla přesně — vysoká, hezká, mladá žena, prostě, ale vkusně oblečená, způsobů určitých a obchodnických. Zřejmě mladá žena, která si umínila ve světě to někam přivésti. Já sám nejsem právě velkým ctitelem tak zvaných hypermoderních žen a nehledě na její dobré vzezření, nebyl jsem právě příliš předem zaujat v její prospěch.
„Můj případ je rázu poněkud neobvyklého, Monsieur Poirot,“ začla, když byla usedla na židli. „Měla bych snad raději začíti od počátku a vyprávěti vám celý svůj příběh.“
„Prosím, slečno.“
„Jsem sirotek. Můj otec byl ze dvou bratří, synů malého statkáře v Devonshiru. Statek byl chudý a starší bratr, Ondřej, se vystěhoval do Austrálie, kde se mu vedlo vskutku dobře a zdařilými spekulacemi s pozemky velmi zbohatl. Mladší bratr, Roger (můj otec), neměl k zemědělství náklonnosti. Obstaral si místo jako úředník u malé firmy. Oženil se trochu nad svůj stav; moje matka byla dcerou chudého umělce. Můj otec zemřel, když mně bylo šest let. Když mně bylo čtrnáct, moje matka ho následovala do hrobu. Mým jediným žijícím příbuzným byl potom můj strýc Ondřej, který se nedávno vrátil z Austrálie a zakoupil si malou usedlost, zvanou zámek Crabtree, ve svém rodném kraji. K sirotku po svém bratru byl neobyčejně hodný, vzal mně k sobě a v každém ohledu se ke mně choval jako k vlastní dceři.
Zámek Crabtree přes svoje jméno je ve skutečnosti jen starý statek. Hospodaření měl můj strýc v krvi a měl nadšený zájem pro různé moderní hospodářské pokusy. Jakkoliv byl ke mně hodný, měl určité zvláštní a hluboce zakořeněné názory o výchově žen. Sám vzdělán málo nebo nic, ačkoliv byl nemalého důvtipu, kladl malou váhu na tak zvané universitní vzdělání. Zvlášť byl proti vzdělání žen. Podle jeho úsudku děvčata by se měla učiti domácím pracem a mlékařství, uplatniti se doma, vdáti se a míti hodně dětí; a zabývati se knihami tak málo, jak jenom lze. Měl v úmyslu vychovati mne v těchto zásadách, k mému trpkému zklamání a nechuti. Vzdorovala jsem ostře. Věděla jsem, že mám dobrou hlavu a že nemám vůbec žádného nadání pro domácí povinnosti. Můj strýc a já jsme měli mnoho rozhořčených potyček o tomto námětu, neboť ačkoliv jsme milovali druh druha, byli jsme velmi umínění. Povedlo se mi na štěstí studovati a až k určenému bodu jsem šla svojí vlastní cestou. Rozhodný okamžik nastal, když jsem chtěla odjeti do Girtonu. — Vlastních peněz jsem měla málo, zdědila jsem je po své matce a byla jsem rozhodnuta užíti co nejlépe darů, kterými mně Bůh obdaroval. Měla jsem poslední dlouhou potyčku se svým strýcem. Postavil mi nepokrytě fakta před oči. Neměl jiných příbuzných a měl v úmyslu ustanoviti mne jedinou svojí dědičkou. Jak jsem vám již řekla, byl velmi bohat. — Avšak kdybych setrvala na těchto novotářských názorech, neměla jsem od něno vyhlídku na nic. — Zůstala jsem zdvořilou, ale neústupnou. Vždy ho budu vřele milovati, řekla jsem mu, ale povedu život svým vlastním způsobem. Po tomto prohlášení jsme se rozešli. „Tvůj mozek má vrtochy, děvče,“ byla jeho poslední slova. ‚Nemám universitního vzdělání, ale přes to všechno budu vždycky proti tobě. Uvidíme, co uvidíme.‘
To bylo před devíti léty. Tu a tam jsem u něho byla na konec týdne a naše vztahy byly zcela přátelské, ačkoliv jeho názory zůstaly nezměněny. Nikdy se nezmínil o mých universitních studiích, ani o mém doktorátu filosofie. V posledních třech letech jeho zdraví se horšilo a před měsícem zemřel.
„Dostávám se teď k hlavnímu bodu své návštěvy. Můj strýc zanechal velmi podivnou závěť. Podle ní zámek Crabtree a vše v něm má býti k mému užívání rok od jeho smrtí — ‚ve kteréžto době moje neteř může ukázati co umí‘ — jak se tam praví. Po uplynutí tohoto období, ‚poněvadž můj rozum a ostrovtip se osvědč…
