Vdovy (Ed McBain)

Seděl sám v obýváku a plakal. Pokoj byl ve tmě až na slabé světlo stojací lampy za ním. Seděl ve velkém křesle pod lampou, ramena se mu otřásala a po tvářích mu tekly slzy.

Teddy jeho vzlyky neslyšela.

Přišla k němu, sedla si na opěradlo křesla a šetrně si přitáhla jeho hlavu na rameno. Nikdy nepatřil k těm, kdo se stydí nebo upadají do rozpaků za to, že pláčou. Plakal, protože měl bolest, a i když city jsou bolestné, pláč není, je v tom rozdíl, který ten, kdo si myslí, že je pravý muž, třeba neocení. A teď plakal. Plakal s hlavou na rameni své ženy, až už neměl slzy. A pak zdvihl hlavu a otřel si obličej už tak promočeným kapesníkem a podíval se na ni, pokýval hlavou a bezútěšně vzdychl. Pověz, naznačila mu.

Pověděl jí to ústy i rukama, formuloval slova rty a prsty a plnil jimi tichý pokoj, kde zářila jen stojací lampa. Starodávné hodiny, stojící u vzdálenější stěny, odbily jedenáct, ale Teddy jejich hlas neslyšela, neslyšela ani slova svého muže, věděla to, co mu vyčetla ze rtů a z prstů.

Řekl jí" jak pozoroval matku postranním oknem krámu. Pozoroval ji, jak se dotýká předmětů. Pohybovala se po místnosti a dotýkala se věcí, které používal otec. Válečků na těsto a plechů na pečení, vařeček a měchaček, formiček na pečivo - dokonce i klik u dvířek k velkým troubám. Dlouho ji pozoroval, jak se tiše pohybuje po krámě a láskyplně se dotýká každého kousku.

Nakonec šel dovnitř zadem, stopy policie, až na úřední papír připíchnutý na dveřích, byly pryč, pryč byl i policejní zámek. Roleta byla stažená a matčin stín se na ní objevoval, jak přecházela po krámě. Opatrně zaklepal na skleněnou tabuli.

Řekla: "Kdo je?"

"To jsem já," řekl, "Steve."

"Á," řekla, šla ke dveřím a odemkla je.

Vešel dovnitř a objal ji. Byla o dobrou hlavu menší než on a měla smuteční šaty, které bude nosit ještě dlouho, jak je zvykem ve staré vlasti, i když už se narodila tady ve Spojených státech. Něžně ji držel a hladil po zádech, jemně popleskával. Máš tu mě, maminko, všechno je v pořádku, máš tu mě.

Promluvila s hlavou položenou na jeho rameni. Řekla: "Přišla jsem za ním, Steve."

Hladil ji. Utěšoval"

"Ale on je pryč," řekla.

Carella se teď podíval na ženu, podíval se jí upřeně přímo do očí a řekl: "Brečel jsem nad ní, Teddy. Ne pro tatínka, ale nad ní. Protože ona je teď sama. Je vdova."