Američtí bohové (Neil Gaiman)

KAPITOLA DVACÁTÁ

je

          jaro

          a

                      ten

                                  kozonohý

prodavač balónků si hvízdá

daleko

a

tichounce

— e. e. cummings

 

O půl deváté ráno vyvedl Stín půjčené auto z lesní zatáčky, přísně dodržovanou šedesátkou sjel z kopce a vjel do Lakesidu – tři týdny poté, co si byl jistý, že ho opouští navždycky.

Projel městem a překvapilo ho, jak málo se změnilo za těch posledních několik týdnů, které trvaly lidský věk, a zaparkoval na cestě, jež vedla k jezeru. Vystoupil.

Na zamrzlém jezeře už nebyly žádné rybářské přístřešky, žádná auta, u vysekaných děr už neseděli žádní rybáři s prutem a vlascem. Jezero už se pohlednicově netřpytilo: už ho nepokrývala oslnivě bílá vrstva sněhu, ledový povrch byl plný kaluží a natolik průzračný, že temná voda pod nim prosvítala. Pod šedivou oblohou vypadalo prázdné a ponuré.

Skoro prázdné.

Jedno auto na jezeře zůstalo. Parkovalo na ledové ploše téměř přímo pod mostem, takže každý, kdo městem projížděl, každý, kdo jel z jednoho konce města na druhý, je musel vidět. Bylo tmavě zelené, takové to auto, co nechávají lidé na parkovišti, aby ušetřili za skládku. Motor v něm nebyl. Bylo symbolem sázky a čekalo, až led dost zeslábne a změkne, aby si je jezero mohlo navěky přivlastnit.

Napříč příjezdové cesty vedl řetěz a na něm byla varovná tabule zakazující vstup osobám a vjezd vozidlům. TENKÝ LED, zdůvodňovala své varování. Pod tím ještě rukou přimalovali křížem přeškrtnuté piktogramy: AUTA, CHODCI, SNĚŽNÉ SKÚTRY. NEBEZPEČÍ

Ignoroval varování a scházel po břehu dolů. Ne, nescházel, klouzal – sníh už roztál a rozmrzlá půda se proměnila v bláto. Zbytky hnědé trávy ho neměly sílu zbrzdit. Doklouzal se a dojel k jezeru, opatrně přešel po dřevěném přístavišti a sestoupil na led.

Vrstva vody na ledovém povrchu, rozpuštěný sníh a rozpuštěný led zároveň, byla hlubší, než to shora vypadalo, a led pod ní klouzal víc než na čerstvě politém kluzišti. Bylo skoro nemožné udržet se na nohou. Stín čvachtal vodou, která mu sahala až ke šňůrkám bot a protékala dírkami dovnitř. Ledová voda. Umrtvovala všechno, čeho se dotkla. Klopýtal přes jezero a cítil se podivně odosobněný, jako by sám sebe viděl na filmovém plátně – byl hrdinou toho filmu: možná detektiv.

Šel ke kraksně a s každým krokem si stále zoufaleji uvědomoval, že led je na takové dobrodružství už příliš zvětralý a že voda pod ním je tak studená, jak může být studená voda, která ještě není zmrzlá. Plahočil se dál a klouzal a podklouzával. Několikrát upadl.

Míjel prázdné pivní lahve a plechovky a obcházel vysekané díry, které už nedokázaly zase zamrznout. Připomínaly hrnce naplněné černou vodou.

Kraksna byla mnohem dál od břehu, než odhadoval z mostu. Z jižní strany jezera uslyšel prasknutí, jako když se zlomí hůl. Následoval jednotvárný hučivý zvuk, jako by vibrovala basová struna napjatá přes jezero. Led praskal a sténal, tak sténají dveře, které dlouho nikdo neotevřel. Stín šel dál tak klidně a pravidelně, jak to jen dokázal.

Tohle je sebevražda, šeptal mu pud sebezáchovy. Proč se na to nevykašleš?

„Ne,“ řekl nahlas. „Musím to vedet.“ A šel dál.

Dorazil ke kraksně, a ještě dříve než byl úplně u ní, věděl, že se nemýlil. Kolem auta se vznášelo miazma, cosi, co bylo zároveň slabý, velice nepříjemný zápach i ošklivá pachuť vzadu v hrdle.

Obešel kolem a nahlížel dovnitř. Viděl špinavá a pořezaná sedadla. Jinak nic, vůz byl prázdný. Zkusil dveře. Byly zamčené. Zkusil kufr. Také zamčený.

Zalitoval, že si nepřinesl páčidlo.

Zaťal ruku v rukavici. Napočítal do tří, pak pěstí prudce uhodil do skla v okně u řidiče.

Ruka bolela, sklo drželo.

Co kdyby se rozběhl – určitě by okno vykopl – pokud neuklouzne a nespadne na mokrém ledu. Jenže rozhýbat kraksnu tak, že led praskne a ona se potopí, bylo to poslední, po čem toužil.

Obhlížel auto. Pak se natáhl k anténě – byl to ten typ, co se má vytahovat a zasunovat, ale tahle se už minimálně před deseti rozhodla pro jednu pozici – a po chviličce kývání a ohýbání se mu ji podařilo u kapoty ulomit. Vzal tenký konec antény, kdysi na něm bývala ochranná kovová kulička, ale časem se ztratila, a silnými prsty ji ohnul do provizorního háčku.

Pak zasunul vytaženou anténu mezi gumové těsněni a sklo předního okna, hluboko do zámkového mechanismu dveří. Lovil v něm, kroutil, obracel, postrkoval anténu, až se mu nakonec podařilo zachytit ji tam. Pak zatáhl.

Cítil, jak improvizovaný háček sjíždí z páky zámku. Vzdychl si. Znovu zalovil, pomaleji, soustředěněji. Když přesunoval váhu z nohy na nohu, živě si představoval, jak led praská a rozpadá se. A pomalu... a —

Má to! Zatáhl za háček a zámek na předním okně vyskočil. Stín natáhl ruku v rukavici, vzal za kliku, zmáčkl páčku a potáhl. Dveře se neotevřely.

Je to přilepené, myslel si. Přimrzlé. Nic jiného.

Škubal dveřmi, klouzal na ledu, až tu najednou se dveře kraksny otevřely a ledové střepiny se rozlétly na všechny strany.

Uvnitř byl pach horší, odporná kombinace hniloby a rozkladu. Zvedl se mu žaludek.

Sáhl pod palubní desku, našel černou bakelitovou páčku, kterou se otevírá kufr, a silně zatáhl.

Vzadu se ozvalo klapnutí a víko kufru odskočilo.

Stín vycouval ze dveří a klouzal a brodil se k zavazadlovému prostoru. Přidržoval se cestou auta.

Je to v kufru, opakoval si.

Kufr byl pootevřený asi tak na dva centimetry. Sehnul se a otevřel ho.

Zápach byl silný, ale nebyl tak hrozný, jak se dalo čekat: dno kufru bylo zaplněno pěticentimetrovou vrstvou zpola rozpuštěného ledu. V kufru ležela dívka. Měla na sobě jasné červenou kombinézu, teď už flekatou, neurčitě hnědé vlasy byly dlouhé a ústa zavřená, takže Stín neviděl modrá rovnátka. Věděl však, že tam jsou. Zima ji uchovala, udržela ji tak čerstvou, jako by byla v mrazničce.

Oči měla vytřeštěné a zdálo se, že plakala, když umírala, a ty slzy, které jí na tvářích zmrzly, dosud neroztály.

„Ty jsi tu byla celou tu dobu,“ řekl Stín Alison McGovernové. „Každičký člověk, který po tom mostě přejel, tě viděl. Každý, kdo projížděl městem, tě viděl. Rybáři kolem tebe denně chodili ke svým dírám v ledu. A vůbec nikdo to nevěděl.“

A pak si uvědomil, jakou hloupost řekl.

Někdo to věděl. Někdo ji tam dal.

Sáhl do kufru, chtěl zkusit, jestli se mu ji podaří vyndat. Opřel se přitom o auto. Možná tím to způsobil.

Led pod předními koly v tom okamžiku praskl. Možná kvůli jeho pohybům, možná ne. Předek auta se náhle naklonil dolů a ponořil se do studené vody jezera. Bylo deset minut po deváté hodině, dvacátého třetího března.

Než ho voda stáhla, stačil se zhluboka nadechnout a zavřít oči, ale mrazivý chlad vody do něho narazil jako zeď a vyrazil mu dech.

Padal dolů, do temné ledové vody, tažený autem.

Byl pod jezerem, dole ve tmě a chladu, zatížený váhou svého oblečení a rukavic a těžkých bot, lapený a spoutaný kabátem, který byl najednou těžší a nepoddajnější, než si kdy dovedl představit.

Pořád ještě padal. Snažil se odstrčit se od auta, ale to ho táhlo s sebou. Pak přišla rána, kterou slyšel celým tělem, ne ušima, a levá noha se mu zkroutila v kotníku, chodidlo nepřirozeně stočené a uvězněné pod autem, jež se usadilo na dně jezera. Zachvátila ho panika.

Otevřel oči.

Věděl, že kolem bude tma. Rozum mu říkal, že v té tmě je nemožné něco vidět, ale on přesto viděl. Viděl všechno. Viděl bílý obličej Alison McGovernové, jak na něho hledí z otevřeného kufru. Viděl další auta – kraksny minulých let, rozpadlé objemné tvary v temnotě, zpola ponořené do bahna na dně jezera. Co dávali na led, když ještě nebyla auta?

Každé z nich, věděl s naprostou jistotou, skrývalo v kufru mrtvé dítě. Byl jich několik desítek... každé nejdřív sedělo celou dlouhou zimu na zamrzlé hladině, světu na očích. Každé z nich se ponořilo do chladných vod jezera, když zima skončila.

Ano, tady odpočívali: Lemmi Hautala a Jessie Lovatová a Sandy Olsen a Jo Ming a Sára Lindquistová a všichni ostatní. V hloubce, kde bylo ticho a zima...

Pokusil se vytáhnout nohu. Byla pevně zakleslá a tlak v plicích začínal být nesnesitelný. V uších cítil ostrou, strašnou bolest. Pomalu vydechoval a vzduch mu v bublinách tryskal kolem obličeje.

Brzy, letělo mu hlavou, brzy se budu muset nadechnout. Jinak se udusím.

Sáhl dolů, oběma rukama uchopil blatník kraksny a tlačil, vší silou a vší váhou, jež měl. Opíral se do kraksny, ale nic se nedělo.

Je to jen skořápka auta, přesvědčoval sám sebe. Motor vyndali. Motor je nejtěžší část auta. Dokážeš to. Jen tlač, nevzdávej to.

Tlačil.

Zoufale pomalu, po milimetrech, klouzalo auto bahnem, až konečně vytáhl nohu zpod vozu a kopl a snažil se odrazit ode dna do ledové vody. Nepohnul se. Bunda. Je to bunda. Je přivřená nebo o něco zachycená. Vyvlékl paže z rukávů, ztuhlými prsty zápolil se zamrzlým zipem. Pak rukama škubl za obě strany zipu a cítil, jak se rozevírá. Chvatně se uvolnil z jeho sevření a vyrazil nahoru, pryč od auta.

Měl pocit, že se někam řítí, ale chybělo jakékoliv nahoru, dolů a on se dusil a zalykal a bolest v hrudi a v hlavě už se nedala unést, věděl, že se bude muset nadechnout, vdechnout ledovou černou vodu a zemřít. Pak narazil hlavou do něčeho tvrdého.

Led. Narážel do ledového příkrovu na hladině. Bušil do něj pěstmi, ale v pažích už mu nezbývala žádná síla. Neměl se čeho přidržet, o co se zapřít. Svět se rozplynul do mrazivé ponurosti pod ledem. Všechno zmizelo, zůstal jen chlad.

To je absurdní, pomyslel si. Vzpomněl si na jeden starý film s Tony Curtisem, který viděl jako kluk, měl bych se obrátit na záda a tlačit led nahoru a přitisknout k němu obličej, určitě bych tak našel štěrbinu a mohl bych zase dýchat, přece tam musí být vzduch, ale dál se vznášel tváří dolů a mrzl a už nemohl pohnout jediným svalem, ani jediným, i kdyby na tom závisel život, což přece závisel.

Chlad už byl snesitelný. Změnil se v teplo. Umírám, uvědomil si. Tentokrát ho to rozzlobilo, ne, hluboce rozzuřilo, a on sebral tu bolest a vztek a vehnal si je do svalů a přinutil je, aby se pohnuly.

Zatlačil rukou a ucítil novou bolest – to se škrábl o okraj ledu. Ruka vylétla nad hladinu. Tloukl jí na všechny strany a hledal, čeho by se mohl chytit. Cítil, jak ho někdo lapil a tahá.

Hlavou se uhodil do ledu, spodní strana ledové desky ho dřela do tváře a pak měl hlavu nad vodou a viděl, že vyplouvá jednou z děr po rybářích. Na okamžik dokázal jen jediné, dýchat a nechat černou jezerní vodu odtékat z nosu a úst. Taky mžikat očima oslepenýma denním světlem – zaznamenávaly jen nejasné obrysy. Někdo ho zvedal, tahal ho ven z vody, jinak že zmrzne, tak honem, chlape, zaber, a Stín se oklepával a otřepával jako tuleň vylézající na břeh a klepal se a kašlal a třásla jím zima.

Zajíkavě lapal po dechu a bezmocně ležel na praskajícím ledu. Bylo mu jasné, že ani ten už ho dlouho neudrží, ale nedokázal se pohnout. Myšlenky se mu formovaly velice těžce a pomalu, táhly mu hlavou jako hustý sirup.

„Nechtě mě,“ pokoušel se říct, „to bude dobré.“ Z úst mu vycházelo jen rozmazané, nesrozumitelné mumlání a všechno se jakoby zastavovalo.

Potřebuje si na chviličku odpočinout, to je všechno, jen si odpočine, pak se zvedne a půjde dál. Je přece jasné, že tam nemůže ležet věčné.

Škubnutí. Voda mu stříkla do obličeje. Někdo mu zvedal hlavu. Někdo ho táhl po ledu, na zádech jako pytel, a on se pokoušel protestovat, chtěl vysvětlit, že si jen potřebuje trochu odpočinout, možná trochu zdřímnout, chce toho snad tolik? – a pak bude fajn. Jen ať ho nechají na pokoji.

Nevěřil, že usnul, ale stál na rozlehlé pláni. Byl tam i muž s hlavou a rameny bizona a žena s hlavou obrovského kondora a také Whiskey Jack, stál mezi nimi, smutně se na něho díval a kroutil hlavou.

Whiskey Jack se k němu otočil zády a pomalu odcházel. Bizoní muž se k němu přidal. Žena s hlavou hromového ptáka šla několik kroků s nimi, pak se přikrčila, odrazila se a vznášela se vzhůru k nebi.

Měl pocit ztráty. Chtěl na ně zavolat, chtěl je prosit, aby se vrátili, aby ho neopouštěli, ale všechno ztrácelo tvar: byli pryč a planina se rozplývala a všechno mizelo.