„Víno, mylorde?“ zeptala se žena v dlouhých červených šatech, když Primus vešel do hostince.
„Bohužel, ne,“ odpověděl. „Víte, mám takovou soukromou pověru. Dokud nespatřím mrtvolu svého bratra chladnout na zemi u svých nohou, budu pít jen vlastní víno a jíst jen jídla, která si připravím sám. Tak učiním, s vaším svolením, i zde. Pochopitelně vám zaplatím, jako bych pil vaše víno. Mohl bych vás poprosit, abyste postavila tady tu láhev poblíž ohně, aby se trochu ohřála? Avšak, paní, mám na své cestě společníka, mládence, který se právě stará o koně. Ten nepřísahal jako já a jistě by ho potěšilo, kdybyste mu mohla poslat džbánek horkého piva, které by mu vyhnalo chlad z kostí...“
Služebná se uklonila a odběhla do kuchyně.
„Nuže, můj hostiteli,“ obrátil se Primus na hostinského, „jakou postel mi tady v té zapadlé končině můžeš nabídnout? Máš slaměné matrace? Je v ložnicích oheň? S potěšením pozoruji, že před vaším krbem stojí vana - máš-li vědro horké vody, rád se později vykoupám. Ale nečekej, že ti za to zaplatím víc než malý stříbrňák.“
Hostinský pohlédl na svou ženu a ta řekla: „Naše postele jsou dobré, pane, a hned pošlu služebnou, aby rozdělala oheň pro vás i vašeho společníka.“
Primus si svlékl promočený háv a pověsil ho k ohni, vedle dosud vlhkých modrých šatů hvězdy. Pak se otočil a zpozoroval dívku sedící u stolu. „Další host? Je mi ctí, madame, v tomto otřesném počasí.“ Ze stáje se ozvalo hlasité dupání a rachot. „Něco muselo vylekat koně,“ řekl Primus starostlivě.
„Možná hřmění,“ řekla hostinská.
„Ano, to nejspíš.“ Ještě něco zaujalo jeho pozornost. Přistoupil k hvězdě a několik okamžiků jí hleděl do očí. „Vy...“ zaváhal. Pak začal znovu, s jistotou: „Vy máte kámen mého otce. Vy máte Moc Stormholdu.“
Dívka na něho zlobně upřela nebesky modré oči. „No a co,“ odsekla. „Požádejte mě o něj, a já se toho krámu aspoň zbavím.“
Žena hostinského se k nim rychle rozběhla a postavila se do čela stolu. „Nepřipustím, abyste obtěžoval ostatní hosty, přítelíčku,“ prohlásila přísně.
Primus sklouzl očima k nožům na desce stolu. Poznal je: ve sklepeních Stormholdu byly otrhané svitky, na nichž byly tyto nože nakresleny a pojmenovány. Byly velice, velice staré, z Prvního věku světa. Hlavní dveře se prudce rozlétly.
„Prime!“ křičel Tristran. „Pokusili se mě otrávit!“
Lord Primus sáhl po svém mečíku, ale než se ho vůbec stačil dotknout, královna čarodějnice uchopila delší z obou nožů a přejela mu černým ostřím jediným jemným, nacvičeným pohybem přes hrdlo...
Na Tristrana se to všechno seběhlo příliš rychle. Vstoupil, uviděl hvězdu, lorda Prima a hostinského s jeho zvláštní rodinou - a pak krev tryskající rudým vodopádem ve světle ohniště.
„Chyťte ho!“ křičela ta žena v červených šatech. „Chyťte toho spratka!“
Billy a služebná se rozběhli k Tristranovi. A v té chvíli vešel do hostince jednorožec.
Tristran uskočil. Jednorožec se vztyčil na zadních nohách a úderem jednoho z ostrých kopyt vyhodil děvečku vysoko ke stropu.
Billy sklonil hlavu a vyrazil prudce proti jednorožci, jako by ho chtěl srazit čelem. Jednorožec také sklonil hlavu a vzápětí Billy vydechl naposledy.
„Hlupáci!“ zaječela hostinská vztekle a vrhla se k jednorožci. V každé ruce svírala jeden nůž, po pravé paži jí stékala krev stejně rudá jako její šat.
Tristran sebou hodil na zem a po všech čtyřech se rozběhl ke krbu. V levé ruce svíral kousek vosku, vše, co zbylo z kouzelné svíčky. Mačkal a hnětl ho v dlani, až byl měkký a poddajný.
„Jen aby to fungovalo,“ říkal si v duchu. Doufal, že strom věděl, o čem mluví. Jednorožec za jeho zády zařičel bolestí.
Tristran utrhl ze svého kabátce tkanici a obalil vosk kolem ní.
„Co se děje?“ zeptala se ho hvězda, která se rovněž po rukou a po kolenou připlazila k Tristranovi.
„Vlastně nevím,“ přiznal.
Čarodějnice zavyla - jednorožec jí rohem proklál rameno. Triumfálně ji zvedl do výšky a chystal se mrštit s ní na podlahu, kde by ji ostrými kopyty udupal k smrti. Než to však mohl udělat, její ruka vystřelila a…
