V prázdné vesnici (vždyť kdo by zůstal o Čarovném trhu ve vsi?) dovedl Tommy Dunstana do hostince Sedmá straka a posadil ho na dřevěnou židli. Dunstan si opřel hlavu do dlaní a hleděl kamsi do dáli a občas si zhluboka povzdechl.
Tommy Forester se s ním pokoušel mluvit. „No tak, kamaráde, vzpamatuj se... no, tak vidíš, že to jde, zkus se usmát, co říkáš? Nedal by sis něco k jídlu? Nebo se chceš napít? Ne? Na mou duši, vypadáš divně, Dunstane, vážně divně...“ Když Dunstan nereagoval, začal bědovat, že přichází o trh, kde určitě zrovna teď (opatrně si sáhl na čelist) krásná Bridget chodí kolem stánků ve společnosti nějakého mohutného a impozantního gentlemana, co má exotický oděv a štěbetající opičku. A když se ujistil, že jeho přítel bude v prázdném hostinci v bezpečí, vrátil se k mezeře ve zdi. Přivítal ho hluk a zmatek tržiště: řada loutkových divadel, žongléři a tancující zvířata, koňský trh a nespočetné zboží na prodej či na výměnu.
Když se zešeřilo, objevil se jiný druh lidí. Byl tam vyvolávač vykřikující nejnovější zprávy jako moderní kameloti novinové titulky- „Pán ze Stormholdu trpí záhadnou chorobou!“, „Ohňová hora se přesunula k Údolní pevnosti!“, „Jediný dědic zemana z Garamondu proměněn v chrochtající prase!“ -a za pár drobných vám příběh dopověděl.
Slunce zapadlo a vysoko na obloze se objevil velký jarní měsíc. Zvedl se studený vítr. Obchodníci se přestěhovali do svých stanů a návštěvníci trhu více či méně úspěšně odolávali jejich šeptanému lákání, aby vstoupili a za mírný poplatek zažili nejrůznější kouzla a zázraky.
Když se měsíc začal sklánět k obzoru, kráčel Dunstan Thorn tiše a klidně Zdí. Míjel mnohé rozjařená skupinky - cizí i místní - ale nikdo si ho nevšímal.
Proklouzl mezerou ve zdi - byla opravdu široká, ta zeď - a mimoděk stejně jako kdysi jeho otec uvažoval, co by se stalo, kdyby zkusil obejít vesnici po jejím vrcholu. Prošel mezerou a na louku a poprvé v životě ho napadlo pokračovat dál, přes louku, přes potok a do lesů na vzdálené straně. Docela ho ten nápad vyvedl z míry, asi jako vyvedou člověka z míry nečekaní hosté. Pak, když došel na smluvené místo, takové myšlenky zase zapudil. Měl přece důležitou schůzku.
Měsíc zapadal. Dunstan zvedl ruce k ústům a zahoukal. Nikdo mu neodpověděl. Obloha nad ním měla temnou barvu - snad modrou, snad fialovou, určitě ne černou - a byla posetá tolika hvězdami, že by je nikdo nespočítal.
Zahoukal ještě jednou.
„To že má být sýček?“ řekla mu přísně u ucha. „Možná sněžná sova, možná i sova pálená. Kdybych měla uši ucpané větvičkami, třeba bych si dokázala představit, že je to výr. Možná. Ale rozhodně ne sýček.“
Dunstan pokrčil rameny a trochu přihlouple se usmál. Ta elfí dívka si sedla vedle něho. Působila na něj svým kouzlem: dýchal ji, cítil ji všemi póry své kůže. Naklonila se k němu.
„Myslíš, že jsi očarovaný, švarný Dunstane?“
„Nevím.“
Zasmála se. Znělo to jako průzračný pramínek bublající přes skály a kamení.
„To není žádné kouzlo, švarný hochu, švarný hochu.“ Lehla si na záda do trávy a hleděla na oblohu. „Tvé hvězdy,“ zeptala se. „Jaké jsou?“ Dunstan se natáhl vedle ní a hleděl na oblohu. Na těch hvězdách bylo rozhodně cosi zvláštního: možná v nich bylo víc barvy, protože se třpytily jako drobounké diamanty. Možná to bylo těmi spoustami malých hvězdiček, možná jejich konstelacemi. Něco na nich bylo zvláštního a nádherného. Ale...
Leželi vedle sebe a vzhlíželi vzhůru k nebi.
„Co chceš od života?“ zeptala se dívka.
„Nevím,“ přiznal. „Myslím, že tebe.“
„Já chci svobodu,“ svěřila se mu.
Dunstan natáhl ruku po stříbrném řetízku, který vedl od jejího zápěstí ke kotníku a kamsi do trávy. Zatahal za něj. Byl silnější, než vypadal.
„Ukovali ho z kočičího dechu, rybích šupin a měsíčního světla roztaveného se stříbrem,“ vysvětlila mu. „Nepřetrhne se, dokud neskončí platnost kouzla.“
„Aha.“ Znovu ulehl do trávy.
„Neměl by mi překážet, protože je to dlouhý, velmi dlouhý řetěz. Ale je to těžké, pořád víš, že je tu. A taky se mi stýská po otcově…
