Seděla tam ještě, když Tristran o několik hodin později prošel mezerou ve zdi. Vypadal neklidně a ustaraně, ale když ji spatřil, pookřál. „Ahoj, jak se máš?“ vzal ji za ruku a vytáhl ji nahoru. „Bavila ses dobře, než jsem přisel?
„Ani ne.“
„Omlouvám se. Asi jsem tě přece jen měl vzít do vesnice.“
„Ne,“ vyhrkla hvězda. „Nešlo by to. Já žiju, jen pokud jsem v Elfii. Kdybych vešla do tvého světa, zbyl by ze mne jen chladný železný kámen spadlý z nebe, dírkovaný a dolíkatý.“
Tristran se zděsil: „Ale vždyť já jsem tě tam málem vzal s sebou! Včera večer!“
„Ano,“ přikývla. „Což jen dokazuje, že jsi opravdu trouba, hlupák a... a... trdlo.“
„Tupoun,“ nabídl Tristran. „Vždycky ti dělalo radost říkat mi tupoun. A trulant.“
„Tak či tak, můžu tě ujistit, že to všechno jsi. A ještě mnohem víc. Proč jsi mě tu nechal tak dlouho čekat? Bála jsem se, že se ti něco hrozného stalo.“
„To mě mrzí. Už tě neopustím.“
„Ne,“ prohlásila s naprostou vážností a jistotou, „už nikdy.“
Jejich ruce se našly. Procházeli ruku v ruce trhem. Začal se zvedat vítr, povíval a škubal plátny stanů a hedvábím fáborů a pak se spustil studený déšť. Ukryli se pod plátěnou střechou stánku s knihami. Byla tam už spousta jiných lidí a bytostí. Majitel přitáhl pod stříšku i velkou bednu s knihami, aby nezmokly.
„Makrelové nebe, makrelové nebe, chvíli déšť a chvíli slunce z tebe,“ poznamenal nějaký muž v černém hedvábném klobouku k Tristranovi a Yvaine. V dlani svíral právě koupenou knížečku v červené kůži.
Tristran se usmál a kývl, a jelikož se zdálo, že déšť slábne, šli s Yvaine dál. „A řekl bych, že to je veškeré poděkování, kterého se mi od nich kdy dostane,“ posteskl si ten muž knihkupci, který neměl ponětí, o čem ten člověk mluví. A bylo mu to jedno.
„Rozloučil jsem se s rodinou,“ pověděl Tristran hvězdě cestou. „S otcem a s matkou - nebo bych měl asi říct s otcovou ženou - i se sestrou Louisou. Myslím, že už se k nim nevrátím. Teď musíme hlavně vyřešit problém, jak tě dostat zpátky na oblohu. Možná bych tam mohl jít s tebou.“
„Nelíbilo by se ti tam,“ ujistila ho. „Tak... tak ty si tedy nebudeš brát Viktorii Foresterovou.“
„Ne,“ kývl.
„Setkala jsem se s ní. Věděl jsi, že čeká dítě?“
„Cože?“ velice ho to překvapilo.
„Myslím, že to sama ještě ani neví. Je to tak jeden, možná dva měsíce.“
„Dobrý bože. Jak to víš?“
Teď zase hvězda pokrčila rameny. „Víš, byla jsem moc šťastná, když jsem zjistila, že se neoženíš s Viktorií Foresterovou.“
„Já taky.“
Znovu se rozpršelo, ale oni si toho nevšímali. Sevřel její dlaň ve své. „Víš,“ začala, „hvězda a smrtelník...“
„Vlastně jen poloviční smrtelník,“ přerušil ji optimisticky. „Všechno, co jsem si kdy o sobě myslel - kdo jsem, co jsem - to všechno byla lež. Nebo, řekněme, nebyla to všechno pravda. Nedovedeš si představit, jak osvobozující je to pocit.“
„Ať jsi, co chceš, mně je to jedno, jen jsem tě chtěla upozornit, že pravděpodobně nikdy nebudeme mít děti. To je všechno.“
Tristran se na ni zadíval, pak se začal usmívat. Neřekl nic. Ruce měl položené na jejích pažích. Stál před ní a jen se díval a díval.
„Jen abys to věděl, to je všechno,“ zašeptala hvězda a naklonila se k němu.
V chladném jarním dešti se pak poprvé políbili. Tristranovi bušilo srdce v hrudníku, jako by bylo příliš malé, aby pojalo všechnu tu radost, již cítil. Když ji líbal, otevřel oči. Hleděl přímo do jejích nebesky modrých a v nich viděl, že neexistuje odloučení.
