Kapitola pátá
Ve které je spousta bojování o korunu
V jasném ranním světle vypadala ta dívenka mnohem lidštěji a méně nadpozemsky. Od chvíle, kdy se Tristran probudil, nepromluvila jediné slovo.
Tristran vzal nůž a přiřízl spadlou větev do berle ve tvaru písmene ypsilon, zatímco ona seděla na zemi pod jilmem a vrhala po něm zamračené, hněvivé a nešťastné pohledy. Pak oloupal kůru ze zelené větve a obtočil ji kolem horní části vidlice ypsilonu.
Dosud nesnídali a Tristranovi hlasitě kručelo v žaludku. Hvězda neříkala, že by měla hlad, jenže ona neříkala vůbec nic, jen na něho hleděla. Nejdřív vyčítavě a pak s neskrývanou nenávistí. Tristran kůru těsně utáhl, pak ji podvlekl pod spodnější vrstvu a znovu utáhl. „Opravdu mi věř, není v tom nic osobního,“ řekl dívce a lesíku kolem. Když teď na ni svítilo slunce, skoro se netřpytila. Snad jen na těch místech, jež byla víc ve stínu.
Hvězda přejížděla bílým prstíkem nahoru a dolů po řetízku, který je spojoval, sledovala jej kolem zápěstí, a neodpověděla.
„Dělám to z lásky,“ pokračoval Tristran, „a ty jsi moje jediná naděje. Jmenuje se - myslím moje milá - jmenuje se Viktorie Foresterová. A je to nejkrásnější, nejmoudřejší, nejsladší děvče na celém širém světě.“
Dívka si pohrdlivě odfrkla. Konečně promluvila. „A ta nejmoudřejší a nejsladší bytost tě sem poslala, abys mě trýznil?“ zeptala se.
„Ne, tak to nebylo. Víš, slíbila mi všechno, po čem toužím - že mi dá svou ruku k manželství nebo své rty k políbení - když jí přinesu tu hvězdu, kterou jsme spolu viděli padat předevčírem večer. Myslel jsem,“ přiznal se, „že spadlá hvězda bude vypadat asi jako kámen nebo diamant. Rozhodně jsem tedy nečekal dámu.“
„Takže, když jsi tu našel dámu, to tě ani nenapadlo, že bys jí mohl pomoci, nebo ji aspoň nechat na pokoji? Proč mě zatahuješ do svých hloupých slibů?“
„Pro lásku,“ vysvětlil.
Pohlédla na něj očima modrýma jako obloha. „Doufám, že se jí zalkneš,“ odsekla unaveně.
„Nezalknu,“ řekl Tristran s větší sebedůvěrou a optimismem, než ve skutečnosti cítil. „Tak. Vyzkoušej to.“ Podal jí berlu a sklonil se, aby jí pomohl vstát. Tam, kde se jeho pokožka dotkla její, cítil v rukou zvláštní, příjemné brnění. Hvězda však seděla v trávě jako pařez a ani trochu se nesnažila vstát.
„Řekla jsem ti, že udělám všechno co je v mých silách, abych ti překazila tvé špinavé záměry a plány.“ Rozhlédla se kolem. „Za denního světla ten váš svět vypadá úplně nanicovatě. A nudně.“
„Přenes váhu na mne a opři se o berlu,“ řekl jí Tristran. „Jednou se přece stejně budeš muset zvednout.“ Popotáhl za řetízek a hvězda začala zdráhavě vstávat. Zpočátku se opírala o Tristrana, ale pak, jako by byl její odpor k němu nepřekonatelný, jenom o berlu.
Náhle zaúpěla a s prudkým zalapáním po dechu se zhroutila do trávy, kde zůstala ležet s obličejem zkřiveným bolestí a tiše naříkala. Tristran k ní rychle přiklekl. „Co je ti?“ zeptal se.
Její modré oči metaly blesky, a zároveň tonuly v slzách. „Moje noha. Nemůžu se na ni postavit. Nejspíš je opravdu zlomená.“ Tvář měla bledou a popelavě šedou a třásla se po celém těle.
„To je mi opravdu líto,“ řekl Tristran naprosto zbytečně. „Můžu ti udělat dlahy. Umím to, dělávám je pro ovce. Uvidíš, bude to dobré.“ Stiskl jí ruku a pak se rozběhl k potoku, namočil kapesník a dal jí ho, aby si mohla otírat čelo.
Nožem rozštípl další spadlou větev. Pak si sundal koženou kazajku a svlékl košili. Trhal ji na proužky a co nejpevněji přivazoval provizorní dlahy ke zlomené noze. Hvězda během operace zatínala zuby a mlčela. Když utahoval poslední uzel, zdálo se mu však, že tichounce naříká.
„Vlastně bychom s tím měli jít k pořádnému doktorovi. Já nejsem žádný chirurg ani nic takového.“
„Ne?“ opáčila suše. „Ty mě překvapuješ.“
Nechal ji, aby si na sluníčku chvíli odpočinula. Pak řekl: „Myslím, že bys to raději měla zkusit znovu,“ a zvedl ji na nohy.
Belhavě opustili paseku. Hvězda se ztěžka opírala o berlu a o Tristranovu paži a při každém kroku sebou bolestně škubla. A pokaždé, když sebou trhla nebo sykla, zasáhl Tristrana pocit provinění a rozpaky, ale uklidňoval se přemýšlením o šedých očích Viktorie Foresterová. Belhali se po srnčí stezce lískovým hájem a Tristran - který se rozhodl, že to nejlepší, co může dělat, je konverzovat s ní - se vyptával, jak dlouho už je hvězdou, zda je to příjemné povolání a jestli všechny hvězdy jsou ženského rodu. Prozradil jí také, že byl vždycky přesvědčen, že hvězdy jsou - jak je učila paní Cherryová -plamenné koule hořícího plynu o průměru stovek mil. Stejné jako Slunce, jen mnohem, mnohem vzdálenější.
Všechny tyto jeho otázky a informace však zůstaly bez odezvy.
„Jak se stalo, že jsi spadla?“ vyptával se dál. „Zakopla jsi o něco?“
Hvězda se zastavila, obrátila se a hleděla na něho, jako by zkoumala něco značně nepříjemného a velice vzdáleného. „Neklopýtla jsem,“ prohlásila nakonec. „Srazili mě. Tímhle!“ Sáhla si pod šaty a vytáhla velký nažloutlý kámen na stříbrném řetězu. „Mám na boku modřinu, jak to do mě udeřilo. Shodilo mě to z oblohy. A teď se s tím musím tahat.“
„Proč?“
Zdálo se, že se chystá odpovědět. Pak zavrtěla hlavou, sevřela rty a neřekla nic. Po pravé straně bublal a ševelil potůček, nad hlavou jim zářilo polední slunce a Tristran už měl z hladu úplné křeče. Vyndal z brašny suchou patku chleba, navlhčil ji ve vodě a rozdělil ji na poloviny.
Hvězda pohrdavě pohlédla na mokrou hmotu a odmítla ji dát do úst.
„Umřeš hladem,“ varoval ji Tristran.
Neodpověděla, jen o trochu vzdorovitěji vysunula bradu.
Pomalu postupovali lesem. Pěšina vedla po svahu kopce a nutila je přelézat spadlé stromy. Byla stále příkřejší, až se Tristran bál, že se i s hvězdou skutálejí zpátky dolů. „To tu není lepší cesta?“ zeptala se hvězda konečně. „Opravdová cesta, nebo aspoň nějaká pěšina po rovině?“
V okamžiku, kdy vyslovila otázku, znal Tristran odpověď. „Asi půl míle tamtudy je cesta,“ ukázal rukou, „a tamhle za tím houštím je mýtina,“ mávl rukou opačným směrem.
„Ty jsi to věděl?“
„Ano. Ne. Tedy, věděl jsem to, až když ses zeptala.“
„Jdeme k té mýtině,“ rozhodla. Prodírali se mlázím skoro hodinu, ale když se konečně dostali na mýtinu, stálo to za to. Byla rovná a hladká jako hřiště. Vůbec vypadala, jako by ji někdo vyčistil s určitým cílem, ale Tristran si nedovedl představit, s jakým.
Uprostřed mýtiny, na trávníku kus od nich, ležela nádherná zlatá koruna. Leskla se v odpoledním slunci a blýskala červenými a modrými drahokamy: rubíny a safíry, pomyslel si Tristran. Zamířil k ní, když tu ho hvězda zadržela. „Počkej. Slyšíš ty bubny?“
Uvědomil si, že slyší hluboký dunivý zvuk. Ozýval se všude kolem nich, blízko i zdálky, a vracel se ozvěnou z kopců. Pak se mezi stromy na druhé straně mýtiny ozval hlasitý praskot a kvílivý křik beze slov. Z lesa vyrazil obrovský bílý kůň. Na bocích měl rány a krev. Doběhl do středu mýtiny, tam se obrátil, sklonil hlavu a vyčkával svého pronásledovatele - který vtrhl na mýtinu s řevem tak hrozným, že Tristranovi naskočila husí kůže. Byl to lev, ale byl úplně jiný než to bezzubé, prašivé a revmatické stvoření, které za lva vydávali komedianti na pouti v sousední vsi. Tenhle lev byl mohutný a měl barvu pouštního písku za pozdního odpoledne. Skočil na paseku, prudce se zastavil a s vyceněnými zuby vrčel na bílého koně.
Kůň vypadal vyděšeně. Hřívu měl slepenou potem a krví a v očích měl šílenství divokého zvířete. Tristran si všiml, že mu uprostřed čela vyčnívá dlouhý slonovinový roh. Kůň se stavěl na zadní nohy, řehtal a frkal a jedním ostrým, neokovaným kopytem zasáhl lva do ramene. Ten vřískl jako velká opařená kočka a uskočil dozadu. Pak z uctivé vzdálenosti kroužil kolem jednorožce. Zlaté oči měl neustále upřené na ostrý roh, který na něj míří.
„Zastav je,“ šeptala hvězda. „Vždyť se pozabíjejí navzájem.“
Lev zavrčel. Začalo to jako tiché vrčení, jako hrom kdesi v dálce, a skonalo to řevem, který otřásal stromy a skalami a oblohou. Pak se lev vymrštil a jednorožec mu vyrazil vstříc. Mýtina se naplnila zlatou a stříbrnou a rudou, neboť lev stál koni na hřbetě, zatínal mu drápy hluboko do slabin a zuby do krku. Jednorožec naříkal, vyhazoval a válel se na zádech ve snaze shodit tu velkou kočku. Bezmocně švihal kopyty a rohem, ale svého nepřítele nedokázal zasáhnout.
„Prosím tě, udělej něco. Prosím! Ten lev ho zabije!“ žadonila dívka naléhavě.
Tristran by jí rád vysvětlil, že jediné, v co může doufat, když se přiblíží k těm rozdivočeným zvířatům, je rychlá smrt - ukopáním, probodnutím, roztrháním a sežráním. Dále by jí vysvětlil, že pokud by se snad dokázal přiblížit, stejně by nemohl nic udělat, vždyť nemá ani obyčejný kbelík vody, který je tradičním prostředkem na likvidaci zvířecích rvaček u nich ve Zdi. Jenže než mu všechny tyto myšlenky proběhly hlavou, stál už uprostřed mýtiny, několik kroků od bojovníků. Stál tak blízko, že cítil pach lva: silný, zvířecí, děsivý. Stál tak blízko, že mohl číst prosebný výraz v černých očích jednorožce...
Ten lev a jednorožec zápasí o korunu, pochopil Tristran v tom okamžiku a v paměti se mu vynořila stará dětská říkanka: O korunu se Jednorožec se Lvem poprali.
Lev přes město ho prohnal, shon byl nemalý,
On porazil ho jednou
on porazil ho podruhé
všechnu svou sílu do toho dal
pak porazil ho potřetí
a jeho moc si vzal.
A s tím se sehnul a zvedl korunu z trávy: byla těžká a měkká jako z olova. Pomalu vykročil k zápasícím zvířatům a mluvil přitom na lva, jak dřív mluvíval na rozhněvané berany a poplašené ovce na otcově louce: „No tak... no... jen klid... tady máš svou korunu...“
Lev zatřepal jednorožcem v zubech, jako když si kočka hraje s vlněnou šálou, a vrhl na Tristrana naprosto zmatený pohled.
„Ahoj,“ řekl Tristran. Lev měl v hřívě zapletené větvičky a listí. Tristran pozvedl těžkou korunu a natáhl ruce k velké šelmě. „Vyhrál jsi. Nech jednorožce jít.“ Zase popošel o krok blíž. Pak se postavil na špičky a třesoucíma se rukama vložil korunu na lvovu hlavu.
Lev pustil nehybné tělo jednorožce a začal tiše a s vysoko vztyčenou hlavou obcházet kolem mýtiny. Došel na okraj lesa, na několik minut se zastavil a lízal si rány červeným, velice červeným jazykem a pak s předením, jež znělo jako zemětřesení, vklouzl do lesa.
Hvězda se dokulhala ke zraněnému jednorožci a neobratně klesla do trávy. Zlomenou nohu měla nataženou na stranu. Hladila ho po hlavě. „Chudinko, chudinko malá,“ opakovala několikrát. Zvíře otevřelo temné oči, okamžik na ni hledělo, pak jí položilo hlavu do klína a zase oči zavřelo.
Ten večer dojedl Tristran poslední zbytek tvrdého chleba. Hvězda nejedla nic. Trvala na tom, že musí zůstat u jednorožce, a Tristran neměl srdce jí to odmítnout.
Paseka byla nyní temná. Obloha nad nimi se zaplnila třpytem tisíců hvězd. Dívka hvězda se také třpytila, jako by byla prošla Mléčnou dráhou. A jednorožec ve tmě matně zářil, takhle svítívá měsíc za bílými mraky. Tristran ležel vedle jeho velkého těla a cítil teplo, jež z něho vyzařovalo. Hvězda ležela na druhé straně. Vypadalo to skoro, jako by jednorožci tichounce zpívala nějakou píseň. Tristrana mrzelo, že ji dobře neslyší. Útržky melodie, které zaslechl, byly zvláštní a vábivé, ale zpívala tak tiše, že je spíš jen tušil.
Dotkl se prsty řetízku, který je spojoval. Byl chladný jako sníh a slabý jako měsíční světlo na hladině rybníka či zalesknutí stříbrné šupiny, když pstruh za večera vyskočí nad vodu za mouchou.
Brzy usnul.
