Vlasy teď měla skoro šedivé, pleť ochablou a na krku, kolem očí i v koutcích úst vrásky. Její obličej ztratil barvu a jen její kytlice dál zářila krvavým šarlatem. Na rameni ji měla roztrženou a dírou bylo vidět ošklivou krabatou a hlubokou jizvu. Vlasy jí šlehaly ve větru kolem tváří, jak ujížděla černým kočárem přes Pusté pláně. Čtyři černí hřebci často klopýtali, po bocích jim stékal pot a kolem pysků měli krvavou pěnu. Ale hnali se bez oddechu pláněmi, kde nic neroste.
Královna čarodějnice, nejstarší z Lilim, přitáhla opratě zastavila u věžovité skály měděnkové barvy, jež trčela z bažinaté půdy jako jehla. Pak, pomalu, jak se dalo čekat od dámy pokročilého věku, slezla z kozlíku na mokrou cestu.
Obešla kočár a otevřela dveře. Zevnitř vypadla hlava jednorožce, kterému v prázdném očním důlku dosud trčela černá obsidiánová dýka. Čarodějnice se vyškrábala do vozu a namáhavě otevřela zvířecí tlamu. Posmrtná ztuhlost už se začínala projevovat, a musela vynaložit velké úsilí, aby čelisti rozevřela. Čarodějnice pevně skousla vlastní jazyk, kousla tak silně, že jí ústa ztuhla bolestí a zalila se krví. Zamíchala si ji jazykem v ústech, aby se smísila se slinami (cítila přitom, jak se jí několik předních zubů začíná viklat), a pak ji vyplivla na flekatý jazyk mrtvého zvířete. Několik kapek jí potřísnilo rty a bradu. Zamumlala několik slabik, které tady nebudeme zaznamenávat, a pak jednorožeci tlamu zase zavřela. „Vypadni z kočáru,“ přikázala mu.
Zvíře pomalu a ztuhle zvedlo hlavu. Pak pohnulo nohama, asi jako novorozené hříbě nebo kolouch, když se učí chodit. Škubl sebou, několikrát se zazmítal, až se mu konečně podařilo zvednout se na všechny čtyři. Pak zpola slezl, zpola spadl ze schůdků kočáru do bláta, kde se znovu postavil. Levý bok, na němž v kočáru ležel, měl nateklý a černý krví a tělními tekutinami. Napůl slepý mrtvý jednorožec se dopotácel k dolíku u paty jehlového skaliska. Tam klesl na přední kolena v příšerné parodii modlitby.
Královna čarodějnice se sehnula a vytáhla mu z očního důlku svůj nůž. Přejela jím zvířeti po krku. Z rány začala pomalu, pomaličku prýštit krev. Vrátila se ke kočáru a přinesla si sekáček. Bušila do jednorožcova krku, až se jí ho podařilo oddělit od trupu a hlava se skutálela do skalnaté mísy, jež se plnila temně rudou kaluží.
Čarodějnice vytáhla hlavu za roh a položila ji vedle těla na skálu. Pak se bezcílnýma šedýma očima zahleděla do krvavé kaluže. Z hladiny se na ni dívaly dva obličeje: dvě ženy, podle vzhledu mnohem starší než ona sama. „Kde je?“ zeptal se první obličej nevrle. „Co jsi s ní udělala?“
„Koukni se na sebe!“ promluvila druhá Lilim. „Vzala jsi poslední zbytek mládí, které jsme si šetřily - osobně jsem je tehdy vyrvala hvězdě z hrudi. Bože, jak je to strašně dávno! Ještě dnes slyším, jak křičela a naříkala. Podle toho, jak vypadáš, už jsi je skoro celé promrhala.“
„Už jsem ji měla na dosah,“ vysvětlovala čarodějnice sestrám v temné kaluži. „Ale měla jednorožce, chránil ji. Nyní mám jeho hlavu a přinesu ji s sebou. Už dávno jsme neměly čerstvě mletý roh jednorožce na kouzla.“
„Čert vem jednorožčí roh,“ zlobila se nejmladší sestra. „Co hvězda?“
„Nemůžu ji najít. Jako by už ani nebyla v Elfii,“
Nastalo ticho.
„Ne,“ prohlásila jedna ze sester. „Je tam. Ale jde na trh ve Zdi a to je hrozně blízko světu na druhé straně zdi. Jak jednou vejde do jejich světa, je pro nás ztracená.“
Neboť všechny věděly, že pokud by hvězda prošla průrvou a vstoupila do světa obyčejných věcí, okamžitě by se stala pouhým hrbolatým kamenem, který kdysi spadl z nebe. Byla by studená a mrtvá a k ničemu by jim nebyla.
„Pak tedy půjdu k Diggoryho příkopu a počkám tam, protože tudy musí projít všichni, kdo jdou do Zdi.“
Obrazy obou stařen na ni nesouhlasně hleděly z hladiny. Královna čarodějnice si přejela jazykem zuby (podle toho, jak se viklá, vypadne ten prostřední nahoře dřív, než zapadne slunce, pomyslela si) a plivla do krvavé kaluže. Vlnky se rozběhly ke krajům a vymazaly obličeje Lilim. …