„No potěš noha,“ řekl jsem za hodinu, kdy se to sice zlepšilo, ale nijak výrazně. Už jsem také věděl, proč ve filmech upíři brousící nocí vyjí – měl jsem tak strašný hlad, že jsem tiše vyl taky. Ten hlad skutečně bolel – bolelo mne celé tělo, jak se každá buňka hlásila o energii, kterou obětovala na levitaci.
„S lítáním je konec… úiiúú,“ zkroutil jsem se kolem kořenu a šlem z ras a hajzlpapíru mi vůbec nevadil.
Čili jsem mimochodem objevil další způsob, jak bych mohl spáchat sebevraždu, ale to radši cokoli než tohle.
Padesátimetrový let mi vyčerpal síly, které by stačily tak na měsíc aktivního pirátského života.
Bez jídla.
* * * * *
Ne že bych se k ránu nějak vzpamatoval (neovladatelně jsem upadal do letargie), ale pryč jsem prostě musel: za a mě je vidět z moře a za bé mám vyšší ambice než se stát součástí mangrovového pralesa.
Slunce pomalu stoupalo, a jak se okolí ohřívalo, hnilobný, rybinou prosáklý puch houstl, hejna racků bombardovala okolí produkty svého metabolismu a v obrovských lepkavých pavučinách plesnivěly mrtvolky jejich méně šťastných bratrů a taky dvakrát nevoněly.
Proč se mi neunavil i nos?!
Každý pohyb bolel a upíří lehkost byla ta tam – nedokázal jsem se přitáhnout ani oběma rukama a lýtka se mi třásla, že jsem mohl sotva stát – prostě ideální kondice pro postup prostředím, kde by měl problémy i Tarzan. Všechny větve byly navíc slizké ptačím trusem, všude byli malí či větší hadi, pavouky radši nepočítám: některé exempláře, kdyby na mne přestoupily, srazily by mne do mlaskajícího a bublajícího bahna, kde se pro změnu proháněli takoví nevelcí zelení krokodýli… Jaká asi je krokodýlí krev? Ucítil jsem, jak mi po bradě tečou sliny.
Asi moc-moc-moc dobrá.
Kdybych byl člověk, mohl bych zkusit jíst třeba listí – v korunách mangrove ho bylo dost; upírství má v tomto směru zřetelné nevýhody. Mé svaly ztratily nejen sílu, ale i rychlost: hadi mi ve stále teplejším vzduchu unikali snadno jako dítěti a rackové a krokodýli mohli být klidně na Marsu. Být člověk, snad bych se pustil i do pavouků, byli takoví tuční, vypasení, šťavnatí…
Ten druhý si udělal literární poznámku; taková hnusárna se bude dobře vyjímat.
Slunce pohaslo a prudce uhnulo.
Zamrkal jsem, zamával rukama a na poslední chvíli se chytil – ne že bych měl strach ze samotného pádu nebo z ozubených ještěrů, ale měl jsem strach, že bez pomoci už se z bláta prostě nevyhrabu. Představil jsem si, jak klesám stále níž a níž, jak mne tuny mazlavé hmoty drtí jako hydraulický lis, dlouho, dlouho… I větev posraná od ptáků může být hezká.
* * * * *
Slunce už se sklánělo, když jsem před sebou ve změti listí, kořenů a pavučin uviděl i něco jiného než listí, kořeny a pavučiny. Urazil jsem za celý den asi tři sta metrů.
Dobře, dvě stě.
V normální kondici by mi to netrvalo ani dvě minuty.
* * * * *
Těch pavučin bylo vážně hodně, jenže já byl ve stavu, kdy už jsem je nevnímal. Nevím, jestli obyčejný člověk může zažít takové vysílení a takový hlad, ale já doslova cítil, jak se bortím a propadám do sebe.
* * * * *
Jen vůle mne přiměla, že jsem hluboko v noci dorazil k tomu, co jsem zahlédl mezi větvemi – byl to konec mangrove a půda se tam zvedala ve strmém, asi desetimetrovém břehu zarostlém travou.
Když jsem se vyplazil nahoru, byla tam vytlučená polní cesta a za ní kukuřičný lán.
Nevím, co jsem čekal: asi upíří bar, kde mixují chlazenou králičí krev se špetkou pepře a kapkou sojové omáčky…
Klečel jsem na všech čtyřech, červený prach z cesty se lepil na ruce obalené ptačinci a hlava se mi kývala ze strany na stranu. Půl metru ode mne byla malá hnědá ještěrka, viděl jsem ji přes tmu dobře, takže očí se vysílení netýká. Najednou ty ještěrky byly dvě, pak čtyři, pak osm a pak už jsem je nějak nestíhal počítat.
* * * * *
Ráno jsem se skutečně necítil nejlépe.
Byl jsem obalený včerejšími pavučinami, které duhově jiskřily rosou, ale horší bylo, že slyším nějaké divné řinčení a lidské hlasy. Zněly sice trochu jinak než …
