Ležel jsem na zádech a sledoval, jak se chlapovi se špinavým obličejem rozšiřují oči. O hlavu, shora nasvícenou nějakou lampou, se mu do stran rozstřikovaly blyštivé kapky deště, a stěny hrobu se takhle odspoda dost klaustrofobicky svíraly.
„Blab,“ řekl a na tvář mi kápla slina vonící rumem.
„Jak nechutné,“ řekl jsem a můj vnitřní pozorovatel si jeho prohlášení připsal k těm, která určitě jednou použiju v nějaké knize.
Muž přestal třeštit oči, sáhl za sebe a vzápětí mi proti krku svištělo hlínou vyleštěné ostří rýče.
„Do krku ne, jsem na něj trochu citlivej,“ usmál jsem se a s neuvěřitelnou lehkostí rýč zastavil – rukou. Pak stačilo jen trhnout vzhůru a chlap odlétl na druhou stranu jámy. Pokrčil jsem kolena a dlouhé bílé třísky pronikly tenkou vrstvou hlíny.
Zpoza okraje hrobu na mě třeštil oči ještě jeden muž – měl klobouk, cigáro a držel v rukou provázek s petrolejkou. Na rozpáleném skleněném chránítku syčely kapky. „Hele, co umím,“ řekl jsem, a rovnou z lehu – aniž bych se o cokoli opíral – jsem se postavil: „Boris Karloff hadr… Nebo to byl Bela Lugosi?“ zamyslel jsem se a v tom zamyšlení jsem to nějak nezvládl a zaryl se obličejem do bahnité stěny. „Budu muset potrénovat,“ dloubal jsem si hlínu z nosu a pozoroval muže s rýčem. Bůhví proč se třásl a linul se z něj pach čerstvé alkoholové moči.
„Zima, co? Nastydlej močák je svinstvo,“ zazubil jsem se.
„Blab,“ řekl už trochu únavné.
Měl jsem na sobě bílé (kdysi bílé) nemocniční pyžamo typu anděl a mezi prsty bosých nohou mi prolézala hladká blátěná hovínka. I ten s lampou se na ně díval – jinak měl v očích takové divné prázdno.
Déšť šuměl a ticho začínalo byt společensky neúnosné. Asi proto to ten s rýčem zkusil ještě jednou.
* * * * *
Bez jakékoli námahy jsem mu přerazil násadu v rukou – úder mu vykloubil většinu prstů. Jen tak zlehka jsem ho chytil za promočené klopy a ladným obloukem vyhodil z hrobu.
„To je panečku fitness,“ dupl jsem a víko rakve poslušně zadunělo.
Chlapíkovi s lampou se na mé metodě bodybuildingu něco nezdálo, tak se začal pomalu zvedat a omluvně se přitom usmíval. Najednou prudce otočil hlavu – vzhledem k tomu, že zbytek těla ne, bylo ono hlasité křupnutí bez všech pochyb jeho vaz. Pomalu se převážil dopředu a těžce mi padl k nohám. Zbytek rakve se prolomil a hořící petrolej se zakousl do promočených šatů: muž si se zamyšlenou vráskou na mrtvém čele a zlomenou cigaretou mezi rty prohlížel vlastní záda a déšť v plamenech prskal.
„Říkal jsem vám, pane Van Vrene, že to muselo mít nějaký důvod, že ho Agony nezabila,“ řekl pan Wries a tak přátelsky se na mne svrchu zahleděl.
* * * * *
„A ona láska, ten svatý cit,“ řekl Van Vren a hodil dolů mrtvolu páchnoucí močí a rumem: „Nic ve zlém hochu,“ otřel si zakrvácené prsty, „ale zlaté zuby jsou zlaté zuby.“ Mrtvole mezi potrhanými rty tekly krvavé sliny.
„Škoda ho,“ řekl pan Wries, „nechat si udělat zuby z jiných zubů, chlapík podle mého gusta… Nechtěl byste vylézt z té díry, mistře?“
„Ale s největší radostí,“ usmál jsem se.
* * * * *
Stačil jen zdánlivě slabý odraz a dlouhým skokem jsem přistál nahoře na trávníku.
Tentokrát se mi to se zpomalením času asi nezdálo – kapky deště padaly velmi zvolna. Nebo jsem se já pohyboval velmi rychle.
Vší silou jsem Wriesovi zasadil ránu do vystouplého bříška.
* * * * *
Než pěst stačila dopadnout, sevřela se mi kolem zápěstí ruka v černé rukavici – všiml jsem si, že je to vcelku stažená kůže z ruky nějakého černocha – díry po nehtech byly zdařile zakryté. Vzápětí mnou neskutečná síla švihla takovým způsobem, že jsem se po zádech zaryl na dvacet centimetrů do rozmáčeného trávníku – nijak mi to kupodivu neublížilo.
Bohužel, efektní vztyk se mi ani tentokrát tak zcela nepovedl – trochu jsem to přehnal s odrazem, takže jsem musel dotočit dvojsalto a bohužel jsem dopadl zády před Van Vrena.
„Hezká prdelka, ale na mě to neplatí,“ okomentoval mého vyhrnutého anděla a jeho prsty se mi sevřely kolem krku a zvedly mne jako králí…
