Bylo to tak tak – špička meče jí mířila na krk, stačilo už sotva půl metru. Jenže ona nejenže stihla natočit hlaveň správným směrem, ale dokonce i stihla stisknout spoušť.
Říkal jsem si, že se nic nestane, protože neudělala takové to klix-klax předpažbím.
Jenže ona, na rozdíl od filmových střelců, udělala klix-klax už předtím.
* * * * *
Broky mne nabraly do břicha jako beranidlo, a jak jsem byl ve skoku, bacily mnou o strop. Sečtené energie mého běhu, broků a stropu mne roztočily ve vzduchu a teď vysoká orientálka klix-klax udělala.
* * * * *
Kouřící zelená patrona rotovala prostorem, ve kterém rotovaly i nějaké moje součástky. Cítil jsem se poněkud prázdný.
Neminula mě ani druhou ranou, zřejmě trénuje na asfaltových holubech.
Dopadl jsem na kolena a praštil čelem o podlahu.
Klix-klax.
Kolik se do takové brokovnice vejde nábojů?
* * * * *
Tentokrát to šlo do levého ramene – kdybych neuhnul, asi bych intenzivně potřeboval zručného dermatologa – specialistu na nové ksichty.
Švihl jsem pravou rukou.
* * * * *
Původně jsem zamýšlel hodit meč jako kopí, jenže se mi to nějak nepovedlo, tak se jí zbraň zabodla do hrudi jílcem.
I okrouhlá záštita zmizela.
Další výstřel šel z pochopitelných důvodů do stropu a na záda mi spadl kus dřevěného obložení.
Ženě z úst pěnila jasně rudá krev a přes trčící meč se jí špatně manipulovalo s předpažbím, ale to klix-klax zvládla ještě jednou. Zapotácela se, upadla zády na jednoho Buddhu, sklouzla na zem a její pohyby byly až malebně pomalé. Zjistil jsem, že já se nezmůžu ani na to: moje pohyby byly malebně žádné. Obhlédl jsem nejbližší okolí, a přestože jsem v chodbě rozsekal přes deset lidí, žádnou zbraň jsem v dosahu neměl.
„Co kdybychom se domluvili?“ zazubil jsem se na ni.
Asi neumí anglicky.
A znovu do levého ramene – ruka mi visela na cárech kůže a kouřilo se z ní.
Klix-klax.
Ta ženská je nezmar.
„Dělám to hrozně nerad,“ vzepjal jsem se k nadlidskému výkonu a mrštil po ní svou levou paži.
* * * * *
„Facka jak přišitá,“ okomentoval jsem křupnutí vazu. Brokovnice dutě bouchla o koberec. Já taky.
* * * * *
Ne že bych nějak trpěl, nebo tak, ale nemohl jsem se hýbat ani mluvit. Z plic mi při pokusu volat o pomoc jen syčelo.
Ještě mě tu zapíchne nějaký lovec hadů, napadlo mne nesouvisle. Levou tvář jsem měl připlesklou k zakrvácenému běhounu a sledoval, jak se nahoře na slepených vlá-kénkách melou taková malá nohatá zvířátka. Asi roztoči.
Pak byla najednou krev docela zaschlá – asi jsem si zdřímnul. Nebo ne, spánek to nebyl – jak kolem běhali lidé, si pamatuju, bohužel nikdo z našich, a ostatní jedné mrtvole mezi tolika mrtvolami nevěnovali pozornost.
Tušil jsem, že mne naši už hledají. A tušil jsem, co udělají, když mne nenajdou.
Ach jo.
Zarachocení bouře uvnitř lodi mi připadalo nepatřičné.
* * * * *
Tentokrát jsem se probral ještě té samé noci; bylo spíš k ránu. Tak malátně jsem přemýšlel, jak bych to napsal, kdybych to psal – tyhle pasáže vždycky začínají tak nějak jako: Probral jsem se… Procitl jsem… Vzbudilo mě… chtělo by to vymyslet něco neotřelého.
Pak jsem si vzpomněl na Iron Beauty a začal se věnovat důležitějším věcem. To zahřmění byla samozřejmě kumulovaná náložka na mé krční páteři, takže jsem se tradičně nemohl ani hnout, ale tentokrát jsem místo hledání neotřelých formulací raději obhlížel škody.
Kupodivu jsem neležel v kumbálu pod palubou, ale v kajutě podobné, jakou mívala Selma – na posteli, dokonce s prostěradlem. Vytočil jsem oči a levá ruka byla na místě, pravidelný steh ukazoval na zkušené prsty pana Ho. Byl jsem umytý, břicho a hruď stažené obvazy, i když se mi takhle na pohled zdálo, že jsem toho v těřichu míval víc. Představil jsem si, jak asi dorůstající vnitřnosti svědí, a byl celkem vděčný za přerušenou míchu.
Takže pohoda, ví se, že jsem nechtěl utéct, to je hlavní… I když, jedna věc mne znepokojovala: proč mi sakra nenavlíkli aspoň spoďáry?
Za chvíli se na mě přišla podívat ta dívka,…