Nahoře nad schody ležel Kamilin bezhlavý trup a Postrach. Poznal jsem hojen podle kravaty a bot.
Měl jsem pocit, že kolem mrzne; slyšel jsem dokonce křupání ledu.
Mladého Koláčka někdo přibodl nohou od židle ke stěně. Vím, zní to nemožně, ale visel tam a boty mu mizely v hromádce vlastních vnitřností.
Pořád ani nábojnice.
Proběhl jsem korálovým závěsem.
* * * * *
Ulrich ležel na zemi stočený do klubíčka, v holé hlavě promáčklinu jako od pěsti, rozbitý cvikr přilepený krví k čelu. Ze dveří k Teodorikově zbrojíme vyčnívaly nohy zamotané do kožené zástěry a na baru ležela Kristýna. Někdo jí utrhl ruku se zbraní a přirazil obličej k desce takovou silou, zejí špička nosu trčela vedle ucha. Poznal jsem ji podle obvazu kolem hlavy.
Rozmetal visel na židli – kdosi ho zvedl do výšky a zády napřed jím mrskl přes opěradlo. Nohy i ruce se dotýkaly koberce a z nosu mu přes čelo a půl lysé hlavy visel krápník sražené krve.
Zapolykal jsem.
„Ale! Sám mistr! Jsem velmi potěšen, že vás poznávám,“ řekl někdo anglicky.
* * * * *
Ten muž vyšel z kuchyně a o rukáv kabátu upnutého přes usedlé bříško si leštil jablko a usmíval se na mě.
Měl růžové baculaté tváře, kulaté brejličky s drátěnou obroučkou, malý knírek a na hlavě směšný klobouk, buřinku.
Na rukou měl černé rukavice a na nohou polovysoké kožené boty. Obojí bylo od krve. I jablko bylo od krve. Muž vycenil hranaté bílé zuby a zdravě si ukousl.
„Vida, vida, náš pan spisovatel,“ promluvil někdo za mnou, také anglicky.
Tento muž byl starší a vyšší, s vyschlým vrásčitým obličejem, z kterého trčel orlí nos. Do očí mu pro krempu měkkého šedého klobouku nebylo vidět. Také on měl dlouhý plášť, pod kterým byly zcela nepatřičné vysoké boty s mnoha sponami a terénní podrážkou. Nehodily se mu k vázance.
Obzvlášť levou z bot jsem viděl dobře, protože ji měl opřenou o židli a cídil šiji nějakým hadrem. Nebyl to hadr, byl to mrtvý Kocour.
„Ano, pane Van Vrene, náš pan spisovatel,“ muž s jablkem hlasitě křoupal.
Něco mi vyrazilo heckler-koch z rukou – přistál na stole daleko ode mé. Strnule jsem zíral na svůj pravý ukazováček zachycený mezi lučíkem a spouští.
„Omlouvám se,“ řekl Van Vren, „nezbytné bezpečnostní opatření,“ a dál si cídil botu.
Myslím, že mi zbraň vyrazil Kocourem.
Neviděl jsem to.
* * * * *
Hanako stála kus od zdi proti baru a smutně se na mě usmívala – uvědomil jsem si, že ji vnímám, co jsem vstoupil, ale přes vrstvy ledu jsem ji spatřil teprve teď; pánové drželi strategické cesty k východům. Z pahýlu prstu mi kapala krev a měl jsem v něm intenzivní pocit horka.
„Hanako?“ konečně jsem se zmohl, ale moc nahlas to nebylo.
„Hanako?! Slyšel jsem dobře?“ muž s buřinkou dál křoupal jablko a trochu bílé dužniny si vyprskl na bradu. Vyndal z kapsy složený bílý kapesník a pečlivě se otřel – mezitím polkl: „Omlouvám se,“ otřel si i rty, „ale tak mne překvapilo, že se vám, hm, Hanako nepředstavila pravým jménem… Děláš to tak obvykle, Agony? Se svými oběťmi? Není-liž pravda?“
„Mlč, Wriesi!“
„Prosil bych pane Wriesi, trochu úcty ke starému člověku,“ zazubil se na ni a točil si zbytkem jablka, stopku mezi palcem a ukazovákem.
Měl jsem dunivý pocit snu – takovou tu odosobněnou pulzující gumovitost okolí. A k tomu ten led. Popraskávající led.
„Ale to jsi o sobě mistrovi jistě neřekla i spoustu jiných věcí,“ Wries měl mezi řezákem a špičákem zachycený kousek červené slupky.
V místnosti někdo zasténal a já to nebyl. Příšerný zvuk. Led ještě ochladí.
Hanako stála tak, že jsem neviděl na stůl za ní. Vlastně jsem si uvědomil, že se tam posunula, jen jsem proběhl korálovým závěsem.
„Nuže, mistře – že odbočuji – ta vaše kniha, ti Upíři, jsou skutečně výborní. Dali jsme si je s panem Van Vrenem přeložit do angličtiny.“
Kupodivu mne to nějak nepotěšilo; přemýšlel jsem, co je na tom stole za Hanako.
„… ale vy mě neposloucháte, mistře,“ tlouštík zamával rukou, „to mi nedělejte, nedozvěděl byste se to nejzajímavější.“
Zamrkal jsem.
„Víte, vždy, když někde vy…
