Advokát chudých (John Grisham)

21

KDYŽ JSEM SESBÍRAL DOST ODVAHY, ABYCH Mordecaiovi sdělil, že potřebuju odpoledne volno, velmi rázně mi vyložil, že mám stejné postavení jako ostatní a nikdo mi pracovní dobu nekontroluje. Takže jestli si potřebuju udělat volno, ať si ho sakra prostě udělám. Chvatně jsem vypadl z kanceláře. Zdálo se, že můj odchod zaznamenala pouze Sofia.

Asi hodinu jsem strávil s likvidátorem z pojišťovny. Lexus byl totálně na odpis. Pojišťovna mi nabízela 21 480 dolarů za převod práv, aby mohla vyždímat ústav, u něhož byl pojištěn jaguár. Bance jsem dlužil 16 000, takže by mi zbyl šek na pět tisíc a nějaké drobné, což by mi mělo bohatě stačit na pořízení příhodného vozidla, které by více odpovídalo mému novému postavení obhájce chudých a nepřitahovalo pozornost zlodějů aut.

Další hodinu jsem promarnil v čekárně u doktora. Jako pilný právník s mobilním telefonem a spoustou klientů jsem běsnil, když jsem tam musel nečinně sedět obložen časopisy a poslouchat, jak hodiny odtikávají čas.

Sestřička mě přiměla, abych se svlékl do trenýrek, a nechala mě dvacet minut sedět na chladném stole. Odřeniny začínaly tmavnout. Doktor mě dorazil tím, že je prohmatal, a pak prohlásil, že mě další dva týdny nepotřebuje vidět.

Přesně ve čtyři jsem dorazil do kanceláře Claiřiny právní zástupkyně a stanul tváří v tvář sekretářce, která se neuměla ani usmát a byla oblečená jako chlap. Z každého kouta tam na člověka jukala prohnanost. Všechny zvuky měly protimužský charakter: strohý, rázný hlas dívčiny obsluhující telefon, zvuky, jež do reproduktorů vydávala nějaká zpěvačka country, i občasné švitoření, které se ozvalo z chodby. Časopisy rozložené po stolku měly jasný smysl: sdělovaly, že se zabývají závažnými ženskými otázkami, a ne nějakými nesmysly či drby. Návštěvníci je měli obdivovat, a nikoliv číst.

Jacqueline Humeová nejdřív vydělala fůru peněz tím, že oškubala nějaké přelétavé doktory, a pak si vybudovala pověst řízné právničky tím, že zničila párek flirtujících senátorů. Její jméno vzbuzovalo děs a hrůzu v každém nešťastně oženěném mužovi ve Washingtonu, který má slušný příjem. Nemohl jsem se dočkat, až konečně podepíšu všechny papíry a vypadnu.

Místo toho mi bylo dopřáno půl hodiny tupě čekat, a když mě konečně vyzvedla asistentka a odvedla si mě chodbou ke kanceláři, byl jsem téměř odhodlán ztropit tam nechutnou scénu. Asistentka mi podala dohodu o rozluce a já to poprvé viděl černé na bílém: Claire Addison Brocková versus Michael Nelson Brock.

Zákon nám ukládal, že než bude možné nás rozvést, musíme žít šest měsíců odloučeni. Pečlivě jsem si dohodu pročetl, pak jsem ji podepsal a odešel jsem. Po Díkůvzdání budu už zase úředně svobodný.

Mou čtvrtou zastávkou bylo toho odpoledne parkoviště firmy Drake & Sweeney, kam mi Polly přesně v pět přinesla dvě přenosky nacpané zbývajícími suvenýry z mé kanceláře. Polly byla zdvořilá a spolehlivá jako vždy, ale moc toho nenamluvila a pochopitelně měla naspěch. Nejspíš u sebe měla mikrofon.

Vydal jsem se pěšky o pár ulic dál a zastavil se na rušné křižovatce. Opřel jsem se o zeď baráku a vytočil číslo Barryho Nuzza. Byl jako obvykle na jednání. Udal jsem své jméno, zdůraznil, že je to naléhavé, a během třiceti vteřin jsem slyšel Barryho ve sluchátku.

"Můžeme mluvit?" zeptal jsem se. Byl jsem si jist, že hovor nahrávají.

"Jistě."

"Jsem kousek od tebe na ulici, na rohu K a Connecticutské. Pojď někam na kafe."

"Můžu vypadnout tak za hodinu."

"Ne. Buď teď, nebo nikdy." Nechtěl jsem, aby pánové měli čas kout pikle. A cpát mikrofony za košile.

"Dobře, počkej. Jo, jde to. Zvládnu to."

"Jsem v kavárně u Binglera."

"Znám to tam."

"Čekám na tebe. A přijď sám."

"Moc koukáš na televizi, Mikeu."

O deset minut později jsme seděli u okna v malé, přeplněné kavárničee, zahřívali si dlaně horkou kávou a sledovali provoz na Connecticutské.

"Na co byl ten příkaz k prohlídce?" zeptal jsem se.

"Je to náš spis. Ty ho máš a my ho chceme zpátky. Je to prostý."

"Jenže ho nenajdete, jasný? Tak se na ty zatracený šťáry vykašlete."

"Kde teď bydlíš?"

Odfrkl jsem si a věnoval mu nejprohnanější úsměv, jakého jsem schopen. "Po povolení k prohlídce obvykle následuje zatykač," řekl jsem. "Mám s něčím podobným počítat?"

"Nejsem oprávněn ti to sdělit."

"Dík, kamaráde."

"Podívej, Michaeli, zkus cvičně vycházet z faktu, že jsi proved něco špatnýho. Máš v držení něco, co ti nepatří. To je krádež, jasná a čistokrevná. A když něco takového uděláš, firmu si tím znepřátelíš. Já, tvůj přítel, pro tu firmu pořád ještě pracuju. Nemůžeš čekat, že ti budu pomáhat, když tvoje činy firmu ohrožujou. Tuhle šlamastyku jsi způsobil ty, ne já."

"Braden Chance neříká všechno. Ten chlap je krysa. Je to arogantní hajzlík, který to pohnojil a teď se to snaží zatlouct. Chce, aby sis myslel, že nejde o nic jiného než o ukradený spis a že mi všichni můžete klidně jít po krku. Jenže ten spis může firmu ohrozit."

"A co mi tím chceš naznačit?"

"Aby ses držel stranou. Neudělej nějakou hloupost."

"Jako třeba, že bych tě nechal zavřít?"

"Jo, pro začátek třeba to. Celý den se ohlížím přes rameno a není to velká legrace."

"Neměl jsi krást."

"Nechtěl jsem krást, rozumíš? Jen jsem si ten spis půjčil. Chtěl jsem si ho ofotit a pak vrátit, ale nezvlád jsem to."

"Takže nakonec přece jen připouštíš, že ho máš."

"Jo, ale můžu to stejně tak dobře zapřít."

"Michaeli, zahráváš si s něčím, co vůbec není hra. Můžeš přijít k úrazu."

"Když si dáte pohov, tak ne. Alespoň na chvíli. Co kdybychom vyhlásili na jeden týden příměří? Žádné další prohlídky. Žádné zatykače."

"Dobře, a co nabízíš výměnou?"

"Nebudu firmu strašit a ohrožovat tím spisem."

Barry zavrtěl hlavou a usrkl kávy. "Nejsem v situaci, abych mohl uzavírat dohody. Jsem jen obyčejný asistent."

"Rozkazy vydává Arlhur?"

"Pochopitelně."

"Tak řekni Arthurovi, že budu mluvit jenom s tebou."

"Žiješ jen ve svých představách, Michaeli. Předpokládáš například, že se s tebou firma chce dohadovat. Jenže ono to tak, upřímně řečeno, není. Nesmírně je popudila krádež toho spisu a tvoje neochota ho vrátit. Nemůžeš se jim divit."

"Zkus upoutat jejich pozornost, Barry. V tom spise jsou věci, které se dostanou rovnou cestou na první strany s velkými titulky a se spoustou dotěrných novinářů, kteří se vzápětí vyrojí s desítkami dalších článků. Jestli mě zatknou, půjdu rovnou do Postu."

"Ty ses zbláznil."

"Nejspíš ano. Chance měl koncipienta Hectora Palmu. Slyšel jsi o něm někdy?"

"Ne."

"Nepatříš mezi vyvolené."

"Taky jsem to nikdy netvrdil."

"Palma o tom svazku ví až moc. Včera jsem se dověděl, že už nepracuje tam, kde dělal ještě minulý týden. Nevím, kde je, ale bylo by zajímavé to zjistit. Zeptej se na to Arthura."

"Prostě ten spis vrať, Michaeli. Nevím, co s ním máš za lubem, ale u soudu ho použít nemůžeš."

Vzal jsem si kávu a slezl ze stoličky. "Týdenní příměří?" opakoval jsem nabídku a dal se na ústup. "A vyřiď Arthurovi, ať tě vezme mezi vyvolené."

"Arthur nebude poslouchat tvoje příkazy!" vyjel na mě.

Rychle jsem vyšel, prodíral jsem se mezi lidmi na chodníku a k Dupond Circle jsem téměř běžel. Zoufale jsem se potřeboval zbavit Barryho i kohokoliv jiného, koho poslali, aby mě špehoval.

 

Podle telefonního seznamu bydlel Palma v činžovním domě v Bethesdě. Protože jsem nespěchal a potřeboval jsem přemýšlet, vydal jsem se tam po okruhu a s milionem dalších lidí jsem objel město nárazník na nárazník.

Možnost, že budu do týdne zatčen, byla zhruba padesátiprocentní. Firma neměla jinou možnost než po mně jít, a pokud Braden Chance ve skutečnosti skrýval před Arthurem a výkonnou radou pravdu, pak neměli důvod jakkoliv mě šetřit. Měli dost nepřímých důkazů, že jsem zloděj, aby přesvědčili soudce, že na mě má vydat zatykač.

Epizoda s Pánem otřásla celou firmou. Chance musel jít na kobereček, tam ho šéfové dlouze vyslýchali a nepadalo v úvahu, že by připustil jakékoliv pochybení. Takže lhal v naději, že se mu podaří spis upravit a celé to nějak přežít. Vždyť jeho oběťmi byla nakonec jen banda bezdomovců, která se do skladiště protiprávně nastěhovala.

Jak se ale v takovém případě dokázal tak rychle zbavit Hectora? Peníze ho zaručeně nebrzdily - Chance byl přece společník firmy. Kdybych byl na Chanceově místě, nabídl bych Hectorovi hotovost - na jedné straně peníze, na druhé straně hrozbu okamžité výpovědi. A taky bych zavolal nějakému kamarádovi mezi společníky, řekněme v Denveru, a požádal ho o drobnou službu - rychlé přeložení jednoho koncipienta. Nemělo by to být složité.

Hector zmizel, schovali ho přede mnou a před kýmkoliv, kdo by ho mohl obtěžovat nemístnými dotazy. Jistě byl stále zaměstnancem firmy a pravděpodobně dostal vyšší plat.

A co ten detektor lži? Byla to prostě jen hrozba, kterou použili proti Hectorovi a mně? Mohl podstoupit zkoušku a projít? Pochyboval jsem o tom.

Chance potřeboval Hectora, aby dokázal udržet pravdu pod pokličkou. Hector potřeboval Chance, aby si udržel místo. V jistém okamžiku společník zřejmě zarazil jakékoliv úvahy o detektoru lži, pokud se o něčem takovém vůbec vážně uvažovalo.

Blok činžovních domů byl dlouhý a nepravidelný. Jak se přistavovaly další a další části, celý komplex se rozšiřoval na sever od města. Ulice byly plné nejrůznějších bufetů, malých benzinových pump, videopůjčoven, proste všeho, co mohlo spěchajícím obyvatelům, dojíždějícím do centra, ušetřit čas.

Zaparkoval jsem poblíž jakéhosi tenisového kurtu a vydal se na obhlídku jednotlivých vchodů v bloku. Nikam jsem nespěchal - po tomhle dobrodružství už jsem stejně neměl kam jít. Městští policisté se mohou se zatykačem a želízky poflakovat kdekoliv. Snažil jsem se nemyslet na děsivé příhody, které se vyprávěly o městské věznici.

Přesto se mi jedna nutila do mysli jako dupající stádo dobytka. Před několika roky si v pátek po práci zašel jeden mladý asistent od Drakea & Sweencyho do baru v Georgetownu a strávil tam několik hodin popíjením. Když se snažil dostat domů do Virginie, zatkli ho pro podezření, že řídí pod vlivem alkoholu. Na policejním okrsku odmítl dechovou zkoušku, a tak ho okamžitě šoupli do cely pro opilce. V cele bylo plno. On jediný měl na sobě sako. Byl také jediný, kdo měl slušné hodinky, slušné boty a bílý obličej. Omylem šlápl jednomu ze spoluvězňů na nohu a ztloukli ho, že z něj krev jen crčela. Tři měsíce strávil v nemocnici, kde mu dávali dohromady obličej, a pak se vrátil domů do Wilmingtonu, kde se o něj starala rodina. Mozek měl sice poškozený jen maličko, ale stačilo to, aby už nemohl vyhovovat nárokům velké firmy.

První vchod byl zavřený. Vydal jsem se po chodníku dál, abych našel jiný. V telefonním seznamu nebyla uvedená čísla bytů. Místo se zdálo dost bezpečné. Na malých verandách stála kola a povalovaly se hračky. Okny jsem viděl rodiny, které jedly a dívaly se přitom na televizi. Na oknech chyběly jakékoliv mříže. Auta nacpaná na parkovištích patřila mezi vozy střední třídy, jaké používají lidé jezdící za prací do centra. Většinou byla umytá a měla všechny čtyři poklice na kolech.

Zastavil mě člen bezpečnostní služby. Jakmile dospěl k závěru, že nepředstavuji žádné nebezpečí, ukázal mi cestu k hlavní kanceláři, nacházející se nejmíň o půl kilometru dál.

"Kolik vchodů má tenhle blok?" zeptal jsem se.

"Spoustu," odpověděl. Proč by taky měl znát jejich počet?

Nočního hlídače dělal student, který zrovna pojídal sendvič a před sebou měl otevřenou učebnici fyziky. Koukal se ale na malý televizor, kde běžel nějaký zápas. Zeptal jsem se ho na Hectora Palmu a on něco vyťukal do klávesnice. Vyšlo mu z toho číslo G134.

"Ale odstěhovali se," upozornil mě s plnou pusou.

"Jo, já vím," přikývl jsem. "Pracoval jsem s Hectorem. V pátek byl naposledy v práci. Hledám si byt, a tak mě napadlo, jestli bych se nemoh podívat na jeho."

Začal vrtět hlavou, ještě než jsem to dopověděl. "Jen o sobotách, vážený. Máme tu devět set bytů. A k tomu pořádný list čekatelů."

"V sobotu jsem pryč."

"Smůla," prohlásil, znovu si mocně kousl sendviče a vrátil se k obrazovce.

Vytáhl jsem peněženku. "Kolik to má ložnic?" zeptal jsem se.

Dál se díval na televizor. "Dvě," odpověděl.

Hector měl čtyři děti. Ani v nejmenším jsem nepochyboval o tom, že jeho nové obydlí je prostornější.

"Kolik to dělá měsíčně?"

"Pětasedmdesát."

Vytáhl jsem stodolarovou bankovku, kterou mladík okamžitě zaznamenal. "Mám návrh. Dej mi klíč. Prohlídnu si to a za deset minut jsem zpátky. Nikdo se o tom nedozví."

"Máme seznam čekatelů," opakoval a odložil sendvič na papírový tácek.

"Je v tomhle počítači?" zeptal jsem se a ukázal na monitor.

"Jo," odpověděl a utřel si ústa.

"Tak bude snadný ho trochu předělat."

Našel v zásuvce se zámkem klíč a shrábl peníze. "Deset minut," upozornil mě.

Byt byl hned vedle, v přízemí třípatrového domu. Klíče se hodily do zámku. Vůně čerstvé malby mě udeřila do nosu, ještě než jsem vešel dovnitř. Ukázalo se, že malování ještě neskončilo. V obývacím pokoji stály štafle a kolem nich ležely montérky a bílé kbelíky. Ani tým pátračů by tu nenašel jedinou stopu po Palmově rodu. Všechny zásuvky, kumbály a spíže zely prázdnotou. Všechny koberce a polstrování byly vytrhané. Veškeré skvrny od van, umyvadel a toaletních mís byly odstraněné. Nikde žádný prach, žádné pavučiny, dokonce ani žádné smetí pod kuchyňskou linkou. To místo bylo sterilně čisté. V každém pokoji byly stěny pokryty čerstvou vrstvou tupé bílé barvy. Jedinou výjimku tvořil obývací pokoj, který malíři ještě nestačili domalovat.

Vrátil jsm se do kanceláře a hodil klíč na stůl.

"Co vy na to?" zeptal se.

"Moc malý," odpověděl jsem. "Ale jinak ti děkuju."

"Chcete zpátky prachy?"

"Ty chodíš do školy?"

"Jo."

"Tak si je nech."

"Dík."

Ve dveřích jsem se zastavil a zeptal se: "Nechal tu Palma adresu, kam se stěhuje?"

"Myslel jsem, že s ním děláte," poznamenal.

"To je fakt," přikývl jsem a rychle za sebou zavřel dveře.