DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
Svědectví páru hedvábných punčoch
Zatímco superintendant Battle seděl ve vlaku uhánějícím na východ anglickou krajinou, v Poirotově přijímacím pokoji se usadily Anne Meredithová s Rhodou Dawesovou.
Anne přijala pozvání, které dorazilo ranní poštou, jen neochotně, ale nakonec dala na Rhodinu radu.
„Anne — jsi zbabělec — ano, zbabělec. Nemá cenu schovávat hlavu do písku jako pštros. Stala se vražda a ty jsi mezi podezřelými — i když jsi nejspíš ze všech nejméně podezřelá —“
„To by bylo přesně to nejhorší,“ přerušila ji s náznakem humoru Anne. „Vždycky je vrahem ta nejméně podezřelá osoba.“
„Ale stejně jsi podezřelá,“ nenechala se vyrušit Rhoda. „A nemá smysl ucpávat si nos, jako kdyby vražda byla jenom nějaký nepříjemný zápach, který s tebou nemá nic společného.“
„Také že se mnou nemá nic společného,“ odpověděla tvrdohlavě Anne. „Totiž, jsem ochotná odpovědět na otázky, které mi položí policie, ale tenhle Hercule Poirot, co mu do toho vůbec je?“
„A co si bude myslet, když se z toho zkusíš vykroutit? Bude si myslet, že něco skrýváš.“
„Samozřejmě, že nic neskrývám,“ ohradila se uraženě Anne.
„Drahoušku, to já vím. Ty bys nikoho zabít nedokázala, ani kdybys chtěla. Ale tihle cizinci jsou ukrutně podezřívaví. Myslím, že bychom k němu měly hezky zajít. Nebo se rozjede sem k nám a bude se pokoušet vytáhnout něco ze služebnictva.“
„Nemáme žádné služebnictvo.“
„Máme paní Astwellovou. Sama víš, jak ráda si poklepe. No tak, Anne, pojedem. Uvidíš, že to nakonec bude legrace.“
„Nechápu, proč se mnou chce mluvit,“ trvala na svém Anne.
„Aby ukázal policii, že je lepší, pochopitelně,“ ztrácela trpělivost Rhoda. „Vždycky to tak s těmihle amatéry chodí. Myslí si, že Scotland Yard je banda tupců.“
„Myslíš, že je ten pan Poirot chytrý?“
„Na žádného génia nevypadá,“ uvažovala Rhoda. „Nejspíš kdysi býval docela dobrý. Teď už je samozřejmě senilní. Musí mu být aspoň šedesát. No tak, Anne, pojedeme toho starouška navštívit. Třeba nám poví něco hrozně skandálního o těch ostatních.“
„Tak dobrá.“ souhlasila Anne. „Nechápu, jak tě celá ta věc může tak bavit, Rhodo.“
„Nejspíš proto, že mi do toho vlastně nic není,“ odpověděla Rhoda. „Jsi vrták, Anne, že jsi v pravou chvíli nezvedla hlavu od bridže. Kdybys to udělala, mohlas vraha vydírat a do konce života si žít jako královna.“
Tentýž den ve tři hodiny odpoledne tedy Rhoda Dawesová a Anne Meredithová spořádaně seděly v Poirotově salonu a usrkávaly ze starožitných sklenek ostružinové víno, které jim ani trochu nechutnalo, ale slušné vychování jim nedovolilo je odmítnout.
„Je od vás velice laskavé, že jste přijala mé pozvání, mademoiselle,“ uvítal je Poirot.
„Bude-li to v mých silách, s radostí vám pomohu,“ odpověděla neurčitě Anne.
„Je to otázka paměti.“
„Paměti?“
„Ano. Už jsem tytéž otázky položil paní Lorrimerové, doktoru Robertsovi i majoru Despardovi. Nikdo z nich mi, bohužel, nebyl schopen poskytnout uspokojivou odpověď.“
Anne se na něj tázavě zadívala.
„Chtěl bych, mademoiselle, abyste se v duchu vrátila k tomu večeru u pana Shaitany.“
Anne přeběhl po obličeji utrápený stín. Copak se té noční můry nikdy nezbaví?
Poirot si jejího výrazu povšiml.
„Cest pénible, n’est ce pas? Chápu vás. Vy, taková mladá dívka, a poprvé v životě jste byla přímým svědkem takové hrůzy. Nikdy předtím jste nejspíš násilnou smrt nezažila.“
Rhoda se rozpačitě zavrtěla..‘¦:¦¦
„Co po mně tedy chcete?“ zeptala se Anne.
„Vraťte se v duchu k tomu večeru. Můžete mi říci, co si pamatujete ze zařízení onoho pokoje?“
Anne mu věnovala podezřívavý pohled.
„Nechápu, jak to myslíte.“‚
„Ale jistě. Židle, stolky, ozdobné předměty, tapety, závěsy, krbové náčiní. To všechno jste viděla. Nemůžete mi je popsat?“
„Ach, rozumím.“ Anne zamyšleně nakrčila čelo. „Je to těžké. Nevím, jestli si dokáži vzpomenout. Na tapetu se nepamatuji. Myslím, že zdi byly vymalované. Nějakou nenápadnou barvou. Na podlaze byly koberce. Stálo tam piáno.“ Zavrtěla hlavou. „Vážně vám víc nedokáži říct.“
„…
