Celá e-kniha Karty na stole ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
OSMNÁCTÁ KAPITOLA
Pozvání na čaj
Paní Lorrimerová vyšla ze dveří jednoho z domů na Harley Street.
Na chvíli se zastavila nad schody, pak po nich pomalu sešla na chodník.
Ve tváři měla zvláštní výraz — směs pevného odhodlání a podivné nerozhodnosti. Mírně pokrčila čelo, jako by se snažila soustředit na nějaký důležitý problém.
Právě v tu chvíli si povšimla Anne Meredithové na protějším chodníku.
Anne stála bez hnutí a upřeně pozorovala vysoký činžák na rohu ulice.
Paní Lorrimerová na chvilku zaváhala a potom přešla ulici.
„Dobré odpoledne, slečno Meredithová.“
Anne se polekaně ohlédla.
„Ach, dobré odpoledne.“
„Ještě jste pořád v Londýně?“ oslovila ji paní Lorrimerová.
„Ne. Přijela jsem jen najeden den. Vyřídit nějaké právní záležitosti.“
Pohledem opět zabloudila k domu na rohu.
Paní Lorrimerová se zeptala:
„Stalo se něco?“
Anne sebou provinile trhla.
„Cože? Ne, jistěže ne, co by se mělo dít?“
„Vypadáte, že vám něco dělá starosti.“
„Ne, nedělá — tedy, dělá, ale není to nic důležitého, úplná hloupost.“ Krátce se zasmála.
„Jenom mi přišlo, že jsem viděla svou přítelkyni — dívku, s kterou bydlím —, jak zašla támhle do toho domu na rohu, a napadlo mě, jestli nešla za paní Oliverovou,“ vysvětlila.
„Paní Oliverová bydlí tady? To jsem nevěděla.“
„Ano. Přijela nás navštívit, dala nám svou adresu a pozvala nás, ať se u ní někdy zastavíme. Zajímalo by mě, jestli to byla Rhoda, koho jsem viděla, nebo ne.“
„Chcete jít nahoru a přesvědčit se?“
„Ne, raději ne.“
„Tak tedy pojďte, dáme si spolu čaj,“ navrhla paní Lorrimerová. „Znám příjemnou kavárnu kousek odtud.“
„To je od vás moc milé,“ zaváhala Anne.
Bok po boku vykročily po ulici a po chvíli zabočily do menší postranní uličky. V malé kavárně si objednaly čaj a rozinkový koláč.
Téměř nemluvily. Zdálo se, že jim oběma vzájemné mlčení vyhovuje.
Anne se najednou zeptala:
„Stavovala se u vás paní Oliverová?“
Paní Lorrimerová zavrtěla hlavou.
„Nebyl za mnou nikdo kromě pana Poirota.“
„Nemyslela jsem —“ načala větu Anne.
„Ne? Já myslela, že ano,“ odpověděla paní Lorrimerová.
Dívka vzhlédla — rychle, vyděšeně se na paní Lorrimerovou podívala. Cosi ve tváři paní Lorrimerové jako by ji uklidnilo.
„Za mnou nebyl,“ pronesla váhavě.
Chvilku bylo ticho.
„Superintendant Battle u vás také nebyl?“ zeptala se Anne.
„Ach ano, jistě,“ přikývla paní Lorrimerová.
Anne zaváhala.
„Na co se vás vyptával?“
Paní Lorrimerová si unaveně povzdechla.
„Takové ty běžné věci, řekla bych. Rutinní otázky. Snažil se být velice milý.“
„Počítám, že vyslechl všechny?“
„To se dá předpokládat.“
Následovala další chvilka ticha.
Anne promluvila:
„Paní Lorrimerová, myslíte — že někdy přijdou na to, kdo to udělal?“
Oči měla sklopené do talíře. Nevšimla si, jak zvědavě se na ni její společnice dívá.
Paní Lorrimerová tiše odpověděla:
„To nevím…“
Anne zamumlala:
„Je to ošklivá věc — nemyslíte?“
Dostalo se jí dalšího zvědavého pohledu, tentokrát smíšeného se soucitem. Paní Lorrimerová se zeptala:
„Kolik vám je let, slečno Meredithová?“
„Co — cože?“ vykoktala ze sebe Anne. „Je mi dvacet pět.“
„A mně šedesát tři,“ řekla paní Lorrimerová.
Pomalu pokračovala:
„Máte před sebou většinu života…“ ¦
Anne se zachvěla.
„Možná mě cestou domů porazí autobus,“ namítla.
„Ano, to jistě. A možná také ne.“
Ve způsobu, jakým to pronesla, bylo něco zvláštního. Anne se na ni udiveně podívala.
„Život je složitá věc,“ pokračovala paní Lorrimerová. „Zjistíte to, až se dožijete mého věku. Je k němu zapotřebí nekonečně mnoho odvahy a vytrvalosti. A nakonec si člověk říká: ‚Stálo to vůbec za to?‘“
„Tak nemluvte“ protestovala Anne.
Paní Lorrimerová se zasmála. Zdála se být opět ve své kůži.
„Vést pesimistické řeči o životě dokáže každý,“ mávla rukou.
Přivolala servírku a zaplatila.
Když vyšly na ulici, zastavila paní Lorrimerová projíždějící taxi.
„Mohu vás někam svézt?“ zeptala se. „Já mířím na jih od parku.“
Anne se usmála.
„Ne, děkuji vám. Vidím támhle na rohu svou přítelkyni. Mockrát …
