Celá e-kniha Karty na stole ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
SEDMNÁCTÁ KAPITOLA
Svědectví Rhody Dawesové
Rhoda Dawesová vyšla z obchodního domu Debenhanťs a zamyšleně se zastavila na chodníku. V obličeji se jí zračila nejistota. Měla citlivé rysy, které se rychle měnily s každým záchvěvem pocitu či nálady.
Právě nyní její tvář naprosto zřetelně říkala: „Mám, nebo nemám? Chtěla bych… Ale možná to není nejlepší nápad…“
Uniformovaný vrátný se k ní s nadějí v hlase obrátil: „Taxi, slečno?“
Rhoda zavrtěla hlavou.
Tlustá, balíčky ověšená žena s dychtivým výrazem člověka nakupujícího předčasně na Vánoce do ní neurvale vrazila, ale Rhoda se nehýbala z místa. Snažila se rozhodnout.
V mysli jí zmateně vířila nesčetná pro a proti.
„Koneckonců, proč bych nemohla? Požádala mě o to — ale třeba to říkala jen tak, třeba to říká každému… Nemyslela to vážně… Anne nakonec taky nechtěla. Dala jasně najevo, že raději půjde s majorem Despardem k jeho právníkovi sama… A proč by nemohla? Byla bych tam přebytečná, třeba chtějí být sami… A ani mi do toho nic není… Nijak zvlášť netoužím majora Desparda vidět… Stejně je ale sympatický… Určitě se do Anne zamiloval. Muži se nikdy tolik nestarají, pokud v tom něco není… Chci říct, nikdy to u nich není jen nezištná laskavost…“
Vrazil do ní poslíček a vyčítavým hlasem se omluvil: „Promiňte, slečno.“
„No tak,“ pomyslela si Rhoda. „Nemůžu tady přece stát celý den. Jenom proto, že se nedokážu rozhodnout… Ten baloňák se sukní vypadají moc hezky. I když možná hnědá barva by byla praktičtější než zelená. Ne, určitě ne. No tak, mám, nebo nemám? Půl čtvrté je docela dobrá doba — totiž, nebude to vypadat, jako že jsem přišla na jídlo nebo tak. Možná bych to mohla jít zkusit.“
Přeběhla ulici, zahnula vpravo, další ulicí vlevo a pokračovala po Hailey Street, až se zastavila před činžákem, který jim paní Oliverová popsala.
„Však mě neukousne,“ pomyslela si Rhoda a statečně vešla do budovy.
Byt paní Oliverové se nacházel v nejvyšším poschodí. Uniformovaný zřízenec ji vyvezl výtahem nahoru a vyložil ji na zbrusu nové rohožce před jasně zelenými dveřmi.
„Tohle je hrůza,“ uvažovala Rhoda. „Horší než u zubaře. Ale teď už to přece nevzdám.“
S tváří zčervenalou studem zazvonila na zvonek.
Otevřela jí postarší služebná.
„Je — mohla bych — je paní Oliverová doma?“ vykoktala ze sebe Rhoda.
Služebná ustoupila ode dveří, Rhoda vešla a byla uvedena do neuklizeného přijímacího pokoje. Služebná se zeptala:
„Koho mám ohlásit, prosím?“
„Ach — ano — jsem slečna Dawesová — slečna Rhoda Dawesová.“
Služebná odešla. Po chvíli, která Rhodě připadala jako sto let, ale ve skutečnosti trvala přesně minutu a pětačtyřicet vteřin, se vrátila:
„Šla byste za mnou, slečno?“
Rhoda ji následovala, s tvářemi planoucími studem. Šly chodbou, pak zabočily a služebná otevřela dveře. Rhoda váhavě vstoupila a ocitla se — nebo to tak jejím překvapeným očím připadalo — přímo uprostřed afrického pralesa!
Všude okolo ní se proplétali mezi listovím tropického pralesa ptáci — spousta povědomých ptáků, papoušků, rajek i jiných, ornitologii neznámých. Uprostřed této záplavy si Rhoda povšimla otlučeného kuchyňského stolu s psacím strojem, stohů popsaných stránek rozházených všude po podlaze a paní Oliverové s divoce rozcuchanými vlasy, která se zvedala z rozvrzané židle, aby ji přivítala.
„Jak ráda vás zase vidím, zlatíčko,“ podala jí paní Oliverová ruku začerněnou od kopírovacího papíru, zatímco se druhou rukou marně snažila upravit si vlasy.
Loktem shodila papírový sáček umístěný na rohu stolu a po celé podlaze se rozsypala jablka.
„To nic, zlatíčko, nedělejte si starosti. Někdo je někdy posbírá.“
Rhoda, neschopna slova, se zvedla ze země s pěti jablky v ruce.
„Ach, děkuji vám — ne, nedávejte je zpátky do toho sáčku, myslím, že je v něm díra. Položte je na krbovou římsu. Děkuji. Tak, a teď se posaďte a spusťte.“
Rhoda přijala nabízenou židli a pokusila se zaostřit pohled na hostitelku.
„Totiž, moc se omlouvám. Doufám, že nevyrušuji, nebo snad —?“ zeptala se téměř bez dechu.
„Tedy, ano i n…
