Karty na stole (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
Karty na stole

Přišla Poirotova chvíle. Obličeje všech se k němu obrátily v napjatém očekávání.

„Je to od vás velice laskavé,“ usmál se Poirot. „Myslím, že víte, jak mám rád svou malou přednášku na závěr. Začíná ze mě být nudný společník.

Osobně pro mě tento případ patřil mezi nejzajímavější, s nimiž jsem se kdy setkal. Neměli jsme totiž nic, z čeho by se dalo vyjít. Měli jsme čtyři podezřelé, z nichž jeden musel zločin spáchat — ale který? Mohlo nám něco napovědět? Z materiálního hlediska nikoliv. Neměli jsme žádné hmatatelné důkazy — žádné otisky prstů — žádné inkriminující dopisy či dokumenty. Jediné, co jsme měli, byli ti lidé samotní.

A jedno hmotné vodítko — bridžová skóre.

Možná si vzpomenete, že jsem se od začátku o ta skóre velice zajímal. Vypovídala něco o lidech, kteří je zapisovali, ale měla i další význam. Poskytla mi jednu hodnotnou stopu. Téměř okamžitě jsem si všiml ve třetím robberu číslice 1500 nad čarou. To číslo mohlo znamenat pouze jedno — závazek na velký šlem. Kdokoliv se rozhodl spáchat zločin za tak neobyčejných okolností (totiž během bridžové partie), musel počítat se dvěma velkými riziky. Prvním z nich bylo, že oběť vykřikne, druhým, že i kdyby oběť nevykřikla, může někdo z ostatních v kritický okamžik vzhlédnout náhodou od stolu a stát se tak svědkem vraždy.

Pokud jde o první riziko, tady se nedalo nic dělat. Byla to věc štěstí. Ale druhé riziko bylo možné ovlivnit. Zdravý rozum napoví, že během zajímavé nebo vzrušující hry budou všichni tři hráči věnovat maximální pozornost kartám, zatímco během nudné hry se mohou rozhlížet okolo. Závazek na velký šlem je vždy vzrušující. Velmi často bývá (a i v tomto případě byl) kontrován. Všichni tři hráči jsou hluboce ponořeni do hry — hlavní hráč se snaží splnit závazek, obránci se soustředí, aby mu v tom zabránili. Byla tu tedy značná pravděpodobnost, že k vraždě došlo právě v průběhu této hry, a já jsem byl rozhodnut zjistit, bude-li to v mých silách, jak probíhala licitace. Brzy jsem objevil, že během této hry byl tichým hráčem doktor Roberts. V duchu jsem si to poznamenal a přešel jsem k druhému pohledu na věc — pohledu z hlediska psychologické pravděpodobnosti. Ze všech čtyř podezřelých mi připadalo, že největší šanci provést úspěšnou vraždu by měla paní Lorrimerová — ale nedokázal jsem si představit, že by spáchala zločin vyžadující okamžitou improvizaci. Její chování toho večera mě ovšem zmátlo. Vypadalo to, že vraždu buď spáchala sama, nebo že ví, kdo ji spáchal. Slečna Meredithová, major Despard i doktor Roberts — všichni přicházeli z psychologického hlediska v úvahu, i když, jak už jsem řekl, by každý z nich ke zločinu přistupoval zcela odlišným způsobem.

Udělal jsem tedy další pokus. Od každého z nich jsem si nechal popsat zařízení pokoje tak, jak si je pamatují. To mi poskytlo velice hodnotné informace. Zaprvé, dýky by si s největší pravděpodobností povšiml doktor Roberts. Má přirozený pozorovací talent, pokud jde o drobnosti a detaily. Z průběhu bridžových her si naproti tomu téměř nic nepamatoval. Neočekával jsem, že si zapamatuje mnoho, ale jeho naprostá neschopnost vzpomenout si na cokoliv, co se v průběhu hry odehrálo, napovídala, že se ten večer v duchu zaobíral něčím jiným. Jak vidíte, mé stopy opět ukazovaly na Robertse.

Jak jsem zjistil, paní Lorrimerová měla fenomenální paměť na karty, a dokázal jsem si představit, že při její schopnosti soustředění na jediný problém by se mohla vražda odehrát přímo vedle ní, aniž by si čehokoliv povšimla. Poskytla mi také další důležitou informaci — nabídka na velký šlem pocházela od doktora Robertse — a to ve hře, kdy byla hlavním hráčem ona, takže to nutně musela být ona, kdo bude hrát.

Třetím testem, na kterém jsme já i superintendant Battle hodně stavěli, bylo odhalení minulých vražd, abychom zjistili, zda narazíme na podobnou metodu. Pokud jde o odhalení těch zločinů, všechny zásluhy patří superintendantu Battleovi, paní Oliverové a plukovníku Raceovi. Když jsem tuto otázku probíral se svým přítelem Battlem, přiznal, že je zklamaný, protože mezi vraždou pana Shaitany a kterýmkoli z minulých zločinů neexistuje žádná podobnost. Ve skutečnosti ale tomu tak není. Když se blíže podíváme na oba zločiny připisované doktoru Robertsovi, totiž podíváme-li se na ně z psychologického hlediska, nikoli materiálního, zjistíme, že jsou téměř totožné. V každém z případů se jednalo o zločin, který by bylo možno nazvat zločinem na veřejnosti. Štětka na holení odvážně infikovaná přímo v koupelně oběti, zatímco si doktor myje ruce po návštěvě. Vražda paní Craddockové maskovaná očkováním proti tyfu. Opět provedená zcela veřejně — před zraky celého světa, dalo by se říci. A i doktorova reakce zůstává stejná. Je-li zahnán do kouta, chopí se první šance — nejde o nic, než drzý, odvážný bluf — přesně jako při jeho nabídkách v bridži. Stejně jako v bridži, i při vraždě pana Shaitany riskoval, ale dokázal hru zahrát. Udeřil dokonale a přesně ve správnou chvíli.

Právě, když jsem si byl téměř jistý, že doktor Roberts je náš člověk, pozvala mě k sobě paní Lorrimerová — a docela přesvědčivě se k vraždě přiznala! Téměř jsem jí uvěřil! Okamžik nebo dva jsem jí opravdu věřil — potom se však přihlásily opět ke slovu mé šedé buňky mozkové. Nemohlo to tak být — proto to tak ani nebylo!

Ale to, co mi řekla potom, se ukázalo jako ještě tužší oříšek.

Ujistila mě, že na vlastní oči viděla, jak vraždu spáchala Anne Meredithová.

Teprve následujícího rána — když jsem stál u její smrtelné postele — jsem pochopil, jak je možné, že paní Lorrimerová nelhala a já jsem se nemýlil.

Anne Meredithová šla ke krbu — a všimla si, že je pan Shaitana mrtev! Sklonila se nad ním — možná se rukou dotkla blýskavé rukojeti ozdobné dýky.

Otevřela ústa, aby zavolala o pomoc, ale nakonec to neudělala. Vzpomněla si na něco, co Shaitana pronesl při večeři. Možná zanechal nějaké poznámky. Všichni si budou myslet, že ho zabila ona. Ona, Anne Meredithová, měla důvod přát si jeho smrt. Celá strachy roztřesená se vrátila na své místo u stolu.

Takže paní Lorrimerová mluvila pravdu, protože skutečně viděla scénu, o níž se domnívala, že byla vraždou pana Shaitany. A zároveň jsem měl pravdu i já, protože skutečnou vraždu neviděla.

Kdyby se doktor Roberts s touto vraždou spokojil, nejspíš bychom mu nikdy nemohli nic dokázat. Mohli bychom se o to pokusit, vhodnou směsí chytáků a geniálních léček. Já osobně bych to alespoň zkusil.

Jenže doktor ztratil nervy a ještě jednou vsadil výš, než na kolik mu stačil list. Tentokrát mu však hra nevyšla a utrpěl opravdový pád.

Není pochyb o tom, že byl jako na jehlách. Věděl, že kolem slídí superintendant Battle. Dovedl si představit, že současná situace by se mohla protáhnout do nekonečna, policie by dále pátrala — a možná by nějakým zázrakem přišla na stopu jeho dřívějších zločinů. Dostal geniální nápad udělat z paní Lorrimerové obětního beránka pro všechny. Odborným zrakem bezpochyby poznal, že je nemocná a že jí nezbývá mnoho života. Nebylo by tedy za těchto okolností přirozené, kdyby zvolila rychlou cestu a před jejím nastoupením se přiznala k vraždě? Podaří se mu tedy získat vzorek jejího rukopisu — zfalšuje tři identické dopisy a ráno se přihrne k jejímu domu s historkou o sebevražedném dopise, který právě obdržel. Své služebné dal, zcela korektně, pokyny, aby zatelefonovala policii. Potřeboval jenom malý náskok. A dostal ho. Když dorazil policejní lékař, byl už doktor Roberts připravený mu líčit, jak bez úspěchu provedl umělé dýchání. Všechno je to dokonale uvěřitelné — dokonale prosté.

Celou tu dobu ho ani nenapadlo, že by mohl vrhnout podezření na Anne Meredithovou. Dokonce ani nevěděl o její návštěvě u paní Lorrimerové předchozího večera. Snažil se pouze nastrojit sebevraždu, protože by to pro něj znamenalo bezpečí.

Musel to pro něj být nepříjemný okamžik, když jsem se ho zeptal, zda zná rukopis paní Lorrimerové. Byly-li odhaleny padělky, musí se krýt a tvrdit, že její rukopis nikdy neviděl. Jeho mozek pracuje rychle — ne však dost rychle.

Z Wallingfordu jsem zatelefonoval paní Oliverové. Zahrála svou roli dokonale, podařilo se jí doktora navnadit a přivést ho sem. A potom, když nejspíš sám sobě gratuloval, jak mu to vyšlo, i když to nebylo úplně podle jeho plánu, spadla klec. Hercule Poirot skočil! A tak si tento hráč už nezahraje. Nezbylo mu, než vyložit karty na stůl. C’est fini.“

Rozhostilo se ticho. Po chvíli Rhoda vzdychla.

„Stejně je to neuvěřitelná náhoda, že tam zrovna byl ten čistič oken,“ poznamenala.

„Náhoda? Náhoda? To nebyla náhoda, mademoiselle. To byly Poirotovy šedé buňky mozkové. Což mi připomíná —“

Přešel ke dveřím.

„Pojďte dál — pojďte dál, příteli. Zahrál jste svou roli à merveille.“

Vrátil se v doprovodu čističe oken, který teď držel zrzavou kštici v ruce a vypadal docela jako někdo jiný.

„Můj přítel, pan Gerald Hemmingway, velice slibný mladý herec.“

„Takže tam žádný čistič oken nebyl?“ zvolala nevěřícně Rhoda. „Nikdo ho neviděl?“

„Já jsem ho viděl,“ řekl Poirot. „Oči ducha často vidí víc, než oči těla. Stačí se opřít v křesle a zavřít oči —“

Despard se rošťácky obrátil k Rhodě.

„Pojďte, Rhodo, zabodneme ho a uviďíme, jestli se jeho duch vrátí, aby nás odhalil.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024