Konec Věčnosti (Isaac Asimov)

5. kapitola
Žena z 482. století

Město, kde žila Noys Lambentová, stálo dost osamoceně, ale mělo slušné spojení se všemi ostatními velkými městy 482. století. Harlan je znal bezvadně, lépe než mnozí z jeho obyvatel. Jako Pozorovatel navštívil každou z jeho čtvrtí a prozkoumal všechna decistoletí, na která jeho Sekce dohlížela.

Znal to město v Čase i v Prostoru. Dokázal by je poskládat z rozházených úlomků. Sledoval je jako organismus, živoucí a rozvíjející se, stíhaný katastrofami a znovu rašící, se všemi jeho radostmi a strastmi. Nyní mu v něm darovali týdenní pobyt, právě v okamžiku, kdy se město zmámeně potácelo uprostřed ocele a betonu.

A co víc, jeho předchozí průzkum se soustřeďoval stále těsněji a těsněji na „předměšťany“, na nejdůležitější obyvatele města, kteří však žili na periferii, poměrně osamoceně, zato se jim však volněji dýchalo.

482. století náleželo k oněm mnohým časovým periodám, v nichž byl majetek mezi lidmi rozdělen nerovnoměrně. Sociologové sestavili pro tenhle jev rovnici, kterou Harlan sice viděl kdesi napsanou, ale kterou do důsledků nechápal. Z rovnice se daly vypočítat tři vztahové hodnoty a pro 482. století se tyhle hodnoty těsně blížily povoleným limitům. Sociologové nad tím kroutili hlavami a Harlan zaslechl, jak se kterýsi z nich vyjádřil, že jakékoli další případné zhoršení po Změně Skutečnosti bude vyžadovat „velmi bedlivé sledování“.

Tento výrok se vztahoval na nepříznivé vztahy v dělbě společenského bohatství, které z rovnice vycházely. Znamenalo to, že existuje třída, která není nucena pracovat, a že se zavedl lákavý způsob života, jenž ve své nejpříznivější podobě vyúsťoval v zasvěcení kultuře a umění. Pokud se lidem žijícím na opačném konci společenského žebříčku nevedlo příliš špatně, pokud třída žijící v zahálce a užívající svá privilegia zcela neopomíjela své povinnosti a pokud se její kultura zjevně nezvrhávala, Věčnost zamhouřila oko nad odklonem od ideálního rozdělení společenského bohatství a pátrala po jiných, méně přitažlivých společenských chorobách.

Harlan to proti své vůli začínal chápat. Když dosud přespával v Čase, obvykle se zdržoval v druhořadých hotelích, kde člověk snadno zůstal anonymní. Kde si cizince nikdo ani nevšiml, kde nikdo nikomu nescházel a kde svou přítomností nijak neohrožoval strukturu Skutečnosti. A když ani tohle nebylo dost bezpečné, když se objevila reálná možnost, že otřes byl mohl přerůst kritický bod a zbourat nějakou důležitou součást toho domečku z karet, který si říkal Skutečnost, často trávil noc pod živým plotem někde za městem.

A proto obvykle zkoumal nejrůznější křoví, aby zjistil, kde mu v noci budou nejméně rušit spánek farmáři, vandráci a toulaví psi.

Ale nyní se Harlan rázem ocitl na opačném konci společenského žebříčku a spal v posteli pokryté látkou prostoupenou energií, zvláštní symbiózou hmoty a energie, což si mohli dovolit skutečně jen ti nejbohatší příslušníci téhle společnosti. Tahle kombinace byla v průřezu všemi Stoletími sice méně obvyklá než čistá hmota, avšak naopak častější než čirá energie. V každém případě jakmile si lehl, pěkně mu přilnula k tělu. Když ležel klidně, dobře se o ni opíralo, a když se chtěl obrátit a změnit polohu těla, měkce se jeho pohybům poddávala.

S nechutí si přiznával, že pohodlí je příjemná věc, a začal považovat za rozumné, že se všechny Sekce zařídily na průměrné úrovni svého Století namísto standardu horních deseti tisíc. Svým způsobem jim to umožňovalo udržovat živý kontakt s problémy a vcítit se do století, aniž by se ztotožňovaly se společenskými extrémy.

Mezi aristokraty, zauvažoval Harlan onoho prvého večera, se žije opravdu pohodlně.

A okamžik předtím, než se propadl do spánku, vynořila se mu vzpomínka na Noys.

Zdálo se mu, že je přítomen zasedání Časové rady, a sedí s rukama sepjatýma před sebou. Prohlížel si seshora malého, droboučkého Finga, s hrůzou naslouchajícího rozsudku, který ho vylučoval z Věčnosti a posílal do vyhnanství na věčné pozorování jednoho z neznámých století daleko, daleko nahoru do Budoucnosti. Pochmurná slova o vyhnanství vycházela právě z Harlanových úst, a těsně po jeho pravé ruce přitom seděla Noys Lambentová.

Nepostřehl ji ihned, až když mu pohled sklouzl na stranu, a rázem mu selhal hlas.

Neviděl ji ještě někdo jiný? Zbývající členové rady zírali před sebe, všichni kromě Twissella. Analytik se s úsměvem obrátil na Harlana, a přitom jeho pohled pronikl ženou, jako by tam vůbec ani neseděla.

Harlan ji chtěl odeslat pryč, avšak slova mu uvázla v hrdle. Pokusil se ji udeřit, jenže náhle mu ruka úplně ochabla a dívka se ani nepohnula. Pleť měla chladnou.

Finge se rozesmál... hlasitě... ještě hlasitěji...

Ne, byla to Noys Lambentová, kdo se tak smál.

Harlan otevřel oči do slunečného dne a s hrůzou si ji chvíli prohlížel, než si uvědomil, kde se oba nacházejí.

„Sténal jste ze spaní a trhal polštář. Zdálo se vám něco nepříjemného?“ zeptala se.

Harlan se vůbec nezmohl na odpověď.

„Připravila jsem vám koupel,“ pokračovala. „Tady máte šaty. Zařídila jsem, že mě dnes doprovodíte do společnosti. Mám divný pocit, když po tak dlouhé době strávené ve Věčnosti teď vstupuju zase zpátky do normálního života.“

Harlanem otřáslo, že z ní slova plynula tak snadno a hladce.

„Doufám, že jste jim neprozradila, kdo jsem,“ zachvěl se.

„Samozřejmě že ne.“

Samozřejmě že ne! Finge se o takovou maličkost mohl snadno postarat, mohl ji třeba pod narkózou zhypnotizovat, kdyby to považoval za nutné. Ovšem možná že to za potřebné nepovažoval. Nakonec mu přece uložil, aby ji „bedlivě pozoroval“.

Takové pomyšlení ho otrávilo. „Dal bych přednost tomu,“ řekl, „kdybych mohl být co nejvíce o samotě.“

Vteřinu či dvě se na něj nejistě zahleděla a pak odešla.

Harlan se mrzutě pustil do ranního rituálu mytí a oblékání. Nedělal si žádné naděje, že by jej čekal nějaký vzrušující večírek. Bude hovořit co nejméně, chovat se co nejnenápadněji, cizí dotazy se od něj budou odrážet jako od zdi. Jeho základním posláním je proměnit se v dokonalé oko a ucho. Při sepisování závěrečné zprávy se tyhle smysly spojovaly s jeho mozkem, který za nejpříznivějších okolností neměl žádnou jinou funkci, než podat zprávu co nejpřesnější.

Obvykle jej neznepokojovalo, že jako Pozorovatel netuší, po čem vlastně pátrá. Když byl ještě Začátečníkem, učili ho, že Pozorovatel si nesmí předem utvářet představy o tom, jaké údaje se po něm požadují či k jakým závěrům by se na jejich základě mělo dospět. Doktrína tvrdila, že by to zkreslilo jeho pozorování, i kdyby se snažil pracovat co nejsvědomitěji.

Jenže za současných okolností jej dráždilo, že nic nevěděl. Harlan choval silné podezření, že tu nic k pozorování ani není, že si s ním Finge jen zahrává. A že Noys je do toho pěkně zapletená...

Vztekle zíral na svůj dokonalý trojrozměrný obraz, který odražeč umístil dvě stopy před něj. Napadlo ho, že v přiléhavém obleku v křiklavých barvách beze švů, jaké se nosily ve 482. století, vypadá jako šašek.

Noys Lambentová k němu přiběhla právě v okamžiku, kdy končil osamělou snídani, kterou mu naservíroval robot.

„Teď je červen, Provozní techniku Harlane,“ vyrazila ze sebe bez dechu.

„Neoslovujte mě tady titulem,“ napomenul ji ostře. „No a co z toho, že je červen?“

„Jenže tehdy byl únor, když jsem odcházela...,“ zaváhala, „na to místo, a odešla jsem přitom před měsícem.“

„A jaký je rok?“ zamračil se Harlan.

„No, rok souhlasí.“

„Jste si tím jistá?“

„Naprosto. Nestala se nějaká chyba?“ Měla nepříjemný zlozvyk přiblížit se až těsně k němu, když s ním hovořila, a mírně šišlala, takže vzbuzovala dojem malého a bezbranného děcka, jenže to byl charakteristický rys jejího století, ne její osoby. Harlan se tím nedal oklamat. Odtáhl se.

„Žádná chyba. Vsadili vás sem, protože to je výhodnější. V Čase jste tu byla nepřetržitě.“

„Jak jsem tu mohla být?“ Stále vypadala celá vyděšená. „To bych se na to přece musela pamatovat. Nebo jsem se snad rozdvojila?“

Harlana vydráždila víc, než si celá záležitost zasluhovala. Jak jí má vysvětlit, že při každém zásahu do Času se musí provést příslušná mikrozměna, která změní život jednotlivce, aniž by měla podstatný vliv na celé století? Dokonce ani sami příslušníci Věčnosti si někdy neuvědomují rozdíl mezi mikrozměnou a Změnou, která už příslušné století podstatně ovlivní.

„Věčnost ví, co dělá,“ odvětil. „Na nic se neptejte.“ Pronesl to pyšně, jako by on sám byl Hlavním analytikem a osobně rozhodl, že červen je nejpříhodnější doba a že mikrozměna způsobená přeskočením tří měsíců nemůže přerůst ve Změnu.

„Jenže já jsem přišla o tři měsíce života,“ postěžovala si.

Harlan si povzdechl. „Vaše pohyby v Čase nijak nesouvisejí s vaším fyziologickým věkem.“

„Co tím chcete říct? Ztratila jsem je, nebo ne?“

„Co jste měla ztratit?“

„No ty tři měsíce.“

„Pročas, ženská, já už vám to víc po lopatě vysvětlit neumím. Žádný čas ze života jste neztratila. Tady se nic ztratit ani nemůže.“

Když se na ni rozkřikl, odstoupila, ale potom se náhle zachichotala. „Vy máte nejsměšnější přízvuk, jaký jsem kdy slyšela,“ řekla. „Zvlášť když se vztekáte.“

Odtáhla se a Harlan se na ni stále mračil. Jaký přízvuk? Ovládal padesátitisíčtinu stejně dobře jako kdokoli jiný v Sekci. A možná ještě lépe.

Ta ženská je ale praštěná!

Zjistil, že se znovu dívá na odražeč, z nějž na něj hleděla jeho vlastní tvář s hlubokými svislými vráskami mezi očima.

Vyhladil si je a myslel si přitom: Nejsem nijak pohledný. Mám příliš malé oči, odstávají mi uši a bradu mám jak boxer.

Tahle záležitost ho nikdy nijak zvlášť netrápila, ale znenadání mu připadlo, že být pohledný je docela příjemná věc.

 

Pozdě večer si Harlan dělal poznámky o rozhovorech, které vedl na večírku, dokud měl ještě všechno čerstvě v paměti.

Jako pokaždé při podobné příležitosti používal molekulární magnetofon vyrobený v 55. století. Tvarem to byl hladký tenký váleček dlouhý asi čtyři palce a půl palce měl v průměru. Byl tmavě, ale naprosto nenápadně hnědý. Snadno se dal ukrýt do manžety, přenášet po kapsách anebo v podšívce, podle druhu oděvu. Dal se také zavěsit na opasek, knoflík či náramek.

Ať byl umístěn kdekoli, v každém případě dokázal zaznamenat nějakých dvacet miliónů slov na každé z tří úrovní molekulární energie. Když se jeden konec válečku napojil na přenašeč vyladěný přesně na Harlanova sluchátka a opačný konec se silovým polem se spojil s malým mikrofonkem přilepeným k ústům, Harlan mohl zároveň naslouchat i hovořit.

Nyní mu v uších zaznívalo každé slovo, které kdo na večírku pronesl. V průběhu poslechu popisoval na druhou stopu, souběžnou, ale oddělenou od prvé molekulární úrovně, své vlastní dojmy, důležité postřehy a uváděl spojitosti. Až bude s pomocí tohoto přístroje sepisovat zprávu, bude mít k dispozici nejen doslovný záznam, ale přímo rekonstrukci s dokonalým komentářem.

Náhle vstoupila Noys Lambentová. Ani ji nenapadlo, aby svůj příchod nějak ohlásila.

Otrávený Harlan rychle odložil mikrofon a sluchátka, připevnil je k molekulárnímu magnetofonu, to celé uložil do pouzdra a pouzdro zaklapl.

„Proč se na mě pořád zlobíte?“ zeptala se Noys. Paže a ramena měla obnažená a dlouhé nohy jí pros vítaly přes mírně světélkující pěně podobnou látku.

„Nezlobím se na vás,“ odvětil. „Nechovám vůči vám vůbec žádné pocity.“ Připadlo mu, že v téhle chvíli mluví čistou pravdu.

„Ještě pořád pracujete?“ řekla. „Už musíte být určitě unavený.“

„Nemůžu pracovat, když jste tu se mnou,“ odvětil nevrle.

„Takže se na mě přece jenom zlobíte. Za celý večer jste mi neřekl ani jedno jediné slůvko.“

„Řekl jsem vám toho tolik jako komukoli jinému. Nebyl jsem na tom večírku proto, abych se vykecával.“ Vyčkával, až konečně odejde.

Jenže namísto toho řekla: „Přinesla jsem vám ještě osvěžení. Zdálo se mi, že tenhle nápoj vám na večírku zachutnal, a jedna sklenička nestačí. Zvlášť tehdy, když ještě chcete pracovat.“

Postřehl za ní malého robota, který proklouzl dovnitř, hladce nadnášený silovým polem.

Večer jedl střídmě, jen pár soust z jídel, o nichž důkladně referoval v minulých zprávách, jenže tehdy si uzobl pouze z povinnosti a ani ve snu by ho nenapadlo, aby je doopravdy jedl. Tentokrát mu zachutnala proti jeho vůli. Proti jeho vůli mu chutnal i pěnivý, světle zelený a mátou kořeněný nápoj, který byl teď v módě. Snad ani neobsahoval alkohol, spíš cosi jiného. Před dvěma fyzioroky, před poslední Změnou Skutečnosti, ještě neexistoval.

Vzal si od robota druhou sklenici a pokývnutím poděkoval Noys.

Ovšem jak to, že tenhle nový nápoj vznikl, když poslední Změna Skutečnosti neměla na tohle Století prakticky žádný dopad? No, není přece Analytik, takže nemá smysl, aby si takové otázky kladl. Kromě toho ani nejpodrobnější výpočet nikdy nedokáže odstranit veškerou nejistotu, všechny vedlejší účinky. Kdyby tomu tak bylo, nebyli by zapotřebí Pozorovatelé.

Byli v celém domě sami, on s Noys. Už dvě decistoletí byli ve veliké oblibě roboti a ještě jedno v ní zůstanou, v téhle Skutečnosti, takže se tu nikde žádní sluhové nevyskytovali.

Samozřejmě ženy tu byly ekonomicky stejně nezávislé jako muži. Mohly se stát matkami, jak se jim zachtělo, aniž by musely fyzicky podstupovat těhotenství. Takže v očích 482. století nebylo nic nepatřičného, že jsou spolu sami.

A přece se Harlan cítil kompromitovaný.

Dívka se natáhla naproti na pohovku a opřela se o loket. Vzorovaný potah se pod ní probořil, jako by ji toužil obejmout. Odkopla průsvitné střevíčky, které měla na nohou, a zpod poddajné pěnivé látky jí střídavě vylézaly palce jako měkké drápky nějaké kočky s rodokmenem.

Potřásla hlavou a to, co jí drželo vlasy přichycené za ušima v umně propletených kadeřích, náhle povolilo. Vlasy se jí svezly po krku a náhle zdůraznily půvab smetanových obnažených ramen, kontrastujících s černými prameny.

„Kolik je vám roků?“ zeptala se tiše.

Na takovou otázku by jistě neměl odpovídat. Byla to osobní otázka a do toho jí nic nebylo. Nyní by měl zdvořile, ale neoblomně odvětit: Dovolíte, abych se zase věnoval práci? Namísto toho však slyšel sám sebe, jak říká: „Třicet dva.“ Měl na mysli fyzioroky, samozřejmě.

„Tak to jsem mladší než vy,“ řekla. „Je mi sedmadvacet. Ale počítám, že nebudu vypadat mladší než vy věčně. Počítám, že vy budete vypadat pořád stejně, ale ze mě se stane stará babka. Proč jste se rozhodl, že vám bude zrovna dvaatřicet? Můžete věk změnit, když se vám zachce? Copak byste nechtěl omládnout?“

„O čem to mluvíte?“ Harlan si zamnul čelo, aby sehnal myšlenky dohromady.

„Přece žijete věčně,“ pronesla tiše. „Patříte do Věčnosti.“

Byla to otázka, anebo konstatování?

„Vy jste se zbláznila,“ odvětil. „Stárneme a umíráme úplně stejně jako všichni ostatní.“

„Vyprávějte mi o tom něco,“ požádala. Měla hluboký a vemlouvavý hlas. Padesátitisíčtina, kterou vždycky považoval za neznělou a hrubou, zněla najednou libě. Anebo jeho uši podlehly klamu způsobenému plným žaludkem a provoněným vzduchem?

„Poznáte všechny doby, navštívíte všechna místa. Taky jsem si strašně přála pracovat ve Věčnosti. Dlouho jsem čekala, než mi to dovolili. Myslela jsem si, že mě třeba vezmou za příslušníka Věčnosti, jenže pak jsem zjistila, že tam jsou jenom muži. Někteří se mnou dokonce odmítali promluvit, protože jsem žena. Vy jste se mně taky vyhýbal.“

„Všichni jsme zaneprázdnění,“ zamumlal Harlan bojující s pocitem, který by se dal popsat jen jako malátná spokojenost. „Mám hrozně moc práce.“

„Ale proč není ve Věčnosti žen víc?“

Harlan se necítil na to, aby promluvil. Co by mohl říct? Že příslušníci Věčnosti jsou vybíráni s nekonečnou pečlivostí a musí především splňovat dvě podmínky? Zaprvé musí mít dostatek schopností pro svou práci a za druhé jejich přenesení z Času nesmí mít negativní účinek na Skutečnost.

Skutečnost! Význam tohoto slova mu nesmí uniknout za žádných okolností. Cítil, jak se mu hlava točí čím dál víc a na okamžik zavřel oči, aby vír zastavil.

Kolik skvělých lidí museli zanechat v Času, protože jejich přenesení do Věčnosti by mělo za následek, že by se nenarodily určité děti, nezemřeli by jistí muži či ženy, neuskutečnila by se manželství, neodehrály by se určité události, a to by mělo takový deformující vliv na Skutečnost, jaký Časová rada nemohla připustit.

Mohl jí snad něco z toho prozrazovat? Samozřejmě že ne. Měl jí snad vysvětlovat, že ženy se nekvalifikovaly do Věčnosti takřka nikdy proto, že z jakéhosi důvodu, který pořádně nechápal - možná tomu rozuměli Analytici, ale on ne - při jejich vyjmutí z Času byla desetkrát až stokrát větší pravděpodobnost narušení Skutečnosti, než když byl přenesen muž?

Všechny tyhle myšlenky se mu vynořily v hlavě najednou, proplétaly se a vířily, jedna s druhou se spájely ve volných asociacích, které dávaly podivné, téměř groteskní, avšak nikoli nepříjemné výsledky. Noys se k němu s úsměvem přiblížila.

Její hlas se k němu donesl jako závan větru. „Ach, vy lidé z Věčnosti! Proč jste takoví tajnůstkáři? Proč se nechcete s ničím svěřovat? Vezměte mě do Věčnosti.“

V jejím hlasu nyní nerozeznával jednotlivá slova, ale pronikal mu do mysli jako jednolitý, melodický zvuk.

Chtěl jí říct, přímo po tom toužil: milá slečno, ve Věčnosti nejsme pro zábavu! My pracujeme! Dřeme, abychom dokázali naplánovat všechno do posledního detailu od samého počátku Věčnosti až do okamžiku, kdy člověk na Zemi vymře. Snažíme se vypočítat nejnemožnější pravděpodobnosti všeho, co se by mohlo stát, a vybrat takovou možnost, která je lepší než to, co se zatím stalo. Pokoušíme se rozhodnout, ve kterém okamžiku Času musíme provést kdekterou drobnou mikrozměnu, abychom předem pozměnili to, co by se jinak stalo, a tak získáme novou Skutečnost a zase s napětím sledujeme, co nám tahle nová Skutečnost přinese. A tak to jde pořád dokola a bude tomu tak navěky a navěky, a je tomu tak už od okamžiku, kdy ve 24. století Vikkor Mallansohn objevil existenci Časového pole, tehdy v Primitivních dobách, ve 24. století, což potom ve 27. století umožnilo založit Věčnost, víte, ten záhadný Mallansohn, o kterém nikdo nic neví a který položil základy k Věčnosti, fakticky, k novým Skutečnostem, které se budou proměňovat navždycky, navždycky a navždycky...

Potřásl hlavou, avšak úvahy mu divoce vířily hlavou nadále, naopak byly stále divočejší, kolotoč se zastavoval jen proto, aby se rozběhl ještě zběsileji. Až mu probleskl myslí náhlý zákmit jakéhosi zásadního poznání, aby vzápětí zase pohasl.

Z toho záblesku rázem vystřízlivěl. Chtěl si jej uchovat, ale rázem pominul.

Ten mátový nápoj?

Noys se k němu přiblížila ještě víc, avšak její obličej viděl jaksi rozmazaně. Na tváři cítil její vlasy, cítil její teplý, lehoučký dech. Měl by se od ní odtáhnout - jenže se zvláštním pocitem zjistil, že se mu odtáhnout nechce.

„Kdybych se dostala do Věčnosti...,“ zašeptala mu do ucha, tak tiše, že slova téměř přehlušoval tep jeho srdce. Rty měla vlahé a mírně pootevřené. „Copak by se ti to nelíbilo?“

Nechápal, co tím chce říct, jenže najednou mu na tom nezáleželo. Připadal si jako celý v ohni. Neohrabaně, tápavě ji objal kolem ramen. Nevzpírala se, poddala se mu a splynula s ním.

Všechno se odehrálo jako ve snu, jako by se to přihodilo komusi jinému.

Nebylo to tak odporné, jak si to vždycky představoval. Vlastně ho šokovalo poznání, že to vůbec není odporné.

Ještě i pak, když se k němu tiskla s drobným úsměvem a měkkou září v očích, zjišťoval, že ho cosi nutí, aby natáhl ruku a hladil ji po vlasech, a že z toho má mírný a rozechvělý požitek.

Nyní ji viděl úplně jinýma očima. Noys nebyla jakási cizí žena, nebyla cizí individualita. Náhle se stala kusem jeho samého. Podivným a nečekaným způsobem se stala součástí jeho samého.

Ačkoli se jeho Časoprostorové směrnice o ničem takovém nezmiňovaly, Harlan se necítil provinile. Jediný silný pocit v hrudi mu přineslo pomyšlení na Finga. A ani to nebylo provinění. Vůbec ne.

Bylo to zadostiučinění. Nebo pocit přímo triumfální!

 

Harlan nemohl usnout. Zmámenost už ho přešla, avšak stále tu zůstával neobvyklý zážitek. Poprvé v životě ležel coby dospělý muž v posteli se ženou.

Slyšel její tiché oddechování a v maximálně utlumeném světle, které se linulo ze stěn a ze stropu, viděl její tělo jako stín při svém boku.

Stačilo natáhnout ruku a ucítil by její teplo a jemnost její pokožky. Avšak neodvažoval se toho, aby ji nevytrhl ze snu. Vypadala totiž, jako by se ji zdálo o nich dvou, o tom všem, co se mezi nimi stalo, a kdyby ji probudil, mohlo by se to všechno zase smazat, jako by to nikdy nebylo.

Vzápětí ho cosi napadlo a připadlo mu to jako úlomek těch podivných, zvláštních myšlenek, které mu vířily hlavou těsně předtím...

Byly to nesmírně podivné úvahy, které se mu objevily v hlavě ve chvíli mezi bdělým vědomím a nevědomím. Snažil si je vyvolat znovu, ale marně. A přece se mu najednou zdálo strašně důležité, aby si je vybavil. Neboť ačkoli se mu podrobnosti zcela setřely, na okamžik se rozpomněl, že v tu chvíli cosi pochopil.

Nebyl si jistý, co to něco bylo, avšak v nadpozemské zřetelnosti polospánku se mu odhalilo cosi víc, než obvykle vidí smrtelné oko a chápe smrtelná mysl.

Pátral po tom stále dychtivěji. Proč si to nedokáže připamatovat? Má přece na dosah ruky něco obrovského!

Dokonce i spící žena po jeho boku na okamžik ustoupila do pozadí.

Uvažoval: Musím sledovat tenhle proud... Myslel jsem v tom okamžiku na Skutečnost a Věčnost... ano, a na Mallansohna a na toho Začátečníka.

Tady se zarazil. Proč na Začátečníka? Proč myslel na Coopera? Vždyť mu nevěnoval ani jedinou vzpomínku.

Ale jestli na něj nemyslel tehdy, proč ho napadla vzpomínka na Brinsleye Sheridana Coopera právě teď?

Lámal si hlavu ze všech sil. Jaká je mezi tímhle vším spojitost? Na co se to snaží přijít? Proč má takovou jistotu, že existuje něco, co se dá odhalit?

Harlana zamrazilo, neboť jakmile si tyhle otázky položil, rozlilo se mu před vnitřním zrakem vzdálené světlo, o němž se obával, že si je nikdy znovu nevybaví, a náhle už věděl skorem všechno.

Zatajil dech, nechtěl na to světélko naléhat. Ať se rozzáří pěkně samo.

Ať se rozzáří...

A v tichu noci, noci tak jedinečné a důležité pro jeho život, náhle pochopil vysvětlení událostí, na které by za normálních okolností nikdy nepřišel.

Nechal své myšlenky rozpučet a vykvést, nechal je rozkošatit do té míry, až viděl vysvětlení stovek záhad, které by mu jinak zůstaly zahaleny tajemstvím.

Až se vrátí do Věčnosti, bude muset všechno prozkoumat a ověřit, jenže v hloubi srdce byl už přesvědčený, že odhalil strašlivé tajemství, které se nikdy neměl dozvědět.

Tajemství, o něž se opírala celá Věčnost!