Konec Věčnosti

5. kapitola
Žena z 482. století

Město, kde žila Noys Lambentová, stálo dost osamoceně, ale mělo slušné spojení se všemi ostatními velkými městy 482. století. Harlan je znal bezvadně, lépe než mnozí z jeho obyvatel. Jako Pozorovatel navštívil každou z jeho čtvrtí a prozkoumal všechna decistoletí, na která jeho Sekce dohlížela.

Znal to město v Čase i v Prostoru. Dokázal by je poskládat z rozházených úlomků. Sledoval je jako organismus, živoucí a rozvíjející se, stíhaný katastrofami a znovu rašící, se všemi jeho radostmi a strastmi. Nyní mu v něm darovali týdenní pobyt, právě v okamžiku, kdy se město zmámeně potácelo uprostřed ocele a betonu.

A co víc, jeho předchozí průzkum se soustřeďoval stále těsněji a těsněji na „předměšťany“, na nejdůležitější obyvatele města, kteří však žili na periferii, poměrně osamoceně, zato se jim však volněji dýchalo.

482. století náleželo k oněm mnohým časovým periodám, v nichž byl majetek mezi lidmi rozdělen nerovnoměrně. Sociologové sestavili pro tenhle jev rovnici, kterou Harlan sice viděl kdesi napsanou, ale kterou do důsledků nechápal. Z rovnice se daly vypočítat tři vztahové hodnoty a pro 482. století se tyhle hodnoty těsně blížily povoleným limitům. Sociologové nad tím kroutili hlavami a Harlan zaslechl, jak se kterýsi z nich vyjádřil, že jakékoli další případné zhoršení po Změně Skutečnosti bude vyžadovat „velmi bedlivé sledování“.

Tento výrok se vztahoval na nepříznivé vztahy v dělbě společenského bohatství, které z rovnice vycházely. Znamenalo to, že existuje třída, která není nucena pracovat, a že se zavedl lákavý způsob života, jenž ve své nejpříznivější podobě vyúsťoval v zasvěcení kultuře a umění. Pokud se lidem žijícím na opačném konci společenského žebříčku nevedlo příliš špatně, pokud třída žijící v zahálce a užívající svá privilegia zcela neopomíjela své povinnosti a pokud se její kultura zjevně nezvrhávala, Věčnost zamhouřila oko nad odklonem od ideálního rozdělení společenského bohatství a pátrala po jiných, méně přitažlivých společenských chorobách.

Harlan to proti své vůli začínal chápat. Když dosud přespával v Čase, obvykle se zdržoval v druhořadých hotelích, kde člověk snadno zůstal anonymní. Kde si cizince nikdo ani nevšiml, kde nikdo nikomu nescházel a kde svou přítomností nijak neohrožoval strukturu Skutečnosti. A když ani tohle nebylo dost bezpečné, když se objevila reálná možnost, že otřes byl mohl přerůst kritický bod a zbourat nějakou důležitou součást toho domečku z karet, který si říkal Skutečnost, často trávil noc pod živým plotem někde za městem.

A proto obvykle zkoumal nejrůznější křoví, aby zjistil, kde mu v noci budou nejméně rušit spánek farmáři, vandráci a toulaví psi.

Ale nyní se Harlan rázem ocitl na opačném konci společenského žebříčku a spal v posteli pokryté látkou prostoupenou energií, zvláštní symbiózou hmoty a energie, což si mohli dovolit skutečně jen ti nejbohatší příslušníci téhle společnosti. Tahle kombinace byla v průřezu všemi Stoletími sice méně ob…