Konec Věčnosti

12. kapitola
Počátek Věčnosti

Harlana by nikdy v životě nenapadlo, že by mu Twissell mohl v tomhle okamžiku sdělit něco překvapivého. Krutě se mýlil.

„Mallansohn,“ zakoktal. „Ten...“

Twissell mezitím dokouřil cigaretu až do malého špačka a vylovil další. „Ano, Mallansohn,“ přitakal. „Chcete, abych vám stručně přiblížil Mallansohnův životopis? No prosím. Narodil se v 78. století, strávil nějakou dobu ve Věčnosti a zemřel ve 24. století.“

Twissell svou drobnou ručkou uchopil Harlana za loket a tvář pohádkového skřeta se mu roztáhla do jeho obvyklého vrásčitého úsměvu. „Jenže, hochu, fyziočas se žene kupředu dokonce i tady u nás a ani my teď nejsme tak úplně svými pány. Nezašel byste se mnou do mé kanceláře?“

Kráčel jako první, Harlan ho následoval a jen napůl si uvědomoval, že procházejí řadou dveří a po mnohých pohyblivých schodištích. Snažil se sladit tuhle novou informaci se svým vlastním problémem a naplánovat si nový postup. Jakmile pominuly první okamžiky, kdy podlehl zmatku, odhodlání se mu vrátilo. Nakonec celá tahle novinka jeho důležitost pro Věčnost jen zdůrazňovala, zvyšovala jeho cenu. Proto jeho požadavkům vyhoví o to snáze a teď už mu Noys určitě musí vrátit zpátky.

Noys!

Pročas, nesmějí jí zkřivit ani vlásek! Připadlo mu, že Noys je jediný opravdu skutečný člověk v jeho životě. Na rozdíl od ní byla celá Věčnost jen jakési pohádkové město, o které pramálo stál.

Když zjistil, že se nachází v pracovně Analytika Twissella, vůbec si nedokázal uvědomit, jak se sem z jídelny dostal. Rozhlédl se kolem sebe a silou vůle se pokusil přenést celou místnost do reálného světa, jenže Twissellova kancelář i nadále zůstávala součástí jeho šíleného snu.

Byla to čistá, podlouhlá místnost zářící bělostí porcelánu. Jedna stěna místnosti byla nacpaná od země až do stropu elektronickými obvody, které dohromady utvářely největší soukromý výpočetní komplex ve Věčnosti. Protější zeď byla přeplněná odbornými filmy. Prostor mezi nimi se tak scvrkl do šíře chodby přerušené pracovním stolem, dvěma židlemi, záznamovým a projekčním zařízením a podivným předmětem, který Harlanovi nic neříkal a o jehož účelu neměl nejmenší ponětí do okamžiku, kdy do něj Twissell vhodil zbytek cigarety.

V přístroji se nehlučně zablesklo a Twissell svým obvyklým kouzelnickým trikem vyčaroval mezi prsty další trubičku.

Tak a teď do toho, pomyslel si Harlan.

„Ve 482. století žila žena,“ začal Harlan trochu příliš hlasitě a trochu příliš trucovitě.

Twissell se zamračil a rychle mávl jednou rukou, jako by chtěl od sebe odstrčit cosi nepříjemného. „Já vím, já vím. Nic se jí nestane, ani vám. Všechno bude dobré. Postarám se o to.“

„Chcete říct...“

„Říkám vám, že vím všechno. Pokud vás trápí jenom tohle, nemusíte si dál dělat žádné starosti.“

Harlan užasle hleděl na starce. Všechno je vyřízeno? Ačkoli se často domýšlel, že Twissell je opravdu vlivný člověk, takovou ohromující demonstraci moci přece jen neočekával.

Jenže to už Twissell hovořil dál.

„Dovolte, abych t…