XVI.
Za pět minut jsme byli znova na ulici. Chvilku se zdálo, že nás pověsí nebo zastřelí, nebo přinejmenším zavřou do nejhlubšího žaláře za zločin, že nejsme Kaliforňané. Ale nakonec převládl mírnější názor, protože hlavní právní poradce Předsedu přesvědčil, že je lepší nás pustit, než riskovat nějaké soudní přelíčení nebo dokonce poplach v parlamentu. Quebecký konzul by sice mohl spolupracovat, ale koupit všechny jeho lidi by bylo příšerně drahé.
Takhle přesně se sice nevyjádřil, ale nevěděl, že ho slyším. O tom, že mám zdokonalený sluch, jsem se nezmiňovala ani před Georgem. Předsedův hlavní poradce šeptal něco o potížích, které měly s tou malou mexickou panenkou, kdy si všichni ostatní mexikánští umaštěnci udělali na tomhle příběhu závratnou kariéru. Nemůžeme si dovolit žádný podobný zmatek. Měl byste to zabalit, Předsedo. Zakrátko vypadnou…
A tak jsme opustili palác a zahnuli si to k hlavní kalifornské úřadovně Master Card. Přišli jsme tam s pětapadesáti minutami zpoždění a ztratili dalších deset minut, když jsme se zbavovali falešných podob v odpočívárně budovy Kalifornské Obchodní Kreditní. Odpočívárna neměla žádné omezení, ale nebyla ani nějak zvlášť lákavá. U vchodu jsme neplatili žádný poplatek a kabinky měly další dveře. Ženy používaly jednu stranu a muži druhou, kde byly svislé vany. Jediné místo, kde se všichni míchali, představovala prostřední místnost, vybavená umyvadly a zrcadly. Dokonce i tady měly ženy tendenci stát na jedné straně a muži na druhé. Společná umývárna mě do rozpaků nepřiváděla, koneckonců, byla jsem vychovávána v dětském domově, ale všimla jsem si, že když muži a ženy dostanou šanci se oddělit, tak se hned oddělí.
Georges vypadal bez toho nestydatého nalíčení o dost lépe. Umyl si vlasy a ulízal si je. Křiklavý šátek jsem schovala do svého lodního vaku. Řekl mi: „Hádám, že jsem se choval dost přihlouple, když jsem se pokoušel z nás udělat jiné lidi.“
Rychle jsem se rozhlédla kolem. Nikdo nablízku a z trubek automatického větrání se ozýval silný hluk. „Nemyslím si to. Dokonce jsem přesvědčena, že za šest týdnů by z tebe mohl být opravdový profík.“
„Profík v čem?“
„No, třeba jako soukromý detektiv, u Pinkertona. Nebo…“ Někdo vešel dovnitř. „Později to probereme, Tak či tak, získali jsme dva losy.“
„To ano. Kdy je tah?“
Vytáhla jsem ten můj, podívala se na něj. „Hrome, dneska! Dneska odpoledne! Nebo jsem ztratila pojem o čase?“
„Ne,“ řekl Georges a pokukoval na můj los. „Je to fakt dneska. Uděláme nejlépe, když za hodinu budeme u nějakého terminálu.“
„Není třeba,“ řekla jsem mu. „Nemám štěstí v kartách, nemám štěstí v kostkách, nemám štěstí v loterii. Když si koupím hru ESO, v krabičce nikdy není žádná výhra.“
„Tak či tak se na terminál dívat budeme, Kassandro.“
„Dobrá. Kdy je tvoje losování?“
Vyndal svůj los a prohlédl si ho.
„Hele, to je stejný tah!“ Vykřikla jsem. „Teď máme o důvod víc se dívat!“
Georges se stále pozorně díval na svůj los. „Friday, podívej se na tohle!“ Přejel palcem přes nátisk. Písmena zůstala ostrá, ale pořadové číslo se značně rozmazalo. „Dobrá, dobrá. Jak dlouho měla naše přítelkyně hlavu pod pultem, než tenhle los jakoby našla?“
„Nevím. Nanejvýš minutu.“
„Dost dlouho, to je jasné.“
„Chceš ho vrátit?“
„Já? Friday, proč bych to dělal? Taková zručnost si zaslouží naopak bouřlivý potlesk. Ale svůj velký talent promrhává. Pojďme nahoru po schodech, chceš přece to řízení s MasterCard skončit před losováním loterie.“
Znova jsem se dočasně stala Marjorií Baldwinovou. Chtěli jsme mluvit s „naším“ panem Chambersem v hlavní úřadovně kalifornského MasterCard. Pan Chambers byl maximálně sympatický: pohostinný, společenský, přátelský, a jak se zdálo, opravdový muž. Vizitka na jeho stole nám prozradila, že je viceprezidentem pro záležitosti klientů.
Po několika minutách mi začínalo být jasné, že náplní jeho úřadu je říkat ne a jeho největší talent je říkat ne co nejvlídněji, mnoha přátelskými slovy, takže si klient ani nevšimne, že vlastně neuspěl.
Za prvé,…
