CO BUDU TENTOKRÁT?
Klub Maska a Paruka, amatérská divadelní společnost v Severním Crawfordu, jíž jsem členem, hlasovala pro uvedení Tramvaje jménem Touha od Tennessee Williamse jako své jarní hry. Doris Sawyerová, která vždy režíruje, prohlásila, že tentokrát nemůže, protože její matka je vážně nemocná. A taky řekla, že by si klub stejně měl vychovat jiné režiséry, protože ona tu přece nebude navěky, i když to v pohodě dotáhla do čtyřiasedmdesátky.
A tak jsem měl najednou na krku režírování, přestože jedinou věcí, kterou jsem kdy řídil, byla instalace kombinovaných hliníkových mezioken a přepážek, které jsem prodával. Jsem totiž obchodníkem s posuvnými meziokny, dveřmi a sem tam nějakou tou vanovou zástěnou. Pokud jde o herectví, nejvýš jsem to na jevišti dotáhl na vrchního lokaje nebo policistu, ať už je z nich vyšší ten nebo ten.
Než jsem na režírování přistoupil, dal jsem si moře podmínek a největší z nich byla, že Hany Nash, jediný skutečný herec, kterého společnost měla, musí v té hře hrát Marlona Branda. Abyste měli nějakou představu o tom, jak všestranně nadaný je Harry, během jediného roku byl kapitánem Queegem v Kainově vzpouře u válečného soudu, potom Abe Lincolnem v Abe Lincoln v Illinois a pak mladým architektem ve hře Měsíc je modrý. Rok nato byl Harry Nash Jindřichem osmým v Anně tisíce dnů a doktůrkem ve Vrať se malá Shebi a já ho chtěl jako Marlona Branda v Tramvaji jménem Touha. Harry na poradě nebyl, aby se vyjádřil, jestli tu roli bere nebo ne. On na porady nikdy nechodil. Byl příliš plachý. Nevyhýbal se jim proto, že by měl na práci něco jiného. Ženatý nebyl, s ženami nikam nevyrážel - a neměl ani žádné blízké přátele mezi muži. Stranil se všech možných shromáždění, protože ho nikdy nenapadlo, co by řekl nebo udělal, neměl-li v ruce scénář.
Na druhý den jsem tedy musel zajít do Millerova železářství, kde Harry prodával, a zeptat se ho, jestli tu roli vezme. Cestou jsem se zastavil v telefonní společnosti, abych jim vyčetl účet, který jsem dostal za telefonát do Honolulu. V životě jsem do Honolulu nevolal.
A za přepážkou téhleté telefonní společnosti seděla nádherná dívka, kterou jsem tam před tím nikdy neviděl, a ta mi vysvětlila, že společnost instalovala automatické fakturovací zařízení a že se jim zatím nepodařilo vychytat všechny jeho mouchy. Prostě se dopouští chyb. "Nejen, že jsem nevolal do Honolulu," povídám jí, "ale myslím, že to nedělá a dělat ani nebude nikdo další ze Severního Crawfordu."
Tak si ten účet vzala na starosti a já se jí zeptal, jestli je tady z okolí Severního Crawfordu. Řekla, že není. Řekla, že právě dorazila s tím novým fakturovacím zařízením, aby místní děvčata naučila, jak se s tím zachází. "Potom," dodala, "půjde s další mašinou zase někam jinam."
"No," povídám, "dokud s mašinami musí chodit lidi, řekl bych, že je to v pořádku."
"Cože?" zeptala se nechápavě.
"Až se stroje začnou doručovat samy," vysvětlil jsem, "myslím, že nastane čas, aby si lidi začali dělat opravdové starosti."
"Ach tak," ona na to. Nezdálo se, že by ji to nějak zvlášť zajímalo, a mě napadlo, jestli ji vůbec něco zajímá. Vypadala tak nějak otupěle, skoro jako kdyby byla sama mašinou, zdvořilou mašinou automatizované telefonní společnosti.
"Jak dlouho se ve městě zdržíte?" zeptal jsem se jí.
"V každém městě zůstávám osm týdnů, pane," odpověděla. Měla pěkné modré oči, určitě v nich však nebylo moc naděje či zvědavosti. Řekla mi, že takhle z města do města putuje už dva roky, nikde není doma.
A já si uvědomil, že by se hodila za Stellu do naší hry. Stella byla manželka postavy Marlona Branda, postavy, kterou jsem chtěl, aby hrál Harry Nash. Tak jsem jí řekl, kdy a kde proběhne konkurz a dodal, že klub bude velice potěšen, dostaví-li se.
Vypadala překvapeně a trochu roztála. "Víte," řekla, "to je poprvé, kdy mě někdo požádal, abych se zúčastnila nějaké společenské akce."
"To je přece jasné," povídám, "neexistuje rychlejší způsob, jak poznat spoustu příjemných lidí, než si s nima zahrát."
…
