Celá e-kniha Kapitula: Duna ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Jsme náchylní přejmout to nejhorší, čemu čelíme.
BENEGESSERITSKÝ KODEX
Znovu ty vodní obrazy!
Měníme celou tuhle zatracenou planetu v poušť a já vídávám vodní obrazy!
Odradová seděla ve své pracovně, kolem obvyklý ranní ruch, a Dítě moře v ní unášely vlny. Měly barvu krve. Dítě moře v ní očekávalo krvavé časy.
Věděla, odkud ty obrazy pocházejí: z doby předtím, než její život ovládly Ctihodné matky; dětství v nádherném domě na břehu moře na Gammu. I když nevěděla starostmi kudy kam, neubránila se úsměvu. Ústřice od tatínka. Jídlo, kterému stále dávala přednost.
Na co si z dětství pamatovala nejlépe, byly výlety na moře. Vznášení se na vodě mělo v sobě něco, co promlouvalo k jejímu nejniternějšímu já. Stoupání a klesání vln, pocit neohraničeného obzoru s cizokrajnými místy ukrytými hned za klenutou hranicí vodního světa, ona vzrušující příchuť nebezpečí skrývající se v mase vod, která ji nesla. To všechno dohromady ji ujišťovalo o tom, že je Dítě moře.
I tatínek byl klidnější. A maminka Sibie byla tak šťastná, tvář obrácenou do větru, vlající tmavé vlasy. Z té doby nesla v sobě pocit vyváženosti, uklidňující poselství pronášené jazykem starším než nejstarší Zděděné vzpomínky Odradové. "Zde je mé místo, toto je mé prostředí, jsem Dítě moře."
Z té doby pocházelo její osobní pojetí zdravého rozumu. Schopnost neztratit rovnováhu na neznámém moři. Schopnost zachovat si své nejhlubší já navzdory nečekanému vlnobití.
Maminka Sibie předala Odradové tuto schopnost dávno předtím, než přišly Ctihodné matky a vzaly si svou "utajenou atreidskou dceru". Maminka Sibie, pouhá pěstounka, naučila Odradovou milovat samu sebe.
V benegesseritském společenství, kde byla jakákoliv podoba lásky podezřelá, to zůstalo jejím nejskrytějším tajemstvím.
Když na to přijde, jsem spokojená sama se sebou. Samota mě neobtěžuje. Pokud ovšem mohla být Ctihodná matka vůbec někdy sama, co po prodělané melanžové agonii byla přímo zahlcena Zděděnými vzpomínkami.
Ale maminka Sibie a, ano, i tatínek, naplnili během oněch utajených let svůj pěstounský závazek do té míry, že na Ctihodné matky zbylo málo - tyto vlastnosti jen prohloubit.
Proktorky se snažily její "vášnivou touhu po příbuzenských vztazích" vykořenit. Nepodařilo se jim, i když ony samy si byly jisty úspěchem. Přesto ji ale podezírat nepřestaly. Nakonec ji poslaly do Al Dhanabu, místu úmyslně udržovaném jako imitace Sallusy Secundus, aby na planetě permanentních zkoušek dovršily formovaní její osobnosti. Bylo to místo v některých ohledech horší než Duna: vysoká skaliska a vyschlé strže, horké větry vedle ledových, nedostačující nebo naopak přílišná vlhkost. Sesterstvo považovalo Al Dhanab za zkušební místo pro ty, kteří byli předurčeni k životu na Duně. Nic z toho však neovlivnilo utajené jádro v nitru Odradové. Dítě moře zůstalo nedotčeno.
A je to právě Dítě moře, které mě nyní varuje.
Bylo to předzvěstné varování?
Tento malý dar měla vždycky, to jemné brnění, které ohlašovalo bezprostřední nebezpečí hrozící Sesterstvu. Připomínaly se jí její atreidské geny. Bylo to nebezpečí hrozící Kapitule? Ne, bolest, které se nemohla dotknout, říkala, že v nebezpečí se nacházeli jiní. Přesto, důležitá informace.
Lampadas? To její malý dar nedokázal určit.
Genetické mistryně se vždycky snažily tyto nebezpečné prorocké schopnosti z atreidské linie vykořenit, ale příliš se jim to nedařilo. "Nemůžeme riskovat dalšího Kwisatze Haderacha!" O nežádoucí schopnosti své Matky představené věděly, ale její předchůdkyně, Tarazová, doporučila, "aby tyto dary byly obezřetně využívány". Podle Tarazové fungovaly prorocké vlohy Odradové pouze v případě, že hrozilo nebezpečí Bene Gesseritu.
Odradová jí dala za pravdu. V poslední době se jí před očima zjevovaly mihotavé obrazy blížícího se nebezpečí. A často se jí vracel jeden sen.
Kráčela po laně nad propastí a zezadu se k ní blížil člověk (neodvažovala se otočit a zjistit kdo) se sekyrou. Chystal se lano přeseknout. Pod bosýma nohama cítila záškuby ve tkaniv…
