Nejlepší umění je přesvědčivou imitací života. Pokud imituje sen, musí to být sen o životě. Jinak se nemáme kde napojit. Máme jiné zástrčky.
DARWI ODRADOVÁ
Minulo poledne. Ujížděli na jih směrem k poušti. Odradová viděla, že krajina za tři měsíce, které je dělily od poslední inspekční cesty, prodělala zneklidňující změnu. Pociťovala zadostiučinění z toho, že si zvolila k dopravě pozemní vozidla. Výjevy v oknech rámovaných silným lazem, který je chránil před prachem, ukazovaly na této úrovni více detailů.
Sucho je mnohem větší.
Její skupinka jela v relativně lehkém voze - pouze patnáct pasažérů, včetně řidiče. Závěsy a důmyslný tryskový pohon pro zrychlené přesuny. Na glazu mohl vyvinout rychlost tří set kliků za hodinu. Její doprovod (příliš početný, díky přílišné horlivosti Tamalanové) jel dalším vozem, který vezl rovněž čisté prádlo a občerstvení.
Streggiová, která seděla za řidičem vedle Odradové, řekla: "Nemohli bychom sem poslat trochu deště, Matko představená?"
Odradová stiskla rty. Mlčení byla nejlepší odpověď.
Vyjeli pozdě. Už byli všichni shromáždění na nástupní rampě, nachystané k odjezdu, když došla zpráva od Bellondové. Další hlášení o katastrofě, které se neobešlo bez Matky představené!
Byl to jeden z těch okamžiků, kdy měla Odradová dojem, že její jediná možná role je role tlumočníka. Dojít k okraji jeviště a přeložit obsah hlášení: "Dnes jsme se, Sestry, dozvěděly, že Ctěné matre vyhladily další čtyři naše planety. O tolik je nás tedy méně."
Už jen dvanáct planet (včetně Buzzellu) a lovec bez tváře se sekyrou v ruce je právě o tolik blíž.
Odradová cítila pod sebou zející chřtán propasti.
Bellondová dostala rozkaz, aby s touto poslední zlou novinou počkala na příhodnější okamžik.
Podívala se z okna. Jaký je příhodný okamžik pro takovou zvěst?
Byli na cestě už tři hodiny, před nimi zelená řeka vypalglazované cesty. Vedla po úbočí strání osázených korkovými duby, které se táhly až hřebenům na horizontu. Duby rostly volněji, v méně uspořádaných kulturách, než tomu bylo u sadů. Vinuly se v řadách vzhůru do kopců. Původní sadba sledovala přirozený profil terénu, poloterasy, nyní pokryté dlouhými, hnědými travinami.
"Tam pěstujeme lanýže," řekla Odradová.
Streggiová měla špatných zpráv více. "Bylo mi řečeno, Matko představená, že lanýže na tom nejsou dobře. Málo deště."
Konec lanýžů? Měla chuť zavolat si k sobě zezadu akolytku ze Spojovacího, aby se zeptala Meteorologického, zdali by nešlo s tím suchem něco udělat.
Ohlédla se na svůj doprovod. Tři řady po čtyřech, plné specialistek, které měly posílit její pozorovací možnosti a vykonávat její rozkazy. A co teprve ten vůz za námi! Jeden z největších svého druhu na Kapitule. Nejméně třicet metrů dlouhý! Nacpaný lidmi! Vířící prach.
Tamalanová jela vzadu. Nařídila to Matka představená, která dokázala být velmi nepříjemná, když byla nabroušená. To Sestry věděly. Zmatkařka Tam přivedla příliš mnoho lidí, ale Odradová to zjistila pozdě, aby na tom něco měnila.
"To není inspekce, ale invaze!" Dělej co já, Tam. Malé politické drama. Cesta nám lépe uběhne.
Obrátila svoji pozornost zpátky k řidiči, jedinému přítomnému muži. Clairby, vznětlivý dopravní expert. Vyzáblý obličej, kůže barvy čerstvě převrácené ornice. Její oblíbený řidič. Rychlý, spolehlivý, vědomý si možností svého stroje.
Když přejeli vrchol, dubů ubylo a nahradily je ovocné sady kolem obce.
Jak se v tom světle krásně vyjímají, pomyslela si Odradová. Nízká stavení s bílými zdmi a střechami z oranžových tašek. V dálce po svahu byla vidět vstupní ulice s obloukem a přímo za ní vysoká centrální stavba s oblastní správou.
Ten pohled ji uklidnil. Vzdálenost a opar stoupající z prstence ovocných sadů dodávaly obci jemný, zářivý charakter. Větve stromů byly v tomto zimním pásmu stále holé, ale přinejmenším jednu úrodu ještě vydat mohly.
Sesterstvo vyžadovalo po svém okolí jistou krásu, připomněla si. Útulné prostředí, které bylo oporou smyslům, a přitom nezanedbávalo potřeby žaludku. Pohodlí, kde to bylo možné… ale ne příliš!
Za Odradovou někdo řekl: "Vážně se mi zdá, že na některých z těch stromů začínají vyrážet listy."
Odradová se podívala pozorněji. Opravdu! Kapičky zeleně na tmavých větvích. Zima zde klopýtla. Meteorologické, ve snaze posunout roční dobu tím kterým směrem, se nevyhnulo občasných přehmatům. Rozrůstající se poušť tady příliš brzy nastolila vyšší teploty: jednotlivé výběžky teplého vzduchu způsobily, že rostliny začaly nasazovat listy nebo rozkvétat přesně v době nenadálých mrazů. Odumírání kultur začínalo být běžným jevem.
Jedna agroporadkyně odněkud vykopala starodávný termín indiánské léto, v rámci hlášení doloženého projekcí rozkvetlého sadu napadeného přívalem sněhu. Odradová tehdy ucítila, jak se v ní při poradkyniných slovech probudila Vzpomínka.
Indiánské léto?! Jak příhodné!
Její rádkyně, které s ní tento pohled na muka jejich planety sdílely, metaforu pro příchod pustošícího mrazu jdoucího v patách nemístného tepla znaly také: neočekávaný návrat teplého počasí, čas, kdy nájezdníci napadají své sousedy.
Při té vzpomínce ucítila Odradová chladný dotyk lovcovy sekyry. Jak brzy? Neodvažovala se hledat odpověď. Nejsem Kwisatz Haderach!
Aniž se otočila, promluvila ke Streggiové. "Už jsi byla v Pondrille?"
"Mé postulantské středisko bylo jinde, ale očekávám, že tohle se od něj příliš neliší."
Ano, tyto komunity si byly velmi podobné: povětšinou nízká stavení mezi zahradami a sady, školící centra pro speciální výcvik. Síto budoucích Sester, tím jemnější, čím blíže Centrále.
Některé z těchto komunit se jako Pondrille soustředily na zocelování svých oveček. Ženy trávily denně dlouhé hodiny manuální prací. Ruce, které se hrabaly v hlíně a byly umazané od ovoce, jen málokdy v budoucnu zaváhaly před špinavější prací.
Vyjeli z prašné zóny a Clairby otevřel okna. Dovnitř se vevalil žár! Co to na tom Meteorologickém provádějí?
Na kraji Pondrille byl dlouhý tunel vytvořený spojením dvou budov ve výši prvního patra. K dokonalé podobě městské brány z předkosmického věku chyběla už jen padací mříž, napadlo Odradovou. Ani její dusné šero by rytířům v brnění nepřipadalo cizí. Byla zhotovená z tmavého kamenoplastu, opticky nerozeznatelného od pravého kamene. Také transoči nad jejich hlavami byly jistě zasazeny do míst, kde dříve číhali strážcové.
Dlouhá, stíněná brána do obce byla čistá, jak si všimla. Na benegesseritském území hniloba či jiné nepříjemné pachy útočily na váš čich jen zřídka. Žádné chudinské čtvrti. Pár mrzáků belhajících se po chodnících. Zdravá populace. Dobré vedení, které dbalo o to, aby byla zdravá populace šťastná.
Ale máme i své postižené. A ne všechny jen tělesně.
Clairby zaparkoval těsně před východem ze stíněné ulice. Vystoupili. Autobus Tamalanové zastavil za nimi.
Odradová doufala, že stíněný průjezd jim poskytne útočiště před horkem, ale zavilost přírody z něj udělala pec, kde naopak byla teplota ještě vyšší. Nakonec byla ráda, když vyšla na sluncem ozářené ústřední náměstí, kde ji na několik vteřin ochladil pot, vypařující se z její rozehřáté pokožky.
Iluze úlevy skončila ve chvíli, kdy se jí slunce opřelo do hlavy a ramen. Byla nucená přistoupit k metabolické regulaci a upravit tělesnou teplotu.
Uprostřed náměstí se třpytila bublina tryskající vody, marnotratnost, které bude brzy učiněn konec.
Teď to nech být. Morálka nade vše!
Slyšela za sebou hlasy svých společnic, obvyklé stížnosti na "dlouhé sezení v jedné poloze". Ze vzdáleného konce náměstí se k nim blížila uvítací delegace. V dodávkovém voze poznala Tsimpayovou, pondrillskou starostku.
Doprovod Matky představené vykročil po modrých dlaždicích k fontáně - kromě Streggiové, která zůstala stát po jejím boku. Tryskající voda přilákala také skupinu Tamalanové. Všichni tito lidé byli součástí lidského snu tak prastarého, že se ho nikdy docela nezbaví, pomyslela si Odradová.
Úrodná pole a volná voda - průzračná, pitná voda, do které jste mohli ponořit obličej a uhasit žízeň.
A vskutku, přesně to některé členky její skupinky udělaly. Mokré tváře lesknoucí se vlhkostí.
Pondrillská delegace se zastavila nedaleko od Odradové, na okraji modrého dláždění kolem kašny. Tsimpayová měla s sebou jen tři Ctihodné matky a pět starších akolytek.
Všech pět akolytek mělo těsně před Agonii, povšimla si Odradová. Vědomí nastávající zkoušky se projevovalo v přímočarosti jejich pohledu.
Tsimpayová nebyla v Centrále, kam občas dojížděla vyučovat, častým hostem. Vypadala zdravě. Její hnědé vlasy byly tak tmavé, že v tomto osvětlení vypadaly jako zrzavě černé. Úzký obličej se strohými rysy. Tím nejpozoruhodnějším však byly její celomodré oči zasazené pod hustá obočí.
"Rády vás vidíme, Matko představená." Znělo to, jako kdyby to myslela vážně.
Odradová sklonila hlavu v nepatrném gestu. Slyším tě. Proč jste rády, že mě vidíte?
Tsimpayová pochopila. Ukázala na vysokou Ctihodnou matku s vpadlými tvářemi, která stala vedle ní. "Pamatujete se na Fali, správkyni našich sadů? Fali za mnou právě přišla s delegací zahradníků. S vážnou stížností."
Falin ošlehaný obličej měl mírně popelavou barvu. Přepracovanost? Úzká ústa nad ostrou bradou. Hlína za nehty, povšimla si Odradová uznale. Nebojí se hrabat se v zemi spolu s ostatními.
Delegace zahradníků. Stížnosti se tedy stupňují. To musí být vážné. Jinak by s tím Tsimpayová Matku představenou neobtěžovala.
"Tak si ji poslechněme," vyzvala ji Odradová.
Fali, poté co vrhla krátký pohled k Tsimpayové, se pustila do podrobného líčení, dokonce neopomněla vynechat kvalifikaci zástupců své delegace. Samí dobří lidé, samozřejmě.
Odradová pochopila, oč jde - nevyhnutelný důsledek, o kterém se uspořádalo hned několik konferencí. Tsimpayová se několika z nich zúčastnila. Jak lidem vysvětlit, že tato změna podmiňuje existenci (dosud neprokázanou) nějakého vzdáleného písečného červa. Jak chcete farmářům vysvětlit, že to není jen otázka "trochy deště", ale věc, která se dotýkala podstaty celkového klimatu planety? Trocha deště navíc by mohla znamenat odchýlení větrů ve vysokých polohách. Ty by zase ovlivnily počasí jinde, vytvořily by vlhkostí prosáklé plochy v oblastech, kde by to nejen způsobilo zmatek, ale znamenalo i hrozbu. Není nic těžkého pomocí několika špatných zásahů vyvolat cyklonovou lavinu. Celoplanetární klima nebylo místem pro pochybné úpravy. Které jsem občas vyžadovala. Vždycky bylo nutné nejprve projít celou rovnici.
"Rozhodující hlas má naše planeta," pronesla Odradová starou připomínku lidské omylnosti tradující se v řadách Sesterstva.
"A Duna má také hlas?" zeptala se Fali. V její otázce znělo více trpkosti, než Odradová očekávala.
"Horko je citelné. Cestou sem jsme na vašich stromech viděli listí," řekla Odradová. Já vím, co tě trápí, Sestro.
"Letos přijdeme o část úrody," řekla Fali. Obžaloba: To je tvoje chyba!
"Co jsi řekla těm zástupcům?" zeptala se Odradová.
"Že poušť se musí rozrůstat a Meteorologické už nemůže regulovat všechno, co bychom chtěli."
Pravda. Dohodnutá odpověď. Nedostačující, jak už pravda často bývá, ale nic víc zatím nemají. Něco budou muset oželet. A do té doby další delegace a ztráty na úrodě.
"Dáte si s námi čaj, Matko představená?" zasáhla Tsimpayová - diplomat. Vidíte, jak je to čím dál horší, Matko představená? Fali se teď vrátí ke svému ovoci a zelenině. Tam, kam patří. Zpráva byla doručena.
Streggiová si odkašlala.
To zpropadené gesto je třeba vymýtit! Mluvilo však jasně. Streggiová dostala na starost jejich časový rozvrh. Musíme jít.
"Pozdě jsme vyjeli," řekla Odradová. "Zastavili jsme se u vás, jen abychom se trochu protáhli a zeptali se, jestli nemáte nějaké problémy, které nedokážete sami vyřešit."
"Zahradníky zvládneme, Matko představená."
Energický tón, kterým to Tsimpayová řekla, prozradil Matce představené mnohem víc. Málem se usmála.
Kontroluj si, jak je libo, Matko představená. Prohlédni si, co chceš. Nalezneš Pondrille v benegesseritském pořádku.
Odradová vrhla pohled na autobus Tamalanové. Některé Sestry se už vracely do jeho klimatizovaného interiéru. Tamalanová stála u dveří, na doslech.
"Slyším o vás jen dobré zprávy, Tsimpayová," řekla Odradová. "Nemusíme se vám tu do ničeho plést. A už vůbec vás nechci zatěžovat touhle veledružinou." Poslední věta vyřčená dostatečně nahlas, aby ji slyšeli všichni.
"Kde strávíte noc, Matko představená?"
"V Eldiu."
"Tam už jsem nebyla hezky dlouho, ale doneslo se mi, že se moře značně zmenšilo."
"Přelety to potvrzují. A varovat je nemusíš. Už o nás vědí. Na takovou invazi jsme je museli připravit."
Fali, správkyně sadů, udělala malý krok vpřed. "Matko představená, kdybychom mohli dostat aspoň…"
"Vzkaž svým zahradníkům, Fali, že mají na výběr. Buď reptat a čekat, až si je Ctěné matre přijdou zotročit, nebo se přihlásit do Rozptylu."
Odradová se vrátila do vozu a usedla. Zavřela oči, dveře se zavřely a vozidlo se rozjelo. Po chvilce oči znovu otevřela. Pondrille zůstalo za nimi a jejich autobusy uháněly po sklovitém jízdním pruhu vedoucím napříč jižním obloukem ovocných zahrad. Za jejími zády panovalo napjaté ticho. Sestry se hluboce zamýšlely nad nedávným chováním Matky představené. Nedobré setkání. Jejich rozpoložení přirozeně přešlo i na akolytky. Streggiová vypadala zasmušile.
Tohle počasí si žádalo oficiální vyjádření. Slovy už stížnosti vyřešit nešly. "Pěkně" se měřilo nižšími kritérii. Důvody znali všichni, ale změny zůstávaly nadále v popředí zájmu. Byly na očích. Nemohli jste si stěžovat na Matku představenou (ne bez dobrého důvodu!), ale mohli jste remcat na počasí.
"Proč dnes museli udělat takovou zimu? Zrovna dnes, když musím být venku? Když jsme vyrazili, bylo docela teplo, ale teď, jen se podívejte. Ani nemám pořádné oblečení!"
Streggiová si chtěla promluvit. Proto jsem ji přece vzala s sebou. Ale jak ji každodenní styk s Matkou představenou pomalu zbavil respektu, její upovídanost byla až nevítaná.
"Matko představená, hledala jsem ve svých příručkách vysvětlení -"
"Na příručky pozor!" Kolikrát ve svém životě už tato slova slyšela nebo vyřkla? "Příručky vytvářejí návyky."
Kázání o návycích už Streggiová slyšela mnohokrát. Vztahovala se i na Bene Gesserit - to čemu Lid říkal "typické čarodějničiny"! Ale šablony, které jiným umožňovaly předvídat vaše chování, bylo nutné pečlivě resekovat.
"Proč je tedy máme, Matko představená?"
"Předně proto, abychom prokázaly jejich nesprávnost. Kodex je pro novicky a ty, které prodělávají elementární výcvik."
"A dějiny?"
"Nikdy nepodceňuj banalitu zaznamenaných dějin. Jako Ctihodná matka budeš dějiny přehodnocovat neustále."
"Pravda je nenaplněná číše." Nadmíru hrdá na aforismus, který jí uvízl v paměti.
Odradové dalo hodně práce, aby se neusmála.
Streggiová je perla.
Byla to varovná myšlenka. Některé drahé kameny lze identifikovat podle nečistot. Odborníci mapovali nečistoty uvnitř kamenů. Skryté otisky prstů. U lidí to fungovalo stejně. Kolikrát jste je poznali až podle jejich nedostatků. Nablýskaný povrch říkal příliš málo. Dobrá identifikace vyžadovala hluboký pohled dovnitř k nalezení nečistot. Tam spočívala ona briliantová kvalita celkové osobnosti. Co by byl van Gogh bez nečistot?
"Kritika perceptivních kyniků, Streggiová, toho, co oni o historii tvrdí, ta by ti měla být rádcem, dříve než se dostaneš k vlastní Agonii. Potom si už budeš kynikem sama a nalezneš své vlastní hodnoty. Pro tebe jsou historické prameny prozatím jen výčtem dat a událostí, které se tehdy přihodily. Ctihodné matky v nich vyhledávají jednotlivosti a určují podjatosti historiků."
"To je všechno?" To znělo nadmíru pohoršeně. Proč takto plýtvají mým časem?
"Mnohé kroniky jsou bezcenné právě kvůli své zaujatosti, napsané proto, aby se líbily té či oné mocenské skupině. Počkej, až se ti otevřou oči, moje milá. My jsme nejlepší historikové. Byly jsme tam."
"A můj názor se bude denně měnit?" Velmi introspektivní.
"To je imperativ, na který, jak nám ukázal náš bašár, nesmíme nikdy zapomínat. Podle přítomnosti přehodnocovat minulost."
"Nejsem si jistá, jestli se mi to bude líbit, Matko představená. Tolik morálních rozhodnutí."
Á, tato perla prohlédla do podstaty věci a promluvila jako opravdová příslušnice Bene Gesseritu. Mezi nečistotami Streggiové byly i překrásné fazety.
Odradová stočila pohled stranou na zadumanou akolytku. Kdysi dávno vydalo Sesterstvo nařízení, že každá Sestra musí učinit svá vlastní morální rozhodnutí. Nikdy se nedej nikým řídit, aniž sis položila vlastní otázky. To byl důvod, proč mělo formování morálky u mladých takovou prioritu.
To je důvod, proč jsme nejraději, když se k nám naše budoucí Sestry dostanou v co nejútlejším věku. A možná i důvod Sheeaniny morální vady. Dostaly jsme se k ní příliš pozdě. O čem to spolu s Duncanem rukama tajně rozmlouvali?
"Morální rozhodnutí jsou snadno identifikovatelná," řekla Odradová. "Začínají tam, kde končí osobní zájmy."
Streggiová na Odradovou bázlivě pohlédla. "Co to musí stát odvahy!"
"Odvahy ne! Ba ani beznaděje. To, co děláme, je ve svém nejzákladnějším smyslu přirozené. Stalo se to proto, že to nešlo jinak."
"Někdy si vedle vás připadám jako primitiv, Matko představená."
"Výborně! To je začátek moudrosti. Primitivismus má mnoho podob, Streggiová. Tou nejnižší je sledování vlastních tužeb bez jejich prozkoumání. Někdy to děláme podvědomě. Naostři svoji vnímavost. Všímej si, co děláš podvědomě. Neustále se ptej: ,Když jsem to udělala, čeho jsem tím chtěla dosáhnout?'"
Přejeli poslední kopec před Eldiem a Odradová se spokojeně oddala rozjímání.
Vzadu někdo zašeptal: "Moře."
"Tady zastav," přikázala Odradová, když se přiblížili k velké budově v zákrutu cesty s vyhlídkou na moře. Clairby o místu věděl a byl na to připravený. Odradová se tu stavovala často. Zastavil, kde mu ukázala. Vozidlo zaskřípalo a ustálilo se. Druhé vozidlo zastavilo za nimi a Sestry zaslechly, jak někdo hlasitě vykřikl: "Podívejte se na to!"
Hluboko pod nimi, po pravici Matky představené, leželo Eldio: křehká stavení, některá z nich na štíhlých pilířích, pod nimi profukující vítr. Obec ležela daleko na jih a mnohem níže než výšiny Centrály, tedy v mnohem teplejším pásmu. Na konci zástavby se tyčily malé větrné mlýny, z této vzdálenosti vypadaly jako hračky, které pomáhaly Eldiu s dodávkou energie. Ukázala je Streggiové.
"S jejich pomocí jsme se vymanili ze závislosti na komplikované technologii ovládané druhými."
Odradová při těch slovech upřela svoji pozornost směrem doprava. Moře! Děsivě kondenzovaný zbytek dříve obrovské plochy. Dítěti moře rval ten pohled srdce.
Z moře stoupala teplá pára. Na horizontu za vodou se nejasně rýsovaly matně nachové linie žíznivých hor. Pochopila, že Meteorologické přivolalo vítr, aby rozehnal nasycený vzduch. Výsledkem byla zubatá pěna tříštící se o oblázkový břeh pod vyhlídkou, na které stáli.
Břeh kdysi obepínal řetěz rybářských osad, vzpomínala Odradová. Teď, když moře ustoupilo, ležely ve svahu, poměrně daleko od moře. Dříve dodával jejich barevný kolorit pobřežnímu pásmu na přitažlivosti. Velká část jeho populace "odplula" do nového Rozptylu. Těm, kteří zůstali, nezbývalo než postavit kolejnice, aby mohli čluny dostat do vody a z vody zase ven.
Schvalovala to a současně odsuzovala. Úspora energie. Znenadání jí celá situace připadla děsivá - jako ta geriatrická zařízení Starého impéria, kde lidé nečinně čekali na svůj konec.
Za jak dlouho se ho dočkají zde?
"Moře je příliš malé!" ozval se zezadu něčí hlas. Odradová věděla čí. Příručí z Archivu. Jeden z těch Belliných zatracených špehů.
Odradová se naklonila dopředu a poklepala Clairbymu na rameno. "Clairby, zajeď s námi dolů ke břehu, k té zátočině přímo pod námi. Chci si zaplavat v moři, dokud ještě existuje."
Streggiová a další dvě akolytky se k ní v teplých vodách zátoky přidaly. Ostatní Sestry se procházely podél břehu, nebo ten nezvyklý výjev sledovaly ze sedadel obou vozidel.
Matka představená plave nahá v moři!
Odradová kolem sebe cítila energetizující sílu vody. Plavala, protože musela dospět k zavazujícímu rozhodnutí.
Jak velký kus tohoto posledního velkého moře si při posledních okamžicích spořádaného života jejich planety mohli dovolit udržovat? Nadchází doba pouště - absolutní pouště, srovnatelné se ztracenou Dunou. Dá-li nám lovec se sekyrou čas. Hrozba na dosah a propast hluboká. Tahle její zpropadená divoká vloha! Proč to musím vědět?
Dítě moře a kolébání vln jí pomalu navrátily pocit rovnováhy. Tahle ohromná vodní hmota představovala největší problém - byla mnohem důležitější než ostatní roztroušená malá moře a jezera. Zde se tvořila podstatná část celkové vlhkosti. Energie vyrovnávající nežádoucí odchylky v sotva udržitelné meteorologické správě. Ano, toto moře ještě stále Kapitulu živilo. Byla to komunikační a dopravní tepna. Vodní doprava byla nejlacinější. Energetické náklady musí být při jejím rozhodování samozřejmě něčím vyváženy. Moře však zmizí. O tom nebylo pochyb. Národy čekalo další stěhovaní.
Zasáhly vzpomínky Dítěte moře. Nostalgie. Hradba na cestě zdravého úsudku. Jak rychle musí moře odejít? O to šlo. Na toto rozhodnutí čekaly všechny nevyhnutné přesuny a přesídlovací práce.
Nejlépe rychle. Bolest nechat za námi. Do toho!
Zamířila k mělčině a zdvihla oči k rozpačitě se tvářící Tamalanové. Neočekávaná sprška jí zamokřila sklady sutany. Odradová vysunula hlavu z vody, aby mohla mluvit.
"Tam! Odstraníme moře co nejrychleji. Zařiď, ať Meteorologické načrtne dehydratační scénář. Bude do toho třeba zapojit také Zásobovací a Dopravní. Konečný plán schválím hned po naší obvyklé revizi."
Tamalanová se beze slova obrátila. Kývla hlavou na příslušné Sestry, aby ji následovaly. Jen jednou se za Odradovou ohlédla. Vidíš! Ještě že jsem vzala celý potřebný kádr!
Odradová vylezla z vody. Mokrý písek jí skřípal pod nohama. Zanedlouho bude suchý. Oblékla se, aniž by se obtěžovala utíráním. Šaty se jí nepříjemně lepily na tělo, ale ona si toho nevšímala, stoupala vzhůru do břehu a neohlížela se.
Suvenýry paměti, nic víc. Věci, které jednou za čas vezmeš do ruky a polaskáš, aby sis připomenula dávné radosti. Žádná radost nemůže trvat věčně. Vše je dočasné. "I toto pomine" se vztahuje na celý náš živý svět.
V místech, kde písek přešel v bláto a objevilo se několik skrovných rostlinek, se konečně otočila a pohlédla zpátky na moře, nad nímž právě vynesla ortel.
Jediné, na čem záleží, je život, pomyslela si. A život bez nepřetržité rozplozovací ofenzivy nemohl existovat.
Přežít. Naše děti musí přežít. Bene Gesserit musí přežít!
Žádné jednotlivé dítě nebylo důležitější než celek, uznala. Říkal to hlas druhů, který k ní promlouval z jejího nejhlubšího nitra - toho, kterého poprvé poznala jako Dítě moře.
Než se všechny vrátily k vozidlům a přichystaly se na cestu do Eldia, Odradová Dítěti moře dovolila, aby ještě naposledy nasálo slanou vůni moře. Cítila, jak se uklidňuje. Ona základní rovnováha, jakmile byla jednou vaše, nevyžadovala ke své existenci moře.
