Všechny státy jsou abstrakce.
OCTUN POLITICUS, ARCHIVY BENE GESSERITU
Lucilla se střehla toho, aby si zvykla na pocit přílišné důvěrnosti vůči této křiklavě zelené místnosti a opakující se přítomnosti Velké ctěné matre. Toto byl Uzel, bašta těch, jejichž záměrem bylo vyhlazení Bene Gesseritu. Toto byl nepřítel. Den sedmnáctý.
Neomylné vnitřní hodiny, které se kdysi roztikaly během melanžové agonie, jí řekly, že se už přizpůsobila planetárnímu rytmu. Procitala při úsvitu. Nikdy nevěděla, kdy dostane najíst. Ctěné matre ji odsoudily k jednomu jídlu denně.
A pokaždé ten futár v kleci. Připomínka: Máme vás oba v kleci. Takhle zacházíme s nebezpečnými zvířaty. Sem tam je necháme, aby se protáhla a poskytla nám potěšení, ale potom šup zpátky do klece.
Minimální množství melanže v potravě. Nešlo o lakotu. Ne při jejich bohatství. Malá ukázka toho, "co můžeš mít, když budeš rozumná".
Kdy přijde dnes?
Velká ctěná matre nepřicházela ve stejnou dobu. Byly ty náhodné příchody záměrné na zmatení zajatce? Patrně ano. Nebo jiné povinnosti na velitelských bedrech. Vměstnat nebezpečné zvířátko do pravidelného programu, kde se dá.
Možná jsem nebezpečná, paní Pavouková, ale tvoje zvířátko nejsem.
Lucilla cítila přítomnost snímacích zařízení, věciček, které byly něčím víc než pouhými zrakovými podněty. Dívaly se vám dovnitř těla, hledaly ukryté zbraně, sledovaly funkci orgánů. Nemá nějaký nezvyklý implantát? A co chirurgicky implantované doplňkové orgány?
Nic takového, madam Pavouková. My spoléháme na přírodu.
Lucilla věděla, jaké je největší bezprostřední nebezpečí, které jí hrozí - že se bude v takovém prostředí cítit slabá. Její věznitelky nad ní měly obrovskou výhodu, ale její benegesseritské schopnosti nezničily. Dokázala se vůlí přinutit zemřít dříve, než se šéra v jejím těle vyčerpala na hranici zrady. Ještě stále měla svůj mozek… a lampadskou hordu za sebou.
Otevřel se panel a vyjela z něj klec s futárem. Pavoučí královna je tedy na cestě. A před sebou rozhazuje výhrůžky jako obvykle. Dnes brzy. Dříve než kdykoli jindy.
"Dobré ráno, futáre," pozdravila bytost zvesela Lucilla.
Futár se na ni podíval, ale neodpověděl.
"Ta klec musí být pro tebe hrozná," řekla Lucilla.
"Klec ne rád."
Už poznala, že tyhle bytosti mají do jisté míry vyvinuté centrum řeči, ale stále nevěděla do jaké.
"Předpokládám, že i tebe drží o hladu. Chtěl bys mě sníst?"
"Sníst." Nesporný projev zájmu.
"Škoda že nejsem tvůj Psovod."
"Ty Psovod?"
"Poslouchal bys mě, kdybych byla?"
Mohutné křeslo Pavoučí královny se vysunulo ze svého úkrytu pod podlahou. Po jeho obyvatelce ani stopy, ale bylo třeba předpokládat, že je slyší.
Futár na Lucillu zaujatě civěl.
"Drží vás Psovodi v kleci a o hladu?"
"Psovod?" Jasná intonace otázky.
"Chci, abys zabil Velkou ctěnou matre." To je nepřekvapí.
"Zabít Dama!"
"A snědl."
"Dama jedovatá." Zkormouceně.
Óóó. To je mi ale zajímavá informace!
"Není jedovatá. Má maso stejné jako já."
Futár se k ní přisunul, jak nejblíže mu to klec umožňovala, a vysunul ruku přes její spodní okraj. Měl na ní zanícenou rudou jizvu, která vypadala jako po spálenině.
"Vidět jed," řekl a vysunul ruku ještě blíž.
To jsem zvědavá, jak to udělala. Žádný jed z ní necítila. Lidské maso plus droga na bázi adrenalinu vyvolávající oranžový zákal v očích jako reakci na hněv… a ostatní reakce, které jim prozradila Murbella. Pocit absolutní nadřazenosti.
Jak daleko šla futárova chápavost? "Byl to hořký jed?"
Futár se zašklebil a odplivl si.
Reakce rychlejší a silnější než slova.
"Nenávidíš Damu?"
Obnažené špičáky.
"Bojíš sejí?"
Úsměv.
"Tak proč ji nezabiješ?"
"Ty ne Psovod."
Vyžaduje příkaz k vraždě od Psovoda!
Vstoupila Velká ctěná matre a usedla do svého křesla.
Lucilla vytáhla hlas do radostného trylku: "Dobré jitro, Damo."
"Nedala jsem ti povolení mě tak nazývat," prohodila tiše a v očích se jí objevila oranžová zrníčka.
"Trochu jsme si tu s futárem povídali."
"Já vím." Oranžové přibývalo. "A jestli jsi mi ho zka…
