3
Linmar Ponyets vstoupil za práh masivních dveří a ty se za ním okamžitě se zaduněním zavřely. Eskel Gorov sebou na gauči trhl a otevřel oko, pak překvapeně vyprskl a vyskočil na zem.
"Linmar Ponyets! Oni poslali tebe?"
"Čirá náhoda," vysvětloval Ponyets trpce, "nebo taky zlomyslná práce mého osobního démona. Vezměme to po pořádku. Nejdřív se ty na Askone dostaneš do pěkné bryndy. V tom okamžiku se na své obchodní trase, která je Obchodní komoře dobře známa, ocitnu ve vzdálenosti padesát parseků od téhle soustavy. Navíc jsme už spolu dělali a komora o tom ví. No není to roztomilá a přímo neodolatelná nahrávka na smeč? Hádat můžeš třikrát."
"Opatrně," varoval ho Gorov nervózně. "Někdo nás určitě odposlouchává. Máš u sebe deformátor pole?"
Ponyets ukázal na zdobený náramek na svém zápěstí a Gorov si oddechl.
Ponyets se rozhlédl. Cela byla holá, zato však prostorná, dobře osvětlená a nepříjemných zápachů prostá. "To není špatné. Zacházejí s tebou v rukavičkách."
Gorov tu poznámku přešel. "Poslyš, jak ses sem dostal? Jsem tu na samotce celé dva týdny."
"Takže od té doby, co jsem dorazil, jo? No, ten stařičký monarcha má evidentně své slabůstky. Například má sklon ke zbožným řečičkám, tak jsem mu hodil návnadu a on se chytil. Jsem tu jako tvůj duchovní rádce. To mě na takových zbožných lidech vážně fascinuje. Když mu to bude vyhovovat, klidně tě nechá podříznout, ale dvakrát si rozmyslí ohrozit blaho tvé nehmotné a problematické dušičky. Je to jen taková malá ukázka empirické psychologie. Kupec musí znát ode všeho něco."
Gorov se sardonicky usmál. "A taky jsi byl v kněžském semináři. Jsi pašák, Ponyetsi, a já jsem rád, že tě poslali. Ale velmistr nemiluje jen mou duši. Už se zmínil o výkupném?"
Kupcovi se zúžily zorničky. "Jenom náznakem - a to ještě nepřímo. Taky hrozil smrtí v plynové komoře. Hrál jsem na jistotu a kličkoval, taky to dost dobře mohla být past. Takže vydírání, říkáš? Po čem jede?"
"Po zlatu."
"Po zlatu?!" Ponyets se zamračil. "Po tom kovu samotném? Kvůli čemu?"
"Je to jejich platidlo."
"Opravdu? A kde ho mám vzít?"
"Kdekoliv budeš moct. Poslouchej mě, tohle je důležité. Dokud bude velmistr větřit zlato, nic se mi nestane. Slib mu ho tolik, kolik jen bude chtít. Jestli bude nutné, zaleť pro něj na Nadaci. Až mě pustí, oba nás eskortují až na hranice soustavy a pak se rozloučíme."
Ponyets na něj vrhl pohled plný nesouhlasu. "A ty se pak vrátíš a zkusíš to znovu."
"Mám za úkol prodat zájemcům na Askone zboží založené na atomové technologii."
"Dostanou tě, ještě než se dostaneš na parsek daleko. To snad víš, nebo ne?"
"Ne," odpověděl Gorov. "A i kdybych to věděl, nic by to na věci neměnilo."
"Podruhé tě zabijou."
Gorov pokrčil rameny.
"Jestli mám znovu vyjednávat s velmistrem," pokračoval Ponyets tiše, "chci vědět, co je za tím. Doposud jsem pracoval moc naslepo a za těchhle podmínek jsem i těmi několika odvážnými poznámkami Jeho Velebnost pořádně vytočil."
"Není na tom nic zvláštního," odpověděl Gorov. "Tady na periferii můžeme zajistit bezpečí Nadace jedině tak, že vybudujeme komerční impérium pod náboženskou kontrolou. Abychom si vynutili poslušnost politicky, na to jsme pořád ještě moc slabí. Jinak Čtyři království neudržíme."
Ponyets přikyvoval. "To si uvědomuju. Soustavu, která nepřijme jadernou technologii, nikdy nábožensky neovládneme a..."
"...ta se může stát ohniskem nezávislosti a nepřátelství. Ano."
"No dobrá," pokračoval Ponyets, "tolik tedy teorie. A co tu vlastně brání obchodu s Nadací? Náboženství? Velmistr v tom směru něco naznačoval."
"Je to forma zbožňování předků. V jejich legendách se vypráví o krušné minulostí, z níž Askoňany vysvobodili prostí a ctnostní hrdinové minulých generací. Ve skutečnosti jde o zkomolené podání období zhruba před sto lety, kdy došlo k vyhnání říšských jednotek a založení nezávislého státu. Obzvláště vyspělá věda a atomová technologie jsou nyní ztotožňovány se starým říšským režimem, na nějž mají lidé hrůzné vzpomínky."
"Vážně? Ale maj…
