Maigretova dýmka

Kapitola pátá
PRAPODIVNÝ JOSEFŮV ÚTĚK

Teď bylo dobré slyšet, jak jemně šelestí déšť v listí kolem dokola, a zejména nadechnout se otevřenými dveřmi vlhké a chladné vůně noci.

Navzdory chuti Josef stěží snědl obložený chléb s paštikou, který mu hostinský přichystal, tak měl hrdlo stažené, a čas od času bylo ještě vidět, jak mu poskakuje Adamovo jablko. Pokud se týče Maigreta, ten byl u druhé nebo třetí sklenky marcu a pokuřoval si teď ze své dobré, konečně nalezené dýmky.

„Vidíte, mladíku, a to neříkám proto, abych vás nabádal k malým zlodějničkám, ale kdybyste mi byl nevyfoukl mou dýmku, myslím, že by se byla jednoho dne našla vaše mrtvola v rákosí u Marny.“

A na mou věru, Maigret pronesl tahle slova s jistým uspokojením, jako člověk, jehož pýcha byla dost příjemně polechtána. Byla mu ukradena dýmka, jako jiní kradou tužku velkého spisovatele, štětec slavného malíře, kapesník nebo jinou drobnost oblíbené hvězdy. Tohle pochopil komisař hned první den. „Pátrání v zájmu rodin...“ Záležitost, jakou se ani neměl vůbec zabývat.

Ano, ale hleďme, mladík příští noc zmizel. A stále tento mladík se pokoušel odradit matku od toho, aby se obrátila na polici .

Protože na to chtěl přijít sám, u sta hromů! Protože se toho cítil schopen! Protože s Maigretovou dýmkou v zubech se považoval...

„Kdy jste pochopil, že to jsou diamanty, které ten záhadný návštěvník hledá ve vašem domě?“

Josef málem zalhal, z ješitnosti, ale když pohlédl na Maigreta, rozmyslil si to.

„Nevěděl jsem, že to jsou diamanty. Musilo to být nutně něco malého, protože hledal v nejmenších skrýších, otvíral i miniaturní krabičky od léků.“

„No pověz, Nicolasi! Hej, Nicolasi!“

Ten, shrbený v koutě na židli, zápěstí, sevřená želízky, na kolenou, hleděl divoce před sebe.

„Když jsi zabil Bleusteina v Nice...“

Nehnul brvou. V jeho kostnatém obličeji se nepohnul jediný rys.

„Slyšíš, že s tebou mluvím, ano, nebo spíš že s tebou rozmlouvám, jak bys to elegantně vyjádřil. Když jsi odrovnal Bleusteina v Negrescu, nepřišels na to, že tě doběhl? Nechceš to vybalit? Dobrá. To přijde. Copak ti řekl Bleustein? Že diamanty jsou v domě na nábřeží de Bercy. Správně! Ale mohlo tě napadnout, že tyhle malé serepatičky se dají lehko schovat. Možná ti prozradil falešný úkryt? Nebo sis myslel, že jsi mazanější, než doopravdy jsi. Ale ne! Nemluv tolik. Neptám se tě, odkud byly ty diamanty. To budeme vědět zítra, až si je prohlédnou znalci. Není náhodou, že ses zrovna v té chvíli dal sbalit kvůli starému případu. O co ještě šlo? Loupež na bulváru Saint-Martin, jestli se nemýlím. Na mou věru, opět klenotnictví. Když se jeden specializuje, že?... Vyfásl jsi tři roky. A před třemi měsíci, jakmile ses octl na svobodě, začal jsi brousit okolo domu. Měl jsi klíč, který si dal Bleustein udělat!... Co říkáš?... Dobrá. Jak budeš chtít.“

Mladík a dívka na sebe hleděli s úžasem. Nemohli pochopit náhlou Maigretovu rozvernost, protože nevěděli, jaké starosti si dělal během posledních hodin.

„Tak vidíš, Josefe. V…