Maigretova dýmka

Kapitola druhá
JOSEFOVY PANTOFLE

Bylo těžké uhodnout, co si vlastně myslí o osudu svého syna. Před chvílí na kriminální polici naříkala v záchvatu pláče, který propukl tak náhle jako letní bouřka:

„Tak vidíte, vím určitě, že mi ho zabili. A vy jste za tu dobu nic nepodnikli. Jestli si myslíte, že nevím, co jste si říkali! Měli jste mě za blázna. Ale ano! A teď je bezpochyby mrtvý. A já zůstanu dočista sama, bez opory.“

Ale teď, v taxíku, který ujížděl pod zelenou klenbou nábřeží de Bercy, připomínající vesnickou alej, se její rysy opět vyhladily, pohled nabyl ostrosti a říkala:

„On je slaboch, víte, pane komisaři. Nikdy nedokáže odolat ženským. Jako jeho otec, který se mě tolik natrápil!“

Maigret seděl vedle ní na sedadle taxíku. Lucas zaujal místo vedle šoféra. Vida! Za hranicí Paříže, na území Charentonu, se nábřeží dál jmenovalo nábřeží de Bercy. Ale nebyly tu už stromy. Tovární kominy na druhém břehu Seiny. Tady skladiště, rodinné domky, postavené kdysi dávno, kdy to byl ještě skoro venkov, a teď vklíněné mezi činžáky. Na jednom rohu ulice kavárna-restaurace v agresívní červeni se žlutými písmeny, pár železných stolečků a dva chřadnoucí vavříny v soudcích.

Paní Royová – ne, Leroyová – se zavrtěla a zaklepala na skleněnou přepážku.

„Tady je to. Prosím vás, abyste si nevšímali nepořádku. Není snad třeba vám říkat, že jsem neměla na úklid ani pomyšlení.“

Hledala v kabelce klíč. Dveře měly tmavou hnědou barvu, venkovní zdi byly kouřově šedé. Maigret měl čas ověřit si, že tu nebyly stopy po vloupání.

„Pojďte dál, prosím. Myslím, že budete chtít vidět všechny místnosti. Vidíte! Střepy šálku jsou ještě tam, kde jsem je našla.“

Nelhala, když říkala, že tu je čisto. Nikde nebyl prach. Bylo cítit pořádek. Ale, bože můj, jak to bylo smutné! Víc než smutné, ponuré! Chodba příliš úzká, dole vymalovaná na hnědo a nahoře tmavožlutě. Hnědé dveře. Tapety nalepené přinejmenším před dvaceti lety a tak vybledlé, že už neměly žádnou barvu.

Žena nepřestávala repetit. Možná že mluvila, i když byla úplně sama, protože nedokázala snést ticho.

„Co je mně nejvíc divné, je to, že jsem vůbec nic neslyšela. Mám tak lehký spánek, že se probudím během noci několikrát. Ale minulou noc jsem spala jako zabitá. Říkám si...“

Pohlédl na ni.

„Říkáte si, jestli vám nedali nějakou drogu, abyste spala?“

„To není možné. To by neudělal. A proč? Řekněte mi, proč by to dělal?“

Bude zase agresívní? Tu se zdálo, že obviňuje svého syna, tu ho zase líčila jako oběť, zatímco Maigret, těžký a pomalý, i když procházel domkem, působil dojmem nehybnosti. Byl tu, a jako houba pomalu vstřebával všechno, co okolo něho prosakovalo. A žena mu šla v patách, sledovala každý jeho pohyb, každý pohled, plná nedůvěry, snažila se uhodnout, co si myslí.

Také Lucas čekal na šéfovu reakci. Zmatený tímto vyšetřováním, v němž bylo něco neseriózního, ne-li bláznivého.

„Jídelna je napravo, na druhé straně chodby. Ale když jsme byli sami, a my byli vždycky sami, tak jsme jedli v kuchyni.“