Celá e-kniha Maigret a jeho mrtvý ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6
Dva policejní vozy zastavily na rohu ulic de Rivoli a Vieille du Temple a chvíli bylo vidět, jak se pod lucernami stříbřitě lesknou knoflíky na uniformách strážníků. Zaujali postavení v ulicích kolem dokola, a tím je přehradili; hlídkovali tam už inspektoři kriminální policie. Potom se za tato auta zařadily zelené antony. Na rohu ulice du Roi de Sicile policejní důstojník upřeně pozoroval ručičky na hodinkách.
V ulici Saint Antoine se chodci ustrašeně otáčeli a přidávali do kroku. V obklíčené čtvrti svítilo ještě tu a tam pár oken, světlo bylo ve vchodu do hotýlků a rozsvícená byla lucerna nevěstince v ulici des Rosiers.
Důstojník městské policie s očima stále upřenýma na hodinky počítal poslední vteřiny a Maigret, lhostejný nebo poněkud stísněný, stál vedle něho s rukama zabořenýma do kapes zimního kabátu a koukal jinam.
Čtyřicet… Padesát… Šedesát… Ozvalo se dvojí ostré zapísknutí a okamžitě mu odpovídaly další policejní píšťalky. Uniformovaní strážníci postupovali ulicemi v rojnici, zatímco policisté v civilu vcházeli do neosvětlených hotelů.
Jako vždycky v podobných situacích se skoro všude otevřela okna; ve tmě bylo vidět bílé postavy, které se znepokojeně nebo vztekle vykláněly. A už bylo slyšet hlasy. Už před sebou strážník vedl prostitutku, kterou vylovil někde v tmavém zákoutí a která mu sprostě lála. Také se ozývaly spěšné kroky, muži se snažili prchnout, vrhali se do tmy uliček: marně, narazili tam na jiné policejní kordóny.
„Doklady!“
Rozsvěcely se baterky, ozářily podezřelé obličeje, umaštěné pasy a průkazy totožností. V oknech stáli obyvatelé čtvrti, kteří věděli, že tak brzy neusnou, a přihlíželi šťáře jako podívané. Hlavní úlovek už byl za katrem. Tihle klienti na šťáru nečekali. Jakmile zde v okolí někoho zabili, věděli předem, co nastane. A jen se setmělo, plížily se těsně kolem zdí stíny a muži se starými kufry nebo podivnými ranci naráželi na Maigretovy inspektory.
Byla to tak trochu všehochuť: zákaz pobytu, pasáci, falešné průkazy a jako vždycky Poláci a Italové, kteří neměli papíry v pořádku.
Tvářili se jakoby nic, ale policisté vybafli na každého velmi tvrdě:
„Kam jdeš?“
„Stěhuju se.“
„Proč?“
Chlapům svítily ve tmě oči úzkostí nebo vzteky.
„Našel jsem si práci.“
„Kde?“
Někteří tvrdili, že jedou k sestře, která bydlí na severu nebo v okolí Toulouse.
„Tak si pro jistotu nastup!“
Zelený anton. Noc za katrem, než se zjistí totožnost. Většinou to byli bezvýznamní rošťáci, málokdo z nich měl však čisté svědomí.
„Zatím ani jediný Čech, šéfe!“ hlásili Maigretovi.
Teď už zůstal komisař na místě, pozoroval, jak se míhají stíny, zasmušile kouřil dýmku, slyšel výkřiky, spěšné kroky a tu a tam plesknutí facky.
Největší pohyb nastal v domech se zařízenými pokoji. Majitelé si v rychlosti natahovali kalhoty, stáli zakaboněni v kanceláři, kde skoro všichni spávali na rozkládacích lehátkách. Někteří se pokoušeli nabídnout skleničku strážníkům hlídkujícím dole v chodbě; inspektoři mezitím těžkým krokem stoupali do poschodí.
Rázem se všechny smrduté buňky domu probudily k čilému životu. Ozvalo se zaklepání na první dveře.
„Policie!“
Rozespalí, bledí lidé v košilích, muži, ženy, úzkostný, u někoho vylekaný výraz v očích.
„Vaše doklady!“
Bosky se pro ně rozběhli pod polštář nebo do zásuvky, někdy museli prohrabovat staromódní kufry, které pocházely z druhého konce Evropy.
V hotelu Zlatý lev zůstal sedět na posteli nahý muž, nohy mu visely dolů, zatímco jeho společnice předkládala policistům knížku prostitutky.
„A co ty?“
Koukal na inspektora naprosto nechápavě.
„Máš pas?“
Ani se nehnul. Pod černými dlouhými chlupy vypadalo jeho tělo bělejší, než ve skutečnosti bylo. Sousedi po něm z chodby pokukovali a smáli se mu.
„Kdo je to?“ zeptal se inspektor šlapky.
„Nevím.“
„On ti nic neřekl?“
„Neumí francouzsky ani blafnout.“
„Kdes k němu přišla?“
„Na ulici.“
Za katr! Strčili mu do rukou šatstvo. Naznačili mu, že se má obléct a on dlouho nerozuměl, protestoval, obracel se na svou společni…
