4
V ústní tradici kriminální policie je jistý počet slavných „sledovaček“, o nichž se povinně vypráví nováčkům. Mezi jinými i o jedné Maigretově, k níž došlo před patnácti lety. Podzim se chýlil ke konci, to bývá nejhorší roční období, hlavně v Normandii, kde nízké, olověně šedé mraky dny ještě zkracují. Tři dny a dvě noci zůstal komisař přilepen k zahradní brance na opuštěné silnici poblíž Fécampu a čekal, až z vily naproti vyjde muž. V dohledu žádný jiný dům. Nic než pole. I krávy byly pod střechou. Aby mohl zatelefonovat o vystřídání, musel by ujít dva kilometry. Nikdo netušil, že tu je. Ani on předem nevěděl, že se sem dostane.
Celé ty tři dny a dvě noci lilo jako z konve, ledový liják, který mu nakonec zmáčel i tabák v dýmce. Celkem kolem něho prošli snad pouze tři venkovani v dřevácích, podezřívavě si ho prohlíželi a zrychlili krok. Maigret s sebou neměl nic k jídlu ani k pití, ale nejhorší bylo, že druhý den k večeru mu došly zápalky.
Jinou sledovačku prožil Lucas, říkalo se jí příběh invalidy s dřevěnou hlavou. Měl hlídat malý hotýlek – právě na rohu ulice de Birague poblíž Vogézského náměstí –, a tak ho kvůli nenápadnosti usadili v pokoji naproti jako ochrnutého starce, kterého každé ráno ošetřovatelka přistrčila k oknu, kde zůstal celý den. Měl krásný umělý vous od ucha k uchu a krmili ho lžící. Trvalo to deset dní a on se potom sotva postavil na nohy.
Té noci si Maigret vzpomněl na obě historky a ještě na pár dalších a cítil, že právě započatá sledovačka bude jednou taky pověstná. V každém případě neméně pikantní, hlavně pro něho. Byla to skoro hra, ale on ji hrál úplně vážně. Například kolem sedmé, když se Lucas chystal od Malého Alberta odejít, zeptal se ho naprosto přirozené:
„Dáš si skleničku?“
Okenice hospůdky byly zavřené, tak jak je našel při příchodu. Lampy rozsvícené. Vládla tu atmosféra kterékoli hospůdky po zavírací hodině, stoly stály na svém místě, piliny na zemi. Maigret vzal z police sklenky.
„Picon s grenadinou? Rybízovku?“
„Třeba.“
A jako by se chtěl víc připodobnit majiteli, sám si nalil Suze.
„Kdo myslíš, že by pro to byl nejvhodnější?“
„Chevrier. Jeho rodiče měli hotel v Moretu na Loingu, a než šel na vojnu, pomáhal jim s obsluhou.“
„Promluv s ním ještě dnes večer, aby se mohl připravit. Na zdraví! Musí někde splašit ženskou, která umí vařit.“
„Však on si poradí.“
„Ještě vermutek?“
„Díky. Já už běžím.“
„Okamžitě mi sem pošli Moerse. Ať s sebou vezme celý svůj vercajk.“
A Maigret Lucase vyprovodil až ke dveřím, chvíli se rozhlížel po opuštěném nábřeží, řadách obřích beček a vlečných lodích, zakotvených zde na celou noc.
Byla to malá kavárna-hospůdka, jakých je plno, ne přímo v Paříži, ale na jejích vzdálenějších předměstích, jako vymalovaná na pohlednicích nebo starších žánrových obrázcích. Dům byt rohový, měl jen jedno patro, střechu s červenými taškami a žlutými zdmi, kde jste mohli číst nápis velkými hnědými písmeny: U malého Alberta. A z každé strany ještě amatérsky ozdobným písmem: Vína – Občerstvení po celý den.
Vzadu na dvorku pod přístřeškem našel komisař zeleně nalakované soudky s malými stromky, které zřejmě v létě stavěli na chodník a dvěma třemi stolky tak vytvořili kavárenskou terasu. Teď už byl v prázdném domě jako doma. Už několik dní se tady netopilo, takže uvnitř bylo chladno a syrovo, a Maigret pošilhával po velikých litinových kamnech stojících uprostřed lokálu a po černé lesknoucí se rouře vedené do komína přes celou místnost.
Nakonec proč ne, když je kbelík skoro plný uhlí? Pod týmž přístřeškem na dvorku objevil polínka a vedle nich sekyrku a špalek. V kuchyni v koutě ležely noviny.
Za několik minut už v kamnech vesele hučelo a komisař se k nim postavil, jak to měl ve zvyku – s rukama za zády.
Ta Lucasova babka nebyla v podstatě tak praštěná, jak zprvu vypadala. Zajeli k ní. V taxíku mlela páté přes deváté, ale chvílemi své společníky pozorovala nenápadně zpod přivřených víček, aby viděla, jaký na ně dělá dojem.
Její dům byl odtud sotva sto metrů, malý, taky jednoposchoďový, s malou zahrádkou. Maigret si kladl otázku, jak mohla vidět ze svého domku, stojícího na téže straně nábřeží jako hospůdka, co se dělo na chodníku kus od ní, a ještě k tomu v noci.
„Přece jste celou tu dobu nestála na chodníku?“
„Ne.“
„Ani u dveří?“
„Byla jsem uvnitř.“
Měla pravdu. Přední pokoj, překvapivě čistý a útulný, měl okna nejen do ulice, ale ještě postranní okno, kterým viděla velký kus nábřeží směrem k Albertovi. Neměla žaluzie, takže bylo přirozené, že světla stojícího auta upoutala její pozornost.
„Byla jste doma sama?“
„Byla tu se mnou paní Chauffierová.“
Porodní asistentka bydlící o ulici dál. Ověřili si to. Byla to pravda. Proti všemu očekávání a navzdory jejímu vzhledu se dům podobal interiéru všech osaměle žijících žen. Nebyla tam veteš, jíž se rády obklopují jasnovidky. Naopak, světlý nábytek pocházel z bulváru Barbes a na zemi bylo žluté linoleum.
„Jednou k tomu muselo dojít,“ pravila. „Četli jste, jaký nápis si dal na fasádu? Buď to byl zasvěcenec, nebo se dopustil znesvěcení.“
Dala hřát vodu na kávu. Vší mocí vnutila šálek Maigretovi. Vysvětlila mu, že Malý Albert je kniha magie pocházející ze čtrnáctého nebo patnáctého století.
„A co když se jmenuje Albert a je opravdu malý?“ namítl komisař.
„Malý je, to vím. Vždyť jsem ho vídala dost často. Ale to není žádný důvod. Jsou věcí, s kterými není radno žertovat.“
O Albertově ženě řekla:
„Ne moc čistotná vysoká bruneta, u ní bych se jídla ani nedotkla, a vždycky byla cítit česnekem.“
„Odkdy mají zavřené okenice?“
„To nevím. Druhý den po tom, co jsem viděla žluté auto, jsem musela zůstat v posteli, dostala jsem chřipku. Když jsem zase začala chodit, byla hospoda zavřená a já si řekla, že od nich aspoň bude pokoj.“
„Bylo tam moc hluku?“
„Ne, vždyť tam skoro nikdo nechodil. Obědvali tam dělníci od jeřábu, co stojí na nábřeží. Taky sklepník od Cessů, velkoobchod vínem. A lodníci si tam zašli k pultu na sklenku.“
Naléhala, aby jí řekli, v kterých novinách vyjde její fotka.
„Hlavně si zakazuju, aby napsali, že jsem kartářka. Bylo by to, jako by o vás někdo řekl, že jste obecní strážník.“
„To by nebyla žádná urážka.“
„Mě by to poškodilo.“
Podívejme se! Tím s babkou skoncoval. Dopil kávu. S Lucasem se potom přiblížili k rohovému domu. Lucas bezděky sáhl na kliku a dveře povolily.
Jak zvláštní, dveře bistra zůstaly otevřené nejméně čtyři dny, a ničím tu nebylo hnuto, láhve stály na polici a peníze zůstaly v pokladně.
Stěny byly natřené olejovou barvou, hnědou do výše přibližně jednoho metru, nad tím bledě zelenou: visely tu reklamní kalendáře, jaké vídáme ve všech venkovských hospodách. V podstatě nebyl „malý Albert“ takový Pařížan, jak by se zdálo, nebo spíš si jako většina Pařížanů zachoval venkovský vkus. Bylo patrné, že hospůdku si zařídil podle svého, dalo by se říct s láskou, podobnou byste našli v kterékoli francouzské vesnici.
Stejně tomu bylo i nahoře v pokoji. Maigret, ruce v kapsách, prošel pochopitelně celý dům. Lucas ho pobaveně následoval, protože komisař si svlékl zimní kabát i klobouk a zdálo se opravdu, že se ujímá vlády v novém bydlišti. Neuplynula ani půlhodina, a byl tu jako doma; čas od času si šel stoupnout za pult.
„Jedno je jisté, Nina tu není.“
Hledali ji od sklepa po půdu, prohrabali i dvůr a zahrádku zaneřáděnou starými bednami a prázdnými lahvemi.
„Co ty na to, Lucasi?“
„Nevím, co si myslet, šéfe:“
V hospůdce bylo jen osm stolků, čtyři podél stěny, dva na druhé straně a dva uprostřed u kamen. Po jednom ze stolů u kamen oba muži chvílemi pokukovali, protože kolem jedné z židlí byly piliny pečlivě zametené. Proč, ne-li aby zmizela krev?
Kdo však uklidil talíř a příbor oběti, kdo je umyl a umyl i skleničky?
„Možná že se sem potom vrátili?“ uvažoval Lucas.
Jedna věc tu v každém případě byla divná. Všechno v domě bylo uklizené, a přitom jedna láhev, jediná, zůstala na pultě odzátkovaná a Maigret si dával moc dobrý pozor, aby se jí nedotkl. Byla to láhev koňaku a dalo se předpokládat, že ten nebo ti, kdo z ní pili, se obešli bez skleniček a pili rovnou z láhve.
Neznámí návštěvníci vystoupili i nahoru. Prohledali všechny zásuvky, prádlo a jiné věci tam byly přehrabány, ale zásuvky zase zavřeli.
Nejpodivnější byly dva prázdné rámečky v ložnici, kde musely být fotografie. Nechtěli ztopit fotku malého Alberta, protože ta stála dál na komodě: měl na ní kulatou veselou tvář, čupřinu do čela, prostě podle vyjádření hospodského z Beaujolaiského sklípku vypadal na komika.
Před domem zastavilo taxi. Bylo slyšet kroky na chodníku. Maigret šel otevřít závoru.
„Pojď dál,“ vítal Moerse nesoucího těžký kufr. „Večeřels? Ne? Dáš si kapku aperitivu?“
Byl to nejpodivnější večer, či spíš noc v jeho životě. Chvílemi se chodil dívat na Moerse, který se pustil do úmorné práce, snímal sebenepatrnější otisky prstů všude v domě, nejdřív v lokále, pak v kuchyni, v ložnici, ve všech místnostech.
„Ten, kdo sáhl na láhev první, měl na rukou gumové rukavice,“ prohlásil bez váhání. Vzal si také vzorek pilin kolem inkriminovaného stolku. A Maigret našel v odpadkovém koši zbytky tresky.
Před několika hodinami neměl mrtvý ještě ani jméno a pro Maigreta neměl výraznou tvář. Teď měli nejen jeho fotografi , ale navíc komisař žil v jeho domě, v jeho zařízení, ohmatával šatstvo, které mu patřilo, dotýkal se jeho ryze osobních předmětů. Ne bez jistého uspokojení ukázal Lucasovi hned po příchodu sako visící na věšáku v ložnici: sako ze stejné látky jako kalhoty mrtvého.
Jinak řečeno měl pravdu. Albert se vrátil domů, a jak měl ve zvyku, převlékl se.
„Co myslíš, Moersi, kdy tady byl někdo naposledy?“
„Řekl bych, že dnes,“ odpověděl mladý muž, když si prohlédl kapky alkoholu na pultě kolem odzátkované láhve.
Bylo to možné. Do nezamčeného domu mohl vstoupit kdokoli. Jenomže kolemjdoucí to nevěděli. Když vidíte zavřené okenice, málokdy vás napadne zkusit kliku a zjistit, jsou-li dveře zamčené nebo ne.
„Něco hledají, viďte?“
„Taky si myslím.“
Něco ne objemného, podle všeho pouhý papír, protože otevřeli i úplně malou krabičku od náušnic. Byla to zvláštní večeře, kterou si dali Moers s Maigretem tete a tete v lokále. Obstaral ji Maigret. V přípravně našel salám, krabičky sardinek, holandský sýr. Sestoupil do sklepa a natočil ze sudu husté namodralé víno. Byly tam i zazátkované láhve, ale těch se nedotkl.
„Vy tady zůstáváte, šéfe?“
„Zřejmě ano. Dnes v noci asi nikdo nepřijde, ale nechce se mi vracet domů.“
„Chcete, abych tu zůstal s vámi?“
„Jsi moc hodný, Moersi, ale budu radši, když se hned pustíš do rozboru.“
Moers neopomněl nic, ani ženské vlasy nashromážděné v bakelitovém kornoutu na toaletce v prvním patře. Zvenku sem nedoléhalo moc hluku. Kolem prošlo málo chodců. Čas od času, hlavně po půlnoci, prohřměl po ulici náklaďák přijíždějící od předměstí a směrující k Tržnici. Maigret zatelefonoval manželce.
„Víš určitě, že se znovu nenachladíš?“
„Neboj se. Zatopil jsem. Za chvíli si udělám grog.“
„To nebudeš celou noc spát?“
„Ale budu. Můžu si vybrat, buď postel, nebo čalouněné lehátko.“
„Je tam čisté povlečení?“
„Čisté povlaky jsou ve skříni nad schodištěm.“
Málem si opravdu ustlal a ulehl. Pak si to rozmyslel a natáhl se do lenošky. Moers odjížděl kolem jedné po půlnoci. Maigret naložil kamna až po dvířka, udělal si silný grog, ověřil si, že všechno je v pořádku, zamkl a vyšel po točitém schodišti těžkým krokem člověka, který jde spát.
V šatníku visel modrý moltonový župan s klopami z umělého hedvábí, ale byl mu příliš malý a úzký. Trepky u postele taky nebyly jeho velikost.
Zůstal v ponožkách, zabalil se do deky a lehl si na lehátko s polštářem pod hlavou. Okna v prvním poschodí neměla žaluzie. Záclonami s komplikovaným vzorkem sem prosvítalo světlo plynové lampy a vytvářelo na protější stěně arabesky.
Pozoroval je přivřenýma očima a krátkými tahy bafal z poslední dýmky. Zvykal si tu. Zkoušel si dům, jako se zkoušejí nové šaty, pachu domu už uvykl, byl to odér, připomínající mu venkov, ostrý a sladký zároveň.
Proč vytáhli z rámečků Nininy fotografie? Proč Nina zmizela, ponechávajíc dům jeho osudu, a proč si neodnesla ani tržbu z pokladny? Je pravda, že tam bylo sotva sto franků. Albert asi ukládal peníze jinam a těch se ti druzí zmocnili, jako se zmocnili všech osobních papírů. Zvláštní bylo, že prohledání domu proběhlo bez zjevného nepořádku a brutality. Hýbali šatstvem, ale nestáhli je z věšáků. Vytrhli fotky z rámečků, ale ty pak pověsili zpátky na hřebík. Maigret usnul, a když zaslechl klepání na spodní okenice, přísahal by, že si zdřímnul jen na pár minut.
Bylo však sedm ráno. A světlo. Nad Seinou svítilo slunce, vlečné lodě se dávaly do pohybu a remorkéry houkaly.
Nazul si boty, nešněroval je, a s rozcuchanými vlasy, rozepnutým límečkem u košile a ve zmačkaném saku seběhl dolů.
Byl to Chevrier s docela pohlednou ženu v tmavomodrém kostýmu a červeném kloboučku na rozevlátých vlasech.
„Tak už jsme tady, šéfe.“
Chevrier byl na kriminálce teprve tři nebo čtyři roky. Nepřipomínal – jak by naznačovalo jeho jméno – kozu, ale ovci, protože všechny rysy obličeje a linie těla byly kypré a měkké. Žena ho zatahala za rukáv. Pochopil a vykoktal:
„Pardon! Pane komisaři, představuju vám svou ženu.“
„Nic se nebojte,“ řekla paní Chevrierová statečně. „Já se v tom vyznám. Maminka měla u nás na vesnici hospodu a někdy jsme jen s dvěma pomocnicemi uchystaly svatbu pro padesát i víc lidí.“
Okamžitě si to namířila k perkolátoru a požádala manžela:
„Podej mi zápalky.“
Plyn udělal „pluf“ a za pár minut se celým domem linula vůně kávy. Chevrier si oblékl povinně černé kalhoty a bílou košili. I on se tím přestrojil za hostinského, postavil se za pult a pár věcí přestavěl po svém.
„Otevřeme?“
„Jistě. Už je čas.“
„Kdo pojede nakoupit?“ zeptala se paní Chevrierová.
„Za moment si vezmete taxík a zajedete na nákup někam do nejbližšího okolí.“
„Špikované telecí se salátem by vám chutnalo?“
Přivezla si bílou zástěru. Byla veselá, plná života. Začínalo to jako zábavná party, jako hra.
„Můžeme sundat okenice,“ navrhl komisař. „Budou-li se vás hosté vyptávat, odpovězte, že tu jen zaskakujete.“
Vystoupil nahoru do ložnice, vyhledal. holicí strojek, mýdlo na holení a štětku. Nakonec proč ne?
Malý Albert působil jako muž čistý a zdravý.
Klidně se umyl a oholil, a když sešel dolů, paní Chevrierová už odjela nakoupit. U pultu stáli dva muži, lodníci, a pili kávu s rumem. Ti se houby starali o to, kdo bistro vede. Asi jen projížděli. Mluvili o zdrži, jejíž vrata den předtím div jeden remorkér nevyvrátil.
„Co vám naleju, šéfe?“
Maigret se raději obsloužil sám. Vlastně to bylo poprvé v životě, co si sám naléval rum za pultem bistra. Náhle se začal smát.
„Vzpomněl jsem si na soudce Coméliaua,“ vysvětloval Chevrierovi. Pokoušel se představit si soudce, jak vstupuje k Malému Albertovi a přistihuje za pultem komisaře s jedním z jeho inspektorů. Nezbývalo však nic jiného, pokud se chtěli něco dovědět. Vrahy majitele by přece snad vyvedlo z míry, kdyby viděli bistro otevřené jako obvykle. A co Nina, co když Nina ještě žije?
Kolem deváté prošla kolem bistra tam a zpátky stará jasnovidka s nákupní taškou v ruce, dokonce přilepila nos na vitrínu, a když odcházela, něco si sama pro sebe brebentila. Zavolala paní Maigretová a ptala se, jak se vede manželovi.
„Nemohu ti něco přinést? Třeba kartáček na zuby?“
„Ne, děkuji, dal jsem si ho koupit.“
„Telefonoval soudce.“
„Doufám, že jsi mu nedala zdejší číslo?“
„Ne. Jenom jsem mu řekla, že jsi odešel už včera odpoledne.“
Paní Chevrierová vystoupila z taxíku s lískami plnými zeleniny a balíčků. Když ji Maigret oslovoval paní, protestovala:
„Říkejte mně Irma. Uvidíte, že mě tak hosti začnou hned oslovovat. Viď, Emile, že mi tak komisař může říkat?“
Moc lidí nepřicházelo. Tři zedníci, co pracovali na lešení v sousední ulici, přišli o svačinové pauze. Měli svůj chléb a salám a objednali si dva litry červeného.
„To je dost, že už je zase otevřeno! Když jsme se chtěli napít, museli jsme jít deset minut odtud!“
Že jsou tu nové obličeje, je nezajímalo.
„Bývalý majitel odešel?“
Jeden z nich podotkl:
„Byl to dobrej chlap!“
„Znáte ho dlouho?“
„Jen těch čtrnáct dní, co pracujeme ve čtvrti. My často střídáme hospody, víme?“
Ale přece jen jim trochu vrtal hlavou Maigret, jak tak pořád kroužil po lokále.
„Kdopak je to? Nevypadá, že by byl od fochu.“
A Chevrier odpověděl ve vší nevinnosti:
„Psst! Je to můj tchán…“
V kuchyni pobublávalo jídlo. Lokál ožil. Širokými okny sem pronikalo ostré slunce. Chevrier s vykasanými a gumičkou zachycenými rukávy zametal piliny.
Telefon.
„To je pro vás, šéfe. Moers…“
Ubohý Moers, ten v noci nezamhouřil oko. S otisky neměl moc štěstí. Byla jich fůra, jak na lahvích, tak na nábytku. Většinou byly staré a v několika vrstvách nad sebou. Ty nejzřetelnější předal antropometrickému oddělení, ale neodpovídaly žádnému z jejich záznamů.
„Tak trochu všude v domě se pracovalo v gumových rukavicích. Jediný pozitivní výsledek mám z pilin. Při analýze jsem našel stopy krve.“
„Lidské krve?“
„To se dozvím za hodinu. Ale jsem si tím skoro jistý.“
Lucas měl dnes ráno plno úkolů, takže přišel kolem jedenácté, v povznesené náladě, a Maigret si všiml, že si vzal světlou vázanku.
„Jednu rybízovku!“ zavolal s mrknutím na kolegu Chevriera. Irma pověsila na dveře břidlicovou tabulku, na niž napsala křídou jako „dnešní menu“: Špikované telecí se salátem. Slyšeli ji chodit po kuchyni, měla plné ruce práce a bylo možné, že by ji byla toho dne za nic na světě nevyměnila.
„Pojďme nahoru,“ vyzval Maigret Lucase.
Posadili se v ložnici u okna. Bylo tak teplo, že je mohli otevřít. Na břehu pracoval jeřáb, vytahoval z vlečné lodi obří sudy. Bylo slyšet zapískání, řinčení řetězů a po zrcadlící se hladině proplouvaly s přerývaným hlukem motorů oběma směry plně naložené remorkéry.
„Jmenuje se Albert Rochain. Byl jsem na berním úřadě. Požádal o licenci před čtyřmi lety.“
„Podařilo se ti zjistit jméno Albertovy ženy?“
„Ne. Licence zní na jeho jméno. Byl jsem na radnici, kde mi nebyli s to dát sebemenší informaci. Pokud byl ženatý, ženil se, než přišel do téhle čtvrti.“
„A co na komisařství?“
„Nic. Prý to byl klidný podnik. Nikdy tady nemusela zasahovat policie.“
Maigret se pohledem neustále vracel k portrétu svého mrtvého, který se pořád ještě usmíval na komodě.
„Chevrier se toho možná za chvíli dozví od hostů víc.“
„Vy tady zůstáváte?“
„Mohli bychom se tady spolu naobědvat jako dva pasanti. Od Janviera a od Torrence nemáš zprávy?“
„Pátrají ještě pořád mezi dostihovými štamgasty.“
„Jestli je dostaneš k aparátu, řekni jim, ať se poohlédnou hlavně ve Vincennes.“
Stále stejný problém: dostihová dráha ve Vincennes byla, abychom tak řekli, ve čtvrti. A malý Albert byl podobně jako Maigret člověk, který se držel svých zvyklostí.
„Lidi se nediví, že je lokál otevřený?“
„Ani ne. Sousedi vycházejí na chodník a nenápadně to tu okukují. Myslí si zřejmě, že Albert podnik prodal.“
V poledne se usadili ke stolu u okna a obsloužila je sama Irma. U dalších stolů sedělo pár hostů, převážně jeřábníci.
„Tak Albert konečně vyhrál?“ zeptal se jeden z nich Chevriera.
„Odjel na nějaký čas na venkov.“
„A vy to tady vedete za něj? Ninu vzal s sebou? Teď snad budeme mít v jídle míň česneku; to by nebylo žádný neštěstí! Ne že by to bylo špatný, ale je to z vás cítit na sto honů…“
Chlapisko štíplo Irmu do zadku, když šla kolem, a Chevrier ani nehnul brvou, snesl dokonce i Lucasův ironický pohled. „Vcelku to byl dobrej chlap! Jen kdyby tak neblbnul s těma dostihama…
Ale poslyšte, když měl za sebe náhradu, proč nechal lokál čtyři dny zavřenej? A hlavně proč neupozornil zákazníky! První den jsme se museli hnát až k charentonskýmu mostu, abysme měli do čeho kousnout. Ne, chlapče, já camembert nejím. Pro mě to bude každej den žervé. A Jules si dává rokfór…“
Přece jenom se jim cosi nezdálo, hovořili mezi sebou ztišeným hlasem. Zvlášť Irma je zajímala.
„Chevrier to dlouho nevydrží,“ pošeptal Lucas Maigretovi. „Je ženatej teprve dva roky. Jestli mu ti chlapi budou furt osahávat Irmin zadek, brzy jim jednu vrazí.“
Tak zlé to nebylo. Přesto – když chlapům nesl pití – řekl inspektor Chevrier rezolutním tónem:
„To je moje žena.“
„Bravo, chlapče… Kvůli nám si ale hlavu nelam. Nás takovejhle detail nerozhází!“
Chechtali se, až se za břicha popadali. Nebyli to žádní rošťáci, nejasně však vycítili, že to šéfovi podniku nejde pod nos.
„To víš, Albert, ten se zajistil předem… nebylo nebezpečí, že by mu tu jeho Ninu někdo přebral…“
„A pročpak?“
„Ty ji neznáš?“
„Neviděl jsem ji.“
„O nic jsi nepřišel, kamaráde… Ta by byla v bezpečí, i kdyby ji zavřeli do sklepa s bandou Senegalců… Byla to ta nejlepší ženská na světě, to zas jo… Co ty na to, Paule?“
„Kolik je jí?“
„Myslíš, že na ní se to pozná, Paule?“
„To je fakt, věk na ní nepoznáš… Možná třicet? Třeba taky padesát… To záleží na tom, z které strany na ni koukáš… Ze strany toho dobrýho oka to jde… Ale z tý druhý…“
„Ona šilhá?“
„A jak, člověče…! On se ptá, jestli šilhá! Ta by mohla koukat zároveň na špičku tvý boty a na vršek Eiffelovky…“
„Albert ji měl rád?“
„Víš, chlapče, Albert byl mužskej, kterej měl rád svý pohodlí. Jídlo tvý starý je dobrý, dokonce báječný. Ale vsadil bych se, že ráno v šest si to sereš do Tržnice ty sám. Možná žes pomáhal i loupat brambory? A takhle za hodinku se nepostaví ke škopku s nádobím ona, zatímco ty půjdeš pěkně na promenádu kolem dostihový dráhy…
Zato s Ninou to klapalo, jak říkám! Albert si žil jako prase v žitě. A to ještě nemluvím o tom, že musela mít prachy.“
Proč se v tu chvíli Lucas podíval po očku na Maigreta? Snad proto, že komisaři právě trochu pošlapali obrázek toho mrtvého?
Mechanik pokračoval:
„Nevím, jak k nim přišla, ale podle toho, jak vypadala, si na ně určitě nevydělala na chodníku…“
Maigret seděl a snad ani nedýchal. Na rtech mu dokonce pohrával lehký úsměv. Neztrácel z těch řečiček ani slovo. Slova se automaticky přeměňovala v obrazy. Albertův portrét pomaloučku nabýval na zřetelnosti a komisař se tvářil, jako by jeho vybarvující se osobnosti zachovával všechnu svou počáteční náklonnost.
„A vy jste z kterýho kraje?“
„Z Berry,“ odpověděla Irma.
„Já z kraje Cher,“ řekl Chevrier.
„Pak teda neznáte Alberta z toho vašeho zapadákova. On pochází ze severu. Mně se zdá, že z Tourcoing, že, Paule?“
„Z Roubaix.“
„To je prašť jako uhoď.“
Maigret se vmísil do hovoru, což v bistru štamgastů nebylo nic zvláštního.
„Nepracoval náhodou někde u Severního nádraží?“
„Jo, v Cadranu. Předtím, než to otevřel tady, dělal jako číšník deset nebo dvanáct let pořád ve stejný pivnici.“
Maigret nepoložil tu otázku jen tak náhodou. Znal lidi z départementu Nord – ti jako by se po příchodu do Paříže za nic na světě nedovedli odpoutat od svého nádraží, takže kolem ulice Maubeuge vytvářejí skutečnou kolonii.
„Tam zřejmě Ninu nepoznal.“
„Tam nebo jinde, vyženil pěknej balík. Nic moc do postele, že jo… Ale nemusel si pak už dělat žádný starosti…“
„Ona je z jihu?“
„Jo, ale každý oko z jiný vesnice!“
„Z Marseille?“
„Z Toulouse! Má ten pravej přízvuk. Když promluví, může se jít ten panák, co čte reklamy rádia Toulouse, schovat. Platím, chlapče… Poslyš, šéfe, ty zapomínáš na dobrý mravy?“
Chevrier svraštil obočí, vyvedlo ho to z míry. Maigret pochopil. Proto také zasáhl:
„Má pravdu! Když lokál změní majitele, zapije se to…“
Celkem přišlo na oběd jen sedm hostů. Jeden ze sklepmistrů od Cessů, pán už ve věku, zamračený, se najedl v rohu lokálu, do řeči se nedával, ale všechno ho rozčilovalo, kuchyň nebyla co dřív, nedostal svoje prostírání, nalili mu bílé místo červeného, na něž byl zvyklý.
„Bude z toho tady hospoda jako všechny ostatní,“ brblal, když odcházel. „Vždycky to tak nakonec dopadne…“
Chevriera už to nebavilo tak jako poránu. Jen Irma brala život z té lepší stránky, žonglovala s podnosy s hromadou talířů, a do nádobí se pustila se zpěvem.
V půl druhé zůstávali v kavárně už jen Maigret s Lucasem. Začínaly hluché hodiny, kdy se objevil jen sem tam zákazník, kolemjdoucí, který dostal žízeň, nebo dva lodníci čekající na vyložení nákladu.
Maigret poklidně bafal z dýmky, břicho vystrčené, protože se doslova nacpal, možná aby udělal radost Irmě. Jedno ucho mu zahříval sluneční paprsek, tvářil se blaženě, ale náhle dupl Lucasovi vší silou na nohu.
Po chodníku právě přešel muž. Pozorně se přitom díval do bistra, zaváhal, vrátil se a přiblížil se ke dveřím.
Byl střední postavy. Neměl ani klobouk, ani čepici. Zato měl zrzavé vlasy a pihy na obličeji, modré oči a plné rty.
Stiskl kliku. Stále tak váhavě vstoupil. Měl pružné tělo, ale pohyby prozrazovaly jakousi zvláštní obezřelost.
Jeho velice sešlapané boty nebyly cíděné už několik dní. Tmavý oblek byl obnošený, košile ušmudlaná, kravata nepořádně zavázaná.
Podobal se kočce vnikající opatrně do neznámé místnosti a rozhlížející se na všechny strany. Byl zřejmě víc než podprůměrné inteligence. Takové oči mívají vesničtí prosťáčci, čtete v nich jen instinktivní lstivost a nedůvěřivost.
Maigret a Lucas ho zřejmě vyváděli z míry. Měl se před nimi na pozoru, přistoupil k pultu ze strany a nepřestával je přitom pozorovat; zaťukal na pult kovovou mincí. Chevrier obědvající v rohu kuchyně vstoupil do sálu.
„Co to bude?“
A chlap zase zaváhal. Jako by chraptěl. Vydal nezřetelný zvuk, pak se rozhodl raději nemluvit a ukázal prstem na láhev koňaku na regálu.
Teď se díval upřeně do očí Chevrierovi. Bylo tu něco, čemu nerozuměl, co přesahovalo jeho chápání.
Maigret nehnul brvou a lehce kopal Lucase do špičky bot.
Byla to krátká scéna, ale zdála se nesmírně dlouhá. Chlap hledal levačkou v kapse drobné, pravou rukou zdvihl skleničku ke rtům a vyprázdnil ji jedním hltem.
Po silném alkoholu se rozkašlal. Vhrkly mu slzy do očí. Hodil na pult pár mincí a několika dlouhými rychlými kroky vyšel ven. Venku, jak viděli, se rozběhl směrem k nábřeží de Bercy a pořád se přitom ohlížel.
„Běž za ním!“ řekl Maigret Lucasovi. „Stejně se bojím, že ti uteče…“
Lucas vyběhl z bistra. Komisař poručil Chevrierovi:
„Zavolej taxi… Rychle!“
Nábřeží de Bercy je dlouhé, rovné, neústí do něj žádné příčné uličky. Možná že autem muže dostihne, než ho Lucas ztratí z dohledu.
