Celá e-kniha Maigret a jeho mrtvý ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
4
V ústní tradici kriminální policie je jistý počet slavných „sledovaček“, o nichž se povinně vypráví nováčkům. Mezi jinými i o jedné Maigretově, k níž došlo před patnácti lety. Podzim se chýlil ke konci, to bývá nejhorší roční období, hlavně v Normandii, kde nízké, olověně šedé mraky dny ještě zkracují. Tři dny a dvě noci zůstal komisař přilepen k zahradní brance na opuštěné silnici poblíž Fécampu a čekal, až z vily naproti vyjde muž. V dohledu žádný jiný dům. Nic než pole. I krávy byly pod střechou. Aby mohl zatelefonovat o vystřídání, musel by ujít dva kilometry. Nikdo netušil, že tu je. Ani on předem nevěděl, že se sem dostane.
Celé ty tři dny a dvě noci lilo jako z konve, ledový liják, který mu nakonec zmáčel i tabák v dýmce. Celkem kolem něho prošli snad pouze tři venkovani v dřevácích, podezřívavě si ho prohlíželi a zrychlili krok. Maigret s sebou neměl nic k jídlu ani k pití, ale nejhorší bylo, že druhý den k večeru mu došly zápalky.
Jinou sledovačku prožil Lucas, říkalo se jí příběh invalidy s dřevěnou hlavou. Měl hlídat malý hotýlek – právě na rohu ulice de Birague poblíž Vogézského náměstí –, a tak ho kvůli nenápadnosti usadili v pokoji naproti jako ochrnutého starce, kterého každé ráno ošetřovatelka přistrčila k oknu, kde zůstal celý den. Měl krásný umělý vous od ucha k uchu a krmili ho lžící. Trvalo to deset dní a on se potom sotva postavil na nohy.
Té noci si Maigret vzpomněl na obě historky a ještě na pár dalších a cítil, že právě započatá sledovačka bude jednou taky pověstná. V každém případě neméně pikantní, hlavně pro něho. Byla to skoro hra, ale on ji hrál úplně vážně. Například kolem sedmé, když se Lucas chystal od Malého Alberta odejít, zeptal se ho naprosto přirozené:
„Dáš si skleničku?“
Okenice hospůdky byly zavřené, tak jak je našel při příchodu. Lampy rozsvícené. Vládla tu atmosféra kterékoli hospůdky po zavírací hodině, stoly stály na svém místě, piliny na zemi. Maigret vzal z police sklenky.
„Picon s grenadinou? Rybízovku?“
„Třeba.“
A jako by se chtěl víc připodobnit majiteli, sám si nalil Suze.
„Kdo myslíš, že by pro to byl nejvhodnější?“
„Chevrier. Jeho rodiče měli hotel v Moretu na Loingu, a než šel na vojnu, pomáhal jim s obsluhou.“
„Promluv s ním ještě dnes večer, aby se mohl připravit. Na zdraví! Musí někde splašit ženskou, která umí vařit.“
„Však on si poradí.“
„Ještě vermutek?“
„Díky. Já už běžím.“
„Okamžitě mi sem pošli Moerse. Ať s sebou vezme celý svůj vercajk.“
A Maigret Lucase vyprovodil až ke dveřím, chvíli se rozhlížel po opuštěném nábřeží, řadách obřích beček a vlečných lodích, zakotvených zde na celou noc.
Byla to malá kavárna-hospůdka, jakých je plno, ne přímo v Paříži, ale na jejích vzdálenějších předměstích, jako vymalovaná na pohlednicích nebo starších žánrových obrázcích. Dům byt rohový, měl jen jedno patro, střechu s červenými taškami a žlutými zdmi, kde jste mohli číst nápis velkými hnědými písmeny: U malého Alberta. A z každé strany ještě amatérsky ozdobným písmem: Vína – Občerstvení po celý den.
Vzadu na dvorku pod přístřeškem našel komisař zeleně nalakované soudky s malými stromky, které zřejmě v létě stavěli na chodník a dvěma třemi stolky tak vytvořili kavárenskou terasu. Teď už byl v prázdném domě jako doma. Už několik dní se tady netopilo, takže uvnitř bylo chladno a syrovo, a Maigret pošilhával po velikých litinových kamnech stojících uprostřed lokálu a po černé lesknoucí se rouře vedené do komína přes celou místnost.
Nakonec proč ne, když je kbelík skoro plný uhlí? Pod týmž přístřeškem na dvorku objevil polínka a vedle nich sekyrku a špalek. V kuchyni v koutě ležely noviny.
Za několik minut už v kamnech vesele hučelo a komisař se k nim postavil, jak to měl ve zvyku – s rukama za zády.
Ta Lucasova babka nebyla v podstatě tak praštěná, jak zprvu vypadala. Zajeli k ní. V taxíku mlela páté přes deváté, ale chvílemi své společníky pozorovala nenápadně zpod přivřených víček, aby viděla, jaký na ně dělá dojem.
Její dům byl odtud sotva sto metrů…
