7
Když vystoupil z taxíku v ulici de Sevres naproti Laennecově nemocnici, všiml si Maigret velkého osobního vozu s diplomatickým označením. Ve vratech na něj čekal vysoký hubený muž oblečený tak korektně, až to bralo dech, s tak bezvadně nacvičenými gesty a dokonalým výrazem v tváři, že člověk neměl chuť poslouchat jeho pomalu splývající slabiky, ale spíš ho pozorovat jako herce. Nicméně ten člověk nebyl ani nejnižším tajemníkem československého velvyslanectví, ale pouhým konzulárním úředníkem.
„Jeho Excelence mě pověřila…,“ začal.
A Maigret, který za sebou měl v uplynulých hodinách snad nejvíc práce ve svém životě, předešel dalším řečem tím, že jen zavrčel:
„Dobrá, dobrá.“
Fakt je, že na schodišti nemocnice se otočil a položil otázku, při níž jeho společník přímo nadskočil.
„Umíte aspoň česky?“
V chodbě nahoře stál Lucas, lokty opřen o parapet okna, a melancholicky koukal do zahrady. Bylo šedivé, deštivé ráno. Ošetřovatelka ho už předtím upozornila, že nemá kouřit, takže teď si povzdychl a ukázal prstem na Maigretovu dýmku.
„Donutí vás, abyste ji uhasil.“
„Zeptejte se jí, kde byla v noci z dvanáctého na třináctého října.“
Tentokrát šlo o přesný zásah, její pohled potemněl a upíral se na komisaře s velkou naléhavostí. Ze rtů jí však nesplynulo ani slovo.
„Tutéž otázku kladu o noci z osmého na devátého prosince.“
Začala sebou vrtět. Ňadra se jí chvěla vzrušením, jak zrychlila dech. Maně vztáhla ruku ke kolébce, jako by chtěla vzít dítě do náruče, aby ho ochraňovala.
Byla to nádherná žena. Jedině ošetřovatelka si nepovšimla, že je to žena jiné ráce než oni všichni dohromady, a jednala s ní jako s obyčejnou rodičkou.
„Ještě jste neskončil s těmi hloupými otázkami?“
„V tom případě se jí zeptáme na něco jiného, a vy, slečno nebo paní, možná změníte názor.“
„Můžete mě oslovovat slečno.“
„Myslel jsem si to. Vy, pane, můžete tlumočit. Během oné noci z osmého na devátého prosince byla na jednom statku v Pikardii – v Saint Gil es les Vaudreuves – brutálně zavražděna celá rodina sekerou. V noci z dvanáctého na třináctého října byli podobným způsobem zabiti dva staří lidé, rolníci, na svém statku v Saint Aubinu, taky v Pikardii. V noci z jedenadvacátého na dvaadvacátého listopadu byli napadeni – také sekyrou – dva starci a jejich pacholek, slabomyslný mladík.“
„A vy chcete tvrdit, že to byla ona?“
„Okamžik, sestro. Nechte pána překládat, buďte tak hodná.“
Čech s odporem překládal, jako by mu skutečnost, že mluví o masakrech, špinila ruce. Hned po prvních slovech se žena napůl vztyčila na loži a odkryla ňadro, vůbec se je nesnažila zakrýt.
„Až do osmého prosince se o vrazích nic nevědělo, protože za sebou nezanechali nikoho naživu. Rozumíte, slečno?“
„Mám dojem, že vám lékař dovolil návštěvu pouze na pár minut.“
„Nic se nebojte. Ta něco vydrží. Jen se na ni podívejte.“ Maria s dítětem po boku byla pořád stejně krásná, jako vlčice, jako lvice, zrovna jako musela být krásná uprostřed svých mužů.
„Překládejte slovo od slova, prosím. Osmého prosince na něco zapomněli. Devítileté děvčátko, bosé, v košilce, vyklouzlo z postele, než si ho povšimli, a schovalo se v koutě, kde by nikoho nenapadlo je hledat. Ta holčička všechno viděla. A slyšela. Viděla mladou hnědovlasou ženu, nádhernou a zdivočelou, která pálila svíčkou chodidla její matky, zatímco jeden z mužů rozsekl dědečkovi sekerou hlavu a další naléval kořalku kamarádům. Selka křičela, úpěnlivě prosila, svíjela se, zatímco tahle…“
Ukázal na postel novorodičky.
„…zatímco tahle zvyšovala s úsměvem rafinovanost mučení tím, že ženě tiskla na ňadra hořící koneček cigarety.“
„Prosím vás, nechte toho!“
„Přeložte to.“
Během celé té doby Mari pozoroval a ta, uzavřená do sebe, z něho nespouštěla oči se vzrušením se lesknoucími zorničkami.
„Zeptejte se jí, jestli k tomu má co říct.“
Její odpovědí byl však jen pohrdavý úsměv.
„Osiřelého děvčátka, které masakru uniklo, se ujala nějaká rodina v Amiensu; dnes ráno holčičce předložili fotografi této ženy pořízenou fot…
