2
Kdy došlo k tomu, že se Ninin manžel stal Maigretovým mrtvým, jak ho pak na kriminálce měli nazývat? Možná hned od jejich prvního setkání, dá-li se tomu tak říci, oné noci na náměstí Svornosti. V každém případě inspektora Lequeuxe Maigretův postoj překvapil. Těžko se dalo přesně vyjádřit, v čem nebyl tak úplně obvyklý. Na polici jsou lidé zvyklí na násilnou smrt, na nejnečekanější vzhled mrtvol, s kterými se zachází s profesionální lhostejností, pokud se o nich nežertuje po způsobu mediků sloužících na pohotovosti. Ostatně Maigret nevypadal v pravém slova smyslu dojatý.
Proč však například nezačal zcela přirozeně tím, že by se k tělu sklonil, aby si je prohlédl? Nejdřív bafal z dýmky, postával uprostřed uniformovaných strážníků, bavil se s Lequeuxem a díval se roztržitě na mladou ženu v toaletě z lamé a v norkovém kožichu, která právě vystoupila z vozu spolu se dvěma muži a čekala s rukou křečovitě sevřenou na paži jednoho z nich, jako by se ještě něco mělo přihodit.
Teprve po určité době se pomalu přiblížil k ležícímu tělu, k béžovému nepromokavému plášti, a stále tak pomalu se sehnul – jak by to udělal v případě příbuzného nebo přítele, vyprávěl později inspektor Lequeux.
A když se pak vztyčil, měl svraštělé obočí a bylo vidět, že zuří; zeptal se tónem, jako by házel odpovědnost na všechny přítomné:
„Kdo to mohl udělat?“
Šlo o zmlácení a zkopání? To se zatím nedalo odhadnout. V každém případě předtím nebo hned vzápětí, co ho bodli nožem, ho dost brutálně několikrát praštili, jako by chtěli, aby měl napuchlou tvář, rozbitý ret a celou jednu půlku obličeje znetvořenou.
„Čekám na odvoz mrtvoly,“ oznámil Maigretovi Lequeux. Bez zranění v tváři vypadal ten člověk zřejmě zcela nenápadně, byl spíš mladý a asi spíš veselý. I ve smrti bylo v jeho výrazu cosi nevinného.
Proč ženu v norkovém kožichu rozrušil víc než co jiného pohled na nohu v nafialovělé ponožce? Ta noha bez boty ležící na chodníku vedle druhé nohy ve střevíci z černé kůže byla směšná. Působila jaksi naze, důvěrně. Nevypadala, že patří mrtvému. Maigret udělal pár kroků a šest sedm metrů odtud sám zdvihl z chodníku druhou botu.
Pak už neřekl ani slovo. Čekal, pokuřoval. K šeptající skupině se přidali další zvědavci. Potom zastavil u chodníku policejní pohřební vůz a dva muži zvedli tělo. Chodník pod ním byl netknutý, ani stopa po krvi.
„Bude stačit, když mi pošlete hlášení,“ řekl Maigret Lequeuxovi. Právě ta chvíle, kdy si Maigret sedal dopředu k řidiči a o ostatní se nestaral, znamenala, že mrtvého přejímá on.
A tak tomu bylo celou noc. Tak tomu bylo i příští den dopoledne. Byli byste řekli, že mu to tělo patří, že ten mrtvý je jeho mrtvý.
Nařídil, aby na něj Moers, jeden ze specialistů policejního rejstříku, počkal v ústavu soudní patologie. Moers byl mladý, hubený a vysoký; na jeho obličeji se nikdy neobjevil úsměv a plaché oči mu stínila tlustá skla brýlí.
„Tak do práce, chlapče…“
Povolal taky doktora Paula, který se měl dostavit každou chvíli. S nimi tam byl jenom jeden hlídač a v ledových přihrádkách anonymní mrtvoly posbírané v Paříži v posledních dnech. Ostré světlo, jen vzácně pronesená slova a přesné pohyby. Vypadali jako svědomití dělníci sklonění nad nějakou precizní noční prací.
V kapsách nenašli skoro nic. Balíček tmavého tabáku a svazeček cigaretových papírků, krabička zápalek, docela obyčejný kapesní nůž, klíč staršího typu, tužka a kapesník bez monogramu. Pár drobných mincí v kapse kalhot, ale žádná peněženka, žádný průkaz totožnosti. Moers bral kusy oblečení jeden po druhém, opatrně, vkládal každý zvlášť do pytle z voskovaného papíru a ten hned zavazoval. Udělal to s košilí i se střevíci a ponožkami. Sako mělo značku obchodu konfekčním zbožím na bulváru Sébastopol a o něco novější kalhoty nebyly stejné barvy. Když dorazil doktor Paul s pečlivě upraveným vousem a jasným zrakem, přestože ho probudili uprostřed noci, byl už mrtvý muž nahý.
„Tak copak nám o sobě říká ten chudák chlapec, příteli?“ zeptal se Maigreta. Nyní šlo totiž…
