Maigret v New Yorku (Georges Simenon)

VII.

Bylo pozdě, bezpochyby skoro deset hodin. Maigretovi se zastavily hodinky a Berwick neprosazoval jako Saint Regis takovou péči o své zákazníky, aby jim zapustil do stěny elektrické hodiny. Ostatně k čemu je dobré vědět, kolik je hodin? Maigret dnes ráno nepospíchal. Po pravdě ani nevěděl, co počít s časem. Poprvé od té doby, co vystoupil z lodi v New Yorku, byl ve spánku přepaden opravdu jarním sluncem: cípkem svítilo do pokoje i do koupelny. Ostatně právě kvůli slunci zavěsil své zrcadlo na olivku okna a bylo to tedy, jako když se holil v Paříži na bulváru Richarda-Lenoira, kde ráno vždycky míval paprsek slunce na tváři, když pečoval o své vousy. Není to chybou věřit, že velká města se liší jedno od druhého, i když se jedná o New York, který literatura prezentuje jako určitý druh monstrózního stroje na hnětení lidí?

Byl v New Yorku, on, Maigret, a měl olivku ve správné výšce, aby se mohl dobře oholit, kosý paprsek slunce jej nutil mžourat očima a naproti, v kanceláři nebo dílně, se mu dvě mladé dívky v bílých pláštích smály.

Jenže tohle ráno se musel holit natřikrát, neboť již dvakrát a nyní znovu ho přerušilo zvonění telefonu. Poprvé se mu hlas zdál vzdálený, hlas, který mu vyvolával dávné vzpomínky, ale který nepoznával.

„Haló! Komisař Maigret.“

„Ano.“

„Je to opravdu komisař Maigret?“

„Ale ano…“

„Je to komisař Maigret, kdo je u aparátu?“

„Ale ano, sakra!“

A ten žalostný hlas, který začínal být skoro tragický, mu řekl:

„Tady je Ronald Dexter.“

„Ano. Nu?“

„Je mi velice líto, že vás ruším, ale je naprosto nutné, abych se s vámi sešel.“

„Máte nějaké novinky?“

„Prosím vás velice, abyste mi povolil setkání v době co nejkratší.“

„Jste odtud daleko?“

„Ne příliš daleko.“

„Je to naléhavé?“

„Velmi naléhavé.“

„V tom případě přijďte ihned do hotelu a vyjděte do mého pokoje.“

„Děkuji vám.“

Maigret se nejprve zasmál. Potom, po chvíli uvažování, našel v klaunově hlase něco znepokojivého. Stěží si začal znovu mydlit tvář, když ho telefon v pokoji volal znovu. Jakž takž si otřel tváře.

„Haló…!“

„Komisař Maigret?“

Tentokrát zřetelný hlas, až příliš, s americkým přízvukem.

„Osobně.“

„Tady poručík Lewis.“

„Poslouchám vás.“

„Můj kolega O’Brien mi řekl, že by mne asi zajímalo se s vámi co nejdříve setkat. Mohu se s vámi sejít dnes dopoledne?“

„Promiňte, poručíku, že vás o to žádám, ale zastavily se mi hodinky. Kolik je hodin?“

„Půl jedenácté.“

„Šel bych docela rád do vaší kanceláře, bohužel právě před chvilkou jsem si dal schůzku ve svém pokoji. Ostatně je možné, že vás to bude zajímat. Nevadilo by vám přijít také do mého pokoje v hotelu Berwick?“

„Budu tam za dvacet minut.“

„Je něco nového?“

Maigret si byl jistý, že poručík byl ještě na konci linky, když tuto otázku položil, ale poručík dělal, že neslyšel, a zavěsil.

A hotovo! Musel dokončit holení a oblékání. Telefonoval službě, aby si objednal snídani, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Byl to Dexter. Dexter, na kterého se Maigret, který již začínal jeho zjev znát, podíval se zděšením. Nikdy ve svém životě neviděl tak bledého člověka. Budil dojem náměsíčníka za plného dne a v New Yorku.

Klaun nebyl opilý. Ostatně ani neměl svůj plačtivý výraz jako ve chvílích opice. Naopak. Vypadal, jako by se plně ovládal, ale zvláštním způsobem.

Velmi přesně se podobal hercům v groteskách, kteří zůstanou stát v obdélníku dveří, dostanou ránu pendrekem do hlavy a stojí ještě pěknou chvíli s prázdným pohledem, než klesnou.

„Pane komisaři…,“ začal s určitou potíží při vyslovování.

„Vstupte a zavřete dveře!“

„Pane komisaři…“

Maigret pochopil, že muž není opilý, ale má pořádnou kocovinu. Držel se zpříma jen zázrakem. Sebemenší pohyb způsobil zakymácení, jeho obličej se křivil bolestí a jeho ruce mechanicky hledaly oporu u stolu.

„Posaďte se!“

Udělal znamení, že ne. Kdyby se posadil, bezpochyby by upadl do komatózního spánku.

„Pane komisaři, jsem darebák.“

Zatímco mluvil, jeho chvějící se ruka prohledávala kapsy u saka a položila na stůl zmačkané bankovky, bankovky americké banky, na které se Maigret s překvapením díval.

„Je to pět set dolarů.“

„Nerozumím.“

„Pět silných krásných stodolarovek. Jsou nové. Nejsou to falešné peníze, nebojte se. Poprvé ve svém životě mám pět set dolarů najednou. Chápete to? Pět set dolarů najednou v mé kapse.“

Číšník vstoupil s tácem a na něm káva, vejce na slanině i zavařenina a Dexterovi, který měl vždycky hlad a toužil po pěti dolarech najednou, aby chorobný hlad ukojil, tomuto Dexterovi bylo najednou špatně při vůni opečených vajec na slanině, při pohledu na věci k jídlu. Otočil hlavu, jako by byl připraven zvracet.

„Nechcete se něčeho napít?“

„Vody.“

Vypil dvě, tři, čtyři sklenice naráz, aniž nabíral dech.

„Odpusťte mi. Ihned půjdu spát, ale napřed bylo třeba, abych vás navštívil.“

Kapky potu se mu perlily na bledém čele a držel se stolu, což nezabraňovalo balancování v nedobrovolném pohybu.

„Řekněte kapitánu O’Brienovi, který mne vždy považoval za čestného člověka a který mne vám doporučil, že Dexter je darebák.“

Postrčil bankovky blíže k Maigretovi.

„Vezměte si je! Dělejte, co chcete! Nepatří mi… Tuto noc… tuto noc…“

Vypadal, že sebere všechen svůj elán, aby překročil nesnadný úsek.

„…tuto noc jsem vás zradil za pět set dolarů.“

Telefon.

„Haló! Jak? Jste dole? Pojďte nahoru, poručíku. Nejsem sám, ale to nevadí.“

A klaun se zeptal s hořkým úsměvem: „Policie?“

„Nebojte se, můžete hovořit před poručíkem Lewisem. Je to O’Brienův přítel.“

„Udělá se mnou, co bude chtít. Je mi to jedno. Jenom bych si přál, aby to šlo rychle.“

Kýval se na svých nohách.

„Vstupte, poručíku. Jsem šťasten, že se s vámi mohu seznámit. Znáte Dextera? Nezáleží na tom, O’Brien ho zná. Myslím, že mi chce říct nějaké zajímavé věci. Posaďte se laskavě do tohoto křesla, zatímco on bude mluvit a já budu snídat.“

Pokoj byl díky slunci téměř veselý. Šikmo ho prosvěcovalo a zviditelňovalo hemžení zlatého prachu. Přesto se ptal Maigret sám sebe, zda učinil dobře, když připustil poručíkovu asistenci při rozhovoru; O’Brien mu nelhal, když včera říkal, že je to člověk tak rozdílný, jak jen je to možné.

„Těší mě, že jsem se s vámi seznámil, komisaři.“

Řekl to bez úsměvu. Bylo cítit, že je ve službě zvyklý poroučet. Šel se posadit do křesla, zkřížil nohy, zapálil si cigaretu, a než stačil Dexter otevřít pusu, vytáhl z kapsy tužku a notes. Byl střední postavy, spíše podprostředně tělnatý, s obličejem intelektuála, například profesora, s dlouhým nosem a brýlemi se silnými skly.

„Můžete si zapsat moji výpověď, jestli je to nutné…“ prohlásil Dexter, jako by byl už předem odsouzen k smrti.

A poručík nehnul ani brvou, díval se dokonale chladně, s tužkou ve vzduchu.

„Bylo asi jedenáct hodin večer. Už nevím. Možná kolem půlnoci. V City Hal . Ale nebyl jsem opilý. Přísahám, že jsem nebyl opilý, a můžete mi věřit.

Dva muži se opřeli o pult vedle mě a já jsem ihned pochopil, že to není náhodou, ale že mě vyhledali. To jsou věci, které se cítí. Měl jsem tušení, že patří k bandě.“

„Jaké bandě?“

„Jsem velmi unaven. Budu-li každou chvíli přerušován…“

Maigret se musel nad smaženými vejci usmát.

„Nabízeli mi pití a já věděl, že je to proto, aby ze mne všechno vytáhli. Vidíte, že se nepokouším lhát, ani nehledám pro sebe omluvu. Věděl jsem také, že budu-li pít, budu ztracen, a přece jsem přijal skotskou čtyřikrát nebo pětkrát, nevím to už jistě.

Říkali mi Ronalde, ačkoliv jsem jim neřekl své jméno.

Zavedli mě do jiného baru. Potom do dalšího, ale tentokrát autem. A tam v tom baru jsme šli všichni tři do biliárového salonku, kde nikdo nebyl.

Ptal jsem se, jestli mě chtějí zabít.

,Sedni si, Ronalde,‘ řekl mi ten větší a zavřel dveře na klič. ,Ty jsi jenom ubohý kus blba, viď? Tys byl celý život ubohý blbec… A nemohl jsi nikdy udělat nic pořádného, protože ti vždycky chyběl kapitál do začátku.‘

Vy víte, pane komisaři, jaký jsem, když piju. Dokonce jsem vám to sám řekl. Nikdo by mě nikdy neměl nechat pít.

Viděl jsem sebe jako malého kluka. Viděl jsem sebe ve všech etapách svého života, vždycky ubožák honící se za několika dolary. Tak jsem se dal do pláče.“

Jaké poznámky si mohl dělat poručík Lewis? Protože občas si psal slovo nebo dvě do svého notesu a byl tak vážný, jako by vyslýchal toho nejnebezpečnějšího kriminálníka.

„Pak ten větší vytáhl z kapsy bankovky, krásné, nové bankovky, stodolarovky. Byl tam stůl s láhví whisky a láhví sodovky. Nevím, kdo tu láhev přinesl, protože si nevzpomínám, že bych viděl vstupovat číšníka.

,Pij, blbče!‘ řekl mi.

A já jsem pil. Potom odpočítal před mýma očima bankovky, zmačkal je, a nacpal mi je do kapsy mého saka.

,Vidíš, že jsme k tobě milí. Mohli bychom tě dostat jinak, nahnat ti pořádně strach, protože ty jsi posera. Ale my, chudáci jako ty, my ti radši zaplatíme. Rozumíš? A nyní ke stolu! Řekneš nám všecko, co víš. Všechno. Rozumíš?‘

Klaun se díval na komisaře bledýma očima a zřetelně vyslovil:

„A já to všechno řekl.“

„Řekl co?“

„Celou pravdu.“

„Jakou pravdu?“

„Že vy všechno víte.“

Komisař ještě nepochopil a se staženým obočím si zapálil dýmku a přemýšlel. Ve skutečnosti přemýšlel o tom, má-li se smát, nebo vzít vážně toho usouženého klauna s největší kocovinou, jakou kdy v životě viděl.

„Že vím co?“

„Především pravdu o J a J.“

„Hrome, ale jakou pravdu?“

Ten ubožák se na něj díval se zděšením, jako by se ptal, proč před ním náhle Maigret dělá tajnosti.

„Že Joseph, ten s klarinetem, byl manželem nebo milencem Jessie. Vy to dobře víte.“

„Opravdu?“

„A že měli dítě.“

„Prosím?“

„Jose Mac Gil a. Ostatně o tom svědčí křestní jméno Jos. I data souhlasí. Sám jsem vás viděl počítat. Maura, tedy Little John, byl také zamilovaný a byl žárlivý. Zabil Josepha. Možná, že potom zabil i Jessi . Ledaže by zemřela zármutkem.“

Komisař se nyní díval na svého klauna s překvapením. Co ho nejvíce udivovalo, bylo, že viděl poručíka Lewise, jak si horečně dělá poznámky.

„Když později Little John vydělal peníze, měl výčitky a začal se zabývat dítětem, ale aniž by se šel na něj podívat. Naopak. Poslal ho do Kanady v péči jisté paní Mac Gil ové. A chlapec, který přijal jméno staré Skotky, ignoroval jméno toho, kdo ho živil.“

„Pokračuj,“ povzdechl si Maigret rezignovaně a poprvé Dexterovi tykal.

„Vy to víte lépe nežli já. Všechno jsem tedy vyprávěl. Bylo třeba si vysloužit těch pět set dolarů, chápete? Protože jsem měl přece jenom nějakou čest.

Little John se také oženil. Každopádně měl dítě, které nechával vzdělávat v Evropě. Paní Mac Gil ová je mrtvá. Nebo od ní Jos odešel, ale to jste mi neříkal. Jenomže tu noc jsem dělal, jako byste si tím byl jistý.

Pokračovali a dávali mi velké sklenice whisky. Já jsem se tolik styděl, věřte mi, že jsem raději už chtěl být u konce.

Ve 169. ulici byl krejčí, který o všem věděl a který možná byl přítomen u zločinu. Jos Mac Gil se s ním sešel, nevím jak, bezpochyby náhodou. A tak se dozvěděl pravdu o Little Johnovi.“

Nyní Maigret začal blaženě kouřit svou dýmku jako člověk, kterému dítě vypráví příjemnou historku.

„Pokračuj!“

„Mac Gil se spojil s pochybnými týpky, s těmi z dnešní noci. A oni se rozhodli společně Little Johna vydírat.

A Little John měl strach.

Když se dozvěděli, že jeho syn přijíždí z Evropy, chtěli ještě více a unesli Jeana Mauru při příjezdu lodě. Nemohl jsem jim říct, jak se Jean Maura znovu objevil v Saint Regisu. Možná, že Little John vysolil velkou částku peněz. Možná, protože není hloupý, objevil místo, kde mladého muže hlídali. Ujistil jsem je, že vy byste měl všechno vědět.“

„A že je nechám zatknout?“ zeptal se Maigret a zdvihl se.

„Už si nevzpomínám. Myslím, že ano. Ale že vy nevíte jistě, že to byli oni.“

„Kdo oni?“

„Ti, kteří mi dali pět set dolarů.“

„Kdo oni a co udělali?“

„Že zabili starého Angelina vozem. Protože Mac Gil se dozvěděl, že to chcete odhalit. Tak. A teď mne můžete zatknout.“

Maigret musel odvrátit hlavu, aby skryl úsměv, zatímco poručík zůstal vážný jako papež.

„Co odpověděli?“

„Strčili mě do auta. Myslel jsem, že mě chtějí na nějakém opuštěném místě zabít. To by jim umožnilo vzít si zpět těch pět set dolarů. Ale oni mne vyložili zase naproti City Hal a řekli mi…“

„Co řekli?“

„Jdi spát, blbče! Co chcete nyní dělat?“

„Říct vám stejnou věc.“

„Jak?“

„Říkám vám: Jděte spát! To je všechno.“

„Předpokládám, že se již nemám vracet?“

„Naopak.“

„Vy mě ještě potřebujete?“

„Může být.“

„Protože v tom případě…“

Zašilhal k pěti stům dolarům a vzdychl:

„Nenechal jsem si ani cent. Nemohl bych si zaplatit ani podzemní dráhu, abych se vrátil domů. Dnes od vás nežádám pět dolarů jako obvykle, ale dolar. Nyní, když jsem darebák…“

„Co si o tom myslíte, poručíku?“

Místo toho, aby se rozesmál, jak to měl chuť udělat Maigret, O’Brienův kolega vážně rozjímal nad svými poznámkami a řekl: „To není Mac Gil , kdo nechal unést Jeana Mauru.“

„Přisámbůh!“

„Vy to víte?“

„Jsem o tom přesvědčen.“

„My máme jistotu.“

A vypadal, jako kdyby získal bod, dělaje rozlišení mezi americkou jistotou a francouzským přesvědčením.

„Mladý Maura byl odveden osobou, která mu předala dopis jeho otce.“

„Já vím.“

„Ale my také víme, kam toho mladého muže odvedl. Do vilky v Connecticutu, která patří Maurovi, ale kam již několik let nevkročil.“

„To je docela možné.“

„To je jisté. Máme o tom důkazy.“

„A byl to jeho otec, který ho opět nechal přivézt k sobě do Saint Regisu.“

„Jak to víte?“

„Hádám.“

„My nehádáme. Táž osoba přišla vyhledat mladého Jeana Mauru o dva dny později.“

„Což znamená,“ mumlal si Maigret, spokojeně popotahuje ze své dýmky, „že měl důvod nechat ty dva dny mladého muže mimo oběh.“

Poručík se na něj díval s komickým překvapením.

„Mohlo by se stavět na shodě okolností,“ pokračoval komisař. „Na tom, že se mladý muž objevil až po smrti starého Angelina.“

„A vy z toho dedukujete?“

„Nic. Váš kolega O’ Brien vám řekne, že nikdy nedělám dedukce. Dodá dokonce s určitou zlomyslností, že ani nikdy nemyslím. Vy myslíte?“

Maigret se ptal, zda nezašel příliš daleko, ale Lewis po chvilce přemýšlení odpověděl:

„Někdy. Když mám po ruce dostatečné údaje.“

„V této chvíli ještě není třeba přemýšlet.“

„Jaký je váš názor na povídání Ronalda Dextera? Je to Dexter, není-liž pravda?“

„Nemám ještě názor. Ohromně mě to pobavilo.“

„Ale je přesný a data se shodují.“

„O tom jsem přesvědčen. Shodují se také s odjezdem Maury do Evropy.“

„Co tím chcete říct?“

„Že Jos Mac Gil se narodil měsíc před návratem Little Johna z Bayonnu. A na druhou stranu, že se narodil osm a půl měsíce po jeho odjezdu.“

„Takže?“

„Takže to mohl být stejně dobře syn jednoho jako druhého. Můžeme si vybrat, jak vidíte. Je to velmi praktické.“

Maigret tím nic nedokazoval. Scéna klauna s kocovinou ho pobavila a chování suchara poručíka Lewise bylo dobré, jen aby podporovalo tento stav jeho ducha.

„Dal jsem příkazy vyhledat všechna úmrtí v této době, která by se mohla vztahovat k Josephu Daumaleovi a Jessi .“

A Maigret zuřivě:

„Za předpokladu, že jsou mrtví.“

„Kde by byli?“

„Kde je nějakých tři sta nájemníků, kteří bydleli ve stejném domě ve 169. ulici?“

„Kdyby byl Joseph Daumale živý…“

„Ano?“

„Pravděpodobně by se zabýval svým synem.“

„Za předpokladu, že se jedná o jeho syna.“

„Našel by se ve stopách Little Johna.“

„Proč? Cožpak lidé, kteří spolu začínali a dělali spolu hudební číslo v kabaretech, jsou spolu svázáni na celý život?“

„A Jessie?“

„Všimněte si, že si nemyslím, že není mrtvá, ani že Daumale není mrtev. Ale jeden může docela dobře natáhnout brka v Paříži nebo Carpentrasu a druhá se může nacházet v útulku pro staré ženy. A opak je také možný.“

„Zdá se mi, komisaři, že to nemyslíte vážně.“

„Stěží.“

„Sledujte mé úvahy.“

„Protože jste uvažoval?“

„Celou noc. My máme na začátku před dvaceti osmi lety tři osoby.“

„Tři J.“

„Jak?“

„Říkám: tři J. Tak je nazýváme.“

„Kdo my?“

„Jasnovidka a bývalý cirkusák.“

„K tomu: Nechal jsem je hlídat, jak jste si přál. Dosud se nic nepřihodilo.“

„A patrně se také nic nestane, nyní, když klaun podle svého vyjádření zradil. Byli jsme u tři J…

Joachim, Joseph a Jessie. Jsou tu, jak říkáte, tři osoby a čtvrtá, která se zaživa jmenovala Angelino Giacomi.“

„Přesně.“

Začal si znovu dělat poznámky. Byla to mánie.

„A dnes…“

„A dnes,“ pospíšil si zasáhnout Američan, „dnes se znovu nacházíme před třemi osobami.“

„Ale ty nejsou stejné. Nejprve Joachim, který se postupem času stal Little Johnem, Mac Gil a další mladý muž, který je nepopiratelně synem Maury. Čtvrtá osoba, Angelino, existoval ještě před dvěma dny, ale bezpochyby pro zjednodušení problému byl zabit.“

„Pro zjednodušení problému?“

„Promiňte mi… Tři osoby před osmadvaceti lety a tři osoby dnes. Jinak řečeno, ti dva, kteří patřili do bývalého družstva, byli nahrazeni.“

„A Maura vypadá, jako by žil pod terorem svého tak řečeného sekretáře Mac Gil a.“

„Myslíte?“

„Kapitán O’Brien mi sdělil, že je to také vaše přesvědčení.“

„Myslím, že jsem se mu svěřil, že Mac Gil byl plný sebedůvěry a často si bral slovo místo svého šéfa.“

„To je jedno a totéž.“

„Ne tak docela.“

„Věřil jsem, když jsem dopoledne přišel, že mi řeknete se vší upřímností, co si myslíte o této aféře. Kapitán se mi svěřil…“

„Mluvil ještě o mých dojmech?“

„Ne. Ale o svých. Svěřil mi své přesvědčení, že máte nějakou myšlenku, která by mohla být dobrá. Doufal jsem, že konfrontací vašich a mých názorů…“

„Bychom se dostali k řešení? Slyšel jste mého dvorního klauna.“

„Vy myslíte všechno, co říkal?“

„Ale vůbec ne.“

„Myslíte, že se mýlil?“

„Vyprávěl krásný román, který je skoro románem lásky… V tuhle hodinu Little John, Mac Gil a možná ještě někteří další musí být rozrušeni.“

„Mám o tom důkaz.“

„Můžete mi ho dát?“

„Dnes ráno zajistil Mac Gil kabinu první třídy na parníku, který odplouvá ve čtyři hodiny do Francie. Na jméno Jean Maura.“

„To je dost přirozené, nemyslíte? Ten mladý muž, který uprostřed studií opustí náhle Paříž a univerzitu, aby přikvačil do New Yorku, kde jeho otec myslí, že zde nemá co dělat. Pošlou ho tedy tam, odkud přišel.“

„To je jenom názor.“

„Vidíte, můj drahý poručíku, já plně chápu vaše zklamání. Oni vám neprávem opakovali, že jsem inteligentní člověk, který během své kariéry rozluštil určitý počet kriminálních problémů. Můj přítel O’Brien, který rád pěstuje ironii, musel trochu přehánět. Protože přímo: nejsem inteligentní.“

Bylo legrační vidět policistu uraženého, jako by se mu Maigret vysmíval, ale ten nebyl nikdy tak upřímný.

„Secundo: nepokouším se nikdy si udělat představu o nějaké události, dokud neskončí. Jste ženatý?“

„Ale ano.“

Lewis byl zmaten touto nečekanou otázkou.

„Bezpochyby už léta. A jsem si jistý, že jste přesvědčen, že vaše žena vám často nerozumí.“

„To se skutečně stává.“

„A na druhé straně vaše žena má stejné přesvědčení o vás. Přesto žijete spolu, trávíte společně večery, spíte ve stejné posteli, děláte děti. Před čtrnácti dny jsem nikdy neslyšel mluvit o Jeanu Maurovi ani Little Johnovi. Před čtyřmi dny jsem dokonce nevěděl o existenci Jose Mac Gil a a teprve včera mi u starého bezvládného pána řekla jasnovidka o nějaké Jessi . A vy byste chtěl, abych měl přesný názor na každého z nich?

Plavu, poručíku. Bezpochyby plaveme oba. Jenomže vy plavete proti proudu, chcete plavat v určitém směru, zatímco já se nechávám unášet proudem a jenom se tu a tam se pověsím na nějakou větev, kterou míjím.

Čekám na telegramy z Francie. O’Brien vám o nich asi říkal. Čekám také jako vy na výsledky pátrání, které vaši muži podnikli ve věci úmrtí, povolení k sňatku a tak dále. A čekaje, nic nevím.

V kolik hodin odplouvá ten parník do Francie?“

„Vy se chcete také nalodit?“

„Ani v nejmenším, ačkoliv by to asi bylo to nejmoudřejší. Je krásně. Je to můj první slunečný den v New Yorku. To mě nutí si vyjít na procházku a asistovat při odjezdu Jeana Maury a nemrzel by mne stisk ruky toho chlapce, se kterým jsem podnikl roztomilou plavbu.“

Zdvihl se, hledal svůj klobouk a převlečník a zklamaný policista zavíral nerad svůj zápisník a strkal ho do kapsy.

„Půjdeme na aperitiv?“

„Nezlobte se, že odmítnu, ale nikdy nepiji alkohol.“

Malý plamínek v Maigretových očích. Málem by řekl, ale včas se zarazil:

– Na to bych přísahal.

Vida! Můj Sicilan již není na stráži. Musí si myslet, když nyní Dexter dostal také svůj podíl, že už není třeba hlídat mé odchody a příchody.

„Mám tady svůj vůz, komisaři… Mám vás někam zavézt?“

„Ne, děkuji.“

Měl chuť kráčet. Došel na Broadway a do nějaké ulice, kde doufal, že nalezne Donkey Bar. Již myslel, že se zmýlil, ale konečně rozpoznal fasádu a vstoupil do sálu, v tuto hodinu téměř prázdného.

Na konci pultu, přece, byl novinář se zažloutlými zuby, na kterého se Mac Gil a detektiv-boxer obrátili ten první den, a psal nějaký článek, usrkávaje dvojitou whisky. Zdvihl hlavu, poznal Maigreta, udělal nepěknou grimasu a nakonec ho kývnutím hlavy pozdravil.

„Pivo!“ objednal si Maigret, protože ve vzduchu již bylo cítit jaro a to u něj vyvolávalo žízeň. Ochutnal ho jako pokojný člověk, který má za sebou dlouhé hodiny toulek.