Maigret v New Yorku

VIII.

Ještě před rokem se o Maigretovi na Zlatnickém nábřeží v takových chvílích říkalo: Už je to tady. Šéf je v transu.

A neuctivý Torrence, ten, který nejméně pečoval o Maigretův kult, říkal neomaleně: Šéf se v tom koupe.

V transu nebo se v tom koupe byl v každém případě stav, který Maigretovi spolupracovníci viděli přicházet s ulehčením. Snažili se ho předvídat z malých předběžných znamení, ještě před Maigretovou chvílí, předtím, než krize vypukne.

Co by si asi nějaký Lewis myslel o chování svého francouzského kolegy během hodin, které budou následovat? Nepochopil by, to bylo osudové, a asi by se na něj díval s určitou útrpností. Byl by sám kapitán O’Brien, s jemnou ironií pod těžkým zevnějškem, schopen sledovat komisaře až tam?

Odehrálo se to dosti zvláštním způsobem. Maigret neměl nikdy chuť dělat nějaké analýzy, a přece ho nakonec slyšeli vyprávět případ s nesčetnými detaily.

Během dnů a někdy i týdnů se brodil případem, dělal, co měl dělat, nic víc, dával příkazy, informoval se o těch i oněch věcech s výrazem, jako by se jen uboze zajímal o pátrání, a někdy, jako by se o ně nezajímal vůbec.

Trvalo to, dokud se problém v průběhu času jevil jen jako problém teoretický. Ten muž byl zabit za určitých okolností. Ten nebo onen jsou podezřelí.

Ti lidé ho v podstatě nezajímali. Nezajímali ho ještě.

Potom náhle, zpravidla ve chvíli, kdy to bylo nejméně očekáváno, když se zdálo, že jej odrazuje složitost jeho úkolu, došlo k uvolnění.

Kdo to tvrdil, že v této chvíli ztěžkl? Nebyl to bývalý policejní ředitel, který ho léta viděl pracovat?

Byl to jen vtip, ale blížil se pravdě. Maigret najednou vypadal silněji a jako by víc vážil. Měl jiný způsob, jak tiskl dýmku mezi zuby, kouřil ji malými a velmi krátkými tahy, díval se kolem sebe skoro potměšile, ačkoliv ve skutečnosti byl zcela zaujat svou vnitřní aktivitou. V úhrnu to značilo, že osoby dramatu k němu přicházely, procházely jím a přestaly být jenom figurkami na šachovnici, loutkami, a staly se lidmi.

A těm lidem se Maigret dostával pod kůži. Byl tím jako posedlý. Cožpak nebyl schopen myslet, žít a trpět jako ti lidé?

Takový jedinec v určité chvíli svého života, za určitých podmínek, reaguje určitým způsobem a jednalo se pouze o to, proniknout k podstatě a ztotožnit se s ním. Jenomže to nebylo vědomé. Maigret si to někdy ani neuvědomoval. Věřil například, že je stále týmž Maigretem, zatímco zcela sám obědval u stolu. Jenže kdyby se podíval na.svůj obličej v zrcadle, byl by překvapen některými z grimas Little Johna. Mezi jiným tou, kterou měl bývalý houslista ve svém apartmá ve chvíli, kdy přecházeje z té ubohé místnůstky, která byla zařízená jako úkryt, se poprvé podíval pootevřenými dveřmi na komisaře.

Byl to strach? Nebo přijetí osudové nevyhnutelnosti?

Týž Little John, kráčející k oknu v těžkých chvílích, roztahující závěs nervózní rukou, dívající se kolem ve chvíli, kdy Mac Gil přebíral automaticky řízení operací. Nestačilo se rozhodnout: Little John je takový nebo onaký.