Příliš tlustý dobrodruh (Miloslav Švandrlík)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Celá e-kniha Příliš tlustý dobrodruh ke stažení v ePUB, PDF a MOBI


29. NELÍTOSTNĚ OPEROVÁN

 

Bylo mi jako člověku, který vstoupil do rašeliniště a nyní se propadá do hlubin. Nikdo mi nepopřál sluchu, všichni mě jen nesmyslně obviňovali. Nebyl jsem Švandrlík, ale Kozičkin. Dokonce Ivan Ivanovic. Až jsem z toho dostal žlučníkový záchvat. Snad v tom hrála roli i předchozí špatná životospráva, ale to není podstatné. Válel jsem se po zemi a kvičel jako vylekaný vepřík. Strážné to asi po dvou hodinách začalo silně znervózňovat. Nakonec ve svém vlastním zájmu zavolali léčitele, který bydlel v sousedství. Byl to chlap a nenáviděl Rusy.

„Jediný slušný Rus byl Dostojevskij,“ řekl, když mě spatní, „ale to mám z druhé ruky, takže tomu nemusím věřit. Vy, Kozičkine, moc sympaticky nevypadáte. Řekli mi, že jste zločinec a my, léčitelé, jsme neskládali Hippokratovu přísahu. Mohu vás tedy dost nepříjemně překvapit.“

Normálně by mě to dost vyděsilo, ale můj stav žádné další emoce nepřipouštěl. „Dělej, co umíš, lapiduchu,“ zavrčel jsem namáhavě, „letěl jsem si upevnit zdraví, ale teď mě Filipíny mohou být ukradený! Je to nejhnusnější zem, jakou jsem kdy navštívil!“

To jsem přehnal, ale naštěstí jen v jazyce českém. Léčitel nerozuměl ani slovo a tak se jeho pochopitelný hněv nezvětšil. Ponuře, ba přímo zavile, se pustil do plnění svých povinností. Položil si mě naznak, cosi zamumlal a vyhrnul si rukávy.

„To mě to ani neumrtvíte?“ za vřeštěl jsem, „pokud nejste léčitelem první kategorie, nemám k vám důvěru! Kdybyste se alespoň modlil!“

„Držte hubu, Kozičkine,“ poradil mě a zlověstně se přitom ušklíbl, „a pamatujte si, že o vaší důvěru ani trochu nestojím. Vůbec bych se nedivil, kdybych z vašeho břicha vytahal igelitové sáčky, naplněné heroinem!“

„Já ano,“ vydechl jsem, „spíše si myslím, že ze mne vytaháte ořechové těsto!“

Ani se nepodivil. Jako by takové věci tahal lidem z břicha zcela běžně. Soustředil se a pak se na mne zuřivě vrhnul. Strčil do mne ruce téměř současně a hmatal ve mně, jako slepec v ošatce brambor. Prožíval jsem okamžiky bolestné hrůzy. Cítil jsem, že si pohrává mými orgány, jako by chtěl v mém těle způsobit naprostý zmatek. Konečně obě ruce, patřičně zakrvácené, opět vytáhl. V jedné hrsti třímal žlučník plný kamínků, v druhé slepé střevo. Ačkoliv se mi v této chvíli znatelně ulevilo, omdlel jsem jako špalek.

„Nic nevydržíš, Kozičkine,“ slyšel jsem, jakoby ze sna, „ještě se ti podívám na střeva.“

Nezmohl jsem se na protest a on opět začal úřadovat. Jeho mumlání mi silně šlo na nervy, ale netroufal jsem si ho okřiknout. Také čvachtání střev pod jeho rukama mi nedělalo dobře. Tím spíš, že kruté bolesti dávno polevily.

Konečně vytáhl zkrvavené pařáty, ale nic v nich netřímal.

„Chtěl jsem vám zkrátit střeva o pět až šest metrů,“ svěřoval se, „protože by jimi potrava mnohem rychleji prolétla a vy byste tolik netloustl. Jenomže bych se dopustil morálního přestupku. Zkracovat střeva smějí na Filipínách jen opravdoví léčitelé.“

Zacloumala mnou náhlá zimnice. „Počkat,“ vykřikl jsem, „chcete tím naznačit, že jste pouhý laik bez léčitelského oprávnění? Kde jste, člověče, sebral tu neobyčejnou drzost hrabat se mi ve vnitřnostech? Jak jste si mohl dovolit odebrat mi žlučník a slepé střevo?“

Mé námitky se ho nijak nedotkly. „Milý Kozičkine,“ usmál se sebevědomě, „Jsem vrátným u léčitele Holanda. Ten vám klidně vymění srdce nebo slezinu a stačí mu na to jedna ruka. Je to velká léčitelská osobnost, jakou by si nikdo netroufl obtěžovat kvůli nějakému pašerákovi drog. Ale jak jste jistě slyšel, operaci žlučníku nebo slepého střeva svede ve špitále každý vrátný. Takže mám pro váš případ tu nejlepší kvalifikaci!“

 

Informace

  • 8. 2. 2024