27. PEREZ SI ODSKOČIL
O několik hodin později jsem seděl v Perezově autě.
„Tady vidíte,“ řekl mi s úsměvem, „že člověk svému osudu neujde. My dva jsme si souzeni a vy jste byl od počátku vesmíru projektován jako má oběť. Je mi vás tak trochu líto, ale nemohu překročit svůj vlastní stín. To jistě chápete.“
„Chápu,“ přikývl jsem. „Vezete mě opět mezi své hady?“
„Hady mám v Brazílii, v Argentině a v Kolumbii,“ řekl, „tady se specializuji na aligátoří kůže. Mám rozsáhlou líheň těchto pozoruhodných ještěrů asi sto kilometrů odtud.“
„A co zamýšlíte se mnou?“ zeptal jsem se. „Jak hodláte využít mých zlatých českých rukou?“
„Vy jste nebezpečný člověk, seňore Švandrlíku,“ mlaskl, „ačkoliv tak vůbec nevypadáte. V Brazílii jste mi zkomplikoval četné obchody, a kdoví, co byste podnikl tady. Už ta rafinovanost vydávat se za tapíra! Pozoruhodné! Proto jsem nucen se zachovat tak, jak onen římský boháč, který si na trhu koupil otroka. Doma jej usmrtil a jeho masem krmil v akváriu zlaté rybičky.“
„Vy máte rybičky?“ podivil jsem se.
„Nesmíte to brát doslova,“ usmál se. „Víte přece, kam jedeme. Nakrmím vámi své aligátory.“
Pokračovali jsme v cestě krajinou, ve které hrály prim kaktusy a pískové závěje. Bylo světlo téměř jako ve dne, zásluhou měsíce v úplňku, Jižního kříže i četné konkurence jiných souhvězdí, jejichž jména jsem neovládal. Noc jako stvořená k prozpěvování při kytarách, banjech a podobných strunných nástrojích.
Jeli jsme tiše, neboť jsem se nezmohl na další dotaz a Perez byl zcela zaujat řízením. Náhle, proti očekávání, zastavil.
„Musím si odskočit,“ omluvil se, „a bude dobře, když se nepokusíte utéct. Snad chápete, že vzhledem ke svým rozměrům nemáte šanci.“
Vystoupil z vozu a učinil několik kroků k pahýlu jakéhosi stromu, který se stal zřejmě obětí větrné smrště. Nyní působil dost strašidelně a Perez měl toto hrůzostrašné vzezření respektovat. To, co se pak stalo, mohl přičíst pouze na vrub své malé vnímavosti k smrtelnému nebezpečí.
Sotva totiž přistoupil k pahýlu, ozval se příšerný hukot a vzápětí se z dutiny vyrojily tisíce malých ďáblů. Perez vykřikl a zašermoval rukama, ale na víc se nezmohl. Divoké brazilské včely ho napadaly ze všech stran.
„Tak vida!“ řekl jsem si a přibouchl dvířka u vozu, „ta pohroma se nám utěšeně šíří!“ Před několika lety uletělo v Brazílii včelařům několik rojů včel, zkřížených s divokou a mimořádně útočnou včelou africkou. Kříženci se měli k světu a šířili hrůzu po celé Brazílii. Napadali lidi i dobytek. Dařilo se jim skvěle a množili se. Postupovali k severu a nyní se už tedy dostali až do Mexika.
Sledoval jsem Pereze, svádějícího marný boj s početnou přesilou. Ječel, válel se po zemi a sem tam vykopl nohou. Pak zemdléval a jeho hlas se měnil v pouhé chrčení. Posléze znehybněl a zcela umlkl. Byl mrtev.
Včely ještě chvíli bzučely a zlostně kroužily kolem vetřelcovy mrtvoly. Potom se vrátily do dutiny pahýlu. Chvíli jsem vyčkával. Pro jistotu dvě až tři hodiny. Teprve pak jsem se opatrně plížil k Perezovi, abych se zmocnil jeho klíčů od motoru. Při té příležitosti jsem si vzal i jeho peněženku. Ani jsem si v tom okamžiku neuvědomoval, že jsem to dotáhl na olupovače mrtvol.
Nasedl jsem zpět do vozu, otočil jej a zamířil k milionářskému hnízdu.
