10. ODSOUZEN K SMRTI
Indiáni se teď zabývali takřka výhradně sušením ryb. Předpokládali, že se řeka brzy vyleje z koryta a zničí jejich vesnici a zazené je na dva až tři týdny hluboko do pralesa. Tam přijde sušená rybička náramně k chuti – o tom se již mnohokrát přesvědčili.
„Musíme dávat bedlivý pozor,“ říkala mi Růžový Lotos, „a být rychlejší než voda. S ní se totiž rozlejí i pirany a s těmi není dobré dostat se do styku!“
Nijak zvlášť jsem se na povodeň netěšil, ale na druhé straně se jí ani neobával. Začínal jsem být, povážlivě netečný. To mě znepokojovalo víc, než možné nebezpečí. Ne snad proto, že by bylo špatné být flegmatikem. Již od dětství však netečnost předcházela nějakou chorobu. Tak tomu bylo i nyní.
Jednoho teplého rána, kdy komáři bodali ještě intenzivněji, než obvykle, jsem se prudce rozkýchal.
„Co to znamená?“ vykřikla Růžový Lotos nečekaně nervózním hlasem. „Jsi snad nemocen?“
„Nestojí to za řeč,“ kýchnul jsem znova. „Je to docela obyčejná rýma. Mívám ji celkem pravidelně, dvakrát do roka.“
Mou manželku to však neuspokojilo. Naopak. Začala pronikavě vřískat. „Tlustý běloch má rýmu! Tlustý běloch má rýmu!“
Vůbec jsem ten poplach nechápal. Tím spíše, že Šišomušové vylézali ze svých chatrčí a tvářili se hrozivě. Obstoupili nás a hrozivě mumlali.
„Budu ti překládat, co říkají,“ děla zachmuřeně Růžový Lotos, ale obávám se, že tě jejich názory příliš nepotěší. Všichni jsou totiž toho mínění, že musíš co nejrychleji umřít!“
„Umřít?“ vykulil jsem oči, „a proč?“
„Rýma je běžnou chorobou pro bělocha,“ řekla, „ale zhoubnou pro Indiána. Zejména Šišomušům chybí v těle protilátky a průběh nemoci je docela jednoznačný. Všechny jsi nás smrtelně ohrozil, a tak nám zbývá jediné: pokusíme se usmířit pralesní běsy a démony tím, že tě zbavíme života.“
„Pěkně děkuju,“ zahučel jsem. To jsou mi takle po ránu roztomilé vyhlídky.“
„Můžeš si vybrat způsob smrti,“ řekla má žena, aniž by uronila jedinou slzu. „Jestli ti to vyhovuje, umučíme tě u mučednického kůlu a tvůj skalp zahrabeme pod vysoký cypřiš.“
„To se mi nelíbí,“ bránil jsem se. „Cožpak se hodí mučit nemocného člověka?“
„Tak ti dovolíme sníst na posezení dva kořeny blej. Budeš posedlý touhou přeletět řeku a ani si neuvědomíš, kdy jsi vlastně překročil hranice smrti.“
„Mám ještě nějakou možnost?“ zeptal jsem se. „Obvykle se nabízejí tři.“
„Přivážeme tě ke kládě,“ řekla Růžový Lotos, „a pustíme tě po proudu řeky. Zdánlivě to vypadá jako šance, ale nedej se mýlit. Až kláda nasákne vodou, začne se zvolna potápět a tebe budou hryzat pirany. Tahle pomalá smrt rozhodně nepatří k nejpříjemnějším, nehledě na to, že na dolním toku řeky je spousta aligátorů a ti tě rozhodně nepřehlédnou.“
„Musím říci,“ děl jsem důstojně, „že manželství s tebou nepokládám za šťastné.“
„Co se mne týče,“ zamyslela se, „nemohu se vyjádřit zcela jednoznačně. Zmocní-li se nás bacil rýmy, ukýchají se všichni Šišomušové k smrti. Pokud se nemoci vyhneme, budu na tebe dlouho a s láskou vzpomínat. Pro kterou smrt se rozhodneš?“
Třetí možnost se mi jevila jako nejpřijatelnější. V každém případě mi umožňovala prodloužit si život alespoň o několik hodin.
Tak jsem byl vypraven na dalekou cestu.
Šišomušové přivlekli k řece kmen mohutného stromu. Řekl bych, že to byla sekvoje, ale přísahat na to nemohu. Pak jsem se musel svléknout, aby mé tělo lákalo roje komárů, které ustavičně hledaly nad řekou vhodnou potravu. Několik Šišomušů mě přikurtovalo ke kmeni a další se chopili bidel, aby mě odstrčili daleko od břehu. Dva přitom uklouzli, spadli do vody a byli promptně sežráni piranami. Chápal jsem to jako jistou formu zadostiučinění. Vzápětí začali Šišomušové jásat a radostně ječet. Shledali totiž, že pralesní běsové jsou jim nakloněni, neboť dravý proud řeky neopovrhoval jejich darem.
„Sbohem, Růžový Lotose!“ vykřikl jsem naposled a vzápětí třikrát kýchl. „Odpouštím ti!“
„Já tobě rovněž!“ zavzlykala a zdálo se, že docela upřímně. „Protože tak krásného tlustého manžela už do smrti nesezenu…
