27. ALKOHOLIK, ZMÍTANÝ OCEÁNEM
Při pohledu na rakev do mne vjela téměř zázračná energie. Vběhl jsem na mělčinu a vytáhl svůj majetek na břeh a hezky daleko, aby mi ho oceán zase nevyrval.
„Ale co když v noci zase dojde opět k zhoršení počasí?“ zeptal jsem se znepokojeně, „nejlepší bude, když odpluji ihned! Jen co do rakve nanosím zásoby!“
Okamžitě jsem s tím začal, přičemž jsem si nepočínal příliš prozíravě. Bylo třeba si pečlivě vybrat, avšak má volba se ukázala povážlivě jednostranná. Opominul jsem ořechový chléb, přehlédl ořechové placky a vyhnul se i ořechové kaši. Zato jsem začal do rakve nosit ořechový likér, pálenku a pokud zbývalo místo i víno. Za chvíli byla truhla plná alkoholu, takže jsem měl co dělat, abych se do ní vměstnal. Vyplul jsem ve velice stísněných podmínkách.
Nálada však byla mimořádně dobrá. Až na to, že o sobě stále dávala vědět dosud nepřekonaná kocovina. Naštěstí, lék nebyl daleko. Můj dědeček, široko daleko uznávaný alkoholik, s oblibou říkával.“Čím sis žaludek pokazil, tím si ho musíš napravit,“ a v praxi to také dokazoval.
Proto jsem sáhl po baňce ořechového likéru a dlouze jsem se z ní napil. Dědeček měl absolutní pravdu. Kocovina zmizela a já jsem se cítil jako znovuzrozený. Po dalším doušku jsem se hlasitě rozesmál. Po třetím loknutí se mi zachtělo zpěvu. Začal jsem v paměti lovit námořnické písně, které jsem kdysi, ještě jako hubený hošík, zpíval ve vodáckém skautském oddílu. Prožíval jsem to tak silně, že jsem při zpěvu verše „Vládní škuner cestu naší zkřížil, vícekrát se k břehu nepřiblížil! málem vypadl z rakve. Otřáslo to se mnou natolik, že jsem prozíravě přešel k mírumilovnějšímu repertoáru. Zpíval jsem přibližně dvě hodiny a po dalším napití jsem znovu hluboce usnul. Dost možná, že jsem zpíval ze spaní, protože jsem se probudil s pocitem neuhasitelné žízně. To byl ovšem pouze první dojem.
Žízeň se dala uhasit poměrně snadno. Stačilo sáhnout po další dávce ořechového likéru a znovu mi bylo do zpěvu. Nikdy jsem si nemyslel, že je možné cítit se v rakvi tak znamenitě.
Prožíval jsem jedno z nejhezčích údobí svého života. Optimismus mnou doslova cloumal. Kdybych měl v rakvi garmošku, určitě bych si zazpíval i častušky. Zdálo se mi, že mám hlas vylepšený mořem a zpívám jako Italové.
Řadu dnů jsem pouze pil a spal. Pak mě to přece jen začalo zmáhat, ale nijak mě to nezarazilo. Únavu jsem zaplašoval dalším pitím, ba přímo chlastem. Stával se ze mě alkoholik, což se záhy plně projevilo a to tak, že se to nedalo oddiskutovat. Když jsem se rozverně vyklonil z rakve, naskytl se mi nezvyklý pohled. Kolem plavidla kroužili žraloci s krysími hlavami a chobotnice, vypadající jako pavouci. Přiznám se, že to se mnou silně zacloumalo.
„Delirium tremens!“ zaúpěl jsem, „jestli ty bestie vlezou ke mě do rakve, tak se smíchy neudržím. Co se dá proti tomu dělat? Což si zazpívat nějakou sokolskou píseň? Sokolové bývali borci a abstinenti! Hráz proti hnusnému alkoholu!“
Spustil jsem „Lví silou, vzletem sokolím“ a hned na to „Spějme dál za sokolským praporem.“ Zapůsobilo to. Žraloci s krysími hlavami zmizeli v hlubinách a chobotnice se rozplynuly. Oddechl jsem si a ze setrvačnosti jsem zapěl všechny sloky písně „Šestého července na strahovských hradbách.“
Delirium tremens bylo definitivně pryč. „Ale co teď?“ zabědoval jsem, „abstinovat nedokážu a když budu nasávat, objeví se přeludy znova! Cožpak není žádné rozumné a schůdné řešení?“
Samozřejmě se našlo. Uvědomil jsem si, že není nutné vyklánět se z rakve a šmejdit očima po vodě. Zaklapl jsem víko a natáhl se po baňce pálenky. Záhy mnou projelo příjemné teplo a já jsem se cítil v naprostém bezpečí.
