32. MILENEC NESMÍ ZKLAMAT!
Osudný večer se nelítostně blížil. Připravoval jsem se svědomitě, abych jako muž nezklamal, jako už v životě kolikrát. Prohlížel jsem si erotické časopisy, díval jsem se na nestydaté filmy na videu a četl rozličné prasečinky. Doufal jsem, že mě to trochu rozparádí, a já se na babu vrhnu jako Tarzan z rodu opů. Nesmím přece připustit, aby mě ta dáma se skleněným okem zmrskala nahajkou!
Snažil jsem se ze všech sil, ale úspěch se nedostavoval. Ačkoliv jsem byl vyspalý, najedený a psychicky nabuzený, obával jsem se konečného výsledku.
Když jsem pak překročil práh ložnice, doslova jsem se zapotácel. Spatřil jsem vyšňořené monstrum, které bylo nejméně tak tlusté, jako já. Zřejmě na sebe vylilo všechny voňavky světa a navěsilo na hrdlo a končetiny několik kilogramů drahokamů. Ačkoliv je možné, že to byla bižuterie. V této věci se nevyznám. Anna Pavlovna mi připomínala nablýskaného dinosaura a také se stejně hrozivě kolíbala.
Neměl jsem daleko k mdlobám, ale vědomí nebylo možno ztratit díky příšernému ataku voňavek. Dusil jsem se a v hrdle mi hrozivě bublalo.
„Ivane Ivanoviči!“ zavřeštělo bujně monstrum, „můj milovaný bengálský tygře! Můj sladký divochu a plašiteli mé lhostejnosti! Vrhni se na mě a rozsápej mě! Vznes se až k blankytné obloze, sokole jasný a znič mě svou pekelnou vášní! Zpleň mne bohatýre a rozezvuč ve mně andělské tóny! Proměň se v ohnivý vulkán a zapomeň na veškeré ohledy!“
Vyrážela svou touhu hlasem, který připomínal cosi mezi lodní sirénou a míchačkou na beton. Nepopírám, že mě to zaskočilo.
Stál jsem uprostřed ložnice jako Socha Svobody a rty se mi bázlivě chvěly. Takový atak vášně jsem přeci jen nečekal. Anna Pavlovna vzrušeně ječela a z jejího hrdla vycházely zvuky, připomínající nespoutanou vichřici.
„Ivane Ivanoviči,“ řičela a skleněné oko svítilo, jako reklama na erotické zboží. „Přibij mě k podlaze jako linoleum! Jestliže nejsi ve formě, pomohu ti! Dobře víš, co dokáže má kozačka nahajka!“ popadla obávaný předmět a zatočila jím nad hlavou.
Zachránit mě mohl jen vynikající milenecký výkon, ale na ten jsem neměl ani pomyšlení. Uvažoval jsem spíš o tom, že bych zalezl pod postel, kde by mě slabozraká divoška nemusela najít. Byla by to zoufalá akce, ale nic chytřejšího mě momentálně nenapadlo.
Ale pak se zčistajasna rozletěly dveře a do ložnice vtrhla další osoba ženského pohlaví. Také ona vydatně ječela a vrhla se na Annu Pavlovnu jako tygřice. Ačkoliv bylo v místnosti šero, zdálo se mi, že tu ženštinu odněkud znám. Někoho mi připomínala. Pak jsem nabyl jistoty. Byla to Sophia Barberro. Za léta, co jsme se neviděli, dost ztloustla, takže si nezadala s Annou Pavlovnou. Od dob, kdy se rozhodla udělat ze mne krmivo pro žraloky, také dost zošklivěla. Přesto mi její přítomnost byla milá. Rád jsem viděl, když Annu Pavlovnu povalila na záda a spolkla její skleněné oko. Baba po ní švihla nahajkou a shodila přitom klec s kanárem.
„Jdeme, Ivane Ivanoviči,“ vzala mě za ruku Sophia, „tento dům neskýtá bezpečí ani pro geroje vašeho typu!“
A táhla mě do bezpečí, o jehož kvalitách jsem si nemohl činit nejmenší iluze.
