Maigret a soudcův dům

4 / PŘED ZRAKY REPUBLIKY

Koneckonců si Maigret neměl na co stěžovat. Vše proběhlo dobře, ba výborně a pan Bourdeil eJaminet nakonec ráčil utrousit pár vlažných slov, která měla být blahopřáním. Maigret sám dal přednost radnici, neboť četnická stanice byla opravdu ponurá, čpěla starou kůží, zelňačkou a nemytými dětmi. Sál na radnici byl prostorný a stěny natřené běloskvoucím vápnem. V rohu visela vlajka, na krbu stála bysta Republiky a na zelené podložce na stole stoh matrik. Ti pánové přijeli dvěma vozy, nejdříve prokurátor, pan Bourdeil e-Jaminet, tak vysoký, až se zdálo, že nedohlédne na zem, a jeho zástupce, potom vyšetřující soudce, jehož jméno Maigret nepostřehl, zapisovatel, soudní lékař a poručík četnictva.

Z Luçonu už přijeli další četníci a nevěděli nic lepšího než zcela uzavřít ulici, takže se lidé shlukovali, i když o ničem nevěděli.

Tělo už bylo na dvoře. Soudní lékař požádal o svolení pracovat pod širým nebem. Přinesli skládací stůl z obyčejných prken, kterého se používalo při hostinách. Nakonec přijel silně rozrušený doktor Brénéol. Prokurátor byl jeho vzdálený příbuzný. Vyměnili si několik zdvořilostních vět a mluvili o závěti jakési sestřenice.

Všichni kouřili. Za prosklenými dveřmi byla slavnostní síň, v níž ještě visely papírové řetězy z posledního plesu a ke stěnám byly přiraženy lavice pro maminky.

„Promiňte, pánové… Byl byste tak laskav, drahý kolego?…“

Na dvoře doktoři, soudní úředníci v aule, zapisovatel před stohem papírů. Starosta čekal ve dveřích, tvářil se důležitě a klábosil s poddůstojníkem četnictva. V jednu chvíli Maigret zapochyboval, zda se nakonec dostanou k případu, natolik nikoho z nich zločin nezajímal. Soudce vyprávěl o tom, jak loni v zimě na aiguil onském výběžku lovil kachny.

„Co kdybychom začali my dva?“ navrhl Maigret zapisovatéli.

Tiše, tichounce, aby ty pány nerušil, diktoval. Co bylo od rána nového? Vcelku nic, krom toho, že Tereza poznala cestujícího, který vystoupil to úterý z autobusu. Nato ho poznal i řidič autobusu, ale nemohl si vzpomenout, zda muž nastoupil v Luçonu či v Triaize.

Fotografe se rozlétly do všech stran. Rozdají se všem četníkům. Budou se ukazovat majitelům hostinců a hotelů. Zítra ráno snímek otisknou noviny. Věci šly zkrátka svým obvyklým tempem.

„A vy se nám pustíte do vyšetřování, komisaři?“ pravil soudce vlídně, jako by dával Maigretovi dobrou známku.

Lékaři se vrátili a bez známky zošklivění si umyli ruce v umývadle za starostovou kanceláří. Tupý předmět, jak se předpokládalo. Rána byla velmi prudká. Klenba lebeční proražena. Dále měla následovat pitva.

Chlapík se těšil dobrému zdraví. Mírně zbytnělá játra. Nejspíš si potrpěl na dobré jídlo.

„Jsem si jist, drahý prokurátore, že můj přítel Forlacroix, s nímž jsem navíc toho večera hrál bridž, není do zločinu zapleten.“

„Co kdybychom tam zašli, pánové?“

Družina se vypravila pěšky, nemělo smysl nasedat do vozů. Co se za nimi vydalo vesničanů! A nad tím vším veselé slunce…

„Až po vás, pane prokurátore.“

D…