Maigret a soudcův dům (Georges Simenon)

6 / DVĚ ANGLIČANKY VE VERSAILLES

Kolem jedné hodiny začal být četník hlídkující před soudcovým domem neklidný a pokaždé, když procházel okolo oken, přiblížil se víc ke zdi a pokoušel se nahlédnout dovnitř. V půl druhé přitiskl obličej na sklo a teprve po chvíli uviděl, jak se z oblak dýmu vynořují hlavy obou mužů sedících v křeslech po stranách krbu.

Přibližně v tu dobu se z vedlejší místnosti ozvalo cinkání příborů a ženské hlasy a Maigret usoudil, že Líza Forlacroixová obědvá.

Občas si přehodil nohu přes nohu. Za chvíli nohy zase narovnal a klepl hlavičkou dýmky o podpatek. Na dlaždicích již ležela spousta popele. Copak to nyní 6ylo důležité? Soudce ze zvyku zamačkával nedopalky do zeleného porcelánového popelníku a všechny ty hnědobílé zbytky cigaret byly výmluvné.

Hlasy se zvyšovaly, zůstávaly však pokojné. Maigret pokládal otázky, vznášel námitky. Forlacroix odpovídal hlasem stejně zřetelným a tak říkajíc stejně pečlivým, jako bylo jeho písmo. Zazvonění telefonu ve čtvrt na tři jimi trhlo, jako by oba zapomněli na vnější svět. Forlacroix pohlédl tázavě na Maigreta. Smí zvednout sluchátko? Maigret přikývl.

„Haló!… Ano… Předám vám ho… To je pro vás, pane komisaři.“

„Haló, šéfe… Nezlobte se… Možná volám nevhod, ale začínám si dělat starosti… Všechno v pořádku, doufám?“

Soudce si šel sednout, díval se do ohně a mnul si dlaně.

„Sežeň mi auto… Ano, hned… Ať tu je do půl hodiny… Ne! Nic zvláštního…“

A také si sedl.

Když přede dveřmi zastavilo taxi a Méjat zazvonil, byl Maigret ve velké místnosti sám a za chůze hltal obložený chléb s paštikou. Na .stole stála poloprázdná láhev uleželého burgundského vína. Bylo tu tak zakouřeno, že se téměř nedalo dýchat.

Méjat hleděl na šéfa docela zpitoměle.

„Zatknete ho? Je konec? Mám jet s vámi?“

„Zůstaneš tady.“

„Co mám dělat?“

„Vezmi si kus papíru… Piš si… Tereza, služebná z hotelu… Hulotovi, Ada a ten její celník… Albert Forlacroix… Ať konečně najdou stůj co stůj Marcela Airauda…“

„Ty ostatní, co jste mi nadiktoval, mám sledovat?“

Kroky na schodišti.

„Můžeš jít.“

Méjat se s nelibostí vzdálil. Objevil se soudce ve svrchníku a s kloboukem na hlavě, bezvadně upraven s puntičkářskou pečlivostí člověka z měšťanských vrstev. „Dovolíte, abych zatelefonoval doktorovi Brénéolovi kvůli léčebnému ústavu?“

V pokoji nad nimi přecházela Líza Forlacroixová s oběma služebnými.

„To jste vy, Brénéole?… Ne, nic vážného… Jen bych rád, abyste mi řekl, jestli je v okolí La RochesurYon nějaké dobré sanatorium… Ano… Vila Albert L?… Těsně předtím, než vjedeme do města?…

Děkuji… Na shledanou.“

První sešla dolů stará Elza a nesla do vozu dva kufry. Potom její dcera s menšími zavazadly. Nakonec Líza téměř se ztrácející za zvednutým límcem měkkého kožichu. Vše proběhlo velmi rychle. Líza s otcem se usadili vzadu. Maigret si sedl vedle řidiče. Z nároží je pozorovala Ada. Lidé se zastavovali. Bylo nutné projet celou hlavní ulicí, kolem hotelu, kolem pošty a radnice. Za okny se pohybovaly záclony. Několik dětí se rozeběhlo za vozem. Maigret viděl Lízu a jejího otce ve zpětném zrcátku a zdálo se mu, že se celou cestu drželi za ruce. Když se blížili k La Roche-sur-Yon, už se smrákalo. Několikrát se museli ptát na cestu k vile Albert I. Pak počkali na ředitele a prohlédli si pokoje.

Všechno bylo bílé, bělostné jako pláště zdravotních sester a lékaře.

„Sedmička. Výborně.“

Vešlo jich pět: Líza, jedna sestra, Maigret, soudce a ředitel.

Na chodbu se vrátili tři. Líza se sestrou zůstala za dveřmi. Neplakala. Otec s dcerou se nepolíbili.

„Za hodinu přijede inspektor bude hlídat tady na chodbě.“

O tři kilometry dál bylo město, brána věznice, vězeňská kniha, několik formalit. Nepochybně to byla náhoda, že se soudce a Maigret neměli čas rozloučit. Pivnice. Tlustá pokladní. Vlakový jízdní řád. Orosené pivo.

„Dejte mí něco na psaní a obložený chléb se šunkou. A ještě jedno pivo!“

Napsal neoficiální zprávu prokurátorovi, několik dalších telegramů a jen tak tak chytil vlak. Od půlnoci do dvou hodin musel čekat na nádraží ve Svatém Petru.

Orsayské nádraží. V osm hodin vyšel čerstvě oholen ze svého bytu na bulváru Richarda Lenoira. Nad Paříží svítalo. Když pár kroků od soudní policie přestupoval do jiného autobusu, mohl zdálky zahlédnout okna své bývalé kanceláře.

V devět hodin, stále v zubatém lednovém slunci, vystoupil ve Versail es a pomalu s dýmkou v ústech kráčel po Pařížské třídě.

Od tohoto okamžiku měl doopravdy pocit, že se rozdvojuje, že žije ve dvou různých plánech. Byl přece Maigret, komisař více méně v nemilosti, vypovězený do Luçonu. Ruce měl v kapsách Maigretova svrchníku a kouřil Maigretovu dýmku.

Scénou byla přece Versail es tohoto rána a nikoli tolik a tolik let předtím. Třída byl tichá, zvláště ke konci, kde mohutné portály a vysoké zdi zakrývaly chodci výhled na nejkouzelnější paláce na světě.

Bylo to však trochu jako ve filmu. Řekněme v dokumentárním filmu. Na plátně se míhaly obrazy. Do toho četl hlas komentář…

Tím hlasem byl slabý zastřený hlas soudce Forlacroixe a obraz Versail es se neodbytně prolínal s obrazem velké místnosti v Aiguil onu, poleny, popelem z dýmky na dlaždicích a cigaretovými oharky v zelené porcelánové misce.

„Bydlíme ve Versail es už třetí generaci. Otec byl advokát a celý život bydlel v domě na Pařížské třídě, který zdědil po svém otci. Bílá zeď… Vrata s kamennými patníky po stranách… Zlatý štítek…

Naše jméno na měděné tabulce…“

Byl na místě. Uviděl dům, ale štítek ani měděná tabulka už neexistovaly. Dveře byly otevřené. Na chodník vyšel komorník v pruhované vestě vyklepat koberce.

„Za branou je nevelké hlavní nádvoří vydlážděné malými oblými kostkami, které najdete i na velkém versail eském nádvoří a kterým se říká královské kostky… Mezi těmi kostkami roste tráva…

Prosklená stříška nad vchodem… Vysoká okna s malými okenními tabulkami… Všude je světlo… Z haly uprostřed které stojí bronzová fontána, uvidíte zahradu v trianonském stylu, trávníky, růže…

Narodil jsem se tam, jako se tam narodil můj otec… Prožil jsem tam dlouhá léta, kdy mou jedinou starostí bylo umění a krásná literatura, létá mírného blahobytu a dobrého jídla… Nebyl jsem ctižádostivý a stát se smírčím soudcem mě uspokojovalo…“

Člověk si ho přece jen dovedl lépe představit tady než opuštěného v Aiguil onu.

„Pár dobrých přátel… Cesty do Itálie a do Řecka… Dostatečné jmění… Několik pěkných kusů nábytku a dobré knihy… Když otec zemřel, bylo mi třicet pět let a byl jsem svobodný…“

Jako by v okolních domech žili další Forlacroixové, kteří se starali jen o to, jak vést sladký a pohodlný život.

Komorník začal na toho muže v tlustém svrchníku, který si s takovým zaujetím prohlížel dům jeho pánů, hledět úkosem. Zřejmě bylo na návštěvu, kterou chtěl Maigret vykonat, příliš časně. Vrátil se po třídě o kus zpět, zabočil doprava, pak doleva, prohlížel si názvy ulic a nakonec se zastavil před větším čtyřpatrovým domem, který musel být plný nájemníků.

„Bydlí tu ještě slečna Dochetová?“ zeptal se domovníka.

„Podívejte! Tamhle jde nahoru s nákupem.“

Dostihl ji v prvním poschodí, když otáčela měděným knoflíkem u dveří. Byla stejně sešlá jako dům.

„Promiňte, slečno… Vy jste majitelka domu, viďte? Hledám někoho, kdo tu kdysi bydlel, je to už dvacet pět let…“

Jí bylo sedmdesát.

„Pojďte dál. Počkejte, vypnu v kuchyni plyn. Přeteklo by mi mléko.“

Vitráže v oknech… Rumělkové koberce…

„Jde o jednoho umělce. Slavného mistra jménem Constantinesco.“

„Vzpomínám si na něho! Bydlel hned nad námi.“

Tak to tedy byla pravda. A zase tu byl soudcův hlas jako v dvojexpozici:

„Takový bohém, možná byl i nadaný… Na začátku své dráhy měl nějaké úspěchy Vystupoval s recitály v Americe a všude možně. Kdesi se oženil, měl dceru, přivezl ji sem a o její matku se nestaral. Skončil v jednom starém bytě ve Versail es a dával hodiny houslí. Přátelé mi ho přivedli jednou večer, když jsme si chtěli zahrát a chyběla nám viola.“

Soudce tehdy pohlédl na své bílé ruce a téměř se zarděl, když dodával:

„Hraji trochu na klavír.“

Stará slečna však prohlásila:

„Byl to napůl blázen. Míval strašné záchvaty zlosti. Slýchávali jsme ho, jak běží dolů po schodech a křičí…“

„A co jeho dcera?“

Majitelka se zatvářila odměřeně.

„Teď už je vdaná… A pokud vím dobře vdaná! Za nějakého soudního úředníka, že? Někdo má štěstí a nejsou to vždycky ti nej…“

Nej… co? To se Maigret už nikdy nedoví, protože zmlkla.

Tady nic víc nezjistí. To věděl určitě. Soudcův hlas nelhal.

Valentýna Constantinesková… Osmnáctiletá dívka již kyprých tvarů, s obrovskýma očima odjížděla každé ráno s partiturami v ruce do Paříže na konzervatoř. Studovala klavír. Otec ji zároveň učil hrát na housle.

Nu a na rohu ji vyhlížel malý soudce, svobodný a rozmařilý, sledoval ji z povzdálí a jezdil za ní dalším vlakem elektrické dráhy.

Pařížská třída. Vida, komorník už zašel do domu a zavřel za sebou dveře, tytéž dveře, kterými Valentýna o několik měsíců později prošla v bílých svatebních šatech. Nádherná léta. Narodil se chlapec, potom děvčátko. V létě občas jezdili na pár týdnů do starého rodinného domu v Aiguil onu.

„Ujišťuji vás, komisaři, že nejsem žádný naivka. Nejsem z těch, které štěstí zaslepí. Mnohokrát jsem si ji prohlížel s obavami. Když se jí ale podíváte do očí, a ty se určitě nezměnily, pochopíte. Není nic čistšího, nic jasnějšího. Její melodický hlas… V těch svých jasně zelených či bleděmodrých šatech vypadala, jako by sestoupila z pastelové kresby.

Neodvážil jsem se podivovat se nad tím, že jsem dal život urostlému, šlachovitému, neotesanému chlapci, opravdovému vesnickému chasníkovi… Dcera se podobala matce. Později jsem zjistil, že otec Constantinesco, který nevytáhl paty z domu, věděl…

Počkejte… v době, o níž vám budu vyprávět, bylo Albertovi dvanáct a Líze osm let. Ve čtyři hodiny jsem měl jít na koncert s přítelem, který napsal několik knih o dějinách hudby. Ležel se zánětem průdušek. Vrátil jsem se domů…

Možná ten dům uvidíte. Ve velkých vratech jsou malá dvířka. Měl jsem od nich klíč. Nešel jsem přes halu, ale schodištěm vpravo, které vede do prvního poschodí k pokojům. Chtěl jsem navrhnout své ženě, aby šla se mnou…“

# # #

Maigret zatáhl za měděný knoflík a rozezněl se velký zvon, hluboce jako v klášteře. Kroky. Překvapený komorník.

„Chtěl bych mluvit s obyvateli tohoto domu, prosím vás.“

„S kterou z dam?“

„S kteroukoli.“

Vtom spatřil oknem v přízemí dvě ženy, obě v županech ostrých barev. Jedna kouřila cigaretu z dlouhé špičky, druhá dýmčičku, které se Maigret musel usmát.

„Co se děje, Jean?“

Silný anglický přízvuk. Oběma ženám bylo něco mezi čtyřiceti a padesáti lety. V místnosti přeměněné v ateliér, kde Forlacroixovi mívali nejspíš salón, stály malířské stojany, přemrštěné modernistické obrazy, skleničky, láhve, čínské a černošské předměty, všemožná typicky montparnasská veteš.

Maigret ukázal legitimaci.

„Pojďte dál, pane komisaři. Neudělaly jsme nic špatného, že ne? Má přítelkyně, paní Perkinsová. Já jsem Angelina Doddsová. S kterou z nás chcete mluvit?“

Mnoho nenucenosti, špetka humoru.

„Mohu se vás zeptat, jak dlouho bydlíte v tomto domě?“

„Sedm let. Před námi tu byl jeden starý senátor a ten zemřel. Ještě předtím tu prý žil nějaký soudce.“

Škoda, že starý senátor zemřel! Ten jistě příliš nezměnil dům, v němž mu Forlacroix zanechal nábytek a nějaké drobnosti. Teď se tu bil čínský rudě zlatý divan plný draků se skvostným zrcadlem z doby Ludvíka XVI.

Zkrátka dvě velmi svérázné Angličanky, zblázněné do malířství a přitahované okouzlujícím prostředím Versail es…

„Máte zahradníka?“

„Pochopitelně! Proč?“

„Mohu vás požádat, abyste mě zavedly nebo nechaly zavést do zahrady?“

Ze zvědavosti tam šly obě. I zahrada byla dobová, jakoby snaha o zmenšeninu trianonských zahrad.

„Sám jsem se staral o růže,“ říkal soudce. „Z toho chápete, že mě napadla studna…“

Na místě, které mu ukázaly, byly studny tři. V té prostřední, neudržované, bývaly zřejmě v létě muškáty nebo nějaké jiné květiny.

„Měly byste, dámy, něco proti tomu, kdybych nechal v téhle studni kopat? Vzniknou tím samozřejmě jisté škody. Nevybavil jsem se příslušnými listinami, které by vás zavazovaly k tomu, abyste s takovým pleněním souhlasily.“

„Je tam poklad?“ vykřikla se smíchem jedna z Angličanek. „Urbane! Přineste tedy krumpáč…“

# # #

Tam v Aiguil onu mluvil soudce rozvážně, nezaujatým hlasem, jako by se ani nejednalo o něho.

„Vy přece víte, co je to in flagranti. Setkal jste se s tím v hotelových pokojích, v bytech různé pověsti. V některých případech… Myslím, že všechno se to seběhlo proto, že ten muž měl sprostou tvář a drze si mě prohlížel. Přitom byl směšný, odporný, polonahý, měl rozcuchané vlasy, levou tvář umazanou od rtěnky. Zabil jsem ho.“

„Vy u sebe nosíte revolver?“

„Ne, ale měli jsme jeden v ložnici v komodě. Zásuvka byla na dosah. Doznávám, že jsem to vykonal chladně. Byl jsem klidnější, než jsem nyní. Myslel jsem na děti, které se měly vrátit ze školy. Pak jsem se dozvěděl, že to byl kabaretní zpěvák. Nebyl hezký. Měl husté mastné vlasy, vzadu na krku slepené.“

Maigret přispěchal k zahradníkovi.

„Smeťte nejdřív to zetlelé listí. Řekl bych, že ho bude jen asi dvaceticentimetrová vrstva. A pod ním…“

„Kameny a cement,“ prohlásil Urban.

„Právě ty kameny a cement se musí rozkopat.“

A poklidný hlas jako by začal pronášet zaklínadlo:

„Vzpomněl jsem si na studnu. Donesl jsem k ní toho muže, jeho šaty a vše, co jsem u něho našel. Studna nebyla dost široká, a když jsem ho tam pěchoval, musel jsem tělo ohnout. Zavalil jsem ho velkými kameny. Nasypal jsem na něho několik pytlů cementu. Ale to není tak důležité…“

Přibližně v té chvíli se četník tehdy opřel obličejem o sklo a soudce pokrčil rameny.

„Má žena se od minuty změnila v hotovou lítici. Během méně než půl hodiny jsem se, komisaři, z jejích úst dozvěděl všechno, o jejích pletkách před sňatkem, o tom, jakých lstí používala, jak s ní byl spiknutý její otec… Pak o jejích nesčetných milencích, o tom, kde se s nimi scházela…

Změnila se k nepoznání. Měla doslova pěnu u úst.

,A tohohle jsem milovala, slyšíš, milovala jsem ho!‘ křičela bez ohledu na děti, které se vrátily ze školy a mohly to slyšet.

Měl jsem zavolat polici a říci jim pravdu, že? Byli by mě zprostili viny. Ale syn a hlavně dcera by žili celý život s vědomím, že jejich matka…

Rychle a usilovně jsem přemýšlel, věřte tomu. Je úžasné, jak v takových okamžicích vyvstávají věci v mysli jasně.

Počkal jsem, až se setmí. Bylo to v červnu. Musel jsem čekat do pozdního večera. Jsem zdatnější, než se zdám. Zvláště tehdy jsem byl…“

# # #

Jedenáct hodin. Země, která v noci zmrzla, začínala se pod slunečními paprsky pokrývat vlahou vlhkostí.

„Nuže?“ otázal se Maigret.

„Podívejte se sám.“

Komisař se sklonil. Krumpáč prorazil cosi bělavého. Lebka…

„Omlouvám se vám, dámy, za všechny ty nepříjemnosti. Buďte ujištěny, že vás policie nebude obtěžovat. Jde o velmi starý zločin. Zaplatím vám, až se vše úředně ověří.“

Soudce nelhal. Zabil člověka. A patnáct let o tom nikdo nevěděl, kromě jeho ženy, která žila na Azurovém pobřeží, v Nice, ve vile Šedé skaly, spolu s Horácem Van Usschenem, kakaovým Holanďanem.

„Nepohrdnete whisky, komisaři?“

K whisky měl odpor! Ještě větší odpor měl k tomu mluvit o tomto případu!

„Do oběda musím obejít soudní úřady ve Versail es.“

„Vrátíte se?“

Ale kdež! Neměl přece na starosti tento případ, nýbrž smrt jistého doktora Janina v jednom domě v Aiguil onu.

Slunce svítilo tak jemně a pronikavě, že se zdálo, jako by na Pařížské třídě ležel zlatý poprašek. Teď však šlo o to rychle jednat.

Kolem jelo taxi.

„Do Justičního paláce.“

„To máte pár kroků…“

„Co je vám do toho?“

Musel se ohlásit. Dívat se na lidi, kteří na něho hleděli nedůvěřivě a znuděně zároveň. Takový starý případ! Bylo skutečně nezbytné, aby…? Poobědval sám ve Švýcarské pivnici kyselé zelí s uzeninou a brambory. Bezmyšlenkovitě hleděl do novin.

„Pane vrchní! Spojte mě s La Roche-sur-Yon, číslo 41. Přednostně, s policií… Okamžik… Ať mi dají ještě věznici.“

Pivo bylo dobré, zelí ucházející, velmi ucházející, a tak si objednal ještě jednu klobásu. Co na tom, že to nebylo příliš ludvíkovské!

„Haló!… Ano… Neměla záchvat?… Výborně… Co říkáte?… Chtěla klavír?…Tak jí nějaký vypůjčte…

Ale ano!… Zaručím se za to… Její otec vše zaplatí. Ale vy, jestli opustíte chodbu nebo jestli vám unikne oknem…“

Z věznice nic, co by stálo za zmínku. Soudce Forlacroixe navštívil v jedenáct hodin jeho advokát a strávil s ním půl hodiny v tichém rozhovoru.