Maigret a soudcův dům

7 / NA TO SE ZEPTEJTE KOMISAŘE

Jak bylo příjemné sejít v osm hodin ráno po uzounkém schodišti, jehož borovicové zábradlí se lesklo na slunci, do prázdného hostince a jít si sednout na obvyklé místo u stolu, kde již byla prostřena silná kameninová miska, domácí párky a krevety ulovené toho rána.

„Terezo!“ zavolal, když usedal. „Kávu.“

Přinesla ji hostinská.

„Tereza šla k řezníkovi.“

„Poslyšte, hostinská, neviděl jsem nikoho v přístavu, ačkoli je moře nízko. To se místní lidé bojí zimy?“

„Je hluché dmutí.“ odpověděla.

„Cože?“

„Když je slabý příliv, nedá se jít na sádky.“

„To znamená, že pěstitelé slávek pracují jen občas?“

„Ale kdepak! většina z nich má kus pole a slatin a zvířata.“

Dokonce i Méjata navzdory pomádě a směšné šále ne zrovna nevtíravé zelené barvy Maigret mile přivítal.

„Sedni si. Jez. A řekni mi, co jsi zjistil u té ubohé stařeny.“

Řeč byla o Marcelově matce. Po pravdě řečeno, Maigret se nezlobil, že mohl tuto záležitost přenechat inspektorovi.

„Starý dům jako tady všude, co? Letitý nábytek, z něhož dýchají zašlé časy… Skříňové hodiny s měděným kyvadlem, po němž se líně protahuje odraz světla…

„Jste vedle, šéfe. Dům se každý rok nově natírá. Staré dveře vyměnili za moderní s falešným železným kováním. Nábytek pochází z obchodního domu na Barbesově bulváru.“

„Nejdřív ti nabídla něco k pití.“

„No…“

„A tys nedokázal odepřít.“

Ubohý Méjat nechápal, co je špatného na tom, že si dal sklenku místní pálenky, voňavého mirabelkového likéru.

„Nečervenej se. Připomnělo mi to někoho jiného.“

Snad jeho samého, když popíjel a jedl v soudcově domě?

„Někdo dokáže odepřít, jiný ne. Šel jsi k té stařeně, abys z ní vytáhl informace proti jejímu synovi, a ze všeho nejdřív ses napil jejího mirabelkového likéru. . Myslím, že soudce je člověk, který dokáže odepřít. Odepřít cokoli! I sám sobě! Nesnaž se porozumět… Plakala?“

„Víte, je skoro stejně vysoká a silná jako její syn. Nejdřív dělala důležitou, pak si na mě otevřela pusu. Říkala, že půjde-li to takhle dál, sežene si právníka. Zeptal jsem se jí, jestli byl její syn v posledních dnech pryč. Vycítil jsem, že váhá.

,Myslím, že jel něco vyřizovat do Niortu.‘

,Jste si jistá, že do Niortu? Spal tu?‘

,Už nevím.‘

,Jak můžete nevědět, vždyť bydlíte v domě jen vy dva? Souhlasila byste s tím, abych si prohlédl pokoje? Nevzal jsem si povolení, ale v případě, že byste odmítla…‘

Vystoupili jsme do prvního patra. Tady už to byl ten starý dům, letitý nábytek, o němž jste mluvil před chvílí, obrovské skříně, truhly a zvětšeniny fotografií.

,Co si bere váš syn na sebe, když jede do města?‘ Sundala modrý seržový oblek. Prohledal jsem kapsy. Našel jsem tenhle účet z hotelu v Nantes. Podívejte se na datum. Bylo tam 5. ledna, pár dní předtím, než přijel do Aiguil onu doktor Janin.“

„Nelitoval jsi, žes neodmítl tu skleničku mirabelkového likéru?“ otázal se Maigret, vstal a šel naproti doručovateli telegramů.

Vrátil se s několika telegramy, položil je před sebe na stůl, ale podle svého z…