8 / JEDLÍCI BRAMBOR
„Tercka přebíjí trumf.“
„Na mě nemáš, tatíku… Padesát.“
„Jen se ukaž! Aby náhodou nebyla ta tvoje padesátka samá díra.“
Kolik bylo hodin? Reklamní hodiny na zdi se zastavily. Nějakou dobu už svítily lampy. Bylo tu teplo. Potřetí či počtvrté si dolili do tří malých skleniček a vůně matolinové pálenky se mísila s vůní dýmek.
„Vem to nešť! Vynáším trumf!“ řekl Maigret a odhodil kartu.
„To je to nejlepší, co můžete udělat, komisaři. I kdybyste měl v záloze devítku.“
Byla to čtvrtá či pátá partie beloty na tisíc bodů. Maigret seděl mírně zakloněný na židli a pokuřoval. Jeho spoluhráčem byl hostinský a druhými dvěma hráči rybáři, z nichž jeden byl starý lovec úhořů Bariteau.
Inspektor Méjat seděl obkročmo na židli a sledoval hru.
„Já věděl, že tu devítku máte.“
„Poslyš, Méjate, vzpomínáš si, jak se jmenoval ten soudní lékař?“
„Zapsal jsem si jeho jméno do notesu.“
„Tak mu zavolej. Zeptej se ho, jestli může přibližně určit, jak dlouho před smrtí ten muž naposledy jedl. A jestli to bylo pořádné jídlo. Rozumíš?“
„Kdo měl padesátku? A šestatřicet…“
Hostinský počítal. Maigret se zdál být zcela ponořený do prosté a hřejivé blaženosti, a kdyby se ho někdo náhle zeptal, na co myslí, byl by sám velmi překvapen.
Vzpomněl si na dávné časy! Na dobu, kdy vyšetřoval případ Bonnot, byl hubený, nosil špičaté kníry a bradku, škrobené, deset centimetrů vysoké připínací límečky a cylindr.
„Víš, milý Maigrete,“ řekl mu tehdy jeho šéf, komisař Xaver Guichard, který se později stal ředitelem soudní policie, „všechny ty řeči o dobrém nosu (noviny totiž právě napsaly o jeho neomylném nosu) jsou dobré tak pro pobavení veřejnosti.
Při vyšetřování trestného činu je především důležité opřít se o jeden nebo o několik nezvratných faktů, těch, které, ať se stane cokoli, zůstanou neměnné a z nichž se bude vycházet. Potom zbývá jen tlačit kupředu, jako se tlačí trakař. Je to řemeslo jako každé jiné a to, čemu lidé říkají mít nos, není nic jiného než náhoda.“
I když se to zdá podivné, právě díky této vzpomínce se k velkému úžasu Méjatově uvolil hrát belotu:
Po autě Valentýny Forlacroixové a Holanďana odjely i vozy vyšetřujícího soudce a advokáta. Maigret zůstal chvíli na ulici sám, jakoby v rozpacích. Forlacroix byl ve vězení. Jeho dcera Líza byla na klinice. Dům před odjezdem vyšetřující soudce zapečetil.
Odjížděl uspokojen, jako by si odvážel kořist. Tohle všechno mu od nynějška patřilo! To on nyní ve své pracovně v Justičním paláci v La Roche-sur-Yon přistoupí k vyšetřování, ke konfrontacím…
„Tak to bychom měli!“ zabrumlal Maigret, když vcházel do hostince. Proč mu z toho bylo nanic? Vždyť to tak bylo vždycky. Ten pocit ne nepodobný žárlivosti byl přece směšný.
„Co budeme dělat teď, šéfe?“
„Kde máš ten seznam, co jsem ti nadiktoval?“
Ada a její manžel… Marcel Airaud… Tereza… Albert Forlacroix.
„Čím začneme?“
Začal hrou v karty.
„Poslyšte, podhazuje se u vás?“
„Jedině v trumfu. A v Paříži?“
„Přijde na to. Já tam tedy házím osmi…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.