Maigret a mrtvá dívka

Georges Simenon

119 

Elektronická kniha: Georges Simenon – Maigret a mrtvá dívka (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: simenon07 Kategorie:

Popis

E-kniha Georges Simenon: Maigret a mrtvá dívka

Anotace

Příběh Maigret a mrtvá dívka začíná nálezem těla neznámé dívky na pařížské ulici. Komisaře čeká složité pátrání, na jehož konci si opět ověří, že policista, který chce úspěšně vypátrat vraha musí nejprve důkladně poznat osobnost jeho oběti.

O autorovi

Georges Simenon

[13.2.1903-4.9.1989] Georges Joseph Christian Simenon, světoznámý francouzsky píšící belgický spisovatel, se narodil roku 1903 v Liege.Psaním se živil již od svých šestnácti let, kdy pracoval jako žurnalista v lokálních novinách v rodném Liége (Valonsko, Belgie). V roce 1921 napsal svoji první knihu, humoristický románek. V příštím roce se přestěhoval do Paříže a více než deset let psal pod různými pseudonymy neuvěřitelné...

Georges Simenon: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Maigret et la jeune morte

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Maigret a mrtvá dívka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA ČTVRTÁ

v níž je řeč o jedné dívce na lavičce a o jedné novomanželce v baru

Stará paní viděla škvírou ve dveřích, které schválně nedovřela, že návštěvníci nemíří k výtahu nebo ke schodišti, ale k protějšímu bytu. Když tamodtud vyšli, Maigret pohlédl na dveře, které se pohnuly, a cestou ze schodů řekl Janvierovi pouze:

„Žárlí.“

Jednou při přelíčení s mužem, kterého poslal před soud, kdosi komisařovi pošeptal:

„To bych rád věděl, na co teď myslí.“

A Maigret prohodil:

„Na to, co o něm noviny přinesou v příštím vydání.“

Maigret tvrdil, že vrazi, přinejmenším do vynesení rozsudku, se v duchu obírají mnohem víc dojmem, jaký udělají na veřejnost, než vlastním zločinem, neřkuli vzpomínáním na svou oběť. Ze dne na den se z nich staly hvězdy. Vrhají se na ně novináři a fotografové. Někdy lidé stojí hodiny ve frontě, aby je mohli spatřit. Cožpak není přirozené, že se vžijí do role komedianta?

Vdova Crémieuxová jistě nebyla nadšena, když jí do bytu vpadla policie. Kromě toho kladl Maigret otázky takovým způsobem, že na ně nebylo možno odpovídat tak, jak by si člověk přál. Musela přiznat některé ne právě příjemné skutečnosti.

Aspoň se však přes hodinu zabývali její osobou, ba dokonce zaznamenávali každé její slůvko do notesu!

Ale za okamžik týž komisař zazvoní naproti a prokáže stejnou čest neotesané služtičce.

„Stavíme se na skleničku?“

Bylo jedenáct pryč. Zastavili se v baru na rohu ulice a vypili aperitiv beze slova, jako by v duchu přemítali o tom, co se dozvěděli.

S Louisou Laboineovou to bylo jako s fotografickou deskou, kterou noříme do vývojky. Před dvěma dny pro ně neexistovala. Pak to byla modrá silueta, profil na mokrém dláždění na náměstí Vintimile, bílé tělo na mramoru v Ústavu soudního lékařství. Ted už měla jméno a obrázek se začínal rýsovat, byť zatím jen schematicky.

Milostpaní, u které sloužila Rose, byla také trochu uražená, když jí Maigret řekl:

„Byla byste tak laskavá a pohlídala děti, než si trochu pohovoříme s vaší služebnou?“

Rose ještě nebylo šestnáct a neztratila dosud svůj pel.

„To ty jsi mi dopoledne telefonovala, že?“

„Ano, pane.“

„Znala jsi Louisů Laboineovou?“

„Nevěděla jsem, že se tak jmenuje.“

„Potkávala jsi ji na schodech?“

„Ano, pane.“

„Oslovila tě někdy?“

„Nikdy se mnou nepromluvila, ale pokaždé se na mé usmála. Vždycky se mi zdálo, že je smutná. Podobala se jedné filmové herečce.“

„Nepotkala jsi ji náhodou někde jinde než na schodišti?“

„Několikrát.“

„Kde?“

„Na lavičce na náměstí svaté Trojice. Chodím tam s dětmi skoro každý den.“

„Co tam dělala?“

„Nic.“

„Čekala na někoho?“

„S nikým jsem ji neviděla.“

„Četla?“

„Ne. Jednou jedla žemli. Myslíte, že věděla, že umře?“

To bylo vše, co jim Rose mohla povědět. Znamenalo to, že přinejmenším od jisté doby dívka neměla pravidelné zaměstnání. Nenamáhala se chodit daleko. Šla po ulici Clichy, a aniž by opustila tuto čtvrť, sedla si před kostel svaté Trojice.

Maigreta napadlo zeptat se jí:

„Viděla jsi někdy, že. by zašla do kostela?…