Maigret a mrtvá dívka

KAPITOLA OSMÁ

se odehrává mezi lidmi, kteří rozumějí na půl slova, a v níž je ještě jednou řeč o Protivovi

Průčelí mezi krámkem ševče a prádelnou, kde bylo vidět ženy s žehličkami, bylo tak úzké, že je většina lidí jistě přešla, aniž je napadlo, že je tu bar. Z prahu se vnitřek jevil jen v hrubých rysech, protože místo okenních skel posloužila zelenavá dna lahví a nade dveřmi, zastřenými temně červeným závěsem, byla zavěšena pseudohistorická lucerna s rádoby gotickým nápisem Pickwick Bar.

Jakmile Maigret překročil práh, cosi se v něm změnilo, jako by se zatvrdil, a najednou byl zcela neosobní. A stejná změna se automaticky udala i s Janvierem.

Bar byl po celé délce prázdný. Vzhledem k lahvím v okně a úzkému průčelí byla místnost tmavá, jen tu a tam se zalesklo dřevěné deštění.

Při jejich příchodu vstal muž v košili a z jeho pohybu bylo patrné, že něco odložil, patrně sendvič, který právě pojídal za barovým pultenij když se otevřely dveře.

S ústy ještě plnými hleděl beze slova, jak jdou dál, a z jeho tváře nebylo možno vyčíst vůbec nic. Vlasy měl černé jako uhel, přecházely až do modra, úzké obočí, jež mu dodávalo paličaté vzezření, a důleček v bradě, hluboký jako jizva.

Maigret jako by na něho téměř nepohlédl, a přece bylo jasné, že se ti dva poznali a že se spolu nesetkávají poprvé v životě. Došel pomalu k vysokým barovým stoličkám, sedl si na jednu, rozepjal svrchník a klobouk odstrčil dozadu. Janvier se zařídil podle jeho vzoru. Po chvilce ticha se barman zeptal:

„Dáte si něco?“

Maigret váhavě pohlédl na Janviera.

„A ty?“

„Jako vy.“

„Tak dva pernody, jestli máš.“

Albert je obsloužil, na mahagonový pult postavil karafu s ledovou vodou a čekal; jednu chvíli to vypadalo, že budou hrát, kdo vydrží déle mlčet.

Ticho přerušil komisař.

„V kolik hodin sem přišel Lognon?“

„Nevěděl jsem, že se jmenuje Lognon. Vždycky mu říkali Protiva.“

„V kolik?“

„Asi v jedenáct. Nedíval jsem se na hodiny.“ , „Kam jsi ho poslal?“

„Nikam.“

„Co jsi mu řekl?“

„Odpověděl jsem na jeho otázky.“

Maigret napichoval olivy v misce, která stála na pultu, jedl jednu po druhé s výrazem člověka, který myslí na něco jiného.

Hned jak vešel dovnitř a barman za pultem se zvedl, poznal v něm jistého Alberta Falconiho, Korsičana; nejméně dvakrát ho poslal do kriminálu aa pokoutní hru a jednou za pašování alata přes belgické hranice. Jednou byl Falconi podezřelý, že na Montmartru sejmul chlapíka z jedné marseil eské bandy, ale nenašly se důkazy, a tak byl propuštěn na svobodu. Bylo mu asi pětatřicet.

Obě strany se vyhýbaly zbytečným slovům. Svým způsobem tady jednali mezi sebou profesionálové a každá věta, která byla pronesena, měla svůj význam a svou váhu.

„Když jsi v úterý četl noviny, poznal jsi to děvče?“

Albert to nepopřel ani nepřipustil, dál upíral na komisaře nehybný zrak.

„Kolik bylo v podniku zákazníků, když v úterý v noci přišla?“

Maigret se zahleděl do sálu po celé jeho délce. V Paříži existují určité bary, jako je tento, a návštěvník, který …