Maigret a mrtvá dívka (Georges Simenon)

KAPITOLA DRUHÁ

v níž se Protiva setkává se starou známou a Lapointe je pověřen pozoruhodným úkolem

Inspektor Lognon čekal na kraji chodníku v ulici de La Rochefoucauld a i z té dálky se zdálo, že se prohýbá pod tíhou osudu. Stále nosil obleky barvy myší šedi, vždy nevyžehíené, a svrchník, rovněž šedivý, zatímco klobouk měl ohavně hnědý. Za to, že byl ve tváři žlutý a vypadal, jako když má rýmu, probdělá noc nemohla. To vše patřilo k jeho každodennímu obrazu, a když vstal z postele, skýtal nepochybně stejně žalostný pohled.

Maigret mu řekl do telefonu, že se pro něho zastaví, nežádal však, aby čekal venku. Ale Lognon schválně postával na okraji chodníku, jako by tam trčel od nepaměti. Nejenže ho připravili o jeho případ, ale kvůli nim ztrácí čas a po probdělé noci je nucen tvrdnout na ulici. Když mu Maigret otevíral dvířka, pohlédl na průčelí policejního komisařství, kde nehybně visel vybledlý prapor; právě v této budově kdysi začínal, ne jako inspektor, ale jako komisařův tajemník. Lognon si mlčky sedl, ani se nezeptal, kam ho vezou. Řidič, který měl své pokyny, zahnul doleva a zamířil k ulici Douai.

Promluvit na Lognona bylo vždy ošemetné, ať mu člověk řekl cokoli, dokázal v tom najít důvod k urážce.

„Četl jste noviny?“

„Na to jsem neměl čas.“

Maigret, který je před malou chvílí koupil, vytáhl ranní vydání z kapsy. Fotografie neznámé byla na první stránce pouze hlava, s pohmožděninou na oku a na rtu. To ovšem nijak neměnilo její podobu.

„Doufám, že v téhle době už na Zlatnickém nábřeží zvoní telefony,“ pokračoval komisař. A Lognon si pomyslel:

„Jinými slovy probděl jsem noc zbytečně, zbytečně jsem chodil od jednoho baru k druhému. Stačí otisknout fotografi v novinách a čekat, až se lidi ozvou.“

Neušklíbl se. Těžko se to dalo popsat. Na tváři se mu rozhostil žalostný a odevzdaný výraz, jako by se rozhod! být pro kruté a špatně organizované lidstvo živou výčitkou. Na nic se neptal. Byl pouze bezvýznamným kolečkem v policejní mašinéri , a takovému se nic nevysvětluje.

V ulici de Douai nebyla ani noha. Jen na jednom prahu stála domovnice. Vůz zastavil před krámkem slézové barvy, nad nímž bylo anglickým písmem napsáno: „Slečna Irena“. A níže, menšími písmeny: „Módní oděvy“.

V zaprášené výloze byly jen dvoje šaty, jedny bílé s flitry a vycházkové šaty z černého hedvábí. Maigret vstoupil, kývl na Protivu, aby ho následoval, řidiče požádal, aby počkal, a vzal si s sebou balíček v hnědém papíru, který mu poslali z Ústavu soudního lékařství. Když chtěl otevřít dveře, zjistil, že je zavřeno a klika odšroubovaná. Bylo půl desáté pryč. Komisař přitiskl obličej na sklo, v místnosti za krámem uviděl světlo a jal se klepat. Minuty plynuly a uvnitř jako by nebyl nikdo, kdo by ten rámus slyšel; Lognon po jeho boku čekal bez pohnutí, nepromluvil ani slovo. Nekouřil. Nekouřil už léta, co byla žena nemocná a předstírala, že když kouří, těžko se jí dýchá.

Nakonec se vzadu objevila postava. Byla to poměrně mladá dívka, přednice červeného županu si přehodila kvapně přes sebe, přidržovala je na prsou a mlčky na ně hleděla. Pak zmizela, nepochybně šla někoho informovat. Vrátila se, přešla celý krám, zavalený dámskými šaty a plášti, a konečně se odhodlala otevřít dveře.

„Co chcete?“ zeptala se a nedůvěřivě si prohlížela Maigreta, pak Lognona a nakonec balíček.

„Slečna Irena?“

„To nejsem já.“

„Je tady?“

„Máme zavřeno.“

„Chci mluvit se slečnou Irenou.“

„Kdo jste?“

„Komisař Maigret z kriminální policie.“

Nezatvářila se ani překvapeně, ani ustrašeně. Zblízka bylo patrné, že jí není víc než osmnáct. Bud! byla ještě rozespalá, nebo byla tak apatická od přírody.

„Podívám se,“ řekla a vrátila se do zadní místnosti. Pak se k nim donesly zvuky, jako když někdo vstává z postele. Slečně Ireně trvalo dvě tři minuty, než si prohrábla vlasy hřebenem a zahalila se také do županu.

Byla to postarší žena, bledá, s velkýma modrýma očima a řídkými plavými vlasy, u kořínků bílými. Nejprve jen strčila hlavu do dveří, aby se na ně podívala, a když k nim konečně popošla, držela v ruce šálek kávy.

Neoslovila Maigreta, ale Lognona.

„Tak co zase chceš?“ spustila.

„Nevím. Tady pan komisař si přeje s vámi mluvit.“

„Slečna Irena?“ zeptal se Maigret.

„Přejete si snad znát mé skutečné jméno? Pokud ano, jsem rozená Coumarová. Elisabeth Coumarová. V mé branži zní Irena lépe.“

Maigret přistoupil k pultu, rozvázal balíček a vytáhl modrou róbu.

„Znáte tyhle šaty?“

Nemusela si je ani prohlížet zblízka, řekla bez váhání:

„Samozřejmě.“

„Kdy jste je prodala?“

„Neprodala jsem je.“

„Ale pocházejí od vás?“

Nenabídla jim židli a vůbec se nezdálo, že by na ni udělali dojem nebo v ní vzbudili obavy.

„A co má být?“

„Kdy jste je viděla naposledy?“

„Je to pro vás tak důležité?“

„Může to být velice důležité.“

„Včera večer.“

„V kolik?“

„Chvilku po deváté.“

„Vy máte v devět večer otevřeno ?“

„Před desátou nikdy nezavírám. Stává se téměř denně, že si zákaznice potřebují něco koupit na poslední chvíli.“

Lognon to všechno určitě věděl, ale tvářil se netečně, jako by se ho to netýkalo.

„Předpokládám, že vašimi zákaznicemi jsou hlavně animírky a umělkyně z kabaretů?“

„Ty a další. Některé vstávají v osm večer a vždycky jim chybí něco na sebe; punčochy, pásek, podprsenka. Anebo zjistí, že si noc předtím roztrhly šaty.“

„Před chvílí jste řekla, že jste tyhle šaty neprodala.“

Obrátila se na dívku, která stála na prahu zadní místnosti.

„Viviane! Dej mi ještě šálek kávy.“

Děvče si přišlo pro prázdný hrneček s úslužnoští otroka.

„To je vaše služebná?“ zeptal se Maigret a sledoval ji očima.

„Ne. Moje chráněnka. Přišla jednou večer, taky jen tak, a zůstala tu.“

Nenamáhala se s vysvětlováním. Lognon, na kterého čas od času vrhla pohled, jistě věděl, jak se věci mají.

„Abychom se vrátili k včerejšímu večeru.,“ převedl řeč Maigret.

„Přišla.“

„Okamžik. Vy jste ji znala?“

„Viděla jsem ji jednou předtím.“

„Kdy?“

„Asi před měsícem.“

„To si od vás koupila nějaké šaty?“

„Ne. Vypůjčila si je.“

„Vy půjčujete oděvy?“

„Někdy se to stává.“

„Řekla vám jméno a adresu?“

„Myslím, že ano. Asi jsem si to zapsala někam na kousek papíru. Jestli chcete, abych se po něm podívala.“

„Za chviličku. Poprvé se jednalo o večerní šaty?“

„Ano. O tytéž.“

„A také přišla tak pozdě?“

„Ne, hned povečeři, k osmé. Potřebovala večerní šaty a přiznala se, že si je nemůže koupit. Ptala se mě, jeli pravda, že také půjčuji.“

„Nezdála se vám jiná než ostatní zákaznice?“

„Každá se na začátku zdá jiná. A po několika měsících jsou všechny stejné.“

„Našla jste šaty na její postavu?“

„Ty modré, co držíte v ruce. Je to čtyřicítka. Přečkaly noc na těle nevím kolika děvčat z téhle čtvrti.“

„Odnesla šije?“

„Poprvé ano.“

„A druhý den ráno je vrátila?“

„Druhý den v poledne. Byla jsem překvapená, že přichází tak časně. Většinou děvčata prospí celý den.“

„Zaplatila výpůjčné?“

„Ano.“

„Až do včerejšího večera jste ji neviděla?“

„Už jsem vám to povídala. Přišla krátce po deváté a ptala se, jestli mám ještě ty šaty. Řekla jsem, že mám. Vysvětlila mi, že tentokrát nemůže dát do zástavy peníze, ale jestli mi to nevadí, nechá mi tu šaty, které má na sobě.“

„Takže se převlékla u vás?“

„Ano. Potřebovala také střevíčky a plášť. Našla jsem jí sametovou pláštěnku, která se jakžtakž hodila.

„Jak se tvářila?“

„Jako člověk, který nezbytně potřebuje večerní šaty a plášť.“

„Jinými slovy, zdálo se, že je to pro ni velice důležité.“

„Pro ně je to vždycky důležité.“

„Měla jste dojem, že má schůzku?“

Pokrčila rameny, pak upila kávy, kterou jí Viviane před okamžikem přinesla.

„Vaše chráněnka ji viděla?“

„Ta jí právě pomáhala s oblékáním.“

„Neřekla vám nic zajímavého, slečno?“

Ale odpověděla mu sama šéfová.

„Viviane neposlouchá, co jí lidé říkají. Jí je to jedno.“

Bylo to přesně tak, to děvče budilo dojem, že žije v neskutečném světě. Její oči nevyjadřovaly nic. Pohybovala se neslyšně a vedle statné obchodnice dámskými oděvy opravdu vyvolávala představu otrokyně, nebo ještě spíše psa.

„Našla jsem pro ni střevíčky, punčochy a stříbrnou kabelku. Cose jí stalo?“

„Nečetla jste noviny?“

„Když jste klepal, ještě jsem ležela. A Viviane mi vařila kávu.“

Maigret jí podal noviny a ona se zahleděla na fotografi , aniž dala najevo překvapení.

„Jeto ona?“

„Vás to nepřekvapuje?“

„Už dávno mě nic nemůže překvapit. Šaty jsou zničené?“

„Na dešti zvlhly, ale roztrhané nejsou.“

„Tak už to na světě chodí. Počítám, že vám mám dát ty šaty, které mi tu nechala? Viviane!“

Ta pochopila a otevřela jednu ze skříní, v nichž visely šaty. Položila na pult šaty z černé vlněné látky a Maigret hledal firmu.

„Tyhle šaty si šila sama,“ řekla slečna Irena. „Přines její plášť, Viviane.“

Plášť, rovněž vlněný, byl druhořadé kvality, bezový s hnědou kostkou, a pocházel z obchodního domu v ulici La Fayette.

„Laciný, jak vidíte. Boty nejsou lepší. Ani kombiné.“

To vše se objevilo na pultě. Potom otrokyně přinesla kabelku z černé kůže se sponou ze světlého kovu. Kromě tužky a páru obnošených rukavic v kabelce nic nebylo.

„Říkáte, že jste jí půjčila také kabelku?“

„Ano. Chtěla si nechat svou. Upozornila jsem ji, že se k šatům nehodí, a vybrala jsem pro ni malou stříbrnou večerní taštičku. Přendala si do ní růž, pudřenku a kapesník.“

„Peněženku ne?“

„Možná. Nevšimla jsem si.“

Lognon se neustále tvářil jako někdo, kdo nezván naslouchá cizímu rozhovoru.

„Kolik bylo, když od vás odešla?“

„Oblékání jí zabralo asi čtvrt hodiny.“

„Spěchala?“

„Vypadalo to tak. Dvakrát nebo třikrát se podívala, kolik je hodin.“

„Dívala se na své hodinky?“

„Neviděla jsem u ní hodinky. Nad pultem visí hodiny.“

„Když odcházela, pršelo. Vzala si taxíka?“

„V naší ulici žádný nebyl. Odcházela směrem k ulici Blanche.“

„Nechala vám tu znovu své jméno a adresu?“

„Neříkala jsem jí o ně.“

„Byla byste tak laskavá a podívala se po tom papírek, kam jste si je poprvé poznamenala?“

S povzdechem se odebrala za pult a otevřela zásuvku, kde bylo všechno možné, zápisníky, účty, tužky, vzory látek a spousta knoflíků všeho druhu.

Nepřesvědčivě se v tom přehrabovala, pak řekla:

„Víte, schovávat adresy není k ničemu, děvčata obyčejné bydlí v podnájmu a podnájmy mění častěji než kombiné. Když nemají na zaplacení nájemného, prostě zmizí a. Ne! To oení ono. Pokud si vzpomínám, bylo to v naší čtvrti. Ulice, kterou všichni znají. Nemohu to najít. Jestli si přejete, budu dál hledat a zavolám vám.“

„Buďte tak laskavá.“

„On pracuje s vámi?“ zeptala se a ukázala na Lognona. „Ten by vám toho o mně mohl napovídat!

Ale potvrdí vám, že po léta žiju spořádaně. Nemám pravdu, co ty na to ?“

Maigret zabalil oboje šaty do hnědého papíru.

„Ty modré šaty mi tu nenecháte?“

„Hned ne. Ale později vám je vrátíme,“

„Jak si přejete.“

Na odchodu napadla Maigreta ještě jedna otázka.

„Když včera večer přišla, chtěla nějaké šaty anebo šaty, které už jednou měla?“

„Ty, které už jednou měla.“

„Myslíte, že by si byla vzala i jiné, kdybyste je neměla?“

„Nevím. Ptala se po těchhle.“

„Děkuji vám.“

„Není zač.“

Nasedli do auta a otrokyně za nimi zavřela dveře. Lognon nadále mlčel, čekal, až bude tázán.

„Seděla?“

„Třikrát nebo čtyřikrát.“

„Překupnictví?“

„Ano.“

„Kdy byla naposledy odsouzená?“

„Před čtyřmi nebo pěti lety. Původně byla tanečnice, pak pomocnice bordelmamá v dobách, kdy ještě nevěstince existovaly.“

„To má vždycky u sebe nějakou takovou otrokyni?“

Řidič čekal, až mu řeknou, kam má jet.

„Půjdete domů, Lognone?“

„Jestli pro mne nemáte nějaký naléhavý úkol.“

„Náměstí ConstantinPecqueur,“ oznámil komisař.

„Mohu jít pěšky.“

Na mou duši, ten člověk musí vypadat pokorně a odevzdaně za každou cenu.

„Vy znáte tu Viviane?“

„Tuhle ne. Čas od času je mění.“

„Vyhazuje je na ulici?“

„Ne. Děvčata odcházejí sama. Sbírá je, když jsou švorc a nemají kam hlavu složit.“

„Proč?“

„Snad proto, aby nezůstaly na chodníku.“

Lognon jako by říkal:

„Vím, že tomu nevěříte, že hledáte bůhvíjaké ošklivé úmysly. Ale přece se může stát, že ženská jako ona je soucitná a udělá něco z pouhé lásky k bližnímu. O mně si taky lidi myslí.“

Maigret si povzdechl:

„Nejlépe uděláte, Lognone, když si odpočinete. Příští večer vás patrně budu potřebovat. Co si o té věci myslíte?“

Inspektor neodpověděl, omezil se na lehké pokrčení ramen. K čemu se tvářit, že myslí, když všichni o tom byl přesvědčen ho považují za hlupáka?

Byla to škoda. Nejenže byl inteligentní, ale patřil k nejsvědomitějším příslušníkům pařížské policie. Zastavili na malém náměstí před jedním činžákem.

„Zavoláte mi do kanceláře?“

„Ne. Domů. Raději bych, kdybyste čekal doma.“

O půl hodiny později přišel Maigret na Zlatnické nábřeží s balíčkem v podpaží a vstoupil do místnosti inspektorů.

„Něco pro mne, Lucasi?“

„Nic, šéfe.“

Překvapeně a zklamaně se zamračil. Od té doby, co se fotografie objevila v novinách,uplynulo už hezkých pár hodin.

„Žádné telefonáty?“

„Pouze kvůli krádeži sýrů v Tržnici.“

„Mluvím o tom děvčeti, co dnes v noci zabili.“

„Vůbec nic.“

Pitevní nález doktora Paula ležel na psacím stole; jen do něj zběžně nakoukl a zjistil, že v něm soudní lékař k tomu, co mu v noci sdělil, nedodává nic nového.

„Pošli mi sem, prosím tě, Lapointa.

Než Lapointe přišel, prohlížel jeden po druhém kusy oděvu, které rozložil po křesle, a fotografi mrtvé dívky.

„Dobrý den, šéfe. Máte něco pro mě?“

Ukázal mu fotografi , šaty a spodní prádlo.

„Především odneseš tohle všechno nahoru Moersovi a požádáš ho, aby s tím udělal obvyklou proceduru.“

To znamená, že Moers dá šatstvo do papírového pytle, vytřepe je, aby vypadal veškerý prach, ten potom prozkoumá pod mikroskopem a výsledek analyzuje. Někdy je to užitečné.

„Ať pečlivě prohlédne kabelku, střevíček i večerní šaty.“ „Ano. Pořád ještě se neví, kdo to byl?“

„Nevíme nic, až na to, že včera večer si ty šaty vypůjčila v jednom krámku na Montmartru. Až Moers skončí, zajdeš do Ústavu soudního lékařství a dobře si mrtvou prohlédneš.“

Mladý Lapointe, který sloužil u kriminálky teprve dva roky, se zaškaredil.

„Má to svůj význam. Pak zajdeš do některé agentury, která zprostředkovává práci modelkám, je jedno, do které. Jedna je na příklad v ulici SaintFlorentin. Uděláš všechno pro to, abys našel mladou ženu, která má postavu a rozměry té mrtvé, prostě velikost čtyřicet.“

Jednu chvíli se Lapointe ptal sám sebe, jestli šéf mluví vážně anebo jestli si ho dobírá. „A potom?“ zeptal se.

„Požádáš ji, aby si oblékla tyhle šaty. Jestli jí padnou, odvedeš ji nahoru, aby ji vyfotografovali.“

Lapointe začínal chápat.

„To není všechno. Dále potřebuji fotografi mrtvé s nalíčeným obličejem a vůbec, fotografi , na které by vypadala jako živá.“ Y oddělení pro evidenci pachatelů měli fotografa, skutečného odborníka na takovéto práce.

„Stačí udělat montáž, ty dvě fotografie zkombinovat, nasadit hlavu mrtvé na tělo modelky. A hoď sebou. Chci to mít včas do posledního vydání večerníků.“

Když Maigret osaměl, podepsal pár papírů určených k odeslání, nacpal si dýmku, povolal Lucase a pověřil ho, aby se pro každý případ podíval do složky Elisabeth Coumafové, zvané Irena. Byl přesvědčen, že to bude na nic, že obchodnice mluvila pravdu, ale zatím to byla jediná osoba, která mrtvou z náměstí Vintimile poznala.

Jak ubíhal čas, čím dál tím víc ho překvapovalo, že nikdo netelefonuje. Jestli neznámá žila v Paříži, přicházel v úvahu určitý počet možností. Především že bydlela u rodičů a ti by se v tomto případě po spatření fotografie v novinách vrhli na nejbližší komisařství nebo na Zlatnické nábřeží.

Pokud bydlela ve vlastním bytě, měla sousedy, domovnici a patrně nakupovala v okolních domech. Anebo bydlela s přítelkyní, jak je to běžné? To bychom měli další osobu, kterou by znepokojovalo její zmizení a která by ji poznala na fotografi .

Mohla také bydlet ve studentském penziónu nebo v penziónu pro pracující dívky, existuje jich spousta, a to násobilo počet osob, které ji znají.

A konečně je tu možnost, že měla pronajatý pokoj v jednom z tisíců pařížských hotýlků. Maigret zavolal do kanceláře inspektorů.

.“

„Je tam Torrence? Nemá rozdělanou nějakou práci? Požádejte ho, aby ke mně zašel.“

Jestli bydlela u rodičů, nezbývá než čekat. A stejně tak, jestli měla byt v činžáku, ať už sama, nebo s kamarádkou. Ale v ostatních případech se věc dá uspíšit.

„Posaď se, Torrenci. Vidíš tu fotografi ? Dobrá! Do večera budeme mít lepší. Představ si, že to děvce má na sobě černé šaty a bezový kostkovaný kabát. V tom jsou ji lidé zvyklí vídat.“

Právě v tom okamžiku vklouzl oknem dovnitř sluneční paprsek a nakreslil na psacím stole světlou čáru. Maigret se na okamžik odmlčel, aby ho přivítal, překvapeně, jako ptáčka, který usedl na okenní parapet.

„Nejdříve se stavíš v ubytovací kanceláři a požádáš, aby ukázali tuhle fotografi v laciných hotelech. Nejlepší bude začít IX. a XVIII. okresem. Chápeš, co sleduji?“

„Ano. Jméno znáte?“

„Nevíme nic. Ty sám si pořídíš seznam ubytoven pro dívky a potom je osobně obejdeš. Možná že to bude bezvýsledné, ale nechci zanedbat žádnou možnost.“

„Rozumím.“

„To je všechno. Vezmi si vůz, abys to pořídil rychleji.“

Najednou se oteplilo, takže šel otevřít okno, pohrabal se ještě v několika papírech na psacím stole, podíval se na hodinky a rozhodl, že se půjde vyspat.

„Probuď mě kolem čtvrté,“ požádal ženu.

„Budeli to zapotřebí.“

Nebylo to zapotřebí. Celkem vzato nezbývalo než čekat. Upad téměř okamžitě do těžkého spánku, a když manželka přišla k posteli s šálkem kávy v ruce, hleděl překvapeně, co tu dělá v pokoji zalitém sluncem.

„Jsou čtyři. Říkal jsi.“

„Ano. Nikdo netelefonoval?“

„Jenom instalatér. Chtěl mi říct.“

První vydání odpoledních novin byla venku kolem jedné. Přinesla tutéž fotografi jako ranní vydání. I když byla mrtvá poněkud zohyzděna, slečna Irena ji poznala na první pohled, přestože ji viděla všeho všudy dvakrát v životě.

Zbývala možnost, že dívka nebyla z Paříže, ubytovala se v hotelu a v obou případech zašla do ulice Douai hned pár hodin po příjezdu do města.

Bylo to málo pravděpodobné, to, co měla na sobě, pocházelo až na šaty, které si ušila sama z obchodů v ulici La Fayette.

„Přijdeš na večeři?“

„Možná.“

„Jestli budeš muset dnes zase ponocovat na ulici, vezmi si ten teplý kabát, v noci bude chladno.“

Když vešel do své kanceláře, nenašel na podložce žádný vzkaz; zamrzelo ho to a zavolal Lucase.

„Pořád nic? Nikdo nevolal?“

„Pořád nic, šéfe. Přinesl jsem vám složku Elisabeth Coumarové.“

Vstoje ji prolistoval, ale nenašel tam nic než to, co mu řekl Lognon.

„Lapointe rozeslal fotografie do novin.“

„Je tady?“

„Čeká na vás.“

„Pošli ho sem.“

Snímky byly tak mistrovským dílem fotomontáže, že se Maigret nestačil divit. Najednou měl před očima obrázek děvčete, ne toho, které viděl za deště na náměstí Vintimile ve světle baterek, ne toho, které později zahlédl na mramoru v Ústavu soudního lékařství, ale takového, jak určitě vypadalo večer předtím, když navštívilo slečnu Irenu.

I na Lapointa udělal snímek zřejmě velký dojem.

„Co tomu říkáte, šéfe?“ řekl váhavé.

A po chvilce ticha dodal:

„Je hezká, že?“

Nebylo to slovo, které hledal, ani slovo, které by vystihovalo skutečnost. To děvče bylo sice hezké, ale bylo tu něco navíc, co se těžko dalo vyjádřit slovy. Fotografovi se dokonce podařilo oživit její oči, které jako by kladly nezodpověditelnou otázku.

Na dvou snímcích byla jen v černých šatech; na dalším měla hnědý kostkovaný kabát a na posledním večerní šaty. Dovedl si ji představit v pařížských ulicích, takových děvčat jako ona se tam proplétá davem spousta, tu a tam se zastavují před výkladem a znovu se rozbíhají bůhsámví kam.

Měla otce, matku, později ve škole malé kamarádky. Potom ji lidé znali jako mladou dívku, ženy i muži. Mluvila s nimi. Oslovovali ji jménem. Přesto teď, když je mrtvá, jako by si na ni nikdo nepamatoval, nikdo se o ni nestrachuje, jako by nikdy neexistovala.

„Dalo ti to hodně práce?“

„Co?“

„Najít modelku.“

„Spíš to byl trapas. Obklopil mé jich dobrý tucet, a když jsem jim ukázal šaty, všechny si je chtěly vyzkoušet.“

„Před tebou?“

„Jsou na to zvyklé.“

Slušňák Lapointe, po dvou letech služby u kriminálky byl ještě schopen se začervenat!

„Pošli ty fotografie taky pohotovostním oddílům na venkov.“

„Napadlo mě to, a tak jsem si dovolil je rozeslat a ani jsem nečekal na váš pokyn.“

„Výborně. Poslal jsi je taky na komisařství?“

„Odešly před půl hodinou.“

„Zavolej mi Lognona.“

„Na druhý okrsek?“

„Ne. Domů.“

Krátce nato uslyšel ve sluchátku hlas:

„Inspektor Lognon u aparátu.“

„Tady je Maigret.“

„Já vím.“

„Dal jsem poslat do vaší kanceláře fotografie, jsou to ty samé, co se za hodinu za dvě objeví v novinách.“

„Přejete si, abych znovu všechno obešel?“

Maigret by byl jen těžko vysvětloval, proč na to nevěří. Návštěva u slečny Ireny, původ večerních šatů a místo, kde došlo k vraždě, to vše naznačovalo jistou spojitost se čtvrtí nočních podniků. Proč by jinak neznámá v devět večer pocítila potřebu obstarat si verní šaty, než z toho důvodu, že musela jít někam, kde se věžemi šaty nosí?

Do divadla bylo pozdě a stejně kromě Opery a premiérových představení tam není večerní oblečení nezbytné.

„Zkuste to, pro všechny případy. Hlavně pohovořte s taxíkáři, co jezdí v noci.“

Maigret zavěsil. Lapointe byl pořád ještě v jeho kanceláři, čekal na pokyny a Maigret nevěděl, co mu uložit.

Pro každý případ zavolal do obchodu v ulici Douai.

„Slečna Irena?“

„U telefonu.“

„Našla jste tu adresu?“

„Aha! To jste vy.! Ne. Hledala jsem všude. Asi jsem ten papírek zahodila nebo jsem na něj napsala míry nějaké zákaznice. Ale vzpomněla jsem si na její křestní jméno. Tím jsem si téměř jistá. Jmenovala se Louisa. A potom příjmení, které začínalo taky na L. ,La a něco. jako třeba ,La Montagne nebo ,La Bruyére. Tak to nebylo, ale něco na ten způsob.“

„Když si přendávala do té stříbrné taštičky předměty ze své kabelky, nevšimla jste si, že by tam měla nějaký osobní průkaz?“

„Neměla.“

„A klíče?“

„Počkejte! Zdá se mi, že nějaké klíče jsem viděla. Ne nějaké klíče, ale klíč; jeden jediný malý měděný klíč.“

Slyšel, jak volá:

„Viviane! Pojď sem na okamžik.“

Nerozuměl, co své otrokyni či své chráněnce říká.

„Viviane si taky myslí, že zahlédla klíč,“ potvrdila.

„Plochý klíč?“

„Ano, vždyť víte, jako většina klíčů, které se teď dělají.“

„Peníze neměla?“

„Pár složených bankovek. Na to se taky pamatuju. Nic moc. Možná dvě nebo tři. Stofrankovky. Pomyslela jsem si, že s těmi se daleko nedostane.“

„Nic víc?“

„Ne. Myslím, že je to všechno.“

Někdo klepal na dveře. Byl to Janvier, který právě přišel, a když naiel na psacím stole snímky, byl stejně šokovaný jako Maigret.

„Našli jste její fotografie?“ podivil se.

Svraštil obočí, prohlížel je zblízka.

„To udělali nahoře?“

Nakonec zabručel:

„Zajímavé děvče, že?“

Ještě pořád o ní nevěděli vůbec nic, až na to, že kromě obchodnice obnošeným šatstvem jako by ji nikdo ani neznal.

„Co budeme dělat?“

Maigret pouze pokrčil rameny a odpověděl:

„Musíme čekat.“