XI
DEN PLNÝ VZRUCHU
V čítárně prolistoval několik časopisů.
Krátce před jedenáctou si zapálil další doutník, prošel se halou a poslal sluhu nahoru pro klobouk. Venku svítilo slunce a zaplavovalo celou jednu polovinu Elysejských polí. Bylo dost teplo. Petr si vyšel bez svrchníku, s šedivým kloboukem, vystoupil pomalým krokem až k Vítěznému oblouku, procházel se jen tak, jako někdo, kdo si vyšel na čerstvý vzduch. Maigret ho sledoval dost zblízka, vůbec se nepokoušel nějak se skrývat. Obvaz kolem prsou mu vadil, nemohl se dost volně pohybovat. Tahle procházka pro něho nebyla nijak zvláštním potěšením.
Na rohu Berryovy ulice zaslechl pár kroků od sebe slabé zapísknutí a zpozorněl. Písknutí se opakovalo. Ohlédl se a spatřil inspektora Dufoura, který mu dával roztodivná znamení. Zřejmě mu chtěl něco sdělit.
Inspektor stál v Berryově ulici před výkladní skříni nějaké lékárny. Pozorně si prohlížel výklad a vypadalo to, jako by jeho gestikulování platilo vystavené tam voskové ženské hlavě, jejíž jedna tvář byla zohyzděna nějakou vyrážkou.
„Pojď blíž! Tak rychle, co je?“
Dufoura to rozladilo. Dotklo se ho to, protože se už dobrou hodinu potuloval kolem Majestiku a vymýšlel si všelijaké důmyslné úskoky, jak by nenápadně přivolal komisaře, a teď mu najednou šéf poroučí, aby se k němu neskrývaně hlásil!
„Co se děje?“
„Ta Židovka...“
„Co je s ní? Šla ven?“
„Je tady. A protože jste mi řekl, abych, k vám přistoupil, tak nás v tuhle chvíli vidí.“
Maigret se rozhlédl kolem.
„Kde je?“
„Tamhle v kavárně... Sedí u okna... Jen se podívejte, jak se odhrnula záclona.“
„Hlídej ji dál.“
„Nemusím se skrývat?“
„Ne. Jestli se ti zachce, tak třeba jdi a sedni si k jejímu stolu a dej si aperitiv. Věc totiž došla už tak daleko, že veškeré skrývačky byly zbytečné. Maigret pokračoval ve sledování Petra. Našel ho asi po dvou stech metrech. Nepokusil se ani využít komisařova zdržení a ztratit se mu.
A proč by se mu také ztrácel? Podmínky hry se teď změnili. Protivníci se znali, viděli se. Už téměř všechny karty byly vyloženy.
Petr se prošel dvakrát po Elysejských polích až nahoru k Vítěznému oblouku a po celou tu dobu ho Maigret pozoroval, mohl si ho do nejmenších podrobností prohlédnout. Mnohé prozrazovalo leccos o jeho povaze.
Postavy byl drobné, choval se nervózně, v jádře byl ušlechtilejší než Mortimer-Levingston, elegantnější, tak jako bývají Seveřané.
Komisař měl někdy příležitost setkat se s jemu podobnými, studoval je, byli většinou intelektuálové. S mnohými se také stýkal v době, kdy studoval medicínu, kterou nedokončil, a ti ho jako člověka původu latinského mátli.
Pamatoval se dobře na jednoho z nich, na takového hubeného a světlovlasého Němce, měl už ve dvaadvaceti letech prořídlé vlasy, jeho matka tam u nich posluhovala a on chodil po celých sedm let na přednášky na Sorbonně naboso, bez ponožek, denně jídával všeho všudy kousek chleba a jedno vejce. Neměl na skripta a musel chodit studovat do veřejných knihoven. Z Paříže nepoznal nic, neznal ženy ani povahu francouzského národa. Ale sotva svá studia dokončil, byla mu nabídnuta významná stolice na varšavské universitě. Maigret ho zase uviděl o pět let později, byl stejně suchopárný, stejně chladný, do Paříže přijel s delegací cizích učenců a tehdy obědval v Elysejském paláci.
Komisař znal mnoho mu podobných. Všichni však nebyli stejně vědecky fundovaní. Všichni však byli obdivuhodní tím, jak pilně studovali, co všechno a jak mnoho se toho chtěli naučit a nakonec se to naučili.
Bylo to učení pro učení! Jako ten jistý profesor jedné belgické university, který znal všechny dialekty Dalekého orientu, bylo jich asi čtyřicet, ale přitom nikdy do Asie ani nevkročil a o národy, jejichž jazyk do nejmenších podrobností rozebíral, se ani trochu nezajímal. V šedozelených Petrových očích se odrážela také taková vůle. Nicméně však v okamžiku, kdy se užuž domníval, že ho bude moci do této skupiny intelektuálů zařadit, objevily se tu náhle jiné prvky, které to všechno učinily sporným…
