Celá e-kniha Maigret v akci ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XVII
LÁHEV RUMU
Bylo by možná přehnané tvrdit, že při většině vyšetřování vznikají mezi policií a tím, koho se policie snaží zahnat do kouta, srdečné vztahy.
Přesto ale téměř vždycky, nejdeli ovšem o příliš zavilého surovce, se vytvoří jakási důvěrnost. Vyplývá to bezpochyby z toho, že policista a zločinec se spolu po dlouhé týdny, někdy i měsíce, stýkají.
Vyšetřovatel se horlivě snaží poznat co nejpodrobněji minulý život vyšetřovaného, pokouší se vniknout do jeho myšlení, předvídat jeho sebemenší reflexy.
Jednomu jak druhému jde při této hře o kůži. A když se setkají, bývá to za dost dramatických okolností, takže zdvořilá lhostejnost, jaká obvykle vládne v každodenních vztazích mezi lidmi, tady roztává.
Často inspektoři, když se jim podaří po velkých obtížích zločince zatknout, pocítí mezitím k němu náklonnost, chodí za ním do vězení a jsou mu až do poslední chvíle, než jde na šibenici, morální oporou.
To částečně vysvětluje vztah našich dvou mužů, když se octli spolu sami v pokoji. Hoteliér jim přinesl ohřívadlo na dřevěné uhlí a konvici vřelé vody. Vedle ní, mezi dvěma sklenicemi a cukřenkou, stála vysoká láhev rumu.
Oběma bylo zima. Zachumláni do vypůjčených županů, krčili se nad ohřívadlem, které bylo příliš malé, aby je dokázalo zahřát.
V tomto jejich počínání se odráželo všechno; bylo to, jako když má stráž v kasárnách pohov, byla v tom nenucenost, která existuje jen mezi těmi, pro něž přestaly momentálně platit obvyklé společenské zvyklosti.
Snad to bylo prostě jen proto, že oběma bylo zima... Pravděpodobněji však to bylo únavou, která je oba současně přepadla.
A tak tedy oba těžce usedli na židle, vztáhli ruce ke konvici a zahleděli se na tu modře emailovanou nádobu, která mezi nimi tvořila spojení.
Johannson, uchopil láhev s rumem a pečlivými úkony připravil grog. Maigret vypil několik doušků, pak se zeptal:
„Vy jste ji chtěl zabít?“
Muž odpověděl stejně prostě:
„Já nemohl.“
Vtom se jeho tvář zkřivila, byla opět zachvácena tím chorobným škubáním, kterým asi často trpěl. Oční víčka mu rychle několikrát za sebou spadla a rty se mu počaly stahovat v tu nebo onu stranu, nebo se mu zas stáhlo a rozechvělo chřípí.
Na vzdornou a inteligentní Johannsonovu tvář padla clona. Byl tu pojednou tulák s přetaženými nervy. Maigret si jeho chování nevšímal.
Proto ani nezpozoroval, jak druhá mužova ruka uchopila láhev s rumem. Naplnil si sklenici a rázem ji vypil. Oči mu začínaly hořet.
„Jejím manželem byl Petr? On a Olaf Swaan jsou jedna a táž osoba, že?“
Johannson povstal. Neměl nikde stání, nemohl vydržet na místě, hledal kolem sebe cigarety, žádné nenalezl, a zdálo se, že ho to přivádí z míry. Když šel kolem stolu, kde stálo ohřívadlo, nalil si opět rum.
„Tímhle bychom neměli začít,“ řekl.
Potom, dívaje se komisaři do tváře, se zeptal:
„Vy víte všechno, nebo skoro všechno, že?“
„Dva bratři z Pskova... Myslím, že dvojčata... Vy jste Hans, ten, který se bratrovi obdivoval a slepě ho ve všem poslouchal...“
„Už když jsme byli docela malí, bavilo ho zacházet se mnou jako se služebníkem. A to nejen, když jsme byli sami, ale i před ostatními. Neříkal mi sluha, říkal otrok... Viděl, že mi to dělá dobře. A mně to skutečně dělalo dobře, dodnes nechápu proč. Všechno jsem viděl jen jeho očima. Byl bych pro něho na místě umřel. Když potom později...“
„Kdy později?“
V tváři mu začalo opět škubat, víčka mu prudce mrkala. Napil se zase rumu. Pokrčil rameny, jako by říkal:
Co na tom teď už záleží.
A pokračoval zdrženlivým hlasem:
„Později jsem se zamiloval a to už jsem nebyl schopen tak velké oddanosti. V každém případě jsem už v té slepé poslušnosti polevil. Miloval jsem Petra jako... neumím to vyjádřit! Pral jsem se s kamarády, když nechtěli uznat jeho nadvládu, a protože jsem byl z nich nejslabší, vždycky jsem prohrál, ale i ty rány, které jsem dostával, mi dělaly dobře.“
„Tahle nadvláda jednoho nad druhým je u dvojčat dost běžná,“ poznamenal Maigret, míchaje si další grog. „Dovolíte na chvíli?“
Šel ke dv…
