XIX
RANĚNÝ
Muži od záchranky odešli, paní Maigretová je ovšem nezapomněla dřív pohostit, nabídla každému sklenku slivovice, kterou sama vyráběla, když trávila letní dovolenou u sestry v alsaské vesnici, odkud pocházela.
Dveře za nimi sotva zapadly, bylo ještě slyšet na schodišti jejich kroky, a ona se už vřítila do ložnice, jejíž stěny byly vylepeny tapetami s kyticemi růži. Na široké posteli tam ležel Maigret ještě celý malátný a s modrými kruhy pod očima. V nohou postele trůnil veliký polštář s červeným hedvábným potahem.
„Bolí tě to?“ ptala se žena šukajíc po pokoji.
„Ani ne.“
„Můžeš jíst?“
„Snědl bych něco malého,“
„Když si pomyslím, že tě operoval doktor, který operuje krále, který léčil lidi jako Clemenceua, jako Courtelina...“
Otevřela okno a vytřepala z něho kobereček, na němž jeden ze saniťáků zanechal šlápotu. Potom odešla do kuchyně a začala tam rachotit kastroly a pokličkami.
„Poslyš, Maigrete,“ řekla vracejíc se.
„Copak?“ zeptal se.
„Věříš té historce o vraždě ze žárlivosti?“
„O čem to mluvíš?“
„O té Židovce, Anně Gorskinové, s kterou dnes začíná proces. Víš, ta žena z ulice U krále sicilského, co tvrdí, že milovala Mortimera-Levingstona a že ho zastřelila ze žárlivosti...“
„Ach tak! To je dnes?“
„Mně se to nějak nezdá...“
„I co! Život je tak složitý, jak sama víš. Měla bys mi natřást polštáře pod hlavou.“
„Myslíš, že ji osvobodí?“
„Osvobodili už tolik jiných!“
„To je moje řeč. Poslyš, nebyla ona nějak zapletena do toho případu, cos vyšetřoval?“
„Tak trochu,“ povzdechl tiše.
Paní Maigretová pokrčila rameny.
„A to má člověk za muže komisaře od kriminálky!“
Pronášela to ovšem s úsměvem.
„Když se něco děje,“ pokračovala, „tak se to musím dozvídat od domovnice... Její synovec je žurnalista...“
Maigret se také usmál.
Před operací byl dvakrát Annu navštívit ve Svatolazarské věznici. Při první návštěvě se na něho vrhla a poškrábala ho v obličeji. Při druhé mu prozradila stopu a den nato byl zatčen v jednom hotýlku v Bagnolet Pepito Moretto, vrah Torrenceův a Josého Latourieho.
Potom neměl dlouhou řadu dní žádných zpráv. Občas jen nějaké stručné telefonické málo uspokojivé sdělení, které si mohli nechat od cesty, a tak jednoho krásného dne, když to nemohl Maigret bolestí už vydržet, klesl do křesla a zakoktal:
„Dojdi mi pro doktora...“
Běhala teď po bytě spokojena, hubovala jen tak naoko, míchala jídla, řinčela nádobím, přenášela vědra vody, otvírala a zavírala okna, občas se zeptala:
„Nemáš chuť kouřit?“
Na poslední otázku nedostala odpověď.
Maigret spal napůl přikryt červenou peřinou, měl klidný, odpočinutý výraz, a kolem něho se ozývaly ty všechny tak důvěrné zvuky.
V justičním paláci zatím Anna Gorskinová hájila zuřivě svůj krk. Ve vězení La Santé, v přísně střežené cele, si Pepito Moretto uvědomoval, jaký osud ho čeká. Chodil dokolečka, hlídán bdělým okem strážného, jehož tvář se občas objevila za mřížovím špehýrky.
V Pskovu stará žena s vyšívaným čepcem na hlavě staženým až na tváře jela asi v této době do kostela na saních, které klouzaly tiše po sněhu, a kočí nelítostně šlehal bičem vychrtlou kobylku.
