XIII
DVA PETROVÉ
Nikdy v životě neviděl Maigret někoho tak otřesně opilého. Nikdy ovšem také neviděl, že by někdo dokázal vypít velkou sklenici na vodu plnou whisky naráz, pak znovu ji naplnit, opět vypít, naplnit potřetí, pak zatřást lahví a dopít šedesátiprocentní alkohol až do poslední kapky. Výsledek byl ohromující. Petr zrudl, hned potom strašlivě zbledl, takže by se mu krve nedořezal. Na tvářích mu zaplály nepravidelné rudé skvrny. Rty měl bezbarvé. Opřel se o stolek, udělal několik kolísavých kroků a zablábolil opile a odevzdaně:
„Tak tohle jste chtěl, že?“
Zmateně a rozpačitě se zasmál. A z toho smíchu zaznělo vše; strach, ironie, hořkost i beznaděj, všechno dohromady. Chtěl se opřít o židli, převrhl ji, stíral si zvlhlé čelo.
„Uvědomte si, že sám byste tomu na kloub nepřišel. Byla to náhoda.“
Maigret se nehýbal. Bylo mu špatně z té podívané, cítil, že by to měl nějak ukončit, dát tomu člověku něčeho se napít, nějaký lék.
Opět se před jeho očima odehrávala stejná přeměna jako ráno, ale tentokrát desetkrát, stokrát intenzivnější.
Ještě před chvílí jednal s mužem pronikavé inteligence, nezvykle silné vůle, obdivuhodně se ovládajícím. S mužem společenským a vzdělaným, krajně korektním. A teď tu byla před ním hromádka nervů, jakási pimprlová loutka, které se zamotaly nitky, šklebící se a matná tvář s kalnýma očima barvy mořských vln.
Smál se! Pří tom smíchu se však celý nepochopitelně pohyboval, napínal uši, nahýbal se, jako by dole, pod nohama, něco sledoval.
Dole pod nimi bylo apartmá Mortimera-Levingstona.
„Bylo to náramně dobře narafičeno, co?“ zvolal hrozně“ chraptivým hlasem. „A vy jste nebyl s to to rozmotat! Pomohla vám jen náhoda, souhra čirých náhod!“
Vrazil do stěny, zůstal tam stát opřen zády, tělo zkroucené a tvář zešklebenou, vždyť ho musela z tohoto tak násilně vyvolaného opilství, které hraničilo s otravou, strašlivě bolet hlava.
„Tak tedy... Pokuste se mi říct, dokud je čas, který Petr vlastně jsem!“
Bylo to odporné a zároveň smutné, komické i hnusné. A jeho opilost se každou vteřinu stupňovala.
„Je divné, že nejdou! Však oni přijdou! A pak... Tak tedy hádejte! Který Petr?“
Změnil pojednou postoj, oběma rukama se chytil za hlavu a v tváři se mu zračilo strašné fyzické utrpení.
„Tomu vy nikdy nebudete moci porozumět. Příběh dvou Petrů... To je něco jako příběh Kaina a Ábela. Jste přece katolík, ne? U nás, v naší zemi, jsme protestanti, čteme hodně bibli. Ale ať to jakkoli vykládají, já pro svou osobu jsem přesvědčen, že Kain byl důvěřivý dobrák. Ale zato Ábel...“
Na chodbě se ozvaly kroky. Otevřely se dveře. Maigret musel překvapením sevřít pevněji dýmku mezi zuby.
Vcházel Mortimer-Levingston, v kožichu, se spokojenou tváří člověka, jenž právě dobře povečeřel ve společnosti. Vanula z něho slabá vůně likéru a doutníků.
Sotva však do salónu vkročil, výraz jeho tváře se změnil. Z obličeje mu zmizela barva. Maigret pojednou zpozoroval, že má tvář nesouměrnou, rysy neurčité, ve výrazu bylo nyní něco rušivého, zmateného.
Bylo cítit, že přichází zvenčí. Ze záhybů jeho šatů zavanulo trochu čerstvého vzduchu. Byla na ty dva teď zajímavá, podívaná. Komisař se ovšem nemohl dívat na oba, a nemohl tak vidět vše. Pozoroval spíš Petra, kterému se podařilo překonat počáteční zmatek a snažil se nabýt jasnějších myšlenek. Bylo však už pozdě. Dávka alkoholu, kterou vypil, byla příliš silná. Cítil to sám, beznadějně sbíral všechnu vůli.
Obličej měl zkřivený, osoby a předměty musel vidět znetvořené závojem alkoholového obluzení. Pustil se stolu, udělal krok, zakolísal, ale jako zázrakem, po neobyčejně hlubokém předklonu, zase vyrovnal rovnováhu.
„Můj drahý Mor...,“ začal.
Vtom se jeho pohled zkřížil s pohledem komisařovým, a tak docela jiným hlasem pokračoval:
„Čert všechno vem...“
Vrzly dveře. Bylo slyšet spěšné vzdalující se kroky. To Mortimer-Levingston se dal na rychlý ústup. V té chvíli se Petr svezl těžce do křesla.
Maigret byl jediným skokem u dveří a tam, dřív než se vyřítil, chvíli naslouchal. Ale mezi všemi těmi různými hotelovými zvuky už nebylo možno rozeznat Američanovy kroky.
„Řekl jsem vám, že jste tomu chtěl!“ blábolil Petr těžkým jazykem a brumlal k tomu něco v cizí řeči. Komisař za sebou zamkl dveře, proběhl chodbou až ke schodišti, po kterém seběhl, a ve chvíli, kdy vkročil na chodbu prvního patra, podařilo se mu zachytit nějakou prchající ženu. Ucítil zápach střelného prachu.
Uchopil levou rukou ženu za šaty, pravou jí vyrazil z ruky revolver; vyšla z něho rána, rozbila jedno sklo ve výtahu.
Žena se mu pokoušela vší mocí vymknout. Měla neobyčejnou sílu. Aby ji zneškodnil, nezbylo komisaři, než aby jí zkroutil zápěstí. Klesla na kolena a zasípala:
„Zbabělče!“
V hotelu to začínalo vřít. Ze všech chodeb, ze všech dveří bylo slyšet nezvyklý ruch. První se objevila pokojská v černém a bílém, zvedla ruce k nebi a zděšeně prchala.
„Ani se nehněte!“ poroučel Maigret, neplatilo to pokojské, nýbrž ženě klečící na zemi. Obě ustrnuly. Pokojská začala ječet:
„Milost! Já nic neudělala...“
Zmatek od té chvíle vzrůstal. Ze všech stran se sem hrnuli lidé. Uprostřed hloučku lamentoval ředitel. Bylo vidět ženy ve večerních toaletách, odevšad se ozývaly zmatené hlasy. Maigret se sehnul k ženě. Nebyl to nikdo jiný než Anna Gorskinová. Nasadil jí pouta. Bránila se. Při zápase si roztrhla šaty, takže tu byla jako obvykle napůl vysvlečena, jinak však nádherná, s očima, z nichž šlehaly blesky, se rty zlostí zkřivenými.
„Rychle do Mortimerova pokoje,“ volal Maigret na ředitele.
Ten však nevěděl, kde mu hlava stojí. Maigret zase jako by tu byl sám uprostřed strkajících se a zpanikařených lidí, obklopen ženami, které ke všemu ještě křičely, plakaly, některé dokonce dupaly.
Do Američanova apartmá bylo odtud jen pár kroků. Nemuseli ani otvírat dveře, byly dokořán. Spatřil tam na zemi v tratolišti krve ležící a ještě se hýbající tělo. Vtom ho něco napadlo a rozběhl se do hořejšího patra, zacloumal dveřmi, které sám před chvílí zamkl na klíč, a když nic nezaslechl, odemkl.
Petrovy pokoje byly prázdné. Kufřík tam ležel na zemi u krbu jako dřív, přes něj byl přehozen konfekční oblek. Otevřeným oknem sem vanul chladný vzduch. Okno vedlo na dvůr ne širší než komín. Dole bylo vidět tři tmavé obdélníky dveří.
Když Maigret zamyšleně a váhavě sestupoval do prvního patra, zpozoroval, že dav lidí se už uklidnil. Mezi hotelovými hosty byl lékař. Ženy, avšak ani muži se ani za mák nestarali o zraněného Mortimera-Levingstona, nad nímž se skláněl lékař.
Zraky všech se upíraly na Židovku sedící zhrouceně na chodbě s rukama spoutanýma želízky, s nenávistně zkroucenými ústy, z nichž na ty, kdož ji pozorovali, chrlila kletby a vyhrůžky. Klobouk se jí sesmekl, přes tvář jí spadly prameny lesknoucích se vlasů. Z výtahu s rozbitým sklem vystoupil recepční v doprovodu městského strážníka.
„Zařiďte, aby všichni odešli!“ poroučel Maigret.
Slyšel za zády nejasné protesty. A zase se zdálo, že je tu jen on sám, že sám vyplňuje celou chodbu.
Váhavě a jaksi proti své vůli přistoupil a naklonil se nad Mortimerovým tělem.
„Tak co?“
Lékař byl Němec, neuměl mnoho francouzsky a pustil se do dlouhého výkladu, pletl oba jazyky dohromady.
Spodní část miliardářova obličeje doslova zmizela. Byla tu jen rudá a začernalá široká rána. Přesto se však ústa otvírala, ústa, která už nebyla ústy a odkud zároveň s krví vycházelo jakési blábolení.
Nikdo tomu nerozuměl, ani Maigret, ani lékař, který byl, jak se později ukázalo, universitním profesorem z Bonnu. Nerozuměly ani dvě nebo tři osoby stojící nejblíž. Kožich byl poprášen doutníkovým popelem. Jedna ruka zůstala široce rozevřena s roztaženými prsty.
„Je mrtvý?“ ptal se komisař.
Doktor zakroutil záporně hlavou a oba se odmlčeli. Hluk v chodbě se pomalu vzdaloval, to jak strážník krok za krokem zatlačoval vzpouzející se zvědavce.
Mortimerovy rty se semkly, pak opět rozevřely. Lékař na několik vteřin znehybněl. Potom vstávaje pronesl, jako by mu z ramen spadla veliká tíže:
„Zemřel. Měl to těžké.“
Někdo přišlápl šos kožichu, značila se tam stopa po zaprášené podrážce. V otevřených dveřích stál městský strážník se stříbrnými prýmky, zachoval chvíli ticha.
„Copak mám teď udělat?“
„Zařiďte, aby všichni bez výjimky odešli,“ poručil mu Maigret.
„Ta ženská křičí.“
„Nechte ji křičet.“
Šel a postavil se před krbem, v kterém neplápolal oheň.
